XII

1

Kvidova matka celou zimu přemýšlela, jak svého muže rozptýlit, aby přestal myslet na smrt. Byl s prací na rakvi prakticky u konce a ona se hrozila toho, co přijde dál.

Jednoho dne, zatímco otec vystýlal svůj ponurý výrobek bohatě řaseným saténem, si zavolala oba své syny.

„Zavřete někam tu čubu,“ poručila jim. „Chci vám něco důležitého říct.“

Paco zavřel Něhu do pokoje a přisedl si ke Kvidovi a matce ke kuchyňskému stolu. Matka je chvíli mlčky pozorovala.

„Existuje už snad jen jedna cesta, jak ho z toho dostat,“ řekla potom. „Dítě. Jsem přesvědčena, že dítě ho rozptýlí.“

„Dítě?“ zvolal Paco a pohlédl na Kvida.

Představa, že by jim do rodiny k mystikou posedlé babičce a pološílenému otci přibylo ještě nemluvně, je oba – mírně řečeno – přiváděla do rozpaků. Matce bylo navíc čtyřicet.

„Tvoje dítě,“ upřesnila Kvidovi matka a věnovala mu velmi vážný pohled.

„Jakže?!“ vyjekl Kvido. „Slyším dobře? Co je to zase za krávovinu?“

„Je to jediné řešení,“ řekla matka. „Musíš to pro něj udělat.“

„To se mi snad zdá!“ chytal se za hlavu Kvido. „Vlastní matka mě přemlouvá, abych přivedl holku do maléru! Nestačilo ti, že jsi mě donutila dělat řidičák? Chováš se vždycky úplně opačně, než bys měla. Normální matky syny žádaj, aby si dávali pozor! Ještě se dočkám toho, že mě budeš prosit, jestli bych si někde neuhnal kapavku!“

Matka se zatvářila vyčítavě.

„Omlouvám se,“ řekl Kvido. „Trochu mě vyvádíš z míry. Proč mu sakra nepomůže ten slavnej doktor?“

„Protože se ho otec bojí,“ řekla matka věcně. „Domnívá se, že je z ministerstva vnitra…“

„Třeba je,“ řekl Paco.

„Nepleť se do věcí, kterým nerozumíš,“ zpražila ho matka. Poté jim barvitě vylíčila onu kouzelnou proměnu, kterou podle ní příchod toho malého stvořeníčka do rodiny způsobí.

„Cožpak může někdo zůstat lhostejný k malým ručkám, které se k němu žádostivě natahují?“ tázala se. „Copak může zůstat někdo lhostejný k vyvaleným kukadlům, která ho udiveně pozorují?“

„No jasně,“ řekl Paco. „Ještě z tý rakve udělá kolíbku.“

„Nesnáším takovéhle vtipy!“ vybuchla matka.

„Ať přinese Paco nějaký dítě z lesa,“ navrhoval Kvido. „Beztak už tam nějaký má.“

„Kvido,“ řekla matka. „Já to myslím vážně. Odčiníš tak alespoň svou vinu.“

„Jakou vinu?“ ječel Kvido. „To mu ten doktor nemůže dát nějaký prášky? Nechápu, proč se tomu tak bráníš.“

„Opakuji ti,“ řekla matka, „prášky, které nemají vedlejší účinky, otci nezabraly. Ty druhé zkoušet nechci, protože nechci žít s někým jiným než s tím, koho jsem si vzala.“

„Panebože,“ vzdychal Kvido. „A co ta jeho jugoslávská milenka?“ zeptal se opatrně. „Mluvil s ní už někdo?“

„Ty,“ řekla matka klidně. „Nijak ti to nevyčítám, chtěla jsem udělat totéž. Předpokládám, že nemá čas?“

„Nemá,“ přisvědčil Kvido. „Jak ses to dozvěděla?“

„Viděla jsem účet za telefon.“

„Slyším dobře?“ zvolal Paco. „A to se o tom takhle klidně vybavujete? To je hnus!“

„To je život, Paco,“ řekla matka.

Kvido unikal jejímu pohledu.

„Spoléhám na tebe,“ řekla, když jeho oči dostihla.

„Takhle,“ řekl Kvido o den později Jarušce, „jestli si mě chceš vzít a mít se mnou dítě, proč to teda neudělat hned, ausgerechnet když to údajně otcovi pomůže?“

Jarušku to – jak jinak – trochu zaskočilo, ale potom souhlasila téměř vroucně.

Kvido, který čekal přece jen delší nerozhodnost, byl sice potěšen, ale na druhé straně to dost dobře nedokázal pochopit.

„Proč se krásná dvacetiletá dívka zčistajasna rozhodne, že dvěma vrátnejm porodí dítě?“ ptal se jí udiveně.

„Protože chce přece z nezajímavého zaměstnání programátorky uniknout do mateřství!“ opakovala rozzlobeně Jaruška jeho včerejší nahlas vyslovenou domněnku.

„Tak proč teda?“

„Panebože!“ zvolala Jaruška. „Copak sis ještě nevšiml, že tě má ráda?“

Úkolový charakter jejich poslání ovšem Kvida tradičně už předem traumatizoval. Zatím se oddával milování dobrovolně, a tudíž i s chutí, ale pomyšlení na onen klíčový večer, během něhož bude muset na matčin povel vypustit k Jaruščinu připravenému vajíčku několik miliónů svých spermií, ho deprimovalo.

„Když to stihneme ještě tenhle měsíc, může tatínek dostat děťátko k narozeninám,“ usmívala se Jaruška.

„Jenom mě nehoň,“ řekl Kvido. „V nejhorším mu popřejeme dodatečně.“

Jaruška jeho nervozitu – jí důvěrně známou – ihned vycítila. Byla sice připravena nechat si od Kvida popsat nejen břicho, ale třeba i celá záda – sehnala totiž účinné antialergické tablety – ale intuitivně a právem se obávala, zda jde takový trik použít více než jednou. Trochu jí to dělalo starost: Nepočítala-li ten borůvkový koláč, bylo požadované dítě vůbec prvním úkolem, který jí budoucí tchyně svěřila – a proto v něm chtěla obstát co nejlépe. Myslela na to každý den – až jí nakonec pomohla náhoda. Když se jednoho večera dívala na televizi, vzpomněla si, jak ji kdysi Kvido rozesmál vyprávěním o svém dychtivém čekání na filmy s hvězdičkou, které mu v dětství byly dlouhá léta odepírány, a dostala bláznivý nápad.

Onoho významného dne pak pozvala Kvida do bytu své kamarádky. Na stole už byly připravené chlebíčky, láhev šampaňského a pražené mandle, ale Kvido se v tom cizím prostředí necítil dobře. Začínal chápat, co je to odpovědnost penaltového střelce, o níž mu otec kdysi vyprávěl. Několikrát zkontroloval závěsy na oknech, ale přesto mu připadalo, že ho stále někdo pozoruje a dívá se mu přitom do klína. Když Jaruška posléze zmizela za dveřmi ložnice, byl už totálně skleslý.

„Zavolám tě!“ informovala ho.

Řekl kat, pomyslel si Kvido.

Jaruška zatím do levého spodního rohu skleněné dveřní výplně nalepila velkou čtyřcípou hvězdičku, vystřiženou z bílé čtvrtky. Potom lampičku u postele přikryla připraveným modrým šátkem a rozsvítila ji.

„Úúúúž!“ zavolala.

Kvido pochmurně pohlédl na dveře – a překvapeně vstal. Ostré cípy hvězdičky na obrovské dveřní obrazovce slibovaly věci pro děti tak zcela nevhodné, až samým vzrušením polkl. V modravém přítmí se rýsovaly dráždivé stíny a široko daleko nebyl nikdo, kdo by Kvidovi mohl tenhle pořad vypnout. Ucítil zvonivě tvrdou erekci.

„Pojď!“ řekla Jaruška.

2

Počátkem dubna navštívili Jaruška a Kvido pražský biograf Jalta; přišli něco před šestou, takže se už promítalo – na programu byl americký film Planeta opic. Kvido si koupil vstupenku, i když předpokládal, že představení stejně nezhlédne až do konce, a Zita s Jaruškou se zatím se svolením vedoucího zamkly v kanceláři kina.

Napínavý děj Kvida rychle strhl, takže když mu asi po dvaceti minutách zasvítilo do obličeje světlo baterky, pociťoval to jako nevítané vyrušení.

„Pojďte!“ vyzvala ho uvaděčka.

„Už?“ řekl Kvido.

„Ticho!“ poroučel kdosi.

Zita s Jaruškou už stály ve foyer. Jaruška se červenala.

„Je to tak, Kvido!“ usmívala se Zita.

„Vážně?“ řekl Kvido. „Je to jisté?“

„Paní primářka se ještě nikdy nezmýlila!“ ujistila ho Zitina kolegyně.

Vedoucí přišel mladé dvojici pogratulovat a všechny přítomné šatnářky a uvaděčky ho ihned napodobily, tvoříce spořádaný zástup.

„Děkuji vám, děkuji,“ odpovídal rozpačitě Kvido.

„A pozdravuj doma!“ řekla Zita.

„Chtěl bych vám něco říct,“ řekl doma při večeři Kvido.

„Na téma?“ řekla nedůvěřivě matka, neboť stále více témat bylo v rodině tabu.

„Na téma děti,“ řekl a probodl matku pohledem.

Kvidova matka se zájmem položila příbor.

„Všichni tě poslouchají,“ řekla a přelétla pohledem stůl. Otec převaloval sousto v ústech a hleděl do talíře.

Paco se šklebil. Babička se skrze mokrý šátek omylem napila acidofilního mléka, takže na látce zůstalo husté bílé okruží.

„Jedno totiž čekám,“ řekl Kvido. „Dítě.“

„Dítě?“ zvolala radostně matka. „Opravdu? Je to jisté?“

Kvido ukázal matce lístek z kina Jalta, jako by to bylo potvrzení o graviditě.

„To je skvělé!“ radovala se matka. „Nepřipadá vám to úžasné? Budeme tu mít dítě! Dovedete si představit tu nádheru, až na nás ten tvoreček poprvé vyvalí ta svoje kukadla? Až k nám bude vztahovat ty malinké ručičky? Až bude špulit pusinku? Nebo až nám tu začne žvatlat všechna ta první slovíčka?“

Naklonila se, aby Kvida políbila.

„Návrh na Oscara,“ zašeptal jí.

Matka zářícíma očima obhlédla znovu své spolustolovníky. S výjimkou Paca, který se viditelně dobře bavil, se nezdálo, že by její nadšení sdíleli.

„No co tomu říkáš?“ vybídla otce, aby projevil nějaký názor.

„Že nemá kouska zodpovědnosti,“ řekl otec temně.

„Ale proč?“ nesouhlasila matka. „Je dospělý, vydělává, publikuje povídky…“

„Jenom šílenec může do této doby přivést vlastní dítě!“ zašeptal otec.

Matka s veselým povzdechem pokrčila rameny.

Tady to máš, znamenalo gesto, které Kvido adresoval matce.

To se změní, hlásal optimisticky její pohled.

„A jak mu budete říkat? Když to bude kluk?“ zajímala se nahlas.

„Diazepam,“ řekl Kvido. „Tuhle po dědovi.“

„A to budou bydlet v dětském pokoji?“ dotázala se podezíravě babička Líba.

„Tam budeš ty,“ řekla odhodlaně matka. „Oni půjdou nahoru do podkroví.“

„A já?“ řekl Paco.

„Odkdy ty toužíš spát doma?“

3

„Svatba v máji, brzy na máry,“ varovala Kvida mstivě babička Líba.

Svatba proto musela být ještě v dubnu; jediný volný termín v obřadní síni zdejšího slavného kláštera byla sobota třicátého.

„Třicátého nemůžu,“ vrtěl hlavou Kvidův otec. „Kladu s fotbalistama u pomníku věnce.“

„Věnce se kladou večer,“ neuznala jeho důvody Kvidova matka. „Svatba je dopoledne v jedenáct.“

„Přijdu o část hostiny,“ namítal otec.

„Nehraj si na jedlíka,“ řekla matka. „Stejně to všechno zvrátíš.“

„Mimochodem,“ vzpomněla si, „budeš muset řídit. Je málo řidičů.“

„Zbláznila ses?“ vykřikl otec. „Copak já teď mohu řídit auto?“

„Pokud vím, nikdo ti to nezakázal.“

„Chceš po mně, abych se s vozem prodíral stovkami čumilů?! Co když někoho zabiju? Na to jsi nepomyslela?!“

„Stovky čumilů?“ zvolala posměšně Kvidova matka. „Vzpamatuj se! Děláš, jako kdyby se ženil Robert Redford! Buď bez obav: Pokud cestou vůbec někoho potkáme, včas ti řeknu.“

„Jsem napůl slepý!“ volal otec.

„Když jsi dojel přes Alpy do Jugoslávie, dokážeš ujet i kilometr po rovině,“ ujistila ho matka. „Že seš to ty, budu ti odhánět srnky.“

„Chceš tedy krvavou svatbu?“ křičel otec. „Dobře! Dobře!“

Předsvatební přípravy, které vzhledem k dubnovému termínu bylo již třeba urychlit, zůstaly v Kvidově rodině prakticky jen na matce. Babička Líba odjela s přítelkyněmi na zlevněný předsezónní zájezd do maďarského Szolnoku, Paco býval s postupujícím jarem stále častěji v lese a otec, pokud nebyl na vrátnici nebo v dílně, zase věčně studoval vlastnoručně nakreslený plán všech tří křižovatek, které ho cestou ke klášteru čekaly. Kvido pracoval na textu své novely.

„Já už si svoje udělal,“ říkával s pyšnou převahou a s pohledem na Jaruščinu již lehce se vzdouvající sukénku.

Především bylo třeba sestavit seznam hostů, aby mohly být včas rozeslány pozvánky. Jaruščina rodina byla nepočetná a Kvidův otec navíc ve sloupci jmen, která předběžně připravila matka, divoce vyškrtal všechny její pražské přítelkyně, jež označil za politické kaskadérky, takže to vypadalo na celkem malou svatbu. Všechno ale ještě mohla změnit babička Líba, která se na veršované černobílé pohlednici ze Szolnoku hned dvakrát zmiňovala o sympatickém starším průvodci, jeho ženě a dětech jako o „nejúžasnější rodině, kterou kdy v životě potkala“.

„Nějak to dopadne,“ ubezpečovala Kvidova matka s úsměvem Jarušku, která jí jako jediná často přicházela pomoci. Praktický ráz příprav je obě rychle sblížil – a když je Kvido jednoho dne zastihl slzící od smíchu a s rukama vzájemně propletenýma, jak se marně snažily poskládat bílou mašličku k myrtě, zakusil poprvé onen nádherný, uklidňující pocit nejhlubšího možného bezpečí.

„Je těžké to nějak přesněji popsat,“ vyprávěl Kvido, „ale představte si třeba, že vám za deště ke zcela vyhovující pláštěnce náhle přibude ještě deštník.“