XIII

1

Kvidův otec se již několik dní před svatbou svého syna definitivně rozhodl, že oněch přibližně jedenáct set metrů, které dělily jeho garáž od obřadní síně, pojede, jak se říká, na jistotu. Své předsevzetí pak splnil beze zbytku, a to i navzdory tomu, že rychlost jízdy, kterou volil, by se snad lépe hodila k pohřbu. Ignoroval nechápavé troubení vozů jedoucích za ním i stále se zvětšující mezeru před ním, svíral pevně volant a jeho pohled byl chladnokrevně soustředěný.

Když svatebčané vystoupili z vozů, seřadili se podle protokolu a vydali se na štěrkem vysypané nádvoří před klášterem, čekalo je první překvapení v podobě vzorně vyrovnaného špalíru osmi uniformovaných členů závodní stráže v průměrném věku šedesát sedm let.

„Čestná jednotko, pozor!“ zavelel stařeckým hlasem jejich velitel. Kvido cosi podobného tušil, neboť se mu v posledních dnech hned několikrát stalo, že po návratu z obchůzky do vrátnice vrátní s potutelnými úsměvy zmlkli, ale při pohledu na všechny ty oteklé, svraštělé, revmatické ruce, roztřesené z heroického úsilí udržet u štítu služební čepice prsty alespoň chvíli napjaté, se musel bránit nečekanému dojetí.

„Pohov!“ zvolal přiškrceně.

Překvapení číslo dvě, ne-li rovnou malou senzaci, obstarala soudružka Šperková, která svým někdejším nejlepším recitátorům přivedla do obřadní síně dva své nynější svěřence, rovněž chlapce a dívku, v pionýrských krojích.

„No to je hezký!“ řekl dědeček Josef. „Pionýři!“

„Nech toho!“ šeptala rozzlobeně babička.

Kvidova matka se tvářila neutrálně.

Ke zděšení Kvidova otce se pod státním znakem vedle sametové opony náhle objevil soudruh Šperk. Usmíval se.

„To je on,“ zašeptala matka doktoru Liehrovi. „Jak se směje.“

„Tenhle?“ divil se psychiatr.

„Nechte toho!“ šeptal zuřivě Kvidův otec.

Schylovalo se k přednesu básně. Malý pionýr uchopil svoji partnerku za ruku a začal. Soudružka Šperková na Jarušku zamrkala.

„Ta zem je divukrásná
a plná lahody.
Ach, tam bys byla šťastna!
Je to zem svobody,“

recitoval mezitím chlapec. Když došel ke slovům „tam bys byla šťastna“, otočil k dívce rychle tvář. Soudružka Šperková kývla. Kvido pohlédl na Jarušku. Všiml si, že se jí pod závojíčkem pohybují rty.

„Potok si cestu klestí
a časem prorve břeh.
Náš klid a naše štěstí
je jenom v štěstí všech,“

skončili dvojhlasně mladí umělci.

„A herdek!“ zašeptal slyšitelně Paco.

„Děkujeme pionýrům za pěkné úvodní vystoupení,“ řekl soudruh Šperk a vlídně pokynul oddávajícímu.

2

Svatební hostina se z úsporných důvodů konala doma, na třech k sobě přiražených stolech na terase. Rozhodně nebyla nikterak okázalá.

„Jako vrátný nemůžeš čekat zázraky,“ řekla matka Kvidovi rovnou. K obědu byly řízky a bramborový salát. Nalévalo se pivo.

„Jemu nenalévejte!“ žádala babička Věra a přikryla dědečkovu sklenici rukou.

„No slyšíte ji?“ dovolával se dědeček účasti ostatních. Prudce vstal a odešel se projít na zahradu.

„Ke stolu!“ volal Kvidův otec s nervózním zářivým úsměvem.

Paco přinesl magnetofon.

„Teď by sis mohl poslechnout tu kazetu – když máme ten komunistickej rituál za sebou,“ naléhal na bratra. „Slibuješ mi to nejmíň tejden!“

„Teď toho nechte!“ žádal otec.

„Slituj se, bráško! Nestačí ti, že se žením? Musím ještě ke všemu poslouchat trampský písně?“

„Nejsou to trampský písně!“ bránil se Paco a na důkaz svých slov magnetofon pustil – stinné podloubí terasy se ihned zaplnilo hlasem Karla Kryla.

„Proboha, vypněte to!“ nařizovala matka. „Chceme se v klidu naobědvat.“

„Potom, Paco,“ ujišťoval bratra Kvido.

„To známe…“

„Salám do bramborového salátu!“ zděsila se náhle babička Líba. „A ta mrkev – je kupovaná!“

„Kupovaná,“ řekla matka vzdorně.

„Kupovaná mrkev!“ volala babička. „Víte, kolik mikrogramů dusičnanů v litru moči připouští norma?“

Nikdo neodpovídal.

„Mohu vám dolít pivo?“ otázal se Kvido trochu užaslé tchyně.

„Děkuji.“

„Víte kolik?“ opakovala babička.

„Kolik?“ nevydržel doktor Liehr.

„Osmdesát. A víte, kolik jich tam v průměru máme?“

„Kolik?“

„Sedm set třicet!“ vykřikla babička triumfálně. „A ona klidně koupí mrkev.“

„Loni jsem měla mrkve pět záhonů,“ informovala doktora nevzrušeně matka. „Za jediný měsíc ji spotřebovala na mrkvový placičky.“

Psychiatr věnoval Kvidovu otci soucitný pohled plný vzájemné mužské solidarity.

„Omluvte mě na okamžik,“ požádal Kvidův otec a vstal.

„Kam jdeš?“ zeptala se matka. „Věnce kladete v osm.“

„To je v pořádku,“ řekl otec poněkud záhadně.

O minutu později se z hlubin domu ozval naříkavý zvuk protahovačky.

„Pane doktore,“ řekla Kvidova matka. „Mohl byste mi prosím nalít z támhleté láhve?“

3

Kvidův otec se na svatební hostinu vrátil až těsně před devátou. Byl oblečen v červených teplákách a byl značně uřícený. V levé ruce držel hořící pochodeň.

Inženýr Zvára, který ho doprovázel, byl oblečen civilně; nesl smuteční věnec s rudou stuhou se zlatým nápisem Tělovýchovná jednota.

„Nestihl jsem to uhasit,“ řekl Kvidův otec zadýchaně. Krátce pohlédl na věnec. „Ti pitomci nechali udělat dva,“ dodal na vysvětlenou.

„To nevadí!“ zasmála se Kvidova matka s podivně měkkou výslovností. „Však ty už si s ním budeš vědět rady!“

„Zpívá tam Internacionálu, místo aby zpíval synovi na svatbě!“ smál se inženýr Zvára. „Tak jsem vám ho radši přived.“

„Pane inženýre,“ řekl ztěžka Paco. „Odpovězte mi na jedinou otázku –“

„Žádné otázky!“ rozčilil se Kvido. „Kdo mu hergot dovolil pít?“

Otec hodil pochodeň do sudu s dešťovou vodou. Zasyčela.

„Jste členem komunistické strany?“ zvolal Paco.

„Dobrá otázka,“ řekl Liehr. „Kluk má talent.“

„Co byste říkal výletu ponorkou, doktore?“ řekla vesele matka. „Myslím se mnou?“

„To je složitější, hochu,“ řekl Zvára s nehezkým úsměvem.

„Manžel nám totiž potopil kánoi!“

„Tak vypadněte! My tady nejsme žádnej předvoj!“ zařval nakřáple Paco.

Z ohybu silnice se ozval zvuk blížící se dechovky.

„Už jde průvod!“ volal rozčileně otec. „Pojďte dovnitř!“

„Vykašlete se na to,“ řekl Zvárovi Kvido. „Je namazanej…“

„Miluju průvody!“ zvolala Kvidova matka. „Vy ne, doktore?“

„Na co se má vykašlat?“ ječel Paco. „Na pravdu? Na čest? Na svědomí?“

„Ani ne,“ řekl doktor. „Ale mám rád lampióny.“

„Ty náš malej bojovníčku,“ řekl Pacovi Kvido. „Padej si lehnout!“

„Už jsou tady!“ volal úzkostně otec. „Všichni běžte hned dovnitř!“

„Přiveď je sem!“ poroučela matka. „Zachtělo se mi tančit s tvým lékařem! Co říkáš, Jaruško, nezatančíme si?“

„Ano!“ nadchla se Jaruška.

V soumraku nad silnicí zableskly nástroje muzikantů. Za nimi už bylo vidět první žlutobarevná světélka.

„Já je přivedu!“ řekl Zvára, aby unikl Pacovým otázkám.

O pár minut později celá kapela, následovaná částí lampiónového průvodu, obstoupila v půlkruhu terasu. Jaruška hudebníky obešla s tácem plným skleniček.

„Na zdraví ženicha a nevěsty!“ řekl obřadně kapelník.

„Sólo pro novomanžele!“ vykřikl kdosi.

Muzikanti vrátili sklínky na tácek a rádi změnili revoluční repertoár. Do teplého podvečera zazněl klouzavý valčík. Kvidovi se zabořily podpatky do měkkého trávníku. Jaruška zářila; když se zády otřela o skloněné větve nejbližších jabloní, na ramena svatebních šatů jí padaly celé spršky růžovobílých okvětních plátků.

„Do prdele s dechovkou!“ křičel Paco, ale nikdo mu naštěstí nerozuměl. Příští skladba už patřila všem. Na trávníku se objevilo víc než deset párů. Kvido s Jaruškou odešli dolít skleničky. V kuchyni potkali několik úplně cizích dětí.

„Nazdar, děti,“ řekl Kvido.

„Dobrý den,“ řekly děti. „My máme žízeň.“

„To je maření májových oslav!“ šeptal Zvárovi Kvidův otec. „To bude průser!“

„Nežer to tak, člověče!“ odsekl mu Zvára.

Otec odešel kamsi do sklepa. Jaruška znovu obešla muzikanty a připila si s kapelníkem.

„Nazdar, vrátnej,“ řekl Kvidovi jakýsi mladík. „Já jsem nějakej Míla!“

„Nazdar, Mílo!“ řekl Kvido.

Na zahradě nastalo jakési opilé sbratření.

„Chtěl bych žít na venkově,“ řekl matce doktor Liehr.

„To jsi vůl,“ řekla matka. „Umíš tango?“

„Není co pít,“ řekl Kvidovi Míla. Obrátil prázdnou láhev.

„Pojď se mnou, Mílo,“ řekl Kvido. „Něco najdem.“

Na schodech do sklepa potkali staršího muže.

„Good evening, Sir,“ řekl mu Kvido s úsměvem.

„Good evening!“ smál se muž.

„Kdo to byl?“ chtěl vědět Míla.

„Babiččin přítel,“ řekl Kvido. „Maďar.“

Vrazili do babičky. Nesla papírovou krabici.

„Hallo!“ řekl Kvido.

„Maďarka?“ řekl Míla.

„Babička,“ řekl Kvido. „Krade salámy.“

„To nemá chybu,“ řekl Míla.

„Chceš salám?“ řekl Kvido.

Nahlédli do dílny a Míla polekaně uskočil.

„Co to je?“ zařval.

„Otec. Zkouší si rakev.“

„To nemá chybu,“ řekl Míla. „Jste fajn rodina.“

„Co vůbec děláš, Mílo?“ řekl Kvido.

„Já?“ řekl Míla. „Dělníka.“

„To nemá chybu,“ řekl Kvido. „Ani nevíš, jak dlouho jsem tě sháněl.“