V

1

Kvidův otec měl letět do Anglie počátkem července. Babička Líba, která díky důslednému střídání žemlovky, tykvových placek, kadeřávkových karbanátků, mrkvových smaženek, škubánků, fazolek s rýží a zapečeného černého kořene v týdenním rodinném jídelníčku konečně našetřila na vytoužený okružní zájezd po Itálii, odlétala již koncem května.

Skutečnost, že odjíždí dřív než Kvidův otec, byla pro babičku zdrojem doslova dětinské radosti. Nemenší radost jí způsobovalo také to, když mohla obě země škádlivě srovnávat; pochopitelně že země z Apeninského poloostrova vycházela z tohoto srovnání jednoznačně vítězně: Babička s potěchou hovořila o vlhkých londýnských mlhách, studeném moři a britské povýšenosti – a v očích jí vesele jiskřilo. Otec, na něhož se babiččino nadšení chtě nechtě přenášelo, jakkoli se snažil zpočátku ovládat, zase mluvil o dusném horku, o kapesních zlodějích a o italské kuchyni, kde se prý většina jídel připravuje na hliníku a na teflonu. Babička, která se s ním až dosud přela prakticky nepřetržitě, přijímala nyní otcovy provokace velmi velkoryse a odpustila mu dokonce i zcela nejapnou poznámku na téma, jak se v italštině asi řekne ‚zhoubný nádor‘. Kvidova matka, která stejně jako Kvido nebyla nikdy dále než ve Vysokých Tatrách, poslouchala jejich vzájemné dobromyslné potyčky s rostoucí nechutí, ačkoli každému z nich cestu upřímně přála. Často ani nestačila sklidit po večeři ze stolu, protože oba cestovatelé nedočkavě rozkládali mapy a prospekty přímo do špinavých talířů.

„Běžte s tím už do háje!“ rozčilovala se. „Kdo vás má pořád poslouchat.“

Dvacátého května odjela babička do Prahy a dědeček Jiří ji doprovodil na letiště. Za devět dní přišla do Sázavy černobílá pohlednice s interiérem kostela S. MARIA GLORIOSA DEI FRARI v Benátkách.

Vozíme se autokarem,
samé ženy, skoro harém,
pak chodíme po nohou
pod azurovou oblohou.
Když únavou klopýtáme,
gondolu si přivoláme!

stálo na ní a také tentokrát následoval prozaický dovětek:

Úžasně jsem se zlepšila v italštině a v angličtině! Všechny vás líbá vaše Líba, psala babička.

„To je možný,“ komentoval to Kvidův otec. „Zato to veršování jí už nějak nejde. Prý: ‚Chodíme po nohou‘! Patrně chodí občas i po rukou!“

„Na poště zase odlepili známku!“ řekl naštvaně Kvido.

„To jsem blázen,“ řekla Kvidova matka. „Úžasně se zlepšila v italštině a angličtině. Zajímalo by mě, co tím chtěl básník říci.“

Jak se blížilo datum babiččina návratu, nervozita v rodině trochu stoupala: Léty stále šetrnější babičce totiž i ty nejlevnější suvenýry připadaly neúnosně drahé, a tak si ony nezbytné drobné pozornosti pro své nejbližší nezřídka opatřovala po svém, a to poněkud zarážejícím způsobem. Z jejích příjezdů se tak stávala čím dál větší faux pas. Kvidovi rodiče se už naučili přijímat všechny ty krásné vázy a ubrusy se jmény hotelů, kde byla babička ubytována, s jakýmsi útrpným humorem, avšak Kvido v podobných situacích trpěl. Obvykle – jako v případě babiččina návratu z NDR, kdy dostal lovecký nůž s neúspěšně vyškrábaným věnováním Helgy P. Günterovi K. – se zmohl na jediné zajíkavé poděkování, zrudl a na několik hodin zmizel ve svém pokoji.

„Copak nám asi přiveze?“ prohodil jízlivě Kvidův otec během poslední večeře v babiččině nepřítomnosti. „To jsem zvědav.“

Kvido se zachechtal.

Matka oba víceméně mechanicky napomenula, ale ve skutečnosti byla ráda, neboť v Kvidově sarkastickém smíchu spatřovala záruku, že tentokrát zvládne babiččin příjezd mnohem lépe.

Měla pravdu: Když babička nazítří odemkla svůj proslulý šedý kufr a s provinilým výrazem nenapravitelně rozhazovačné ženy obdarovala malého Paca rozteklou čokoládou a jeho bratra mrtvým krabem, Kvido nehnul brvou.

„Grazie,“ řekl vážně. „Přesně takového jsem potřeboval.“

A je to za náma, řekla si v duchu s úlevou jeho matka. Ale v tom se pro změnu mýlila: To nejhorší je teprve čekalo.

„Pozor,“ řekl redaktorovi Kvido, „to je dost klíčový moment: Uzavírám s dospělými první kompromisy – místo abych jim to pořádně vpálil.“

„První a nikoli poslední,“ řekl redaktor významně. „Tak čtěte.“

Ano, babiččiny celkem tradiční potíže s návratem do všedních dnů přerostly tentokrát v cosi vážnějšího. Začala – jako dítě, které si svoje bonbóny už snědlo, a nyní žárlivě sleduje jiné, které je ještě má – Kvidovu otci jeho cestu závidět.

V prvních dnech se sice ještě několikrát pokusila zažertovat na téma ‚londýnské mlhy‘, ale nikdo se tomu nesmál a sama cítila, že to už není ono; koneckonců i případná mlha v Londýně je přece jen lepší než slunce v jakési Sázavě. Když neuspěla ani s údajnými šváby ve všech hotelích na levém břehu Temže, s konečnou platností se urazila a uzavřela se ve svém podkroví, odkud pak vycházela jen v noci, aby si v lednici nakradla nějaké potraviny. Když na ni totiž Kvidova matka volala, aby sešla dolů na oběd nebo na večeři, rezolutně to odmítala.

„On si jede, a já ne!“ dodávala plačtivě.

„Mami!“ křičela vyčítavě Kvidova matka. „Chováš se jako malá holka!“

Bylo to tak: Babička Líba se vracela do svého dětství. Všechno nasvědčovalo tomu, že právě prodělává recidivu období prvního vzdoru.

„Není to spravedlivé!“ ozývalo se občas z jejího pokoje. „A není a není a není!“

Ať byli ostatní členové rodiny právě zaměstnáni čímkoli, v takových chvílích vždy zcela zmrtvěli a fascinovaně pohlíželi směrem ke stropu. Podle toho, jak se strop občas chvěl, by se byl Kvido vsadil, že si babička současně také zlostně podupává.

„Ježíšikriste,“ šeptal Kvidův otec, „já snad radši nepojedu nikam.“

Když babička setrvávala ve svém pokoji už třetí den, Kvidova matka sebrala odhodlání a podnikla poslední zoufalý pokus „všechno si to rozumně vysvětlit“. Před obědem si zapálila cigaretu, uvařila kávu a odnesla si ji k matce do podkroví. Kvidův otec chtěl děti ušetřit předpokládané hádky a pod záminkou krátkého fotbalového tréninku je odvedl na zahradu, ale jeho snaha byla nakonec stejně marná, neboť otevřeným oknem babiččina pokoje slyšeli proti své vůli každé slovo:

„A není to spravedlivé a není!“

„Mami! Ty už jsi přece byla!“

„Tak aťsi! Aťsi, aťsi, aťsi!“

„Přihraj!“ zakřičel Kvidův otec na staršího syna.

„Tak zavři toho psa!“ křičel Kvido. „Nenechám si kvůli tvému fotbalu prokousnout nohu!“

„Co ty víš o sjednávání kontraktů?! Mami, vzpamatuj se!“

„Přihraj!“

„Až zavřeš toho psa, hergot!“

„Ale já vím, že ovládáš germánské jazyky, sakra!“

„Balón, balón!“ plakal Paco.

„Pojedu taky!“ křičela babička.

„Přihraj!!!“ zařval Kvidův otec hlasem regulérního šílence.

„Prosím tě, pojď sem,“ vyklonila se odevzdaně z okna Kvidova matka. „Pojď jí vysvětlit, že ji nemůžeš vzít s sebou.“

„S sebou?“ řekl otec, když vztekle přiběhl do podkroví. „Už jsem slyšel, že manželky prezidentů skutečně své muže na cestách někdy doprovázejí. Ale –,“ zvýšil hlas, „ještě jsem neslyšel, aby si prezident, natožpak bezvýznamný český úředník, mohl brát s sebou do ciziny svoji starou tchyni!“

„Nehádejte se!“ volal ze zahrady Kvido. „Odmítám v takovém prostředí vyrůstat!“

„Slyšela jsi ho?“ zaječela babička. „Tak dobře: ta stará tchyně už tu nezůstane ani minutu!“

Kvidův otec se už neovládal:

„Neměla byste v lidech vzbuzovat liché naděje!“

„Odjíždím! Nebudu žít společně s takovým sobcem!“

„Tak vy si klidně odjedete?“ křičel otec. „Nejdřív v nás systematicky vypěstujete silný návyk na tykvové placky a pak si klidně odjedete? To je podlé! Předpokládám, že nám tu nenecháte ani recept?“

„Mami!“ brečel Paco, kterého venku porazila Něha.

„Odjíždím! Teď hned odjíždím!“

„Jistě vám nemusím říkat, jak nám budete chybět,“ řekl otec a pohlédl na soustavu babiččiných topných těles, v níž k ústřednímu topení, elektrickým kamínkům a teplometu přibyla letošní zimu ještě elektrická ohřívací pokrývka a nánožník. „Nemluvě už vůbec o tom, jak vás bude postrádat naše elektrárna. Uvědomujete si, že ti lidé kvůli vám nejspíš přijdou o práci?“

„Takový póvl!“ volala babička nenávistně. „Takový ubohý póvl!“

Kvidův otec potlačil pokušení na několik minut pevně sevřít její opálené hrdlo.

„Mamí!“ brečel hystericky Paco.

„Pojďte jíst!“ řekla Kvidova matka prosebně. „Už jdu, kocourku!“ zavolala.

„Já k němu jdu,“ řekl Kvidův otec. Zavrtěl hlavou, vydechl a usmál se.

Kvidova matka ho na schodech dohonila. „Ona není zlá,“ řekla. „Je prostě už stará.“

Cosi v jejím hlase Kvidova otce přimělo, aby vzhlédl: Jeho žena měla v očích slzy.

„Kdybych mohla, koupila bych jí třeba cestu kolem světa!“ řekla.

2

Tak jako mnozí před ním i po něm byl Kvidův otec Západem šokován.

„Připomínal tak trochu matku z Erbenova Pokladu,“ líčil Kvido později Pavlu Kohoutovi.

I když sklidil se svým žertovným přirovnáním úspěch, nebylo příliš přesné: Jeho otec byl barevností a čistotou ulic, velkolepostí staré i moderní architektury, bohatstvím plných výloh a mnohým dalším samozřejmě také ohromen – avšak nebyl tím ani dočasně oslněn, jak tomu bylo právě u dotyčné Erbenovy nešťastnice. Navíc přirovnání nepostihovalo to, co Kvidova otce na Západu fascinovalo vůbec nejvíc: totiž onen nijak přehnaný, ale všudypřítomný a jaksi samosebou se rozumící respekt k jeho vzdělání, práci a znalostem.

Cítil ho při všech jednáních, která vedl, ale ještě více si ho uvědomoval, když pro něj poslali firemní vůz, když mu do hotelového pokoje nechali zavést telefon, když ho pozvali na prohlídku Londýna a na večeři, třebaže kontrakt byl již předběžně uzavřen. Nakonec se ho zeptali, jestli má nějaké speciální přání.

„Ano,“ řekl Kvidův otec anglicky. „Zeptejte se mne takto ještě jednou.“

Dveře se před ním najednou automaticky otvíraly. Pokud na to nebyly zařízeny, otevřel mu je občas někdo jiný: hotelový vrátný, liftboy, k tomu určený zaměstnanec. Telefonní automat fungoval. Když jeho anglický kolega zdvihl jednoho odpoledne na Kensington Road ruku, taxík ihned zastavil. Policisté se usmívali. Řidiči luxusních vozů mu dávali na přechodech přednost. Toalety voněly. Pero na poště, které až dosud nikdo neukradl, nespouštělo. Lidé mu vesele nabízeli noviny, lístky na dostihy, vstup do církve a do armády, pětibarevnou zmrzlinu, domy na prodej, masáže, boty a cestu na Filipíny. Ženy v Soho mu vlídně nabízely svou lásku. Věci, na kterých stál, seděl, psal a ležel, zářily čistotou a neviklaly se (natož aby byly pokálené od andulek). Šampón, který si koupil, mu nevytekl do aktovky. Když si s ním dvakrát umyl vlasy, zbavil se lupů, které se mu sypaly z hlavy celých třicet let. Poprvé v životě tak mohl jít bez ostychu k holiči, který ho poprvé v životě ostříhal tak, že účes odpovídal tvaru jeho obličeje. Připadal si rázem hezčí.

Připadal si úspěšnější.

Prodavač v obchodě s potřebami pro psy, kterého se zeptal na chemický obojek proti blechám a klíšťatům, se mu nevysmál; nabídl mu čtyři druhy. Jídla v restauracích nebyla ani vysušená, ani studená. Číšníci byli nesmírně ochotní.

„Bez zeleniny!“ žádal je otec.

Jeho ponížená servilnost vůči číšníkům ve vlasti, dík které dokázal pozřít zákusek s nakyslou šlehačkou a tvářit se přitom vděčně, byla ta tam. Choval se energičtěji a sebevědoměji. Když hodil žebrákovi na Park Lane pět penny, zapomínal, že byl v utkání proti TJ Bělokozly vystřídán už po osmi minutách.

Avšak ono uspokojení, které cítil, když mu hotelový nosič odnášel zavazadla nebo když poprvé stanul před budovou Parlamentu, to nebyla marnivost: Byla to radost pacienta z úspěšně se hojící rány.

„Jako babička šlapala na východ, když se chtěla cítit mladší, musel náš otec – aby se cítil jako člověk – jezdit na Západ,“ řekl redaktorovi Kvido. „Měli to pěkně rozdělený.“

Bylo domluveno, že vzhledem k večernímu času příletu počká rodina na otce raději doma v Sázavě, a tak na ruzyňském letišti čekal na přistání letadla British Airways jenom řidič podnikového auta.

Když asi o hodinu později vysadil Kvidova otce nedaleko branky z červeného pískovce, byla už skoro tma. Kvidův otec otevřel vrátka velmi tiše, aby na sebe předčasně neupozornil, prošel potemnělou zahradou, vystoupil na silnou mříž sklepního okénka a za parapet kuchyňského okna se vytáhl vzhůru; do čela ho přitom lehce uhodil vetchý zčernalý provázek, kterým jeho žena v zimě přivazovala lůj pro sýkorky. První, co spatřil, byla jakási arabská stařena, jejíž tvář až k očím zakrýval černý šátek; luštila křížovku. V příštím zlomku sekundy si uvědomil, že je to jeho tchyně. Nikdo jiný v kuchyni nebyl.

„Well,“ zasmál se tiše Kvidův otec. „Let’s go.“

Okamžitě, jak otevřel dveře do předsíně, vyřítila se z odpočívadla na schodišti Něha, aby ho přivítala: Skákala vysoko do výšky, kňučela a olizovala mu obličej. Kvidův otec byl příjemně překvapen. Několikrát Něhu přátelsky poplácal a pohladil. Potom jí pohlédl přísně do očí.

„Down!“ poručil zkusmo.

Něha se poslušně přitiskla k podlaze, hlavu si položila mezi přední tlapy a ocasem radostně zametala dlaždičky.

No vida, pomyslel si otec a velkoryse ji vypustil na zahradu. Klika dveří do obývacího pokoje se ohnula a dveře se trhaně pootevřely. Kvidův otec se s úsměvem zahleděl do vznikající mezery, v jejíž spodní části se po chvíli objevil malý Paco.

„Kuk!“ řekl mu.

„Táta!“ zakřičel Paco.

Jeho otec se shýbl a rozevřel náruč. Chlapec do ní vběhl.

Z obývacího pokoje se ozvaly spěšné kroky.

„Ahoj, otče,“ řekl nakřáple Kvido. Překvapeně na otce pohlédl: „Vypadáš jako Josef Abrhám.“

„Nazdár,“ řekla Kvidova matka trochu udiveně. „Kde je pes?“

„Hallo, boys. Hallo everybody.“ Kvidův otec se zeširoka usmíval. „Pes je na zahradě. Nic vám, chlapci nevezu, I’m sorry. Nedokázal jsem toho kraba prostě zabít – nevěřili byste, jaké na mě dělal vyčítavé oči. Dobrý večer!“ zavolal hlasitě na babičku v kuchyni. „Já vás zdravím.“

Nedostalo se mu odpovědi. Postavil Paca zpátky na zem a přivinul k sobě svou ženu. Políbila ho.

„Nazdar,“ řekla. „Sluší ti to.“

„Ta islámská separatistka stále trucuje?“ šeptal otec.

„Nevšímej si jí.“ Matka zavřela kuchyňské dveře. „Nechce vdechovat nebezpečné výpary z toho bezbarvého laku, kterým jsi natřel palubkové obložení,“ vysvětlovala s předstíranou vážností. Znovu si svého muže prohlédla: Nové světlé mokasíny, které si zakoupil v Praze ještě před odletem, svými nesešlapanými podpatky způsobovaly, že stál nezvykle zpříma. Jeho sako znala, ale přesto se jí zdálo, že mu dnes padne nějak lépe.

„To bylo před dvěma lety! Co je to za blbost?“ žasl otec.

Pokrčila rameny. V očích jí vesele jiskřilo a navzdory prvním vráskám, které se jí teď po třicítce začínaly usazovat kolem očí a na čele, vypadala stále tak trochu jako holčička.

„No jo,“ řekla. „Zná člověka, kterej si taky natřel palubky bezbarvým lakem. Když ho pak otevřeli, měl v břiše nádor jako kokosový ořech.“

„Až otevřou mě, budu tam mít nádor velikosti tykvové placky!“

„No tak!“ pohoršovala se naoko matka. „Máš nové hodinky!“ všimla si.

„Ukaž! Ukaž!“ volal Paco.

„Dárek od firmy,“ řekl otec ženě. „Ukážu ti pak, jak svítí.“

Svěsil ruku dolů, aby si je synové mohli prohlédnout. Paco je zakryl svou maličkou dlaní. „Nesvítí!“ křičel zklamaně.

Kvidův otec pohlédl na svou ženu a zašklebil se:

„Svítí jenom pod peřinou.“

„Proboha!“ zvolala matka. „Odkdy ty děláš erotické narážky? Svedl jsi letušku?“

„Nechte si to na jindy, ano?“ žádal otráveně Kvido. „Je tu dítě, pokud jste si toho nevšimli.“

„Never mind, boy! O těchhle věcech je třeba mluvit naprosto otevřeně!“

„Ale ne přede mnou!“ žádala Kvidova matka. „Nebyl jsi v Soho? Nějak ti stouplo sebevědomí. Pamatuj, že to je první krok k autonehodě!“

„Take it easy!“ smál se otec. „Nepůjdem jíst? Mám hlad jako vlk. Naposledy jsem jedl někde nad Kanálem. Pochopitelně myslím kanál La Manche,“ předběhl Pacův dotaz. „Kvido ti to ukáže na mapě. Co máme?“

„Polévku z černého kořene a omelety s řeřichou,“ odpověděla matka bázlivě.

„To je vtip?“

„Bohužel ne.“

„Chcete mě dohnat k emigraci?“

„Ne,“ smála se matka. „Byl to samozřejmě vtip. Udělala jsem ti řízky a salát.“

„Ani na minutu jsem o tobě nepochyboval,“ řekl Kvidův otec spokojeně. „Ale co teda budeme dělat s tím sušeným masem, co jsem si pro každý případ koupil v letadle od Laponců?“

„Dáme ho psovi,“ řekla vesele. „Pojďte večeřet.“

Zavěsila se do svého muže s nebývalou oddaností.

„Jsem moc ráda, že už jsi doma,“ dodala. „Příšerně jsem se tý čuby bála.“

3

Kvidův otec se po svém návratu z Londýna skutečně trochu změnil. Kvido a jeho matka nebyli jediní, kdo si toho všiml. I některým lidem v podniku, kteří ho dříve měli možnost více poznat, připadal jaksi energičtější a rozhodnější než kdysi. Zdál se být výřečnější a s řadou z nich dokonce vtipkoval. Také jeho tradičně častá vystoupení na poradách byla nyní kritičtější, ironičtější, ale zároveň i koncepčnější. Většinou ovšem neuspěl a i nadále se po takových prohrách uzavíral do jakéhosi vzdorného mlčení, které však už nepůsobilo tolik poraženecky. Jednou či dvakrát překvapeně zaznamenali, že dokáže i zakřičet. Jeho hlas, chůze i gesta získaly jakousi obtížně popsatelnou jistotu.

„Take it easy!“ opakoval často s úsměvem.

K drobným změnám došlo pochopitelně i doma. Obchodní skupina, sešněrovaná tisícerými předpisy, neposkytovala pro nový elán Kvidova otce dostatečný prostor, a tak se otec některé nápady, respektive jejich použitelný zlomek, pokoušel uskutečnit ve vlastní rodině.

„Copak tu platí jiné zákony?“ ptal se. „Co jiného je dobrá rodina, ne-li dobře fungující pracovní tým? Není snad dobrá rodina především dobrou partou sehraných profesionálů?“ prohlašoval.

„Přestal být otcem,“ vyprávěl Kvido. „Stal se rodinným manažerem.“

Jednoho dne přinesl Kvidův otec domů velký stolní kalendář firmy IBM; na každém listě bylo sedm sloupců, odpovídajících jednotlivým dnům v týdnu; v každém sloupci pak čtyři obdélníková pole, vzájemně se lišící sytostí odstínu zelené barvy – a právě počet těchto políček vnukl otci jeho nápad. V neděli večer nadepsal pondělní políčka jmény rodinných příslušníků (přirozeně s výjimkou babičky Líby) a zapsal do nich následující aktuální úkoly: uklidit hračky a zalít květiny (Paco), umýt nádobí, vynést koš a spočítat několik konkrétních cvičení ze Sbírky matematických úloh (Kvido) a vytrhat plevel ve skalce pod terasou (matka). Sobě uložil úkol povečeřet se skupinou Belgičanů, kteří byli ve sklárnách na obchodní návštěvě, a uvedl rovněž telefonní číslo, na kterém je ho možno v naléhavém případě zastihnout.

„Vypadá to snad pedantsky, ale časem určitě zjistíte, že je to velice užitečná pomůcka,“ přesvědčoval pak v úterý ráno svou ženu, zatímco pracně gumoval její dodatečný zápis ‚utratit Něhu (otec)‘, „tak si z toho laskavě nedělejte srandu.“

Táhne z tebe jakási belgická kořalka,“ odpověděla mu žena. „Pokud to rovnou není belgický parfém.“

„Není,“ řekl Kvidův otec. „Je to obyčejná ruská vodka.“

„Aha,“ řekla Kvidova matka. „Tak proto. Tím se to vysvětluje. Celou noc jsem tomu nemohla přijít na kloub.“

„Čemu?“

„Proč ses ke mně v noci choval jako Alexandr Vasiljevič Suvorov.“

„Ne!“ divil se Kvidův otec. „Vážně? V tom případě se omlouvám. Promiň. Nevím, co mě to popadlo. Ti Belgičani taky pili jako Dáni!“

„To je hezký příměr,“ řekla Kvidova matka.

Jinou inovací byla otcova nástěnka v předsíni. Otec na ni postupně soustředil veškeré informace, které považoval z rodinného hlediska za nepostradatelné: telefony lékařské pohotovostní služby, požárníků a Veřejné bezpečnosti, telefon do školy a do mateřské školy, ordinační hodiny ve zdravotním středisku, přehled otvíracích dob v obchodech a provozovnách služeb, Kvidův školní rozvrh a vlakový a autobusový jízdní řád na trase Praha–Sázava a zpět. Dále nástěnka obsahovala důležitý oddíl Finance, kam raději hned několika špendlíky připichoval nezaplacené účty a složenky, oddíl Ztráty a nálezy, oddíl Různé, kde zatím visel jen kalendářní přehled rodinných narozenin a svátků, a konečně oddíl Dlouhodobé úkoly, kam zapisoval – na rozdíl od diáře IBM – úkoly trvalejší povahy: studium Angličtiny pro jazykové školy I (Kvido), příprava na složení advokátních zkoušek (matka) či obložení kuchyňského stropu dřevem (otec).

I tato novinka pochopitelně matku a Kvida provokovala k nejrůznějším jejím parodiím: Rozšířili uváděné údaje o otvírací dobu na kynologickém cvičišti, k jízdním řádům přiložili letový řád ČSA a do seznamu perspektivních úkolů připisovali věci jako: Odnaučit se hrát kopanou (otec).

Jindy, po přečtení jakéhosi novinového úvodníku, připsala Kvidova matka do téže kolonky povinnost: Podílet se i nadále na úspěšné normalizaci (všichni).

„To má být narážka na mne?“ zeptal se Kvidův otec. Jako autor nástěnky si ty neustálé drobné sabotáže začínal brát příliš osobně.

„Na nás,“ řekla Kvidova matka. „Neumíš číst? Stojí tam přece ‚všichni‘.“

„Já se totiž na žádný normalizaci nepodílím,“ pokračoval otec trochu útočně.

Kvidova matka si povzdychla:

„Ne?“

„Ne. Mám čistej stůl. Nikdy v životě jsem neudělal jednu jedinou levárnu!“

Kvidova matka se nešťastně zamračila. Litovala už, že podlehla chvilkovému popudu ona slova napsat; byl to výraz její momentální deprese ze života v této zemi, kterou nechtěla nějakou delší rozpravou prohlubovat – znala už dobře pocity, které na člověka čekají na konci takových debat. Jenomže domnělá jistota Kvidova otce ji příliš dráždila.

„A nikdy v životě žádný nezabránil. Ani se o to nepokusil,“ řekla.

„O žádný takový nevím!“

„Takže se vlastně ani nedějou,“ řekla zvolna Kvidova matka. „Když o nich nevíš. Všechno je v pořádku. Nikomu se nic neděje. Tátu nevyhodili. Právníci nedělaj zahradníky. Primářky nedělaj uvaděčky v kinech. Dějiny normálně pokračujou. Zemědělci normálně sklízejí úrodu, kola v továrnách se točí a přes takzvanou železnou oponu klidně létají naši perspektivní inženýři, aby nám prostřednictvím skvělých kontraktů zajistili skvělou budoucnost.“

„Neštvi mě! Myslel jsem přirozeně, že nevím o ničem, čemu bych mohl zabránit a nezabránil. A pokud jde o úvahy na téma, zda se naše dějiny zastavily, nebo ne, přenechávám je tvým pražským intelektuálům. Bojím se totiž, že můj případný názor by byl poněkud zkreslen okolností, že dělám v práci na píchačky – a ty se, bohužel, nezastavujou!“

„Nechme toho,“ požádala otce matka.

„Co po mně vlastně chceš? Řekni mi, co konkrétně jsem mohl nebo můžu udělat?! Mám psát po zdech? Vyfotit ministerstvo vnitra? Napsat do OSN? Nebo jet do Milovic a zastřelit lukem jejich důstojníka? – Jestli někoho nesnáším, pak jsou to abstraktní moralisti!“

„Nechme toho!“ zakřičela Kvidova žena. „Lžeš sám sobě!“

„Do prdele!“ zařval Kvidův otec. „Ještě se snad kvůli nim budeme hádat!“

Dlouholetý vedoucí obchodní skupiny odešel na konci roku ze zdravotních důvodů do důchodu; na jeho místo byl k prvnímu lednu jmenován ing. Zvára a Kvidův otec se stal jeho zástupcem.

„My dva těm venkovanům ukážem!“ křičel Zvára, když to společně oslavovali.

V dubnu téhož roku byli společně vysláni do skláren v jugoslávské Pule. Když Kvidův otec poprvé zjistil, že do Puly nepoletí, nýbrž pojedou podnikovým vozem, za jehož volantem se budou střídat, v duchu zrozpačitěl.

„Pojedeme po dálnicích?“ chtěl vědět.

„A kudy jinudy?“ řekl Zvára. „Co je to za blbej dotaz?“

„Po okreskách by to bylo romantičtější,“ zkoušel to Kvidův otec.

„Vzpamatuj se!“ žádal ho Zvára.

Nakonec Kvidův otec bezpečně zvládl jak jízdu po dálnici, tak po horských silnicích v Alpách, kde už metr za svodidly nejednou zela skalnatá propast. Dvakrát se však neplánovaně zdrželi, a jak se blížil soumrak, vzpomněl si nikoli zcela bez obav na svou domnělou šeroslepost.

„Upozorňuji tě, že ve tmě nic nevidím!“ varoval Zváru, když od něj na závěrečných sto kilometrů přebíral řízení.

„Já taky, to je normální,“ řekl Zvára. „Musíš si zapnout světla.“

Ztišil autorádio a vzápětí usnul.

Když ho za necelé dvě hodiny Kvidův otec probudil, stáli na počátku jakéhosi širokého betonového mola. O pilíře pod nimi šumivě šplouchalo moře.

„Jsme v Pule!“ křičel Kvidův otec, zatímco třásl kolegou. „Jsme v Pule!“

„A kde bysme měli bejt?“ řekl ospale Zvára a zamžoural napravo od sebe, kde se v záři luceren pobřežní autostrády houpalo na moři několik desítek člunů a plachetnic. „Kam jsi to zajel? Smí se tu, ty vole, vůbec stát?“

„Víš, kolik jsem za ten týden najezdil? Jedenáct set!“ chlubil se Kvidovi otec. „To už jde, ne?“

„To už jde, ne?“ říkával také, když mu byl zvýšen plat.

„To už jde, ne?“ říkával, když doma popisoval zařízení hotelového pokoje.

„Chápete,“ řekl později redaktorovi Kvido, „ujišťoval se tak, že ze světa, pokáleného od andulek, opravdu přesáhl do světa, kde to už jde. Kde pro člověka posílají vůz a kde může v letadle jíst bifteky. Ujišťoval se zkrátka o neodvolatelnosti své transcendence.“

Nyní bylo prakticky vyloučeno, že by se některá z Kvidových či matčiných ironických poznámek v Dlouhodobých úkolech mohla Kvidova otce sebeméně dotknout. S úsměvem je velkoryse přecházel.

Úspěch druhé služební cesty pro něj znamenal totéž, co pro začínajícího spisovatele znamená úspěch druhé knihy – totiž sebepotvrzení. Sršel vtipem a překypoval elánem. Život byl dlouhý, ale jednoduchý matematický příklad, který, zjišťoval otec, se dá řešit i velmi elegantně. Na co sáhl, to se mu dařilo. Nečetl ani návody k použití, natožpak nějaké příručky. Věřil sám sobě a své intuici.

„Člověk neriskuje víc, než že si vyčistí zuby holicím krémem,“ prohlašoval.

Nyní už nebylo myslitelné, že by při vjíždění do garáže vystoupil, aby si skládacím metrem ověřil, kolik centimetrů mu po stranách zbývá. Většinu problémů řešil telefonem: Méně prosil a více žádal. A šlo to.

„Take it easy!“ opakoval stále.

Uměl být tvrdý a nemilosrdný. Přestal se pozorovat, měřit si tep a mazat předkožku framykoinem. Kvidova matka poprvé poznala orgasmus. Otec poprvé pochopil, že knihy, které četla, jsou nejednou založeny na podvodu, a usvědčoval jejich autory z mlhavosti, sentimentality a naprosté odtrženosti od skutečného života.

„Je to krávovina,“ říkával nyní bez zbytečného respektu.

Několik úspěchů zaznamenal i na fotbalovém hřišti. Kondice i technika mu sice i nadále chyběly, ale zato získal něco neméně důležitého: nadhled. Na jeho tváři se trvale usadil sympatický ironický úšklebek, který každý jeho hráčský nedostatek, jakož i celý fotbal, předem odkazoval do patřičných mezí.

„Kdo si myl ruce v kašně na Piccadilly Circus a opíral se vlastními zády o Westminster Abbey, nebude si dělat hlavu z utkání proti B-mužstvu Slavoje Čerčany,“ vykládal Kvido.

4

Oslnivé výboje Kvidova otce si žádaly stálé obdivovatele. To však byla potíž: Kvido i jeho matka otci už nechtěli popřávat sluchu, Paco byl moc malý, babička Líba ze známých důvodů nepřicházela do úvahy vůbec, a konečně dědeček Jiří, který rodinu občas navštěvoval a jehož uznání by si byl Kvidův otec vydobyl mimořádně rád, byl zase životem už příliš unavený, než aby se mohl stát tím správným posluchačem historek ze Západu. Zbýval ale dědeček Josef, jehož nekritický obdiv k této části světa byl všeobecně znám, a babička Věra.

Jezdívali do Sázavy většinou jednu sobotu v měsíci, přímým vlakem z vršovického nádraží. Dědeček měl ve vlaku zakázáno číst noviny, aby se zbytečně nerozčiloval, ale vzhledem k tomu, že nemohl ani kouřit, klidný stejně nezůstal, a na všechno, co mu babička řekla, reagoval velmi popuzeně.

„Slyšíte ji? Slyšíte ji??!“ dovolával se účasti zděšených spolucestujících, drtě v ústech troubel nezapálené dýmky tak, jako epileptik drtívá svou dřevěnou špachtli.

„Nech toho!“ křičela babička nešťastně.

Dříve či později pak pronesla tu či onu osudovou poznámku, která dědečka definitivně a neodvolatelně zdvihla ze zeleného koženkového sedadla a hnala ho skrze spojovací tunýlky vagónů co nejdále od ní jako skutečného štvance. Jeho klopýtavé úprky přes batohy pohoršených občanů dokázal zastavit jedině až samotný konec soupravy, kde – s pohledem divoce těkajícím mezi nárazníky lokomotivy, nebo, v opačném případě, mezi ubíhajícími pražci – prudce oddychoval, odháněje od sebe „závan perutí šílenství“ jako obtížnou mouchu.

Tím se stávalo, že po příjezdu na nádraží v Sázavě vystupoval každý z nich z úplně jiného vagónu. To ovšem mátlo Něhu, která je v doprovodu Kvidova otce chodívala přivítat a která pak svým ostnatým obojkem škubala hned na jednu, hned na druhou stranu a nerozhodně vyla.

„Tati,“ říkával vyčítavě Kvidův otec, „co to tady zase proboha předvádíte?“

Kvido, který jejich příjezd, respektive jeho část, raději sledoval zpoza záclony u svého okna, potom v ohybu cesty spatřil nejprve dědečka, kterak zběsile pochoduje v jakési zlostně předsunuté pozici, vyrážeje přitom nesrozumitelné kletby. Teprve třicet čtyřicet metrů za ním pak přicházeli babička, otec a Něha. Otec nesl babičce tašku a usmíval se jako pozorný, úspěšný syn.

„Už jdou,“ řekl Kvido, což býval pro jeho matku nepřímý pokyn, aby zhasila svou cigaretu.

„Tak jo!“ pronesla odhodlaně.

V té době byl dědeček už v důchodu a pracoval jako vrátný v jednom z velkých pražských podniků zahraničního obchodu. Nemalou část své pracovní doby trávil tím, že porovnával platy a postavení tamějších komunistů s postavením a platem nestraníků.

„Výsledek tohoto srovnání – zdálo se – dědečka neustále nepříjemně překvapoval, třebaže poznání, které přinášel, působilo v polovině sedmdesátých let už poněkud neobjevně,“ vykládal Kvido.

To však dědečkovi nebránilo, aby křivdy páchané na bezpartijních neodhaloval s patřičným rozhořčením tak často, jak sám chtěl.

„Až se to otočí, všechny je pověsíme!“ prohlašoval během oběda zarytě.

„Koho?“ chtěl vědět Paco, který jako jediný ještě neznal příslušnou odpověď.

„Jez,“ řekla Kvidova matka. „Dědeček si dělá legraci.“

„Slyšíte ho?“ volala babička. „Slyšíte ho?“

„Nerozčiluj se, tati,“ chlácholil ho s úsměvem Kvidův otec, „něco ti ukážu!“ dodal trochu tajuplně, neboť byl zvyklý tišit své děti tím, že převedl jejich pozornost jinam – a z náprsní kapsy košile vytáhl stříbrnou propisovačku s digitálním ukazatelem času.

Trik se povedl: Dědeček, jehož před chvílí plastikový příbor s červenomodrým nápisem British Airways dokázal přivést do stavu nikoli nepodobnému náboženskému vytržení, odtrhl dýmku od úst:

„Anglická?“

„Italská,“ řekl otec ledabyle.

„No,“ řekl dědeček uznale. „To je teda něco.“

Položil dýmku na stůl a opatrně, aby ji snad nějakým neopatrným pohybem nepoškodil, vzal propisovačku mezi zažloutlé prsty a zvolna si ji prohlížel.

Kvidův otec se ohlédl po tvářích ostatních stolovníků: Vypadalo to však, že ti jsou zcela zabráni do míchání kávy a že si proto jeho pedagogického úspěchu nevšimli.

„To je krásná věc!“ řekl dědeček autoritativně. „To je opravdu krásná věc!“

„Je to jen taková hloupost,“ namítl otec polichoceně.

„Jo hloupost?“ řekl dědeček a zvýšil hlas: „Jo hloupost? Tak mi teda řekni, proč sem takovou krásnou hloupost ty kurvy komunistický nedovezou!“

5

Počátkem září přiletěla ze skláren v Pule do Sázavy tříčlenná obchodní delegace, dva muži a jedna mladá žena, aby tu pokračovali v jednání, jehož první kolo bylo úspěšně zahájeno na jaře.

Kvidův otec všechny tři ekonomy pochopitelně již dobře znal, a nemohl-li pro ně připravit podmínky srovnatelné s pobytem v Pule, usilovně se snažil, aby to byly podmínky alespoň dobré. Osobně si byl prohlédnout oba pokoje v podnikové ubytovně, které byly pro hosty připraveny, a zoufal si nad jejich neutěšeností.

„Zejména ten jednolůžkový pokoj je naprosto příšerný,“ líčil pak své ženě. „Ta skříň a ten koberec! Musela bys to vidět – prostě hrůza!“

„A co švábi?“ řekla s úsměvem Kvidova matka, která již začínala tušit, kam tím vším míří. „Švábi tam nejsou?“

„Švábi?“ Kvidův otec na vteřinu zaváhal, jestli by mohl uvést i šváby. „Kdoví. Ale jedna zeď je úplně celá plesnivá.“

„Plíseň! No jistě. A co štěnice? Jak je na tom ten jednolůžkový pokoj ohledně štěnic?“

Kvidův otec pochopil, že byl prohlédnut.

„Ne, vážně,“ řekl. „Byla by to mezinárodní ostuda, kdyby tam ta chudinka Mirjana musela bydlet.“

Poté, odvolávaje se na tradici slovanské pohostinnosti, jíž se prý cítí být zavázán, vznesl onen očekávaný dotaz, zda by na těch několik dní neměli mladé inženýrce nabídnout babiččino útulně zařízené podkroví.

„A babička?“ chtěla vědět matka. „Vlastně už vím, ta přece půjde k dětem.“

„Sama v soukromí mnohokrát bydlela,“ argumentoval otec, „v cizině… Jsem přesvědčen o tom, že naši situaci pochopí.“

„Dneska je to dětský pokoj,“ prohlásila babička, když se o chystané změně dozvěděla, „a zítra už to bude koncentrační tábor pro přestárlé!“

Uraženě se přemístění podvolila a Mirjana se mohla nastěhovat.

Hned první večer uvařila pro celou rodinu (s výjimkou babičky, která z dětského pokoje vůbec nevycházela) jakési národní jídlo na způsob našeho leča. Bylo to chuťově trochu neobvyklé a malý Paco večeři ihned vyzvrátil, ale Kvidův otec si navzdory svému chladnému vztahu k zelenině opakovaně přidal a podrobně se Mir­jany vyptával na kuchařský recept. Hovořili anglicky, což Kvidovi a jeho matce, kteří jim prakticky nerozuměli, připomnělo doby, kdy se otec bavíval s babičkou o geografii Britských ostrovů.

Po večeři se zpočátku hovořilo o práci.

„Mirjana říká, že ji na zahraničním obchodě především přitahuje možnost neustále poznávat zajímavé lidi,“ překládal otec své ženě.

„Ano,“ řekla Kvidova matka a hezky se na Mirjanu usmála.

„No a dál? Co na to říkáš?“ usmíval se nervózně otec. „Musím něco přeložit.“

„Neříkám na to nic.“

„Jak to nic?“

„Prostě nic. Nothing.“

Mirjana odhalila bělostné zuby a tázavě zdvihla obočí.

Kvidův otec v duchu zaklel a cosi řekl anglicky. Kvidovi připadalo, že zaslechl slovo ‚interesting‘.

„Kecá,“ utrousil k matce.

„Překvapoval by mě spíš opak,“ řekla matka.

„Mirjana by chtěla, abys jí řekla něco o sobě,“ řekl znovu otec. „Připadá jí, že máš v sobě jakousi úžasnou moudrost a vyrovnanost.“

„Řekni jí, že je to staroba a otupělost.“

Otec ji probodl očima.

„A dál? Co děláš, co jsi dělala… Prostě mluv!“ naléhal.

„Nestačím se divit – to dělám,“ řekla matka se širokým úsměvem. „A co jsem dělala? Co jsem mohla. Většinou něco, abych nezmrzla. A děti jsem dělala. Nedělala jsem jazyky. – Táta mi říkal, abych dělala jazyky, ale já neposlechla. Chodila jsem na balet a do divadla a na lodičky a do kina, ale učit se jazyky, to ne! Kdybych ho bývala byla poslechla –“

„Nemůžeš toho nechat?“ přerušil ji otec a cosi Mirjaně přeložil.

„Nepřipadala bych si nyní jako kráva,“ dokončila matka.

„Ať se naučí česky,“ řekl Kvido matce. „Když nám chce porozumět.“

„Co prý máš ráda?“ dotazoval se za Mirjanu znovu otec.

„Trhni si nohou,“ řekla matka.

„Nemůžeš Mirjaně říct, které věci v životě máš ráda?“

„Panebože. Višňovou marmeládu. Divadlo. Teplý vítr. Soukromí. Karlův most. Modrotiskové povlečení na peřiny. Rodinu. Jakuba Schikanedera. Vkus, inteligenci a toleranci. Americkou zubní pastu pro kuřáky. A tebe. Někdy. Přelož jí to, ty srabe!“

„Ať taky řekne něco Kvido!“ usmíval se otec na Mirjanu. „Učí se už dva roky.“

„Nic říkat nebudu,“ řekl Kvido.

„Když nebudeš znát jazyky, Evropa,“ ukázal otec na Mirjanu, „se ti v žádném případě neotevře!“

„To je hezká metafora,“ řekla Kvidova matka a s úsměvem zívla. „Jdu spát,“ obrátila se na Kvidova otce. „Byla bych moc ráda, kdyby se Evropa tento týden neotvírala ani těm, kteří jazyk znají. Good night, everybody!“

O půl hodiny později přišel za matkou do ložnice Kvido. Matka si četla.

„To je tam klidně necháš spolu?“ nechápal Kvido. „Copak ti to nevadí?“

Matka mu odhrnula vlasy z čela.

„Mít rád,“ řekla, „neznamená přece vlastnit. Nebuď tak staromódní, Kvido! Vždyť je ti čtrnáct!“

Žádnému z nich to ale nevyznělo příliš přesvědčivě.

„Co je v domě, není pro mě…,“ varoval Kvidova otce s nepřehlédnutelnou stopou závisti v hlase ing. Zvára. „To je, ty vole, staletá moudrost.“

„O mě se neboj!“ smál se otec. „Já se neztratím!“

„Ale pane inženýre…,“ divila se jeho sekretářka. „Vy mě opravdu překvapujete!“

Skutečnost, že jsou s Mirjanou dobří přátelé, se Kvidův otec nikterak nesnažil zastírat; chvílemi se zdálo, že je naopak rád, když může na toto přátelství upozornit. Stejně jako v dubnu v Pule si ani dosud nedovolil víc, než že Mirjanu několikrát omámeně políbil, ale snad více než ona sama ho pravděpodobně vzrušovala představa, že spolupracovníci v podniku považují onu krásnou a svobodnou Jugoslávku za jeho tajnou milenku. Na veškeré dotazy reagoval jen okázale pohoršenými úsměvy a šeptané poznámky, které tu a tam zaslechl, ho dokázaly pouze potěšit. Jeho prestiž stoupala a sekre­tář­ky se po něm ohlížely.

„Take it easy!“ smál se Kvidův otec.

Po dvou poměrně teplých, ale deštivých dnech začalo nádherné babí léto. Otec, který očividně trpěl domněnkou, že krajina Posázaví nemůže Mirjaně poskytnout tolik, co jemu Pula, radostně vzhlédl k bezmračné obloze a navrhl jí výlet rodinnou kánoí.

„Vezmu s sebou Paca,“ řekl své ženě.

„To tedy nevezmeš,“ řekla rezolutně Kvidova matka. „Neumí plavat. Mohl by vypadnout a já nevěřím, že by sis toho všiml.“

Jejich pohledy se setkaly. Otec uhnul první.

„Tak ať jde Kvido!“ řekl.

„Zešílel jsi už úplně?“ řekl Kvido. „Jsem snad Jack London? Ten fotbal s tebou mi úplně stačí.“

„Tohle by se ti taky líbilo… Říkal jsi ostatně, že to jednou zkusíš.“

„Jo – ale ne s vnučkou Josipa Tita!“

„Neplácej nesmysly! Jdeš, nebo ne?“

V předsíni zavládlo jisté napětí.

„Jen běž, Kvido,“ řekla matka.

Kvido náhle pochopil, že její nenucenost ji stojí určité úsilí.

„Nebo že bych šel?“

Matka se na něho usmála.

„Vlastně vodní sporty miluju,“ řekl Kvido. „Let’s go.“

„Do tmy ať jste doma,“ řekla ještě matka otci. „Nezapomeň, že jsi šeroslepý!“

„Domnívala-li se matka, že moje přítomnost bude dostatečnou zárukou počestnosti akce, mýlila se,“ vyprávěl po čase Kvido. Jakmile zmizeli matce z dohledu, začal brát Kvidův otec Mirjanu stále častěji kolem ramen a spiklenecky přitom na Kvida pomrkával. Kvido zrudl.

„Ale jdi ty!“ smál se jeho otec. „Jsme přece chlapi, ne?“

Mirjana se po nich vesele podívala a potom vběhla do louky, aby si natrhala nějaké polní kvítí.

Když dorazili k dřevěné stavbě loděnice, Kvidův otec, žíly na krku napjaté k prasknutí, odnesl sám loď na vodu. Kvido přemýšlel, zda by si kromě plovací vesty neměl vypůjčit i jednu ze žlutých přileb, které ležely na polici, ale nakonec uznal, že by to v místech bez jediné vlnky či kamene vypadalo přemrštěně. Mirjana si svlékla plátěnou sukni a vyzula si střevíčky a po špičkách, jen v pruhovaných kalhotkách a tílku, se vydala za otcem k břehu. Otec, jehož pohyby jejím příchodem získaly šarm baletního mistra, jí pomohl usednout do lodě, přičemž se dvakrát nechtěně dotkl jejích ňader. Potom vskočil do lodě sám, čímž ji povážlivě rozhoupal.

„Oh, my God!“ smála se Mirjana.

Kvido je zachmuřeně pozoroval a proklínal svou slabost, díky které účast na vyjížďce neodmítl.

Otec se vyklonil neuvěřitelně daleko a pádlo uchopil tak, jako by se jím chystal vybagrovat říční dno.

„Come on, boy!“ zavelel Kvidovi. „Nasedej!“

„Zastrč ten jazyk – vypadáš jako idiot,“ řekl Kvido, a ještě než usedl, zauvažoval, zda pro něj bude snesitelnější pohled na tokajícího otce, nebo na jeho potenciální jugoslávskou milenku; posléze se rozhodl pro Mirjanu, i když by si byl nejraději sedl zády k oběma.

„Držte si kloboučky, vyplouváme!“ zakřičel otec.

Než však začal doopravdy pádlovat, ukázal ještě své kolegyni techniku tří základních záběrů, správné držení dříku a párek kachen na vyvráceném kmenu olše.

„What a nice day!“ křičel radostně a několikrát mocně zabral.

„Jaký krásný den,“ řekl nakvašeně Kvido, částečně také proto, aby otce upozornil, že některým slovům přece jen rozumí.

Počasí se opravdu vyvedlo: Foukal svěží větřík, rákosí tiše šelestilo a slunce pálilo ze všech svých posledních sil. Když překonali první říční ohyb, Mirjana, chtějíc si patrně dopřát to, co si v Pule mohou dovolit jen zahraniční turistky, si přetáhla tílko přes hlavu. Položila pádlo, opatrně se otočila a usedla na příď, čelem k slunci i oběma členům posádky. Zvrátila hlavu proti slunci, přimhouřila oči a začala si broukat jakýsi popěvek, jehož slova si Kvido – vzhledem k okolnostem – navždy zapamatoval.

„Procvale su rože i vijole,
procvala je trava i murava,
procvala je lika i zelenika,
procvale su višnje i čerišnje…,“

zpívala tiše Mirjana.

Jestliže Kvido při pohledu na její velká obnažená ňadra pocítil pouze prudký zmatek, který záhy vyústil v nepřekonatelnou touhu přitisknout obličej těsně k dřevěné podlážce lodi, pak tentýž pohled svrhl jeho otce až na samé dno propasti hysterie.

„To už jde, ne?!“ křičel na Kvida jako smyslů zbavený, neustále do něho významně šťouchal a ukazoval na Mirjanu, divoce se smál, hovořil dvojjazyčně a otáčel lodí kolem dokola.

„Are you crazy?“ smála se Mirjana a nadšeně výskala.

„Yes, I’m!“ řehtal se otec, jemuž k úplnému štěstí chybělo už jen to, aby kolem pomalu projel výletní parník, do posledního místa obsazený všemi zaměstnanci národního podniku Kavalier Sázava.

„Zvrhneš nás!“ ječel Kvido. „Vzpamatuj se!“

„Take it easy!“ křičel Kvidův otec.

V příští chvíli se mu pádlo dostalo hluboko pod loď, která se pak jediným plynulým pohybem otočila dnem vzhůru. Těsně předtím, než Kvido svým tělem prorazil vzdutou hladinu, stihl si ještě pomyslet, že to otec zřejmě udělal naschvál.

„Help me!“ kuckala se Mirjana smíchem a vodou, když předtím zjistila, že nohama celkem snadno dosáhne kamenitého dna. Otec, který zatím otočil loď nazpět a dosáhl tak pouze toho, že začala nabírat vodu, se k ní okamžitě vrhl.

Kvido, kterého plovací vesta spolehlivě nadnášela, rezignovaně hleděl na rodinnou kánoi, jak se rychle plní vodou. Zcela nepovšimnuta proplula kolem pádla.

Otcova pomoc Mirjanu lechtala.

Loď se definitivně potopila.

Kvido ještě zahlédl, jak ji proud v zelenožluté vodě trochu pootočil, a pak mu zmizela docela.

Zaklonil hlavu do vysokého límce vesty, přivřel oči a nechal se proudem zvolna unášet.

Otec na něho cosi křičel, ale on mu nerozuměl.

„Procvale su rože i vijole,“ opakoval si. „Procvala je trava i murava…“

Okamžitě potlačit sklon k polygamii (otec), objevilo se nazítří v příslušném zeleném políčku kalendáře IBM.

„A koupit loď,“ upozorňoval matku Kvido.

6

Kvido začínal osmou třídu a čekalo ho nelehké období. Jaruška ho o dobré tři centimetry přerostla a o přestávkách se bavila – jak Kvidovi připadalo – jen s několika předčasně vyspělými spolužáky, kteří byli všichni o hlavu vyšší než on. Sice se už prakticky úplně zbavil někdejší tloušťky (trocha nadbytečného tuku v bocích mu ovšem navždy zůstala) a jeho matka mu namísto kostěných brýlí opatřila slušivé obroučky z tenkého zlatého kovu, ale přesto si připadal malý a ošklivý. Dlouhé minuty trávil před zrcadlem a otco­vo „Take it easy!“ mu pomáhalo pramálo. Mluvit s Jaruškou mu začínalo způsobovat nikdy nepoznané obtíže.

„Půjdeme zase sáňkovat?“ odhodlal se jednou k ochraptělé otázce.

„Co blbneš?“ zavrtěla hlavou Jaruška, „neptáš se trochu brzo? Je září!“

„Myslel jsem, až napadne –“

„Co?“ řekla Jaruška.

Kvidovi se zdálo, že se mu posmívá. To ho zdrtilo.

Sníh, chtěl říci, ale hlas mu odumřel.

Kvidovi rodiče si navíc přáli, aby šel na benešovské gymnázium už v příštím roce.

„Přece neztratíš rok!“ přesvědčoval ho otec, který celé základní školství v duchu považoval pouze za absurdní překážku v Kvidově cestě za kariérou. „Ve dvaadvaceti můžeš promovat a ve třiadvaceti budeš mít před ostatními rok náskok!“

Kvida zatím trápilo jen to, že by vedle Jarušky, která chtěla naopak pokračovat až do deváté třídy, mohl po prázdninách sedět některý z jejích velkých, svalnatých spolužáků. Všelijak tuto představu rozvíjel a domýšlel, takže se pro něj brzy stala zdrojem takřka nesnesitelné trýzně. Všechny ty silné, vychloubačné uhrovité kluky s rašícími kníry už předem nenáviděl. Současně, kdykoli nechtěně porovnával své zřídkavé a na pyžamu se vzorkem i snadno přehlédnutelné poluce s těmi každodenními příhodami povodňového charakteru, které údajně prožívali oni, si s nemalým hněvem připomínal babiččinu bezmasou, a tudíž – domníval se – neplnohodnotnou kuchyni.

„Všechny líbá naše bída!“ vztekal se tajně.

„Buď rád, že jde Jaruška vůbec na gymnázium,“ chlácholila ho matka. „Za rok se tam sejdete… Co bys, prosím tě, dělal, kdyby chtěla jít třeba na střední zdravotnickou?“

„To nevím,“ přiznal nešťastně Kvido.

Jak se blížil temín, kdy bylo nutné odevzdat přihlášku ke studiu, snažil se Kvidův otec vystupňovat svůj výchovný vliv. Domníval se, že mu jeho nesporné a mnohými obdivované pracovní úspěchy, korunované nedávnou obchodní cestou do exotického Japonska, dávají všechny předpoklady pro použití metody napodobovací – jenomže Kvido, v rámci své pubertální kritičnosti, odmítal uznat i tak zjevné a životem ověřené pravdy, jako že štěstí člověka je přímo úměrné délce jeho služebních cest, uvedené v kilometrech, takže musel, ač nerad, sáhnout občas i k nepopulární metodě přinucovací.

„Haf! Haf!“ štěkal Kvido provokativně pokaždé, kdykoli se s ním otec přicházel učit – a když pak jednoho dne přinesl vyplněnou přihlášku, navlékl si na znamení protestu na krk ostnatý obojek.

Kvidův otec to však se synem myslel bezpochyby dobře, ba co víc, myslel to vůbec nejlépe, jak dovedl. Nešlo mu koneckonců o to, jestli začne Kvido studovat na střední škole o rok dřív, natož pak o doučování z matematiky či chemie; šlo tu o mnohem víc: Chtěl mu ušetřit alespoň část té úmorné, klikaté cesty za Životním Poznáním tím, že mu je s přesností, pro Kvida zatím nedosažitelnou, popíše z jakéhosi těžko dostupného místa kdesi daleko vpředu, odkud už je na ně dobře vidět a kam se on, otec, po letech už konečně dostal. Vzhledem k tomu, že mu ono Poznání zamýšlel popsat naprosto bezplatně, čistě jen z dobré otcovské vůle, nemohl později pochopit, proč se Kvido takovému dobru vzpírá.

„Bouřil se proti takové ignoranci ještě mnohokrát,“ vyprávěl Kvido. „Když neuspěl na souši, odletěl s námi v létě do Bulharska a hučel do mě ve vzduchu v letadle i ve vodě v moři, jako by hledal ideální fyzikální podmínky, za nichž je přeci jen možné zkušenosti sdělovat,“ vyprávěl po letech Kvido.

Někdy v té době napsal Kvido svou první povídku. Nazval ji Samoobsluha Krutost.

Odehrávala se v jakémsi fiktivním obchodě, kde na nizoučkých, ale prostorných regálech bylo jediné zboží: skuteční, živí chlapci, zabalení do průhledných, zčásti otevřených krabic. K pravé ruce měli přivázané visačky se svým jménem, cenou a rozměry. Mluvit nemohli.

Nakupujícími byly naopak zase jen dívky; byla mezi nimi také Jaruška. Měly obrovské pojízdné koše, které ztěžka tlačily podél regálů, a pečlivě vybíraly: Prohlížely si nejen oblečení chlapců, ale i jejich oči, ústa a zuby, zkoumaly barvu vlasů a čistotu pleti, vrstvu podkožního tuku a velikost svalstva, výšku postavy a tvar nohou a konečně se rovněž dívaly chlapcům na přirození a sledovaly, zda už je mají, či nemají porostlá chloupky. Přirozeně, že kvalitu vystavených chlapců vzájemně porovnávaly a hlasitě mezi sebou hodnotily. S výběrem jim občas pomáhaly prodavačky, což byly starší, silně nalíčené ženy s obrovskými ňadry.

„Černovlasé, vysoké, opálené už nemáte?“ zeptala se jedné Jaruška.

„Jenom neopálené. Opálení byli ráno,“ odpověděla prodavačka celkem vlídně. „Byli hned pryč.“

V jedné z krabic stál pochopitelně Kvido. Dívky, včetně Jarušky, ho víceméně lhostejně míjely. Někdy prohodily nějakou tu poznámku.

„Kup si toho malinkýho brejlounka!“ škádlily se navzájem.

„Děkuju nechci! Kup si ho ty!“

Kvido povídku krasopisně přepsal a jednoho dne ji donesl Jarušce.

„Je divná,“ řekla, když si ji přečetla. „Divná a sprostá.“

Kvido zrudl a na tváři se mu objevil pokřivený úsměv.

„Takhle si je vybíráte,“ řekl vzdorně.

„Já ne!“ řekla Jaruška. „A nechci, abys o mně psal!“