VII

1

Většinou, když Kvido přemítal, co jeho otce mohlo tak zlomit, že si při svém přeřazování na jinou práci vybral z pěti nabízených míst, kde byla i tři místa úřednická, právě místo člena závodní stráže, nemyslíval ani tak na onen trochu záhadný výslech na Státní bezpečnosti, o němž mu otec odmítal říct cokoli bližšího, ani na onen rozhlasový pořad s názvem Případ Kohout, kde o organizovaném seskupování nepřátel socialistického zřízení v místě dramatikova stávajícího pobytu hovořil mezi jinými i soudruh Šperk; myslíval na inženýra Zváru.

„To je průser, člověče!“ řekl Zvárovi Kvidův otec hned nazítří po incidentu se Šperkem.

„To je průser, člověče, to je průser!“ řekl mu také, když se vrátil z výslechu v Bartolomějské.

Říkával to s nepřeslechnutelnou otázkou v hlase, doufaje, že ho kolega okřikne, aby nepřeháněl, aby nezveličoval, že to přece žádný skutečný průser není, že neudělal nic špatného, že se mu nemůže nic stát. Jenomže Zvára ho neokřikl.

A neokřikl ho ani tehdy, když Kvidův otec jednoho dne přišel do kanceláře s písemným seznamem těch pěti míst v ruce a řekl maličko přiškrceně, s toutéž slyšitelnou otázkou:

„Já snad, ty vole, budu nakonec dělat vrátnýho!“

„Vrátnýho?“ zděsil se doopravdy Zvára.

„Jo, tady mi to nabízej, černý na bílým…,“ smál se Kvidův otec a jeho bledost ostře kontrastovala s předstíranou náladou. Byl rád, že to jeho přítele také tak překvapilo, a možná proto doufal, že Zvára nyní praští do stolu, vstane a vyběhne za personálním náměstkem, aby se ho zeptal, co je to za krávovinu, odkdy dělají inženýři hovořící plynně dvěma světovými jazyky a mající cenné obchodní kontakty v Londýně, Pule, Düsseldorfu a Tokiu – odkdy dělají v podnicích vrátné?! Jenomže Zvára do stolu nepraštil, nevstal a řekl jen to, že něco takovýho se může stát opravdu jenom u nás.

„A to rozhodlo,“ tvrdil Kvido.

Doktor Liehr Kvidovu hypotézu později neodmítal, ale zároveň byl přesvědčen, že jeho otec dobrovolnou volbou nejspodnějšího místa v hierarchii oněch pěti se snažil – ať už vědomě či ne – zavděčit trestající moci, respektive se tuto moc bál podráždit tím, že by spadl řekněme jen o dvě příčky níže, třeba na místo cenového referenta; poukazoval v této souvislosti na výraznou vertikální symboliku celé věci: Vzhledem k tomu, že Kvidův otec sídlil dříve v kanceláři v devátém patře a vrátnice byla přirozeně v přízemí, šlo tu o společenský pád jaksi se vším všudy, což prý vyhovovalo jeho sklonům k mučednictví.

Kvidova matka – navzdory podobným vysvětlujícím teoriím – rozhodnutí svého muže nikdy nepochopila, nebo přesněji: pochopit odmítala.

„Ale proč proboha rovnou vrátnej?! křičela na otce onoho historického pondělního rána. „Proč jsi nevzal toho referenta? – Chceš říct, že strávíš dneska osm hodin v tý zavšivený kukani?!“

„Vrátní,“ vzdychl Kvidův otec, „tráví svou pracovní dobu na vrátnici. Jestli je zavšivená, sice nevím, nicméně o tom pochybuji.“

„Takže si prostě a jednoduše svlíkneš tohle tvídový sako a tuhle krémovou košili a oblíkneš si ten principálskej oblek se stříbrnejma knoflíkama velikosti menší pudřenky a postavíš se tam někam ke vchodu!“

„Pravěpodobně ano.“

Rozčilení Kvidovy matky stoupalo s tím, jak si začínala uvědomovat nejrůznější důsledky té velké změny:

„A na hlavu si posadíš čepici s odznakem?!“

„Ano.“

„A na rukáv si natáhneš tu příšernou rudou pásku?!“

„Ano,“ řekl otec trochu roztržitě, neboť nenalezl ani jediný visací zámeček a marně přemítal, čím si zamkne skříňku v šatně.

„Ježíšikriste,“ hlesla Kvidova matka. „Ty jsi snad vážně zešílel.“

A tak se stal Kvidův otec vrátným. V jeho kožené aktovce, ještě před pár dny nabité hustě popsanými diáři, zápisy z porad, nejrůznějšími zprávami, výsledky expertíz, zahraničními odbornými časopisy, adresáři a desítkami vizitek, byla nyní jen dózička s kávou, kousek buchty, pero a dvě tři vystřižené křížovky.

Pokud měl ranní službu, býval na vrátnici už po páté, aby včas vystřídal kolegy z noční, převlékl se, podepsal převzetí pistole, pečlivě nalinkoval všechny čtyři kolonky v sešitě Denních hlášení a postavil se na určené místo k hlavnímu vchodu. V jeho pohybech i výrazu nebylo nic jiného než jakési věcné soustředění začátečníka – a snad ještě jakási omluva za to, že tak brzy po ránu šokuje sotva probuzené lidi tím, že se jim ukazuje v této nečekané roli, v nepadnoucím šedomodrém obleku a v čepici, která mu stále sklouzává až k obroučkám brýlí. Občas zalétl pohledem k svému veliteli, aby se přesvědčil, že nemá proti způsobu, kterým zdraví a perlustruje příchozí, nijakých námitek – a velitel, který se zřejmě cítil trochu trapně, s přehnaně pochvalným souhlasem kýval.

V pondělí ráno přišli oba Kvidovi rodiče do práce společně; na vrátnici matka otce bez rozloučení spěšně opustila. Jakmile však dorazila do své kanceláře a zapálila si cigaretu, uvědomila si, že již zítra se bude muset tak jako ostatní prokázat svému muži zaměstnaneckým průkazem. Celý den na to musela myslet, a když se po půl páté začala chystat k odchodu, věděla už, že těch patnáct dvacet kroků, spojených s jejím hmátnutím do kabelky, bude možná nejtěžší štěk její divadelní kariéry.

Úterní ráno pak ukázalo, že její obavy byly oprávněné. První zkouška skončila úplným fiaskem: Oči zeširoka rozevřené, ruku s průkazem křečovitě vztaženou před sebe, jako by její muž v uniformě byl jakýmsi nadpřirozeným zjevením, které je možné zaplašit pouze tím, že se mu člověk legitimuje, prošla Kvidova matka vestibulem vrátnice, vrávoravě přitom narážejíc do červeného zábradlí.

„Však si zvykne,“ povzbuzoval otce jeho velitel.

Kvidův otec naštěstí sloužil také noční služby, takže jeho žena byla poloviny těchto setkání ušetřena, a on sám se zase mohl vyhnout setkáním s bývalými kolegy, jejichž ranní bodré průpovídky, pronášené ovšem během nebývale rychlé chůze, a proto nejednou zcela nedopovězené, ho jakýmsi zvláštním způsobem skličovaly. V noci měl i více času na čtení, na které se ale nyní ne vždy dokázal soustředit; v takových dnech potom ubíjel hodiny a minuty v opakovaných a z hlediska jeho povinností vlastně nadbytečných pochůzkách po celé administrativní budově: Pomalu se vlekl tmavými chodbami, četl si jmenovky na dveřích, nahlížel do známých kanceláří a kuželem své baterky přejížděl po rodinných fotografiích pod skly na pracovních stolech. Občas se také bavil tím, že zašel do své bývalé kanceláře a studoval poznámky v diářích obou svých pokračovatelů – Zváry a jeho nového zástupce. „Ti pitomci,“ chichotal se tiše. „Ti blbci.“

2

Zatímco v podniku Kvidův otec navenek předstíral, že je s novým pracovním zařazením již smířen a že tak alespoň došel nikdy nepoznaného klidu, doma nepředstíral po čase již vůbec nic a cele se poddal své porážce. Stával se zamlklým a reagoval apaticky nebo naopak velmi podrážděně. Ploužil se unaveně po domě, lhostejně míjeje zastaralé vzkazy jak ve stolním kalendáři firmy IBM, tak i na nástěnce v předsíni.

„Nyní řídila a organizovala rodinu matka,“ vyprávěl Kvido. „Pat­riar­chát se zhroutil.“

Většinu času trávil teď Kvidův otec ve sklepní dílně: Vrátil se – tak jako vždy v těžkých dobách – ke své práci se dřevem. Bezmála dojatě si prohlížel zaprášené, ale pořád voňavé řezivo, pokorně se dotýkal hladkých borovicových dýh, bral do rukou světlounké lipové hranoly a tmavá švestková prkna, jako by se jim v duchu omlouval, že na ně mohl zapomenout kvůli něčemu tak pošetilému, jako jsou služební cesty. Pečlivě v dílně uklidil a zametl, nabrousil si všechna švédská dláta na kotoučové brusce a za pomoci petroleje je pak něžně obtahoval na arkansaském kameni. A zvolna se dal do práce: Řezal, brousil, soustružil, klížil a lakoval. Nezřídka přitom zapomínal na čas, a tak se stávalo, že když se někdy k ránu potácel Kvido v polospánku na záchod, škvírou opuchlých víček zahlédl otce, jak se v koupelně teprve chystá do postele, smývaje si z chloupků na zápěstích jemňounké zbytky pilin. Jindy v noci se Kvido s matkou dívali právě na televizi, když se z hlubin domu ozval vysoký tón otcovy protahovačky; oba sebou polekaně trhli. Po chvíli si Kvido všiml, že matka má v očích slzy.

„Mami?“ řekl tázavě.

Zavrtěla s bezmocným úsměvem hlavou. I v slabém přísvitu obrazovky bylo vidět její vrásky.

„Otec matku – podobně jako dřevo – mořil, čímž zvýrazňoval kresbu její letitosti,“ vyprávěl Kvido.

Nebylo divu: Byl buďto na vrátnici, anebo ve sklepě, odkud vylézal, jen když šel spát nebo něco málo sníst, popřípadě když chtěl někdy zhlédnout televizní noviny, které ho čím dál více rozrušovaly, takže nejednou odcházel ještě před jejich koncem, aby se prostřednictvím několika precizních vrubořezů do ořechu alespoň částečně uklidnil.

Na Kvidovu matku toho začínalo být moc: Právní agenda podniku, na kterou byla v podstatě sama, ji zaměstnávala natolik, že často přicházela domů až večer. Doma byl nepořádek a nenašel se nikdo, kdo by ho uklidil. Kvido dělil svůj čas výlučně jen mezi psaní povídek a studium sexuologických příruček a Paco, jehož původní přirozený klukovský zájem o indiánské a zálesácké hry přerostl v podivný nezájem o cokoli jiného, se po boku staršího kamaráda zvaného Medvědí kůže celé dny toulal po lesích. Babičku Líbu, která i nadále dýchala přes mokré šátky a roznášela tak vodu po všech místnostech, tento nepořádek pouze natolik pohoršoval, že v něm odmítala žít a podobně jako Kvido se zavírala do svého pokoje. A dům chátral.

Chátral, protože mnohem více než soustružené sloupky k schodištnímu zábradlí potřeboval běžný úklid a údržbu. Zahrada zarostla trávou a plevelem. Zahradní branka, plot a okenní rámy naléhavě vyžadovaly nový nátěr. Oknem v kuchyni, které rozbil Paco koženým lasem, studeně táhlo. Část uhlí, které nikdo neuklidil, rozmáčel déšť. Květiny v domě, na které matka nedosáhla, uvadly a v mixéru, který se jí nepodařilo rozšroubovat, již několik měsíců hnil zbytek jakéhosi mléčného koktejlu. Dveře v předsíni byly z obou stran rozškrábány od psa, na něhož otec zapomínal. Z vodovodních kohoutků kapalo a námraza v chladničce dosáhla takové tloušťky, že dveře nebylo možné zavřít. Zrcadlo v koupelně bylo zastříkané zubní pastou až k neprůhlednosti a záchodová mísa, vždycky tak zářivě bílá, byla nyní poseta žlutými skvrnami zaschlé moči.

„Špatně se mi psalo,“ vyprávěl Kvido. „Takový chaos! Miluji pořádek a symetrii!“

3

Pátek večer. Kuchyně. Přítomna je pouze Kvidova matka. S velkými obtížemi klade prázdné talíře na kuchyňskou linku, zcela zaplněnou špinavým nádobím, zbytky jídel, starými novinami a časopisy, fotbalovými chrániči, plechovkami s Luxolem, odřezky hobry a borovicovou kůrou. Vypne vařič, na kterém vře voda s párky. Vyjde z kuchyně a postaví se doprostřed předsíně. Dlouhá pauza.

MATKA (nahlas, unaveně): Večeře.

Nic se neozývá.

MATKA (hlasitěji): Večeře!

Nic se neozývá.

MATKA (zoufale křičí): Večeřé!!

KVIDO (z pokoje): Už jdu!

OTEC (z dílny): Už jdu!

BABIČKA (z pokoje, tlumeně skrze mokrý šátek): Hoří, či co? (Všichni postupně přicházejí.)

OTEC (na babičku): Neviděla jste někde jedno moje dlátko?

BABIČKA (odkrývá tvář pod šátkem): Já?! (Zakrývá tvář šátkem.)

OTEC: Půlkulatou tvarovku?

BABIČKA (odkrývá tvář pod šátkem): Co bych s ní asi tak dělala? (Zakrývá tvář šátkem.)

KVIDO: Půlkulatou žemlovku, nejspíš.

MATKA (ke Kvidovi): Kde je zase Paco?

KVIDO: U mě v pokoji nebyl.

MATKA (k otci): Kde je Paco?

OTEC: U mě v dílně nebyl.

MATKA (naštvaně): Aha… Vzpomínáš si vůbec, kdy jsi ho viděl naposled?

BABIČKA (odkrývá tvář pod šátkem): To už je asi hodně dávno! (Sundává si šátek z tváře.)

OTEC (popuzeně k babičce): Nemám čas koukat na syna, když musím díky vám koukat každou hodinu na elektroměr!

MATKA (s povzdechem): Nechte toho. Kolik kdo nožiček?

KVIDO (listuje v novinách): Čtyři.

OTEC: Mně jenom jednu. Nějak nemám dneska hlad. Jedl jsem něco v práci.

MATKA (posměšně): Lidi ti už začali házet karamely?

OTEC (dotčeně): Velitel mi dal celou čabajku!

BABIČKA: Svlíkla jsi je? Byly přece z konzervy!

MATKA: Byly z konzervy, ale nebyly svlíkací. (Netrpělivě.) Kolik chceš těch nožiček?

BABIČKA (podezíravě): Jistě? Věřte mi, že ta fólie je na žaludek úplný zabiják…

MATKA (s námahou se ovládne): Určitě.

BABIČKA (nahlíží do hrnce): Nevypadají zrovna svlečeně…

MATKA (křičí): Nevypadaj svlečeně, protože nejsou svlíkací!

BABIČKA: Laskavě na mě nekřič! Jsem ještě pořád tvoje matka.

MATKA: Promiň! Myslela jsem, že seš okresní hygienik.

KVIDO (ukazuje otci noviny s fotografií Vladimíra Remka na schůdcích kosmické lodi): Tomu říkám služební cesta! To musí být šťastný člověk!

MATKA: Neprovokuj. Jezte. Dobrou chuť.

KVIDO: Dobrou chuť.

OTEC: Nápodobně. Ten chleba –?

MATKA: Je pět dní starej. Nikdo jste nedošli nakoupit.

KVIDO: Já teda rozhodně nemůžu. Co jsem napsal tu povídku, nedokážu do samoobsluhy vůbec vstoupit. Nechci riskovat, že se tam duševně zhroutím…

MATKA (důrazně): Zítra ráno běžíš nakupovat, i kdyby sis předtím měl vzít diazepam!

KVIDO: Proč já? Ať jde otec – má volno…

MATKA (ironicky s pohledem na otce): Zbláznil ses? Otec přece dokončuje tu intarzovanou šachovnici! Copak ho můžeme vyrušovat?

KVIDO (opovržlivě): Na dveřích skříně! Panebože! Ukaž mi šachistu, kterej bude ochotnej – aby si mohl zahrát – povalit na zem skříň s kabátama!

MATKA (zjevně spokojeně): Posuzuješ to příliš účelově. Především je to krásná věc! Něco jako propiska s hodinama. (Otec chce něco říct, ale přeruší ho příchod Paca. Paco má na sobě vestu z teletiny; na krku má koženou šňůrku s kančím klem, v ruce drží dlátko a je velmi špinavý.)

KVIDO: Chápu, že se někdo nerad meje – ale nechápu, proč je nutný stát se kvůli tomu trampem.

MATKA: Kde jsi byl?!

PACO: Dodělat ten totem…

OTEC (všimne si dlátka): Mojím dlátkem! Já tě zabiju!

MATKA: Proč jsi někomu neřekl, kam jdeš? Nebo alespoň nenechal vzkaz?

PACO: Nechal jsem vzkaz!

MATKA (podezíravě): Nechal? A kde?

PACO (nalezne v nepořádku na kuchyňské lince borovicovou kůru): Tady!

MATKA (prohlíží si Pacovy vrypy): Co to je?

KVIDO: Obrázkové písmo.

Kratší pauza.

MATKA (rezignovaně): Dobře, Paco, ale příště nám to raději napiš normálně. Jako píšeš ve škole, ano? My bledé tváře píšeme a čteme latinkou. Kolik chceš nožiček?

PACO: Už jsem jedl. Medvědí kůže mi upekl havrana. (Matka chce cosi říci, ale přeruší ji zvonění telefonu. Kvidův otec strne. K telefonu běží Kvido. Matka ho následuje.)

KVIDO: Ano? Nazdar! (Volá do kuchyně.) Dědeček! Už zase z nemocnice! (Tišeji.) Co ti bylo?… Aha… A vyhlídky?… (Usmívá se). Přeháníš!… V Benešově? Ani se neptej, nechápu, jak to s těmi měšťáky mohl Vančura vydržet… Ne, ve škole celkem dobrý – pochopitelně až na ředitele a na ty obrazy v aule, říkal jsem ti?

OTEC (nespokojeně): Uvědom si, že mluvíš do telefonu!

KVIDO: Paco? Dobře, právě večeřel havrany… Ne, to byl vtip!… Žádnou zeleninu, měli jsme znamenité párky, vážně!… Opravdu to nemá souvislost… čestné slovo!

MATKA: Dej mi ho, prosím tě!

KVIDO: Otec? Ne, nezhroutil. Říká jenom, že ho všichni zradili. Snědli jeho kuřata a emigrovali.

OTEC: Zbláznil ses?! Opakuju ti, že mluvíš do telefonu!

MATKA: Dej mi ho!

KVIDO: Ne, ani ne… (Usmívá se.) Akorát teď hrozně závidí Remkovi… Kdo to je? Ty nevíš?! Nečteš noviny?… Aha. Jo tak… A co čteš?… O životě koho?… Jo o životě!… A co Zita?… Hm… Jinak? Nevím. Matka mě nutí, abych si ve čtvrťáku dělal řidičák – normální matky to svým synům rozmlouvaj. Připadá mi, že je posedlá rychlostí či co!

MATKA: Nežvaň a dej mi ho!

KVIDO: …Otec? Ne, už zase nejezdí… Ne… Řekl nám, že si nenechá přišít neúmyslný zabití. Přesně na to prý ti estébáci čekaj –

OTEC (křičí): Vezmi mu to – nebo to vyrvu ze zdi!!

KVIDO: …Ne, to byl otec… Musím ti dát mámu… Tak v neděli ahoj. Ahoj!