IX

1

Na jaře příštího roku, těsně před tím, než začal Kvidův otec definitivně šeptat, zjistila Kvidova matka, když jednou připravovala snídani, že se ztratily veškeré skleničky a skleněné hrnky, které kdysi přinesl z továrny. Udiveně prohledala všechny police a skříňky, ale všechno, co objevila, byly jen dva prastaré porcelánové hrníčky s ulomenými uchy a jedna sklínka od meruňkové marmelády. Nakonec ji napadlo podívat se do odpadkového koše. Šel otevřít jen ztěžka, a jak byl plný střepů, zachrastil.

Zavolala otce a věnovala mu tázavý, vyčítavý pohled.

„Co se na mě tak díváš! Hospodářskou kriminalitu si kvůli vám přišít nedám!“ vyjel otec.

Kvidova matka na to neřekla nic. Pokývala smutně hlavou a nalila mu čaj do gumové nádoby na rozdělávání sádry.

Bylo to ostatně naposledy, co Kvidův otec doma křičel, neboť v příštích dnech začal stále častěji – a posléze už výlučně – šeptat. Vzbuzovalo to dojem, že v domě celé dny kdosi spí.

„Prosím tě, otče, proč šeptáš?!“ neudržel se už jednou Kvido.

„Já šeptám?“ šeptal překvapeně otec.

„Ano! Šeptáš. Pořád jenom šeptáš. Mami, prosím tě, řekni mu, že šeptá!“

„Šeptáš,“ potvrdila Kvidova matka. „Šeptáš a rozbíjíš sklo a schováváš kamsi naše knihy a fotografie.“

„Proč to děláš?!“ zvýšil hlas Kvido.

„Pokud jsi je rovnou nespálil,“ dodala matka. „Jako správný agent.“

Otec na ně zkoumavě pohlédl a roztočil naplno vodovodní kohoutek.

Kvido výsměšně sykl.

„Šeptám, protože mám jisté obavy,“ řekl ochraptěle otec.

„Obavy o co?!“ vybuchl Kvido. „O své místo vrátného?!“

„O nás,“ řekl otec. „Oni můžou všechno, copak to vážně nechápete?“

Nazítří po obědě mlčky odvedl Kvida a svou ženu k oknu v ložnici a obezřetně poodhrnul záclonu.

„Podívejte se – když nevěříte…,“ zašeptal.

Kvido s matkou pohlédli směrem, kterým otec ukazoval. V ohybu železniční trati pod Skřivánkem stála mezi stromy bílá stavební buňka, kterou sem přivezli před dvěma dny a která byla dočasným domovem pro několik traťových dělníků, provádějících v tunelu za zatáčkou jakési betonové injektáže. Před buňkou seděli tři muži.

„A co to má podle tebe být?“ zeptala se Kvidova matka rovnou. „Bunkr KGB?“

Celá ta komedie se jí k nevydržení příčila.

„Všimněte si té antény,“ upozorňoval je otec šeptem.

„Otče,“ řekl Kvido jakoby nevěřícně, „to je televizní anténa.“

„Pozoruji je už dlouho,“ řekl otec, aniž vzal synovu připomínku na vědomí. „Je jich celkem šest. Dost pravidelně se střídají, ale zajímavé je, že jeden z nich pokaždé zůstává uvnitř.“

„Otče!“ vykřikl Kvido. „Oni tu opravují tunel! Každý ti to řekne!“

Otec mu věnoval soucitný pohled.

„Tunel,“ zašeptal. „Ty myslíš, že zrovna je bude zajímat nějaký pitomý tunel?“

Dělal rodině starosti. Prakticky úplně přestal číst, šoural se z dílny do ložnice a zase nazpátek a ublinkával jako malé děcko.

„Bylo to zřejmě už přípravné období jeho psychózy,“ řekl později matce doktor Liehr. „Ovšem ty jeho představy – ony to nejsou v pravém slova smyslu bludy! Státní bezpečnost přece není přízrak.“

V opatrnosti, s níž Kvidův otec nadzdvihával záclonu okna, bylo ovšem tenkrát něco, co jeho žena nedokázala snést. Zvykla si v ložnici číst, ale jakmile tam nyní otec přišel, nedokázala s ním setrvat v ložnici ani minutu; kvapně odcházela, zavírajíc za sebou hlučně dveře. Otcova kdysi slavná historka o jeho strýci, který po celý život prodával v železářství a od počátku se přitom domníval, že je dvorní dámou Ludvíka XIV., jí už vůbec nepřipadala komická. Nad rodinou se začínal vznášet přízrak šílenství.

Jednoho dne, když Kvidův otec setrvával u okna v ložnici už obzvláště dlouho, ztratila nervy. Prudce si přetáhla kuchyňskou zástěru přes hlavu a vrazila do ložnice.

„A teď seď a dívej se!“ nařídila mu.

Rychle se obula, zamáčkla cigaretu a před zrcadlem v předsíni se v pěti vteřinách přečesala. Její chvat působil jaksi výhružně.

„Jestli nemaj psa, tak něco uvidíš!“ zavolala na svého muže a práskla za sebou dveřmi.

Kvidův otec se obrátil na syna, jako by od něj požadoval vysvětlení, ale Kvido jen neochotně pokrčil rameny. Pohlédli z okna. Matčina drobná postava neochvějně mířila k bílému domku. Ze silnice uhnula na cestu, po níž se dostala až k trati; jak se musela přizpůsobovat vzdálenosti mezi pražci, její chůze se postřehnutelně změnila. Kvidův otec vstal a několikrát ztěžka polkl.

„Jestli se zase pozvracíš, budeš to uklízet,“ varoval ho suše Kvido, aniž přitom spustil matku z očí.

Od stavební buňky ji dělilo už sotva dvacet metrů. Zřejmě na oba muže, kteří seděli venku, cosi zavolala, neboť oba k ní současně vzhlédli. Jeden z nich jí – zdálo se – vyšel dva tři kroky v ústrety. Kvido si všiml, že je vysvlečený do půl těla: Několik minut všichni tři vstoje hovořili a potom zmizeli v buňce.

„Jdu tam!“ řekl Kvido, když ani po čtyřiceti minutách stále ještě nevyšla. Proti jeho vůli se na něj začal přenášet otcův bláznivý strach.

„Nikam!“ vykřikl otec, který během oněch čtyřiceti minut zhruba dvacetkrát zdolal tam a zpátky schody vedoucí do sklepní dílny a který úplně zapomněl šeptat: „Nehodlám přijít ještě i o syna!“

„Otče, prosím tě!“ řekl Kvido. „Vezmi si oxazepam a uklidni se.“

„Nepustím tě!“ volal ztrápeně otec. „Co ty o tom všem víš?! Co ty víš o popravách?! O masových deportacích?!“

„Blázne!“ zaječel Kvido a vyběhl z domu.

Čím více se strachoval o matku, tím větší podráždění cítil vůči otci. Už na silnici se bezděky dal do klusu. Na zčernalých kamenech mezi kolejemi si málem přivodil výron kotníku. Když ale udýchaně zastavil před podezíraným bílým domkem, nalezl tu jen dva sotva o rok starší vojáky. Leželi na rozepnutých spacích pytlech a podávali si jakousi poloprázdnou láhev. Nedůvěřivě si ho změřili.

„Jestli hledáš mámu, tak už odjeli,“ zasmál se jeden z nich.

„Kam?!“ vykřikl Kvido.

Voják pokrčil rameny.

„Proč?“ vykřikl Kvido už trochu nepříčetně.

„Nerev, človeče,“ řekl druhý voják. „A upokoj sa. Ja som neni poliš.“

„To je v pořádku,“ řekl Kvido a vyběhl nazpět.

Matku spatřil, až když se v doprovodu jiných tří vojáků vracela zahradou k domu. Podnapile se smála a její výslovnost známým způsobem změkla.

„Jela jsem na drezíně!“ pochlubila se synovi.

Kvidův otec s nejistým úsměvem vyšel na terasu.

„Čatár Miga, stavebné a železničné vojsko Praha,“ představil se mu trochu ztěžka velitel. „Ak nám, pán inžinier, naozaj neveríte, kludne vám podpíšem, že Gustáv Husák je starý kokot!“

„To je v pořádku,“ řekl Kvidův otec.

2

Ani tento konkrétní důkaz ho však pocitu neznámého ohrožení nezbavil. I nadále byl velmi úzkostný, vztahovačný, i nadále trpěl nepřetržitým iracionálním sebeobviňováním. Když ho Kvido nebo jeho matka v domě míjeli, uhýbal pohledem. Kvidova matka se však nevzdávala. Dostanu ho z toho, umiňovala si. Její instinkt jí napovídal, že by mu mohla prospět změna prostředí. Obtelefonovala několik podnikových rekreačních zařízení a nakonec se jí podařilo zamluvit na prvních čtrnáct dní prázdnin čtyřlůžkový pokoj na malé chatě v Krkonoších.

Zpočátku se skutečně zdálo, že pobyt na horách má na otce příznivý účinek: Trávil sice hodně času osamělým hledáním vhodného řezbářského materiálu a samorostů, ale při té příležitosti nejednou našel i pár nádherně zbarvených křemenáčů a vypadalo to, že má po dlouhé době zase z něčeho radost. Chodil s rodinou na některé kratší výlety, po večerech trochu běhal a také více četl. K matčině radosti začal i lépe jíst a na Kolínské boudě snědl dokonce i dobrou polovinu zmrzlinového poháru se šlehačkou. Když se pak jednou společně s Pacem ponořili až po krk do ledového potoka, Kvidova matka považovala jeho brzké uzdravení za hotovou věc – a Kvido její nadšení marně brzdil.

Bezesporu nejvíce však rodinná dovolená svědčila právě Pacovi. Vzepřel se měšťáckému spaní v chatě a na okraji lesa si ve spletenci větví křivě rostoucí břízy brzy vybudoval improvizované visuté lůžko, kde pak strávil všechny následující noci. Přes den se učil vázat uzly, lezl na skály a cvičil se v házení nože.

„Zasvištěla smyčka lasa,
štíhlý ryzák tiše zařehtal,
mladý kovboj prach si z šatů střásá,
vesele si přitom zazpívááál!“

zpíval parodicky Kvido, když se jeho mladší bratr, špinavý a opálený, výjimečně objevil ve dveřích pokoje – obvykle jen proto, aby mu matka vyndala klíšťata.

„No a?“ říkával Paco vzdorně.

Kvido byl také spokojený: Napsal několik povídek, které stihl i přepsat – a z vět, které nakonec nepoužil, vždycky ještě sestavil dopis pro Jarušku.

Jednoho odpoledne se Kvidův otec s Pacem vydali do lesa nad chatou stopovat zvěř. Sotva po dvaceti minutách je však Kvidova matka zahlédla z okna pokoje, jak se loukou vracejí nazpátek.

„To není jelen!“ volala na ně. „Stopujete moje pohorky!“

Paco mávl směrem k otci pohrdavě rukou.

„S ním to nemá cenu,“ řekl.

„Co je?“ řekla matka trochu znepokojeně.

„Potřebuju si něco upřesnit,“ řekl Kvidův otec.

Když přišel nahoru, požádal svou ženu, zda by mu ještě jednou nevyjmenovala všechny rozdíly mezi takzvaným podáním vysvětlení a svědeckou výpovědí.

Ruce Kvidovy matky na sušicím platu s houbami se na kratičký okamžik zastavily, ale ihned se vzpamatovala a odbyla otce jakousi vtipnou odpovědí. Otec ale na své otázce trval.

Pokrčila tedy rameny a vlídně mu znovu vysvětlila jak zmíněné odlišnosti, tak i právní důsledky z nich vyplývající. Hovořila pomalu, neboť otec si – tak jako předtím pokaždé – dělal písemné poznámky. Když matka skončila, nějakou chvíli ještě zamyšleně hleděl na popsaný papír.

„Rozumím-li tomu dobře, může být nepravdivá výpověď v rámci takzvaného podání vysvětlení pokutována, nikoli však trestně stíhána?“ řekl posléze.

„Ano,“ řekla Kvidova matka. „Rozumíš tomu dobře. Jsi koneckonců vysokoškolsky vzdělaný člověk a v neposlední řadě ti to není vysvětlováno ani zdaleka poprvé.“

Vstoupil Kvido.

„A jéžiš,“ řekl. „Zase školení?“

„Bezvýjimečně?“ dotazoval se otec.

„Bezvýjimečně,“ vzdychla matka.

Otec si poznámky zastrčil do náprsní kapsy.

„Počkej, počkej,“ řekl Kvido. „Ty ten papír nesníš?! Nebo si ho alespoň nezastrčíš do konečníku?! Víš ty vůbec, jakému riziku celou rodinu vystavuješ? Neslyšel jsi o masových deportacích na drezínách?“

„Neprovokuj,“ řekla matka. „Už jsi napsal tý babičce?“

„Jo,“ zasmál se Kvido.

„Ukaž!“ řekla matka podezíravě.

Kvido vytáhl z knížky černobílou pohlednici.

„Kde jsi ji sehnal?“ usmívala se matka. Obrátila ji a četla:

„Na chalupě v horském lese
žemlovka se na stůl nese.
Nechceme mít nijaký
abstinenční příznaky!“

„Bezvadný!“ smál se Kvidův otec.

Nazítří se Kvido a ostatní probudili do nádherného rána.

„Krásné jitro vzešlo nad hlubokým dolem na východu hor krkonošských. Tmavé jedle a borovice stály po horách v oděvu rosném,“ recitovala Kvidova matka.

Vydatně posnídali, otec ještě připravil do malého batohu pro všechny svačinu a vydali se na další výlet. Sešli dolů do Pece a pokračovali do Obřího dolu, kterým pak – přidržujíce se občas železných řetězů – vyšplhali až na úpatí Sněžky. Odtud chtěli jít cestou československo-polského přátelství ke Špindlerově boudě a podél Bílého Labe se posléze vrátit nazpět – ale otec nechtěl. Zdálo se, že mu vadí především skutečnost, že zmíněná cesta zčásti vede přes polské území.

„No a co?“ nechápal Kvido.

„Nic,“ řekl otec. „Nechci tudy jít. Nepotrpím si na taková okázalá gesta.“

„Jaká gesta, proboha?“

„Nepotřebuji si dokazovat jakousi diskutabilní odvahu tím, že udělám třicet kroků od hraničního kamene!“

„Já se z tebe zblázním,“ řekl Kvido.

„Nechte toho,“ řekla rychle matka. „Žádné řeči a jde se!“

Uchopila otce za ruku, ale ten se jí vysmekl s nepochopitelnou zarputilostí.

„Říkám, že tudy nejdu!“

„Ale proč?“ řekla nešťastně matka.

„Proč? Protože mi připadá zbytečné se takhle producírovat, když tím akorát provokujeme pohraničníky a když stejně dobře můžeme jít jinudy!“

„O jaké provokaci to hergot mluvíš?“ zvýšil hlas Kvido. „Ta cesta je normálně otevřená. Není to nic zakázaného!“

Kolemjdoucí turisté se udiveně ohlédli. Kvidův otec sklopil oči.

„Chodí tudy všichni – podívej se!“ argumentovala matka.

Otec neústupně vrtěl hlavou.

Jeho rty byly pevně sevřené.

Ztěžka oddychoval.

„S ním to nemá cenu,“ řekl Paco.

„Otče!“ řekl Kvido s jakýmsi zoufalým důrazem. „Rozhlédni se: Každých deset minut po té cestě projde před zraky pohraničníků nejméně sto lidí!“

Z nějakého důvodu mu připadalo strašlivě důležité, aby otce přesvědčil. Rezolutnost z otcova výrazu sice trochu ustoupila, takže vypadal nyní spíš zdrceně, ale nicméně zavrtěl znovu hlavou.

„Nesnesu ty triedry v zádech,“ zašeptal. „Nesnesu pomyšlení, že by mě ještě někdy někdo legitimoval. Copak to nechápete? Copak to vážně nedokážete pochopit?“

Vzhlédl k matce prosebnýma očima.

„To snad není pravda,“ řekl Kvido. „Máme otce blázna.“

„Dokážeme,“ řekla náhle matka rozhodně. „Půjdeme tedy jinudy.“

„Hraje divadlo,“ pošeptal Kvidovi Paco. „Polsko mu není dost dobrý, světákovi!“

3

Počátkem září se Kvidova matka definitivně rozhodla, že svému muži sežene psychiatra, neboť, ač nerada, musela v duchu konstatovat, že na jeho podivnou neurózu se svou intuicí nestačí.

Zneklidňovalo ji však zjevné politické pozadí otcovy mánie a nebyla si jistá, jak by na to nějaký cizí lékař reagoval; na Svobodné Evropě kdysi slyšela pořad o zneužívání psychiatrie k politickým cílům, a přestože se tenkrát ona relace týkala Sovětského svazu, leželo jí to v hlavě.

Vypravila se tedy do Prahy za Zitou, aby se s ní poradila. Kino bylo nabité – dávali americký film Čelisti –, ale počasí bylo stále teplé, takže Zita neměla v šatně mnoho práce.

„Je to strašně napínavé – lidi ani nedutaj,“ informovala Kvidovu matku. „Je to trhák. Hrajeme to už pátej tejden – nechceš se podívat?“

„Ani ne. O čem to vlastně je?“

„To ti neřeknu, holka. O potápěčích?“ řekla nejistě Zita. „Ještě jsem to neviděla – ale chystám se!“ ujišťovala.

Kvidova matka jí pohladila rukáv tmavomodrého pláště.

„Nejlepší bude, když půjdeš za mladým Liehrem,“ uvažovala posléze Zita. „Jeho táta byl výborný psychiatr.“

„Jak mladým?“ řekla Kvidova matka maličko pochybovačně.

„Je starší než ty,“ uklidňovala ji Zita. „Je prý dobrý. V Americe mu dali stipendium.“

„Znáš ho?“

„Byla jsem první na světě, kdo ho uviděl.“

„Vážně?“ usmála se Kvidova matka. „A kde teď pracuje?“

Zita píchla prstem před sebe.

„V Blaníku,“ řekla. „Jako topič.“

4

V říjnu tedy začal Kvidův otec jezdit za doktorem Liehrem do kotelny kina Blaník. V Kvidově postoji vůči otci tím došlo k jisté změně: Poprvé totiž připustil, že by otcovo podivné chování a jeho poraženecké nálady mohly být projevem skutečné nemoci; psychiatr, navíc údajně velmi schopný, by jistě poznal, že otec simuluje, uvažoval Kvido. Začal se proto k otci chovat ohleduplněji – a jejich vzájemnému vztahu to prospělo.

Jak se blížila Kvidova maturita, často se spolu učili: Sedávali u kuchyňského stolu v příjemném světle proutěné lampy – a počítali. Kvidovi matematika tradičně příliš nešla, ale otec – na rozdíl od minulých dob – nyní snášel jeho neschopnost docela klidně a trpělivě mu donekonečna vysvětloval, co bylo třeba.

„Dává mu ten doktor nějaký prášky?“ zeptal se jednou Kvido matky, neboť hledal nějaké vysvětlení.

„Nedává,“ řekla matka. „To byla moje podmínka.“

„Tak to nevím,“ řekl Kvido a jenom vzpomínal, jak otec kdysi během podobného doučování třískal kalkulačkou o stůl, až červená plastiková tlačítka létala po celé kuchyni.

Občas, když Kvida matematika zmohla, se bavívali o ekonomii: Kvidův otec s tichou nostalgií hovořil o některých teoriích ze šedesátých let, s nimiž tenkrát sympatizoval, a kterých se – jak se ukazovalo – stále nechtěl vzdát. Kvidova matka na nich čas od času spočinula dlouhým pohledem: Kvido se škrábal v hlavě, otec plnil sešity schématy o pohybu zboží a z chloupků na jeho zápěstích padaly na bílé stránky mikroskopické zbytečky dřevěných pilin.

Kvido se postupem doby o ekonomii leccos dozvěděl, takže pak před spolužáky mohl vyslovovat nejrůznější sarkastické poznámky na adresu národního hospodářství.

„To je náš ekonom,“ říkávali o něm.

Kvido by byl sice o sobě raději slyšel, že je spisovatel, ale bylo to lepší než nic. S otcovým překvapivě nesmělým návrhem, zda by se nechtěl přihlásit ke studiu na Vysoké škole ekonomické, souhlasil dobrovolně.

„V onom mém rozhodnutí sehrály klíčovou úlohu celkem tři věci,“ vyprávěl později Kvido. „Vděk za péči, kterou mi nemocný otec v té době věnoval, dětinská touha přivést rodičům ze zahraniční služební cesty mikrovlnnou troubu a jugoslávská píseň Procvale su rože i vijole.“