III

1

Kvidova matka byla vždy přesvědčena, že Paco byl počat první červnovou sobotu roku devatenáct set sedmdesát, asi čtvrt hodiny před půlnocí. Tvrdí, že se tak stalo jen několik metrů od dohasínajícího táboráku ve vojenském spacím pytli, během Krylovy písně Salome, kterou své novopečené manželce (s níž se konečně z transformátoru přestěhoval na manželskou ubytovnu) nedaleko hrál a zpíval ing. Zvára. Tento předpoklad jí pak samozřejmě umožňoval zdánlivě racionálně vysvětlovat Pacovu pozdější trampskou vášeň. Kvidův otec ale od počátku označoval takové vývody za vulgární vlivologii a matčinu hypotézu s početím ostatně odmítal celou, argumentuje přitom poměrně dobrou znalostí jejích cyklů.

„Musíš ale vzít v potaz,“ namítala matka, „že jsem se oné teplé noci – navíc u ohně – po deseti či kolika měsících na té ledové terase poprvé pořádně zahřála!“

Toto dlouho nepoznané teplo, vysvětlovala vážně, v ní prý jednak probudilo někdejší vitalitu, díky které údajně svolila i s vysloveně čundráckým způsobem strávení sobotního večera – a jednak zřejmě uspíšilo i čas její ovulace.

„To je ale krávovina!“ smál se otec.

Buď jak buď, těhotenství jeho ženy bylo nesporné: „Je to tak, holka,“ řekla jí v Podolí v srpnu Zita. Vypadala unaveně, ale oči měla stále jasně modré. „To budeš rodit v té gubernii?“

„Budu muset,“ řekla Kvidova matka, zatímco se oblékala. „Ty víš, že jsem vždycky chtěla rodit u tebe.“

„Mohla jsi!“ řekla Zita naoko vyčítavě. „Ale dala jsi tenkrát přednost doktoru Libíčkovi.“

„Přiznávám, že je to břídil,“ řekla Kvidova matka. „Představ si, že ani neuměl překousnout pupeční šňůru!“

„To je skandál!“

„Odpustíš mi?“

„Ne,“ řekla Zita s úsměvem.

Posadily se do béžových křesel. Kvidova matka si náhle vzpomněla, jak ji jako dívku v těchto křeslech Zita konejšila, když sem jednou přiběhla, vyděšená z prvních měsíčků. Pocítila jakousi nostalgickou lítost. Je to báječná ženská, říkala si.

„Zito?“ řekla.

„Ano?“

„Teď by to už nešlo?“

Paní primářka se velmi zhluboka nadechla a malinko nadzdvihla obočí, takže se jí nad kořenem nosu objevila trpká vráska. Její úsměv posmutněl.

„V únoru?“ řekla jakoby nevěřícně. „V únoru roku sedmdesát jedna?“

„Přihlásila bych se formálně v Nuslích k pobytu,“ řekla Kvidova matka.

„O to přece nejde,“ řekla Zita. „Je pozdě, dítě moje.“

„Pozdě?“ nechápala Kvidova matka.

Primářka se k ní naklonila a prstem jí odhrnula vlasy z čela. Potom vzala její bradu do dlaní a popleskala ji po tvářích. Kvidova matka si všimla, že se jí vlhce lesknou oči.

„V únoru už budu dělat uvaděčku někde v Realistickém,“ řekla. „Víš?“

„Mýlila se,“ řekl Kvido. „Dělala šatnářku v kině Jalta.“

„Dědečku!“ vykřikl Kvido.

„Nazdar, Kvido!“ zvolal dědeček Jiří potěšeně, ale do náruče vnuka tentokrát raději nezdvihal, neboť se už delší dobu necítil dobře. Musel opustit své dlouholeté místo v prezidentské kanceláři, a přestože naštěstí nemusel měnit profesi, v novém zaměstnání si velmi těžko zvykal. Ani znamenitá koprová omáčka se skutečným masem – a nikoli tedy obvyklým vajíčkem – kterou babička Líba pro hosty připravila, mu nedokázala beze zbytku vrátit někdejší náladu.

„Co dělá pan František?“ zeptal se Kvidův otec z celkem upřímného zájmu, když se všichni usadili v kuchyni.

„Ani přesně nevím,“ řekl dědeček. „Někde u Sadů a lesů.“

„To je příšerný,“ řekla Kvidova matka.

„Ale ne,“ řekl dědeček s jakousi rezignovanou skepsí. „Je na vzduchu, v přírodě… Jiní dopadli hůř.“

„Karlu nepustili do Švýcar,“ řekla babička Líba. „Věřili byste tomu?“

„Neříkej!“ řekla Kvidova matka. „Vážně?“

Když Kvidova matka odmítla ke kávě cigaretu a sdělila mu konečně onu slavnou novinu, dědeček Jiří přece jen o poznání ožil.

„Je to jisté?“ chtěl vědět s úsměvem.

„Byla jsem u Zity,“ řekla matka a začervenala se, neboť slova jako gynekologické vyšetření nedokázala nikdy vyslovit ani v okruhu svých nejbližších. „Myslím, že to bude zase kluk.“

„Kluk?“ zaradoval se dědeček. „Jak mu budete říkat?“

„Paco,“ řekla Kvidova matka. „Tuhle po tatínkovi,“ ukázala na Kvidova otce.

„Ano?“ řekl dědeček neutrálně.

„Jmenuju se odjakživa Josef,“ řekl Kvidův otec odměřeně.

„V životě jsem neslyšela, že by se někdo jmenoval Paco,“ řekla babička Líba.

„Ani já ne,“ řekl Kvidův otec s nadějí v hlase. „Jako by nestačil tady Kvido!“

„No dovol!“ ohradil se Kvido.

„Kvido je moc hezké jméno,“ řekl dědeček.

„Paco je zase zajímavé,“ řekla Kvidova matka. „Přinejmenším tak zajímavé jako ‚Drábovka‘.“

„Jak to souvisí?!“ protestoval otec.

„Přímo!“

„Paco,“ opakoval zkoumavě dědeček Jiří. „Paco. Nezní to zase tak špatně. Paco.“

„Pacovi. S Pacem,“ řekla Kvidova matka. „Rozhodně se to bude dobře skloňovat.“

„Skloňuje se to stejně jako Kvido,“ řekl dědeček. „To je dobré.“

„Jestli mu vybíráte jméno podle snadnýho skloňování, mohl by se jmenovat třeba Filé,“ řekl Kvido. „To je úplně nesklonné.“

„Jak vidíte, pane redaktore,“ řekl Kvido, „byl jsem v gramatice dost napřed.“

„Další dítě?“ řekl nesouhlasně dědeček Josef. „Teď?“

Jak přecházel po místnosti, pantoflemi rozšlapával rozházený ptačí zob. Na konzole už opět seděly tři andulky, tentokrát zelené. Kvido si všiml, že okno je zavřené.

„V týhle době dítě!“ hulákal dědeček. „Chcete, aby vám ho některej z těch bolševiků zastřelil?“

„Nech toho!“ zaječela babička Věra. „Okamžitě toho nech!“

„Já? Já toho mám nechat? A voni můžou střílet do lidí?!“

„Tati, proboha, nekřič!“ žádal ho Kvidův otec. „Křik nám nepomůže.“

Dědeček zuřivě potáhl z cigarety.

„Dobře, jsem zticha,“ řekl, s námahou se ovládaje. „A co nám teda pomůže?“

„Copak já, tati, vím?“ řekl bezmocně Kvidův otec.

„Něco ti povím,“ řekl dědeček Josef a znovu zvýšil hlas. „Pověsit je – to by pomohlo!!“

„Nepomohlo,“ řekl Kvidův otec. „Potřebuješ psychiatra.“

2

V následujících měsících míval ovšem nejednou pocit, že by ho nutně potřeboval sám, neboť navzdory všem příslibům stále ještě neměl pro svou ženu a děti byt. V září mu měl být přidělen třípokojový byt v prvním patře Drábovky, ale nakonec ho dostala úplně jiná rodina. Kvidův otec byl na pokraji zhroucení. Loňská zima, kterou na terase prožili, byla zážitkem, jejž rozhodně nechtěl opakovat. Ve dnech, kdy mrzlo, ukazoval teploměr v místnosti málokdy víc než třináct stupňů, třebaže elektrická kamínka i teplomet běžely na plný výkon. Židle, stůl i postele na dotek nepříjemně studily a v noci, kdy býval mráz venku největší, se lidský dech okamžitě měnil v bělavou páru. Kvido a jeho matka prodělali několik nachlazení a on sám, ačkoli to nepřiznal, trpěl revmatickými bolestmi v kloubech.

„Slíbila jsem, že s tebou budu v dobrém i zlém,“ řekla mu jeho žena na sklonku léta, „ale pod osmnáct stupňů letos nejdu. Dělej, co umíš.“

Kvidův otec se snažil: Doplnil žádost o byt potvrzením o manželčině graviditě, osobně dohlédl na postup v pořadníku, později žádost slovně i písemně urgoval, odpověděl na několik desítek inzerátů a nakonec vlastnoručně sepsal i jakousi stížnost, ale nikdy to nikam nevedlo. Pomalu končil říjen, řeka byla plná listí a každé ráno od její hladiny stoupala stále studenější mlha. Kvidova matka po příchodu z práce ihned zalézala do postele a on vždy nasměroval oranžovou záři teplometu do toho vystouplého místa na peřině, kde tušil její břicho. Kvido ten nasvícený malý kopeček, pod nímž si v teple hověl Paco, trochu žárlivě pozoroval a naschvál hlasitě cvakal zuby. V polovině listopadu dostal podle očekávání chřipku a matka s ním musela zůstat doma. Deset dní oba leželi, vařili si horký čaj a jedli vitamíny. Když Kvidovi ustoupily horečky, dovolila mu matka, aby jí četl Dürrenmattovy hry – a na oplátku mu četla Andersenovy pohádky. Jindy zase jen tak mlčky leželi, šedesáti malými okenními tabulkami, které je ze tří stran obklopovaly, pozorovali rozmanité tvary a barvy mraků – a snili.

Během jedné takové chvíle si začal Kvido představovat jakousi neznámou, exotickou krajinu. Uprostřed ní stál sice samozřejmě Pražský hrad a Staré Město, ale pak už se – kaskádou bílých útesů – začala celá krajina postupně svažovat k moři. Písek na tamějších plážích byl horký a stříbrozlatý. Ve stínu nedalekých palem seděla učitelka Hájková, dědeček Jiří, Pavel Kohout a paní Bažantová z kostymérny. Četli si divadelní hry a smáli se a popíjeli přitom kokosové mléko přímo z ořechů. V povětří létaly blankytně modré andulky a usedaly Kvidovi a Jarušce Mackové na opálená ramena, ale místo pařátů měly na nohách malinké sametové přísavky, takže to Kvida ani Jarušku vůbec neškrábalo. Sbírali společně mušle a koupali se, a když byli unavení, lehli si na slunci na veliké kožešiny z bobrů a norků; kdykoli Kvido chtěl, Jaruška mu ukázala pohlaví. – Vidina oné krajiny ho zaujala natolik, že si ji často přivolával a rozvíjel ji i ve dnech následujících. Bál se ale, zda si všechny ty báječné věci, které si v krajině utvořil, bude pamatovat. Jednou navečer se proto rozhodl, že podobu své krajiny zachytí navždy: Přinesl si do postele blok a pero a všechno to, co stále ještě velmi ostře viděl, kdykoli jen malinko přivřel oči, pečlivě zapsal.

„Dneska by to pochopitelně vyjít nemohlo,“ řekl redaktorovi sarkasticky Kvido. „Ani bez Kohouta. Je v tom surrealismus a dětská pornografie a ta skupina pod palmama je úplně vyvázaná ze struktury třídních vztahů.“

„To dítě sní o teple!“ řekla Kvidova matka svému muži, když si synovo dílko potajmu přečetla. „Dělej něco!“

„Dělej něco!“ vybuchl Kvidův otec, který od návratu z práce až dosud mlčel – a měl pro to po pravdě řečeno dost dobrých důvodů. „Ty jsi úžasná. Ale co?! Poraď mi jednu jedinou věc, kterou jsem mohl udělat a kterou jsem ještě neudělal. Pokud možno,“ dodal nakvašeně, „kromě vstupu do komunistické strany!“

„Nekřič!“ Kvidova matka se ohlédla po spícím synovi. „Nebyl jsi za Šperkem, například. Všichni říkají, že to je to nejdůležitější.“

„Byl jsem za Šperkem – a dokonce hned dvakrát. Nemohu ovšem za to, že mě ani jednou nepřijal.“

„Zváru ale prý přijal?“

„Ano. Zváru Šperk přijal,“ řekl Kvidův otec. „Zřejmě pro něj Zvára měl nějaké atraktivní sdělení…“

„Cože?“ Kvidova matka se na posteli posadila. „Chceš říct, že Zvára –?“

„Ano,“ řekl Kvidův otec s jakousi podivnou trpělivostí. „Zvára.“

„To tedy… to bych nevěřila…“

„Trpící lidé už ho prý nudí,“ řekl otec. „Pochopil, že k šíření pravdy je třeba lstivosti. Taková je doba. Oni jsou náš soupeř – a proti soupeři musíme uplatňovat taktiku, jinak je to donkichotství. Živočich přežívá tím, že splývá se svým okolím. Všechna ta rudá barva je jen ochranné zbarvení. Člověk prostě musí jít s dobou – tím spíše, když v transformátoru nastydl na ledviny.“

„Aha,“ řekla Kvidova matka.

„Já prý postrádám alespoň minimální pud sebezáchovy…“

„To je pravda.“

Náhle si cosi uvědomila: „Takže ačkoli čekají teprve první dítě, dostanou byt!“

Kvidův otec na okamžik zaváhal.

„Nedostanou,“ řekl a zadíval se stranou. „Už ho dostali.“

Kvidova matka se krátce zasmála. Znovu si lehla a mlčky pozorovala popraskaný strop.

„A jejich pokoj na ubytovně –?“ zeptala se po chvíli tiše.

„Už přidělili…“

„Havelkovým?“

„Ne.“

„Tondlovým?“

„Ne.“

„Třetí jsme my,“ řekla Kvidova matka.

„Tihle nebyli vůbec v pořadníku.“

„Hnus,“ řekla Kvidova matka. „Hnus, hnus, hnus.“

„Ano. Je to hnus.“

„A ty s tím vůbec nic neuděláš! Jak si tě potom mám vůbec vážit?“

„Přečtu vám,“ řekl redaktorovi Kvido, „co říká profesor Michail Bědný: ‚Dívka, která se vdává, by měla mít na paměti, že nejkratší cesta k vdovství a sirobě jejích dětí vede přes neustálé naléhání na manžela: Jsi muž, musíš. Já jsem slabá žena, nemusím. Psychologové vědí, že právě tyto slabé ženy jsou zpravidla nejnáročnější.‘ Co tomu říkáte?“

„Že ztrácíme čas. Dohodli jsme se na humoristickém románu, a vy mi tu místo toho obsáhle líčíte, jaká vám byla v dětství zima, nemluvě už vůbec o tom, že z toho bůhvíproč viníte členy partaje.“

„Já vím taky proč,“ řekl Kvido. „Víme to s Bohem oba.“

„Tak mě s tím neobtěžujte!“ rozčílil se redaktor. „Většina těch kapitolek, co jste mi zatím donesl, vám tady nikde nevyjde, copak to vážně nechápete? Jestli opravdu nejste schopen napsat dva odstavce, aniž byste přitom pětkrát nenapálil komunisty, tak to řekněte a necháme toho. Vykašlete se na mě, pište si do šuplíku anebo si to spánembohem pošlete do Sixty-Eight Publishers. Tohle nemá cenu.“

3

Prosinec roku devatenáct set šedesát devět nebyl nijak zvlášť studený, ale Kvidova matka přesto všechny víkendy a pochopitelně i vánoční svátky trávila u rodičů v Praze. Kvidův otec, který se těchto návštěv vzhledem k okolnostem zprvu poněkud obával, musel pak v duchu obdivně konstatovat, že si jeho žena ani jedinkrát slůvkem nepostěžovala, překypovala naopak dobrou náladou, citovala hojně z divadelních her a on posléze uvěřil, že je jediný, kdo si všiml, jak často se zády tiskla k velkým kachlovým kamnům v dědečkově pracovně.

Záhy poté, co se po Novém roce vrátili do Sázavy, napadl první sníh. Nebylo ho mnoho a navíc byl dost mokrý, ale na sáňkování to stačilo a místní kopec Skřivánek se odpoledne po vyučování vždy doslova obsypal dětmi. Kvido a Jaruška chodili také. Kvido chtěl, aby si Jaruška sedala na sáňky před něho, neboť byl přece jen o něco vyšší, ale Jaruška se bála dívat, jak se stromy na úpatí Skřivánku vždycky tak strašlivě rychle přibližují, a sedala si naopak za něj. Během jízdy pak se smíchem tiskla tvář ke Kvidovým ramenům a ještě zavírala oči, slepě důvěřujíc jeho nikterak mimořádným řidičským schopnostem.

„Nejhorší je,“ vykládal po svatbě Kvido s jakousi podivnou směsicí pýchy a hrůzy, „že se mnou přesně takhle i žije.“

Jaruška tenkrát nosívala, jak si Kvido vzpomínal, vlněný bílý rolák, černé kamaše a červené kozačky po starší sestře, které jí byly trochu velké, takže čas od času některou z nich na trati ztratila. Líbilo se mu také, jak mu Jaruška horce dýchá na krk, ale na druhé straně mu dělalo starost, že se musí dotýkat jeho sádelnatého břicha – a v příštích dnech se doma vždy nejprve pevně stáhl elastickým obinadlem. Nyní jeho mysl netížilo už opravdu nic a mohl sáňkovat každý den až do příchodu tmy.

Následující sobotu se však Kvido ze Skřivánku vrátil nečekaně brzy. Byl celý promočený a třásl se zimou. Matka ho uložila do postele, uvařila mu čaj a změřila teplotu: Měl rovných devětatřicet stupňů. Kvido usnul, ale když se večer probral, celý hořel. Teploměr tentokrát ukázal skoro čtyřicet, ale snad ještě více děsil matku jeho namáhavý, přerývaný dech. Kvidův otec se oblékl a šel zatelefonovat do Uhlířských Janovic na pohotovost.

„Dovolal ses?“ dotazovala se vystrašeně hned, jakmile se vrátil.

„Za hodinku jsou tady,“ uklidňoval ji otec.

Kvidova matka, kterou devátý měsíc těhotenství společně se čtyřmi svetry, jež měla na sobě, učinily prakticky nepohyblivou, se ztěžka posadila do křesla proti Kvidově posteli a zoufale si hryzala klouby na pravé ruce. Otec přes ni přehodil kostkovanou deku.

„Všichni tady pochcípáme,“ řekla mu. „Vždycky jsem ti to říkala.“

Asi za čtyřicet minut na štěrkové cestě před Drábovkou zaskřípěla kola sanitky. Kvidův otec vyběhl a doprovodil lékaře – k jeho úžasu – až na prosklenou terasu.

„To je teda vážně síla,“ prohodil lékař, když předtím jediným pohledem obsáhl celou místnost, ale pak už se rychle sklonil nad ležícím chlapcem.

„Mohl by to být zápal plic,“ řekl nakonec. „Každopádně ho odtud –“ ještě jednou se nevěřícně rozhlédl, „raději odvezeme.“

„Pokud by vám to nevadilo,“ řekla Kvidova matka, „jela bych do Hory s vámi. Stejně tam mám za pár dnů nastoupit, a tak bych –“

„Jak to? Už?“ zvolal Kvidův otec.

„Samozřejmě,“ řekl jí doktor a zachvěl se zimou. „Nechcete jet taky?“ obrátil se vlídně na Kvidova otce. „Něco bychom si pro vás už vymysleli.“

„To nejde!“ zasmál se otec, ale bylo vidět, že na vteřinku zaváhal.

Kvidova matka přinesla ze skříně svou koženou kabelu a začala připravovat nezbytné věci. Dostavil se řidič sanitky.

„Maminka jede s námi,“ řekl mu doktor.

„Á,“ řekl saniťák potěšeně. „Dvě mouchy jednou ranou!“

„To je pěkný příměr,“ řekla Kvidova matka a zaklapla tašku.

Nemocniční pavilóny, v nichž Kvido a jeho matka leželi, dělil od sebe přibližně třicetimetrový pruh zasněženého parčíku. Jejich pokoje byly shodou okolností prakticky přímo proti sobě, jen v různých poschodích (Kvidův ve třetím a matčin v prvním), ale jediná skupinka jehličnanů, která v parčíku rostla, jim bohužel bránila, aby na sebe viděli. Jedna z hodnějších sester se jim tedy alespoň každý den postarala o výměnu korespondence, ale když chtěl Kvido matku později také spatřit, musel jít k oknu sousedního pokoje.

„Dobrý den,“ říkával pokaždé dospělým přítomným. „Mohl bych, prosím, z vašeho okna krátce zamávat své matce?“

„Mávání,“ vysvětloval později Kvido, „přikládala naše rodina odjakživa velmi hluboký význam.“

„Samozřejmě, mladý muži, samozřejmě!“ říkával mu chrčivě pan Hlavatý, důchodce a astmatik, který se rád nechával okouzlit chlapcovou zdvořilostí.

Kvido tedy poděkoval a poněkud těžkopádně pak vyšplhal na radiátor ústředního topení, neboť jinak přes mléčně bílý okenní nátěr neviděl. V této nijak pohodlné pozici musel čekat zpočátku někdy i dost dlouho, než se jeho matka podívala tím správným směrem, ale záhy se v dopise domluvili na desáté hodině dopoledne a čtvrté hodině odpoledne a několik dní jim to perfektně vycházelo.

Jednoho dopoledne se ale Kvidova matka v okně neukázala – a neobjevila se ani po obědě. Sestra, která jim nosívala dopisy, měla navíc volno, a tak se Kvido v duchu jen marně dohadoval, co mohlo matčinu nepřítomnost zavinit. Nemohl uvěřit, že by na jejich společnou domluvu tak náhle zapomněla.

Nazítří přišel do sousedního pokoje už v půl desáté a pod průhlednou záminkou konverzace s panem Hlavatým vydržel na radiátoru stát až do půl jedenácté, avšak matku nezahlédl. Vrátil se zklamaně do postele a roztržitě si listoval obrazovou publikací Karla Plicky Pražský hrad, kterou mu po otci poslal dědeček Jiří. Když vešla sestra, zeptal se jí, zda mu matka náhodou nenechala nějaký vzkaz.

„Čí matka? Jaký vzkaz? U koho?“ vychrlila na něj sestra netrpělivě.

Kvido pochopil, že sestra spěchá. Nechtěl riskovat, že ho definitivně odbyde, a tak se maximálně soustředil a ozřejmil jí celou situaci v rámci jediné, logicky a stylisticky až neuvěřitelně čisté věty. Tvářil se při tom natolik vážně, až ho sestře přišlo líto. Dokonce se k němu na chvíli posadila na okraj postele.

„Jestli je maminka tam,“ řekla mu a ukázala na okna porodnického oddělení, „tak má možná teď jiné starosti, než si s tebou dopisovat. Chápeš?“

Teprve teď to Kvido pochopil.

Sestra se nemýlila: Když se onoho odpoledne krátce před čtvrtou hodinou objevila ke Kvidově nepopsatelné radosti matka v okně, držela v ruce jakýsi bílý polštář.

„Proč mi ukazuje ten polštář?!“ křičel Kvido, celý nervózní, že výjevu na protější straně nerozumí.

„Jaký zase polštář?“ chrčel pan Hlavatý, kterého Kvidova častá přítomnost už začínala unavovat. Lékař, jenž astmatika právě vyšetřoval, ke Kvidovi přistoupil a pohlédl směrem, kterým hoch ukazoval.

„To není polštář, ty troubo,“ řekl mu. „To je dítě. Ty blbě vidíš?“

Už to tak bylo: Paco byl na světě a Kvido musel začít nosit brýle.

4

O dva dny později v parčíku před pavilónem porodnice. Noc.

OTEC (hází kamínky do okna): Sssst! Sssst!

Za oknem se objevují bělavé stíny nočních košil a tváře rozesmátých žen. Potom stíny mizejí, okno se otevírá a objevuje se Kvidova matka.

MATKA: Kdo jsi, ty muži zahalený tmou, že do mých tajů takhle vpadáš?

OTEC: Neblbni!

MATKA: Kdyby tě uviděli, zavraždí tě! Kde ses tu vzal? A proč jsi přišel? Mluv!

OTEC (pyšně): Nepřišel. Přijel.

MATKA (překvapeně): Cože, v noci? Ty? A kde máš auto?

OTEC: Nechal jsem ho stát za městem. Víš přece, že nesnáším vjezdy na parkoviště.

MATKA: Tak ty jsi jel v noci? Vždycky jsi mi tvrdil, že jsi šeroslepý.

OTEC: Prostě jsem se rozhodl to risknout. Je jasná noc. (Nad skupinkou jehličnanů se objeví velký zářící měsíc.)

MATKA (polichoceně): A to kvůli mně?

OTEC: Největší obavy jsem měl z lesní zvěře. Představ si, že ti z lesa na kapotu bez ohlášení skočí metráková srnka! Dovedeš si představit ten masakr? Hrůza! Celou cestu jsem pro jistotu troubil.

MATKA (překvapeně): Ty jsi jel nějakým lesem? Kudy jsi to sem jel?

OTEC: Nejel. Ale nikde není psáno, že srnky nemohou být na poli. Nepředpokládám alespoň, že by je hajný v lese přivazoval.

MATKA: To je konečně pravda. Jsi můj hrdina. Myslím to vážně. Fakt.

OTEC: Myslím, že v autoškole věnují jízdě v noci příliš málo hodin. Přitom má jízda v noci spoustu zcela specifických –

MATKA (skočí mu do řeči): Miluju tě.

OTEC (zaskočeně): Já jsem –

MATKA: Miluješ mě? (Zasněně recituje.)

Já vím, že řekneš ano,
a já ti uvěřím. Však přísahat
bys mohl křivě. Křivopřísežnictví
milenců směje se prý Jupiter.
Ach Romeo! Řekni pravdu.
Máš mě rád?

OTEC: Neblázni! Co dělá ta moč?

MATKA (rozpačitě): Nekřič. (Šeptá.) Teď ne. Můžou nás poslouchat.

OTEC: Kdo?

MATKA (ukazuje o patro výš): Chlapi z urologie.

OTEC: No a? Snad se můžu zeptat, jestli už máš v pořádku moč?

MATKA (zrudne): Psst! (Šeptá téměř neslyšně.) Je to v pořádku.

OTEC: Cože? Vůbec ti nerozumím!

MATKA (zrudne ještě silněji, stále šeptá): Moč je už v pořádku.

OTEC: Co? Vůbec ti nerozumím, herdek!

MATKA (vybuchne): Tak se mě na tyhle věci před lidma neptej!

OTEC: A krev? Na krev se snad můžu zeptat.

MATKA: V pořádku.

OTEC: Vážně?

MATKA: Vážně. Už je to v pořádku.

OTEC (šeptá): A ta moč?

MATKA (vybuchne): Tak sakra! Říkám ti, že –

OTEC (chlácholivě): Dobrá, dobrá, klid… Co dělá Paco?

MATKA: Teď? Spí.

OTEC: A Kvido?

MATKA: Zřejmě taky spí. (Ironicky.) Překvapuje tě to?

OTEC: Čistil si večer zuby?

MATKA (ironicky): Bohužel nevím, ale zeptám se zítra primáře.

OTEC: Doufejme, že si je čistil. Znáš ho!

MATKA (stále ironicky): Doufejme.

Oba se odmlčí.

MATKA (záměrně velmi hlasitě): Mám si tedy myslet, že jsi jel v noci třicet pět kilometrů skrze stáda srnek jenom proto, aby ses zeptal, jak tvůj starší syn pečuje o svůj chrup? Školní zubař by ti v tom případě měl koupit bonboniéru.

Uvnitř pokoje se ozve salva smíchu.

OTEC (s úsměvem): Proto ne. (Zvážní.) Přijel jsem, abych ti něco důležitého řekl.

MATKA: Co se stalo? (Polekaně.) Rozbil se teplomet?!

OTEC: Ale ne. Nechci to za každou cenu dramatizovat, ale radši si na to sedni.

MATKA (vyděšeně): Ježíšikriste! (Sedá si a ztrácí otce z očí.) Snad jsi nevstoupil do strany?! (Polohlasem k ženám na pokoji.) Ten chlap mi snad zastaví laktaci! (Hlasitě.) Jsi tam?

OTEC (hlasitě): Jo.

MATKA (prudce stoupá): Ty jsi vstoupil do strany?!

OTEC: Ne, blázníš? Co máš pořád se stranou?

MATKA: Tak co je, proboha??

OTEC (slavnostně): Přihlásil jsem se na VUML.

MATKA: Zbláznil ses? Proč na VUML?

OTEC (s úsměvem vytahuje svazek klíčů): Aby nám dali byt.

MATKA (ohromeně): Byt??

ŽENY (stejně ohromeně): Byt!!

Opona.

„Pojď dál, soudruhu,“ přivítal Šperk Kvidova otce onoho památného odpoledne ve své pracovně. „Vítám tě v Sázavě!“

Kvidův otec trochu rozpačitě přešel po rudém koberci a přijal ruku, kterou Šperk s úsměvem napřahoval.

„Bydlím tu už víc než rok,“ připomněl. „Nebo spíš mrznu.“

„To i v létě?“ smál se Šperk.

„V létě ne,“ řekl Kvidův otec.

Zdvihl oči k diplomům a plaketám na zdi a sklouzl ke knihovně z leštěného tmavého dřeva, na jejíchž policích byly kromě několika brožovaných červených knížek převážně jen nejrůznější vzorky varného skla. Vyčkával. Šperk ho pozoroval.

„Rozhodl jsem se,“ řekl konečně, „že ti dáme ještě jednu příležitost. Proto jsem tě zavolal.“

„Ještě jednu? Já už nějakou dostal?“ podivil se Kvidův otec.

„Nedostal? Místo v obchodní skupině jsi nedostal?“ usmíval se Šperk.

„Dostal. Ale –“

„Ale?“ „Ale vzhledem k tomu, že jsem obchod pět let studoval a tři roky dělal v Akademii, mi to, že jsem dostal místo referenta v obchodní skupině, připadá pouze logické – přinejmenším logičtější, než kdybych dostal místo referenta v účtárně.“

„I když v tý Akademii pracoval jistý pan Šik?“ uculoval se Šperk.

„Jéžiš,“ povzdychl si Kvidův otec. „Copak za to můžu?“

„A můžu já za to, že tady má chatu ten Kohout?“ smál se Šperk. „A že to Praha vidí? A taky za to odpovídám. Znáš ho?“

„Já?“ řekl Kvidův otec trochu zaskočeně. „Ne. Osobně ne. Z televize,“ zalhal.

„To je pravičák jako řemen. Ale nebejval – pamatuju, že ho děcka od ženy v kroužku recitovaly. Říkala mi ale, že tvůj kluk pěkně recituje. Je vidět, kluk!“

„Kvido?“ řekl polichoceně jeho otec. „No, snaží se.“

„Ale ty nejsi vidět!“

„Já? Deset hodin mě můžete vidět na jedný a tý samý židli v kanclu. Někdy taky dvanáct. Klidně se přijďte podívat!“

„O to nic,“ culil se Šperk. „Nemyslím v kanceláři, myslím mezi lidma, politicky.“

„Politicky?“ zeptal se Kvidův otec opatrně.

„Nepřihlásil ses na VUML, na schůze nechodíš, funkce nemáš, neangažuješ se, zkrátka nic!“

Kvidův otec pokrčil rameny.

„Nechci po tobě, soudruhu, zázraky,“ řekl Šperk. „Stačí, když budeš v Národní frontě. Co aspoň požárníci?“

„Požárníci??“

„No požárníci – nebojíš se přeci ohně?“

„Záleží na výšce plamenů,“ řekl Kvidův otec.

„Hm,“ řekl Šperk. „A co fotbal, hraješ? Béčko sestoupilo, víš o tom?“

„Slyšel jsem,“ znovu zalhal Kvidův otec. „Ale fotbal nehraju. Kdepak! Upřímně řečeno, jsem trochu nesportovní typ.“

„Fotbal teda ne?“

„Ne.“

„Ve Svazarmu nejsi?“

„Ne.“

„No hele,“ řekl náhle Šperk. „Přihlaš se mi na ten VUML a já ti ten byt dám!“

Kvidův otec ucítil slabé píchnutí pod prsní kostí.

„Dobře,“ řekl. „Na tý terase vážně mrzneme.“

„A víš kdy? Teď hned!“ smál se Šperk a vytáhl ze zásuvky stolu svazek klíčů. „Chytej – je to ten podnikovej barák pod Skřivánkem. – A běž si tam hned zatopit, jinak ti tam popraskaj trubky! Co jsme vystěhovali Pitoru, se tam netopilo. Bude to dobrej tejden.“

„Barák?“ řekl nechápavě Kvidův otec.

„No barák!“ smál se Šperk. „I se zahradou. Taky ti ho jenom půjčuju!“

„To jsem nečekal,“ řekl po pravdě Kvidův otec. „Děkuju vám.“

„Doufám, že nás nezklameš. A chraň tě pánbůh, jak nebudeš věšet vlajky – vodíme kolem lampiónovej průvod!“

„Vlajky?“ řekl Kvidův otec přihlouple.

Teprve nyní mu Šperkova zpráva začínala docházet. Cítil obrovskou radost a obrovskou úlevu a nedokázal se patřičně soustředit.

„Vlajky!“ řehtal se Šperk. „Abys je nezapomněl pověsit!“

„Dneska?“

„Zbláznil ses? Víš, jaká by to byla provokace? Říkal jsem věšet – ne pověsit teď hned!“

„Budu je věšet,“ vzpamatoval se Kvidův otec. Koneckonců na tom není nic tak špatného.

„To říkal Pitora taky,“ zubil se Šperk. „A jak dopadl!“

„A ještě něco,“ řekl nakonec Kvidovu otci, „potřebuješ psa – teď, když máš tu zahradu.“

„Psa? Totiž –“

„Prodám ti štěně,“ řekl Šperk autoritativně. „I s papírama. Mám chovnou stanici, říkali ti?“

„Ano, ale já –“

„Za tři tisíce. Stav se!“

„To nejde,“ bránil se Kvidův otec. „Nemyslím peníze, ale žena by zešílela. Má ze psů hrůzu!“

„Zvykne si,“ řekl Šperk. „Moje si taky zvykla. A že jsou to vlčáci jako telata!“

„Vlčáci?“ zděsil se Kvidův otec. „Ještě to tak! Žena by umřela strachy. Zrovna s vlčákem zažila před lety dost ošklivou příhodu. Kdepak ona a pes!“

„Jakej pes?“ řekl Šperk s úsměvem. „Říkám ti přece, že je to štěně!“