IV

1

Vilka pod Skřivánkem, kam se po matčině návratu z porodnice rodina definitivně nastěhovala, připomínala babičce Líbě jeden malý roztomilý dívčí penzión v Lausanne, kde kdysi dávno několikrát pobývala. Táž podezdívka z červeného pískovce, tytéž okrové okenní rámy, velmi podobná veranda, obrostlá psím vínem, i ty prý téměř identicky rozmístěné smrky a túje na zahradě v ní vyvolávaly velmi sentimentální vzpomínky.

Na jaře toho roku odjela se dvěma přítelkyněmi na zájezd do Německé demokratické republiky. Necelý týden zde žily uprostřed nádherné, probouzející se přírody Harckého lesa – avšak tím více skličoval babičku blížící se návrat do špinavého, zakouřeného města. Poslední dobou trpěla totiž některými dýchacími obtížemi, které bez výjimky přikládala na vrub ovzduší v Praze, a podobně jako obě její přítelkyně nevylučovala zcela možnost, že má rakovinu plic.

V restauraci v Harckém lese
vrchní kávu, dorty nese.
Když si každý dal,
volá: Noch einmal!

veršovala sice na černobílé pohlednici tradičně, ale pak následoval nezvyklý a podivný prozaický dodatek: Dýcháme kyslík do zásoby – snad nám v té Praze vydrží! napsala.

„Co si o tom myslíš?“ dotazovala se svého muže Kvidova matka, pohlednici v jedné a malého Paca v druhé ruce.

Kvidův otec si text znovu přečetl.

„To je nějaká krávovina,“ prohlásil.

„Jen aby,“ řekla jeho žena, ale usmívala se.

Dubnové slunce ohřívalo dlaždice na terase tak, že už se na nich dalo nejen sedět, ale bylo to dokonce příjemné. Bylo slyšet bzučení včel a v koruně nejbližší jabloně se pod narůžovělými květy už zřetelně rýsovala příští letní jablka.

Z Kvidovy matky vyzařovalo veliké štěstí – a veliká ostražitost zároveň.

Byla na místě, nicméně nakonec stejně nestačila: Babička Líba se objevila už v polovině května, se dvěma kufry a nenapadnutelným odhodláním pomoci Kvidově matce s malým Pacem. Přijela naprosto neočekávaně jednoho pátečního odpoledne, což jí ovšem nijak nebránilo, aby osočila Kvidova otce, že jí nepřišel naproti.

„To chceš nechat v Praze tátu samotného?“ nechápala Kvidova matka.

„Copak není dospělý?“ argumentovala babička. „Aspoň si může kupovat maso!“

Tvrdila, že nemůže v Praze zůstat už ani minutu, neboť je prý doslova zadušená z tamějšího smogu, a na důkaz svých slov ukázala rodině zahleněný filtr z příručního respirátoru, který nyní používala k dýchání na všech frekventovaných křižovatkách.

„Smog,“ prohlásila, „je karcinogenní!“

Slovo ‚karcinogenní‘ vyslovila s jakousi posvátnou úctou.

„No jo,“ řekla Kvidova matka rezignovaně. „Tak jo.“

Kvidův otec musel využít svých truhlářských schopností a zařídil tchyni v dosud neobývaném podkroví útulný letní byteček.

„Navzdory zoufalému důrazu, který otec pokládal na slovo ‚letní‘,“ vyprávěl Kvido, „zůstala babička v Sázavě nejen přes celou příští zimu, nýbrž až do své smrti v roce osmdesát sedm.“

„Ten pokojík je v zimě prakticky nevytopitelný!“ varoval babičku Kvidův otec.

„Měla bys mu tentokrát věřit, mami,“ přesvědčovala ji Kvidova matka. „Má s nevytopitelnými pokojíky bohaté zkušenosti.“

Babička se však nedala zastrašit a ke zděšení Kvidova otce si přisvojila jak elektrická kamínka, tak i starý teplomet z terasy na Drábovce, tváříc se, že ji žádná zima nemůže zaskočit. Oba spotřebiče, jak otec moc dobře věděl, dokázaly roztočit elektroměr jako gramofonovou desku – a při pomyšlení, že bude kromě drahé topné nafty platit ještě i celé jmění za elektřinu, se ho zmocňovala závrať.

Za mrazivých zimních nocí pak nezřídka vstával a šel si na elektroměr na schodišti posvítit baterkou.

„Vypadal jako šetrný duch Hamletova otce,“ vyjádřila to později Kvidova matka poněkud ztřeštěným příměrem.

Babiččiny náhlé obavy z rakoviny kupodivu přetrvávaly i na zdravém sázavském povětří. Zpočátku babička pouze odmítala vařit v hliníkových hrncích, jíst karcinogenní kuřata, která navzdory jejím varováním stále kupoval Kvidův otec, a mýt nádobí saponátem, v důsledku čehož byly všechny talíře a hrnky brzy tak mastné, až všem vyklouzávaly z rukou; postupně se ale okruh babičkou vyhlášených tabu stále více rozšiřoval.

Dvacátého května slavila rodina třicáté narozeniny Kvidova otce. Venku prudce pálilo slunce, ale barvínkové loubí nad terasou poskytovalo potřebný stín, takže se Kvido rozhodl prostřít k obědu tam. Měl pro otce sadu tří řezbářských dlátek a už se nemohl dočkat, až mu po obědě bude moci dar předat.

„Tak ke stolu!“ volal netrpělivě.

První přišel sám otec a přinesl láhev šampaňského. Matka, která šla za ním, přinášela velký hrnec kouřící polévky a v podpaží tiskla výtisk včerejších novin.

„Tohle si poslechni,“ smála se. „To ti přečtu – to už snad ani nemyslí vážně!“

Postavila polévku na stůl a rozložila noviny.

„Ani snad ne,“ řekl otec, „když mám ty narozeniny.“

Babička Věra ukázala na dědečkovu sklenici. „Jemu nenalévejte!“ nařizovala.

„Slyšíte ji? Slyšíte ji?“ vykřikl dědeček Josef, dovolávaje se účasti ostatních. „Už si ani s vlastním synem nemůžu připít!!“

„Přečtu ti jenom kousek,“ řekla matka, „to ti stojí za to.“

„Teď mi nic nečti,“ žádal otec. „Tati, klid. Klid.“

Začal odstraňovat drátěný košíček na zátce.

„Tak ke stolu!“ volal Kvido. „Dědó!“

„Už jdu,“ volal dědeček Jiří, který byl na povinné prohlídce zeleninových záhonů babičky Líby a nyní trochu zadýchaně kráčel nazpět. Kvido si všiml, že dědeček o poznání zhubl.

„Tak co tomu říkáš?“ volala babička Líba.

„No je to krása!“ řekl dědeček, ale rozhlédl se velice zeširoka, až k lesnatému masívu říčního údolí, takže nebylo zcela jisté, že jeho obdiv patřil pouze celeru, květáku, dýním a rebarborám.

„Aby ne,“ řekla Kvidova matka. „Sazáva atnósitsja k čislú najbóleje papuljárnych turistíčeskych óblastěj.“

„To se teda máš čím chlubit,“ řekl dědeček Josef opovržlivě. „S ruštinou…“

„Nech toho!“ řekla babička Věra. „No je to vážně nádhernej barák, holka. Já ti řeknu…“

„Akorát je tu neuvěřitelně úzká garáž,“ řekl otec. „Ten, co to stavěl, to musel být úplný idiot. S naší oktávií tam taktak zacouvám.“

„Snažíme se ji vyměnit za hangár,“ řekla Kvidova matka. „Jestli se nám to nepodaří, bude se muset učit couvat bez otevřených dveří.“

„Přehání,“ řekl otec. „Pojďte si připít.“

„Nevzbuď Paca, prosím tě!“

Rodina se shromáždila kolem stolu. Otec vystřelil zátku a začal šampaňské rozlévat do skleniček.

„Jakže??“ vykřikla babička Líba. „Broušené sklo?? Chceš nás snad všechny otrávit??“

„Opravdu nechci,“ usmíval se Kvidův otec. „Ujišťuji vás, že pokud nám moje žena nebude předčítat Rudé právo, pak ten přípitek přežijeme.“

„Já odmítám olizovat to olovo!“ křičela babička a štítivě se od broušené sklenice odtáhla.

Všichni se nedůvěřivě sklonili ke svým sklenkám.

„Co je to za nesmysl?“ divil se dědeček Jiří.

„Olovo,“ řekl pomalu, s převahou Kvidův otec, „je v olovnatém skle molekulárně vázané. Proto možnost, že byste si – jak jste se vyjádřila – olízla třeba jen jediný mikrogram, považuji za naprosto vyloučenou.“

„Víte, koho jsem včera potkala?“ snažila se odvést řeč jinam matka. „Pavla Kohouta.“

Babička Líba si skleničku obalila papírovým ubrouskem.

„Na zdraví,“ řekla vzdorně.

„Na vaše,“ pozdvihl svou číši Kvidův otec. „Na vaše.“

„Ekologie – a originálně,“ řekl redaktor. „To beru. Pochopitelně bez toho Kohouta. No vidíte, že to jde, když chcete…“

2

Bylo už řečeno, že Kvido plynně četl dávno předtím, než začal v Sázavě chodit do první třídy. Dalo by se tudíž očekávat, že ho primitivní holé věty ve Slabikáři – jak se to v podobných případech dětem stává – budou nudit, ale jeho problém byl trochu jiný: Protože spojoval slabiky tak jako každý zkušený čtenář zcela automaticky, podvědomě, nechápal dost dobře účel slov, která byla v učebnici právě jen kvůli procvičování onoho spojování. Kvido nechtěl věřit, že by tu všechna ta slova byla vytištěna prostě jen tak, bez nějakého záměru či cíle, a během jejich čtení se usilovně snažil dopátrat jejich smyslu. Věděl už, že slova v knihách či divadelních hrách nejsou rozhodně vybírána náhodně – a odmítl připustit, že by tomu v případě slov na prvních stránkách Slabikáře mohlo být jinak. Tím ovšem slova jako OTA, KOLO nebo MLÉKO dostávala v Kvidových ústech podivně naléhavý, dramatický akcent, jehož si každý posluchač ihned všiml, ale sotva si ho dokázal vysvětlit.

„Zcela banální věta typu EMA MELE MASO,“ vykládal později Kvido, „zněla v mé interpretaci jako sugestivní existenční sdělení, popřípadě jako krátká ukázka z neznámého gotického románu. Všichni z toho byli úplně štajf!“

Kvidův věhlas se záhy donesl až k soudružce Šperkové, vedoucí školního recitačního kroužku, která si ho vzápětí přišla poslechnout.

„Vstaňte, děti!“ zvolala soudružka učitelka Jelínková, když se její kolegyně z druhého stupně objevila ve dveřích třídy.

„Sedněte si, děti,“ usmála se soudružka učitelka Šperková. „Přišla jsem si poslechnout, jak pěkně čtete.“

Když se Kvido dostal jakoby náhodou také na řadu, čekaly ho tři krátké věty o kuličce zeleného hrášku. Imituje bezděky Vladimíra Šmerala v roli Pia XII., soustředěně je přečetl.

Obě učitelky na sebe pohlédly.

„Nechtěl bys s většími dětmi recitovat pěkné básničky?“ zeptala se soudružka učitelka Šperková Kvida.

„Po pravdě řečeno, nevím,“ řekl Kvido. „Je to koneckonců jen reprodukční umění. Asi bych raději zkusil napsat něco vlastního.“

„Psát bys mohl i tak, po vystoupeních,“ řekla soudružka Šperková překvapeně. Leccos už o Kvidovi slyšela, ale bezprostřední setkání s ním – to bylo přece jen něco jiného.

„Nevím,“ řekl Kvido. „Nechám si to ještě projít hlavou.“

„No,“ řekla učitelka Šperková trochu upjatě, „dobře.“

Její kolegyně na ni však spiklenecky zamrkala.

„Mohli byste recitovat společně s Jaruškou,“ navrhla Kvidovi. „Jaruška taky hezky čte.“

Kvidův zájem o recitaci – jak učitelka správně předpokládala – o poznání stoupl.

„Třeba by nechtěla,“ řekl.

„Jakpak že ne!“ smála se učitelka, rozradostněná svým pedagogickým úspěchem. „Jaruško, pojď sem!“

Jaruška poslušně přiběhla a zůstala stát před oběma učitelkami. Oba culíčky se ještě chvíli kývaly. Kvido se na ni chtěl usmát, ale Jaruška se na něho nedívala.

„Chtěla bys říkat pěkné básničky, Jaruško?“

Jaruška trochu bázlivě přikývla a sklopila oči.

„Ačkoli angažmá dvou prvňáčků bylo v historii kroužku precedensem, Šperková nezaváhala,“ vykládal Kvido. „Jaruška a já jsme byli ještě týž den přijati.“

Když se Kvido ještě na terase Drábovky s jistými rozpaky poprvé nasoukal do modré košile s odznakem pionýrských Jiskřiček, jeho matka se ani nepousmála, naopak, tvářila se poměrně vážně.

„To bude ve škole?“ ptala se.

„Na schůzi,“ informoval ji Kvido.

„Aha.“

Kvidův otec vstoupil do místnosti s plnou náručí dřevěných lišt, ze kterých zamýšlel zhotovit botník.

„Čest rudé vlajce,“ řekl Kvidovi, když si ho všiml.

Jeho žena mu věnovala krátký významný pohled.

„A co budete recitovat, Kvido?“ vyzvídala.

„To je různý,“ řekl Kvido nepříliš ochotně.

„Přirozeně jsem do podstaty toho problému ještě neviděl,“ vykládal po letech, „ale už tehdy jsem tušil, že to s tou recitací nebude úplně v pořádku.“

„A ty?“ ptala se matka.

„Já ‚A hrdý buď‘.“

„A hrdý buď, žes vytrval, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí?“ připomenula si Kvidova matka své vlastní dětství, napůl strávené v Dismanově rozhlasovém souboru.

„Ty to znáš?“ řekl překvapeně Kvido.

„Hm,“ řekla zamyšleně jeho matka. „A kdo říká ‚Lenin – maják, Lenin – zvon‘?“

„Jaruška,“ řekl Kvido a začervenal se.

Pro účastníky schůzí – a tedy nejen pro komunisty – byla předúčast zpívajících a recitujících pionýrů tak samozřejmá jako limonáda na stolech, avšak malý Kvido, který v Neumannových či Skálových revolučních verších nalézal stejně málo smyslu jako v holých větách Slabikáře – a četl je proto se stejně zaníceným hledačstvím, představoval něco, co dosud neznali.

„Kdo je ten mrňavej pošuk?“

„To je tý právničky a toho inženýra.“

„Říká to jako o život!“

„Ten to žere!“

„Podívejte se na prcka!“

„Že se do toho parchant ale vobul!“

Ať byly některé tyto poznámky jakkoli jízlivé, jedna věc byla nepochybná: Lidé si zapáleného recitátora všimli a zapamatovali.

„A zapamatovali si mě ze schůzí,“ vysvětloval Pacovi Kvido. „Čili: v příznivém kontextu. Příznivém pro otce! Oba se tvářili šíleně shovívavě, jak se správní rodičové tváří, když si jejich dítě vybere nevkusnou hračku, která se jim osobně sice ani trochu nelíbí, ale když už si ji samo vybralo, nechtějí mu ji odpírat. Jenže otcovi se to hodilo do krámu – a tak mi nebránil, to je totiž to správné slovo, prostě mi pouze nebránili. Já za ně, bráško, dělal tu špinavou práci: Jednou ‚A hrdý buď‘ pro sklárenský komunisty, dvakrát ‚Zpěv míru‘ na uličním výboru – a tatínek mohl letět do Londýna!“

„Přeháníte,“ řekl Kvidovi redaktor. „Jako vždy přeháníte. Má-li ještě vůbec smysl se o tom všem bavit,“ dodal.

„Jasně že přeháním,“ řekl Kvido. „Chci vám tak ukázat, co tu mohlo spolupůsobit zároveň se vším ostatním. Vám to bude znít nesmyslně, ale já jsem pořád ještě přesvědčenej, že moje recitace pro komunisty, koupě Šperkova psa a otcův fotbal byly, abych tak řekl, tři zdroje a tři podmínky jeho následné krátké kariéry.“

3

„Tak jak bydlíte, soudruhu,“ smál se Šperk, když si ke Kvidovu otci na okamžik přisedl v závodní jídelně.

„Dobře, děkuju,“ řekl Kvidův otec. „Je to opravdu nesrovnatelné – ta dřívější terasa a tohle.“

Byl Šperkovi sice skutečně vděčný, ale na druhé straně mu bylo nepříjemné, že ho s ním lidé vidí hovořit takto přátelsky.

„Vlajky jsi tam měl, to jsem viděl,“ uculoval se Šperk.

„Měl,“ řekl otec.

„Ale jinak nejsi vidět!“ napomínal ho Šperk. „Kopeš? Potřebuju někoho do béčka.“

„Už jsem vám říkal, že jsem to nikdy nehrál,“ pokrčil rameny Kvidův otec. „Akorát na vojně, ale na to bych radši nevzpomínal.“

„No jo,“ culil se Šperk. „Takže fotbal ne?“

„Ne. Chraň pánbůh!“

„No nic,“ řekl Šperk. „Tak nic. Ale to jsem ti chtěl: Mám pro tebe toho psa, jak jsme se domlouvali!“

„Neblázněte!“ polekal se Kvidův otec. „Vždyť jsem vám přece říkal, jaký má žena ze psů trauma!“

„Jdi ty!“ řehonil se Šperk. „Za tři tisíce takovýho vlčáka! Počkám ti, neboj!“

„O to nejde, vážně. Ale žena se prostě psů bojí. Kdysi ji jeden pokousal, ležela s tím v nemocnici, no hrůza!“ improvizoval zoufale Kvidův otec. „Kdepak psa!“

„Říkám ti, že to není pes!“ řekl Šperk jakoby už trochu rozmrzele. „Je to přece štěně. Zítra se u mě stav!“

„Tak ještě jednou,“ řekla ten večer Kvidova matka svému muži, „domníváš se, že já, která při pohledu na neuvázaného psa jakékoli rasy dostávám předčasně menses, si toužím psa pořídit domů, ausgerechnet zrovna vlčáka?“

„Ne,“ řekl Kvidův otec sklesle.

„Domníváš se tedy, že po psovi touží náš Kvido? Ten Kvido, který při nečekaném psím zaštěkání neudrží moč ani stolici?“

„Ne,“ řekl Kvidův otec a vzdychl.

„Touží tedy snad po statném vlčákovi malý Paco? Dal ti snad toto své přání nějakou formou najevo?“

„Ne!“

„Pak ho tedy chceš v této rodině jedině ty!“

„Ale nechci,“ řekl nesouhlasně otec. „Chci se jen dostat k pořádný práci.“

„Počkej,“ žasla jeho žena, „to mi vysvětli: Ty toho psa nechceš? Ty ho taky nechceš?? Takže ho vlastně nechce vůbec nikdo – a přesto ho budeme mít?? Přesto pro něj zítra půjdeš?? Proč??“

„Vždyť ti to právě vysvětluji: abych mohl dělat svoji práci.“

„A abys ji mohl dělat, musíš si od Šperka koupit za tři tisíce to chlupatý povolení!“

„Ježíšikriste,“ zaúpěl otec. „Copak za to můžu?“

Na první pohled bylo zřejmé, že redaktora cosi napadlo.

„Boha jeho!“ vykřikl. „Teprve teď mi to došlo!“

Hlučně se plácl do stehen a energicky vstal z křesla.

„Já vám furt nadávám za minimální autocenzuru, rozčiluju se tu, že si kladete jen minimální omezení – a ono je to vlastně úplně jinak!“ zasmál se jakoby trpce. „Vy si totiž nekladete žádná omezení! Vy se totiž zatím necenzurujete vůbec!“

„No,“ musel přiznat Kvido, „zatím skutečně moc ne, ale –“

„Takže,“ skočil mu do řeči redaktor, „takže to prostě píšete pěkně navostro, jak se říká, po pravdě, s nikým a s ničím se nijak nemazlíte – a více či méně se smiřujete s tím, protože úplně naivní zase nejste, že vám v tom pak budu jako nějaký zlý jezuita pouze škrtat, že? Je to tak?“

„Tak nějak,“ řekl Kvido rezignovaně.

„No výborně!“ zvolal redaktor a dramaticky ztišil hlas. „Jenomže potom, potom už v tom škrtat nepůjde!“

„Ne?“ polekal se naoko Kvido. „To je teda nadělení! Co si počneme? Já se tu mořím s pravdivým příběhem, a nakonec se zjistí, že v něm nejde škrtat!“

„Připadá vám to zábavné?“ řekl chladně redaktor. „Myslel jsem, že chcete ten román vydat? A v tom případě v něm musíte dost škrtat. A to asi nepůjde, protože to je zatím po celou dobu stavěný tak, že když v tom víc věcí vyškrtáte, celý vám to spadne na hlavu. Celý se to zhroutí.“

Redaktor vítězně přešel k otevřenému oknu, zabubnoval prsty na parapet a roztržitě vyhlédl na ulici. Na Národní přejela tramvaj.

„No jo,“ řekl Kvido. „Tak ať se to zhroutí.“

Když Kvidův otec zaplatil Šperkovi tři tisíce korun, dostal za ně půlroční fenku jménem Tera. To jméno se mu od začátku nelíbilo. Znělo tak nějak ostře a studeně, a především mu připomínalo film Torra! Torra! Torra!, známé válečné drama. Celou cestu od Šperka nazpět domů si říkal, že by měl fence vymyslet nějaké úplně jiné, měkčí a mazlivější jméno, které by bylo výrazem její – jak pevně doufal – mírnosti, spolehlivosti a přítulnosti a které by na jeho ženu a na Kvida okamžitě zapůsobilo jednoznačně uklidňujícím dojmem. Uvědomoval si sice, že dodatečné přejmenování psa, který už si na své původní jméno několik měsíců zvykal, je patrně v kynologii značný prohřešek, ale na druhé straně se jednak skutečně obával rodinné reakce na jméno Tera – a jednak ho také trochu hřálo pomyšlení, že nemohl-li rozhodnout o jméně svých synů, rozhodne alespoň o tom, jak se bude říkat psovi. Chvíli byl dokonce v pokušení dát fence ženskou variantu svého jména a volat na ni tedy Josefíno, ale pak onen marnivý nápad naštěstí sám zavrhl. Nicméně myšlenka na přejmenování ho neopustila.

„Míla. Víla. Vanilka,“ zkoušel si polohlasem v ústech. „Milka? Že by Milka?“ říkal si, ale pak v něm ono jméno vyvolalo představu psí soulože a zamítl je rovněž.

Jak přemýšlel, cesta mu rychle uběhla, a než se nadál, stanul i se psem, který se stále ještě jmenoval Tera, u červených pískovcových sloupků zahradní branky. Mobilizuje veškerou svou inteligenci, vynalézavost a důvtip, vykročil Kvidův otec směrem k domu. Hlavou mu během oněch deseti dvaceti vteřin proletělo dobrých padesát podstatných jmen ženského rodu, ale žádné z nich, cítil, nebylo to pravé. Potom zahnul za poslední roh a spatřil na terase svou ženu, jak zametá barvínkové listí. Zpod krémového svetru jí vykukoval bílý límeček. Měl to.

Žena si ho dosud nevšimla.

„Už ji nesu!“ vykřikl vesele. „Jmenuje se Něha!“

Vůbec nejlépe z celé rodiny přijal Něhu kupodivu Kvido: Třebaže z jeho pohybů nezmizela jistá opatrnost, choval ji, hladil, hrál si s ní a vůbec kolem ní všemožně poskakoval. Babička Líba ji přivítala pouze jako dalšího strávníka, který bude žádat maso – a Paco byl ještě příliš malý, než aby mu psí štěně dokázalo udělat opravdovou radost. Kvidova matka se rozhodla štěně ignorovat, takže hrozilo vážné nebezpečí, že ho během rychlého hněvivého přecházení z místnosti do místnosti při nejbližší příležitosti zašlápne. Když to trvalo více než dvě hodiny, Kvidův otec to nevydržel.

„Hraješ to blbě,“ zastavil ženu. „Nedá se tomu věřit. Podívej se na Kvida! Nepřipadá ti směšné předstírat, že máš z toho štěňátka strach?“

„Nemám z něho strach. Zatím,“ řekla. „Ale byla jsem proti, a tys to věděl.“

Kvidovu otci pro začátek úplně stačilo, že se nebojí.

„No ták!“ řekl s úlevou. „Jakýpak strach z takové hravé, přítulné, důvěřivé kuličky! Proč myslíš, že jí dali jméno Něha?“

„Pro mě,“ zvolala Kvidova matka, „to vždycky bude jenom černej, zlej, zubatej, děsivej, páchnoucí pes! – A to se může jmenovat třeba Míroslava!“

„Ale jdi ty!“ smál se Kvidův otec. „Pojď si ji radši pohladit, jaká je krásně hebká.“

„Nikdy! A už ji někam přivaž!“

„Zbláznila ses? Copak se štěňata přivazujou?“ Kvidův otec zavrtěl nevěřícně hlavou a pak se pro Něhu shýbl. Fenka zdvihla čumák a zadívala se na něho tmavýma lesklýma očima. „Pohlaď ji. Prosím.“

Kvidova matka zaváhala.

Potom natáhla ruku a položila svou dlaň na hlavu Něhy.

Něha se po ní ohlédla.

Kvidova matka vrátila ruku zpět.

„No vidíš!“ smál se spokojeně Kvidův otec. „Jaké to bylo?“ Teprve nyní otevřela Kvidova matka oči.

„Jako hladit mrtvou krysu,“ řekla.

„Dokud byla Něha štěně, velké potíže s ní nebyly. Okousala přirozeně nějakou tu nohu od stolu, pár knih a močila na koberce, ale skutečné problémy s ní nebyly,“ vyprávěl Kvido. Jak ale vyrůstala, problémů přibývalo. Kvidův otec, který se ji pokoušel cvičit podle knihy klasika německé kynologie Hegendorfa, znepokojeně zjišťoval, že ačkoli by jako fena měla být „klidnější, ochotnější a ovladatelnější než pes“, je tomu takřka úplně naopak: Něha byla divoká, tvrdohlavá a velmi neposlušná. V jiné příručce se později dočetl, že jde patrně o „tvrdého psa s převládajícím vůdcovským pudem, který ve smečce pes – člověk přenechává člověku vůdcovství jen velmi neochotně“.

„No tě prsk!“ hrozil se otec.

Dále se dověděl, že spolehlivým kritériem pro rozpoznávání tvrdého a měkkého psa je jeho reakce na ostnatý obojek: Tvrdý pes ho prý snáší dobře. Mohl tedy poměrně snadno zjistit, o jaký typ psa v případě Něhy jde, ale před strašlivou jistotou dával přednost blažené nevědomosti a koupi obojku stále odkládal. O to víc se pak věnoval výcviku.

Nejprve ovšem dlouho váhal, zda má ve výcviku použít metody přinucovací, jak to v případě tvrdých psů doporučoval Hegendorf – nebo metody napodobovací, jak to zase vyhovovalo jeho vlastní povaze.

„Napodobovací metoda?“ prohlásila jeho žena. „Slyším dobře? Máš snad nějakou vlastnost, schopnost či dovednost, kterou by ten pes měl napodobovat?“

Kvidův otec byl ovšem vůči invektivám své ženy už dávno imunní a trpělivě s Něhou cvičil dál, kombinuje při tom obě zmíněné metody. Dávno se už sice vzdal myšlenky, že by ji mohl přimět k plazení, neřkuli pak třeba k aportování; byl by býval vrcholně spokojen, kdyby si Něha na jeho pokyny sedala a lehala, kdyby jím na vodítku tolik nesmýkala a zejména kdyby se po odepnutí tohoto vodítka na zavolání vracela zpátky. Přesto se mu občas zdávalo, že jsou to příliš vysoké cíle, a veškerý výchovný elán ho opouštěl.

Tím hůře také snášel, když kdokoli – byť z nevědomosti – mařil jeho sporadické výsledky.

„Prosím tě, co jí to zase dáváš za pokyny?!“ rozkřikl se jednou na svou ženu, když předtím vyslechl celou sérii jejích ‚povelů‘. „‚Koukej si lehnout!‘ dokonce ‚Sekni tady sebou!‘ Co to proboha je? Tisíckrát jsem ti opakoval, že se má říkat ‚Down!‘“

„Tak tý svý bestii laskavě řekni, ať mi neokusuje obličej!“ zaječela Kvidova matka.

„Nikdy tě nekousla! Jen tě olizuje!“ přel se vášnivě otec. „Můžeš být jedině ráda, protože ti takhle prokazuje poslušnost! Kdyby sis toho Hegendorfa konečně přečetla, věděla bys to! Olíznutím tlamy vůdce smečky projevují členové svou podřízenost!“ citoval.

„Moji tlamu olizovat nebude!“ křičela matka. „Kašlu ti na takovou poslušnost! Pro mě je poslušnej takovej pes, kterej mě nevolizuje!“

„Ach jo,“ vzdychal otec.

Rád by Něhu olizování manželčina obličeje odnaučil – tak jako mnohé další její zlozvyky –, ale nebyl si už vůbec jist, že se mu to skutečně podaří. Jeho cvičitelské sebevědomí klesalo den ode dne.

Po několika měsících udělal konečně to, čeho se předtím tak obával: Na služební cestě do Prahy zakoupil ostnatý obojek. Když ho navečer navlékal Něze na krk a bříškem prstu zkoušel ostří hrotů, věřil, že její tah tentokrát na vodítku neucítí. Jakmile však sestoupil z terasy na první kameny zahradní cesty, vyrazila Něha vpřed, zcela lhostejná jak k jeho víře, tak k ostnům, a po celou procházku s ním smýkala úplně stejným způsobem jako kdykoli jindy.

„Už je to bohužel jasné,“ řekl večer celý utrmácený ženě. „Je to takzvaný tvrdý pes.“

„A co z toho plyne?“

„Těžko říct. Asi nás ne vždy poslechne. Asi bude často prosazovat svou.“

„Ne vždy,“ opakovala jeho žena. „Kam na ty eufemismy chodíš? Že nás ten pes nebude nikdy poslouchat, to jsem věděla od začátku i bez Hegendorfa!“

„Budu s ní samozřejmě i nadále cvičit,“ ujišťoval Kvidův otec.

„Cože? Ty?“ divila se Kvidova matka. „Ty se svým pudem podřízenosti chceš cvičit vůdcovský typ psa? Nepřipadá ti to absurdní?“

„Připadá,“ přiznal Kvidův otec svou porážku.

4

Kvidův otec propadal znovu pesimismu, avšak nezdary při výcviku Něhy nebyly pochopitelně jediným důvodem; zdálo se mu naopak, že má těch důvodů čím dál tím víc.

Zástupcem vedoucího obchodního oddělení podniku se stal jeho přítel ing. Zvára, což Kvidův otec očekával, nicméně nemohl pochopit. Navenek spolu vycházeli i nadále velmi dobře, ale oba se vyhýbali přílišnému vzpomínání na minulost, zejména pak na to, kdo z nich má státnice ze dvou jazyků, kdo vystudoval na červený diplom a kdo komu napsal diplomovou práci. Jedinou – a navíc nepřímou – narážku na tyto pozoruhodné okolnosti vyslovil sám ing. Zvára někdy v říjnu roku sedmdesát dva, kdy byl poprvé služebně vyslán na Západ – na průmyslový veletrh do Frankfurtu.

Už týden před svým odletem nedělal Zvára nic jiného, než že počítal přidělené i jinak získané marky, prohlížel si letenku, znovu a znovu otvíral a skládal plán města a marně vzpomínal na zapomenutá německá slovíčka.

„Víš, jak se řekne ‚Jste vdaná?‘?“ dotazoval se, aniž zdvihl oči od konverzační příručky.

„Sind Sie verheiratet,“ řekl Kvidův otec.

„A ‚Svlékněte se!‘?“ mrkl Zvára na sekretářku.

„Ziehen Sie sich aus.“

„A ‚Otevřte ústa!‘?“ tázal se Zvára s chlípným úsměvem.

„Offen Sie den Mund,“ vzdychl Kvidův otec. „A víš, co to je ‚Ich habe einen Ausschlag, Herr Doctor. Es juct.‘?“

„Ne – co?“

„Mám vyrážku, doktore. Svědí to.“

Sekretářka se zahihňala.

„O mě se neboj!“ smál se Zvára. „Já si poradím!“

„Daran zweifle ich nicht.“

„Co to je?“

„O tom nepochybuji,“ přeložil Kvidův otec už trochu popuzeně.

Nezáviděl mu, alespoň ne v obvyklém smyslu slova, a nechtěl, aby si to Zvára myslel, ale dělit se s ním o jeho cestovatelskou radost mu připadalo stále těžší. Jeho obličej ho zrazoval. Obrátil se proto čelem ke svému pracovnímu stolu a předstíral, že je zavalen důležitou prací, která nesnese odkladu. Zvára to samozřejmě prohlédl.

„Já vím, že jsi lepší,“ řekl nečekaně.

Kvidův otec dělal, že nerozuměl: „Co?“

„Víš, proč tam nejedeš ty, i když seš lepší?“

Kvidova otce známým způsobem píchlo pod prsní kostí.

„Dej pokoj,“ řekl co nejlhostejněji.

„Myslím to vážně,“ řekl Zvára. „Víš proč?“

„Nevím, šéfe. Nevysvětlil byste mi to?“ pokoušel se Kvidův otec o lehčí tón, ale náhlé napětí v kanceláři se tím nezmírnilo.

„Protože seš vůl!“

„Vidíš,“ řekl Kvidův otec malinko přiškrceným hlasem, „a já jsem si, hlupák, celou dobu myslel, že nejedu, protože nejsem v komunistické straně.“

„To sis myslel správně. A právě proto seš vůl.“

Sekretářka je zděšeně pozorovala.

Na zlomeček vteřiny pocítil Kvidův otec pokušení svého přítele uhodit, ale potom se několikrát nadechl a jakási vlna kdesi uvnitř jeho vztek odplavila.

„Víte co, šéfe?“ řekl smířlivě. Jeho oči už byly opět čisté. „Vysereme se na to, ne?“

„Tedy, pane inženýre!“ pohoršovala se naoko sekretářka.

„Pro mě…,“ řekl současně s ní Zvára.

„Četaři Zváro!“ zvolal Kvidův otec asi o čtvrt hodiny později.

„Zde!“ zvolal předpisově Zvára. Vypadalo to, že na předchozí incident už dávno zapomněl.

„Ne abyste na tom Západě něco provedl!“

„Provedu!“ salutoval předpisově Zvára.

Všichni tři se tomu zasmáli.

„A takhle to vždycky bylo,“ vyprávěl Kvido. „Otcova nechuť ke konfliktům, jeho fyzická neschopnost je snášet, většinou zvítězily. Představa, že by měl čtyřicet hodin týdně trávit v jedné místnosti s někým, s kým se hádá, byla pro otce natolik nesnesitelná, že se se Zvárou nepohádal snad nikdy. Jakmile zjistil, že jejich názorová rozepře začíná směřovat k opravdové hádce, ustoupil. Málokterá pravda mu stála za to, aby si kvůli ní ničil nervy.“

„A to mu ani jednou v životě neřekneš, co si o něm myslíš?!“ přela se s ním žena.

„A na co? Akorát se porafáme. Nebo si snad myslíš, že mu otevřu oči a že se změní?“ namítal jí otec. „Neumím vychovávat psy, natož lidi.“

„To je pravda,“ souhlasila výjimečně Kvidova matka. „Takže ti vůbec nevadí, v jaký to žiješ lži?“ navázala.

„Vadí,“ řekl Kvidův otec. „Ale vadí mi to trochu míň, než když v kanceláři někdo osm hodin uraženě tříská věcma. Pokaždé se totiž hrozně leknu. Dělají se mi z toho opary.“

„Takže vlastně žiješ ve lži kvůli oparům.“

„Ty v ní nežiješ?“

„Samozřejmě že v ní žiju! Všichni v ní žijeme. Jenomže já proti ní bojuju! Po svém, zdánlivě nenápadně, ale bojuju.“

„Právní cestou,“ poznamenal Kvidův otec.

„Ano, právní cestou. Jsem právník, tak právní cestou.“

„V zemi bez práva,“ doplnil otec. „Nezdá se ti, že je v tom cosi neřešitelného?“

Dotkl se zřejmě čehosi citlivého, neboť Kvidova matka zareagovala velmi podrážděně: „Zato ty bojuješ za pravdu v truhlářský dílně!“

„Nebojuju,“ řekl Kvidův otec s povzdechem. „Nikdy jsem nic takového neříkal. Léčím si tam nervy. Nevěřila bys, jak to báječně uklidňuje! Než udělám jednu poličku, nevím o světě.“

„Poličku!“ zvolala Kvidova matka pohrdavě. „Sežeň si LSD. Na svět zapomeneš mnohem rychleji a aspoň to bude mít nějakou formu.“

„Copak LSD, ale zkus sehnat nějaké dřevo!“

Kvidův otec věděl, o čem mluví: Už dříve se mu do jeho sklepní dílny podařilo levně koupit starý draxl, soustruh poháněný šlapáním, ale nemohl – zrovna když svoje tvůrčí možnosti takto rozšířil – sehnat vhodný materiál a po celé dlouhé týdny byl odkázán na zbylé odřezky. Z nich pak soustružil rybářské splávky, ačkoli nerybařil, nebo různé přívěsky, které nikdo nenosil, a to vše prostě jen proto, aby mohl i nadále v dílně pracovat.

„Když už mu nezbyl ani jediný kousek, který by mohl do soustruhu upnout, začal s ručním vyřezáváním všelijakých miniatur se silným symbolickým významem,“ vyprávěl Kvido. „Nejznámějším dílkem z tohoto období bude patrně otcova zmenšenina silniční závory z hraničního přechodu v Rozvadově.“

„Člověče, vy si snad ze mě děláte srandu!“ řekl redaktor. „Život ve lži, stát bez práva… Tak dohodli jsme se na něčem, nebo nedohodli…?!“

„Vždyť je to pravda,“ řekl vzdorně Kvido. „Jakej to bude mít smysl – když to nebude pravda?“

„Smysl?“ řekl redaktor. „Vy jste vážně ještě dítě! Odkdy se, prosím vás, můžeme v Čechách ptát, jestli má naše literatura smysl?! Takovej luxus si tahle země nikdy nemohla dovolit. Tady se vždycky akorát ptáme, jestli vůbec existuje. Jestli je! Copak to nechápete?“

„Ne,“ řekl Kvido. „Nechápu.“

Jakmile Kvidův otec sehnal potřebný materiál a na paletách v dílně ležela vzorně vyrovnaná borovicová a smrková prkna, několik světlých dubových hranolů, překližkové desky, kratší i delší lišty a načervenalé špalíky planých švestek, s chutí, kterou musel tak dlouho potlačovat, se vrhl do nové práce. Na rozcvičení vysoustruhoval několik misek a svícnů a nový rám na zrcadlo – a pustil se do konzol na záclony, které chtěla Kvidova matka, udělal slíbený kryt na radiátor ústředního topení v dětském pokoji, Kvidovi zhotovil jednoduchou praktickou knihovničku a obrousil a nalakoval lavici na terase. Stále však cítil, že jeho kutilství cosi schází. Všechno, co vynesl z dílny na denní světlo, obsahovalo vždy jeden či dva drobné detaily, které většinou sice viděl jen on sám, ale které v jeho očích dávaly výrobkům jakýsi punc amatérismu: ve spoji se objevila úzká štěrbina, v lakovém nátěru si všiml několika puchýřků, úhly se maličko rozcházely. Jindy byl výrobek po stránce řemeslné v pořádku, avšak esteticky nepůsobil zrovna přesvědčivě.

„To byl mimo jiné případ stojánku na odložené časopisy,“ vyprávěl Kvido. „Otec si s ním dost vyhrál, ale udělal ho tak obrovský a masívní, že se všechny návštěvy v první větě ptaly, proč máme v obýváku ten krmelec.“

Kvidův otec amatérismus nesnášel. Celé své dětství a mládí prožil uprostřed rozviklaných, kývajících se, odlepených a vypadávajících věcí, které amatérsky či spíše zcela diletantsky opravoval jeho otec, dědeček Josef. Ještě teď, kdykoli si vzpomněl na všechny ty skříňové dveře, podkládané složenými papírky, elektrické šňůry omotané leukoplastí a uvolněné parkety utěsněné žvýkačkou, zmocňovala se ho podivná, místy až hysterická nervozita. Věřil, že nemůže-li být profesionální jeho mnohdy nesmyslná práce v obchodní skupině, mohla by mít profesionální úroveň alespoň jeho práce se dřevem – avšak jakkoli pracoval soustředěně, jakkoli kvalitní byl materiál a dláta ostrá, stále to nebylo ono. Chápal, že mu zřejmě pro práci se dřevem chybí jakýsi nenaučitelný, vrozený cit, ale na druhé straně se domníval, že může tento svůj nedostatek kompenzovat zvýšením počtu hodin strávených v dílně.

„Můj otec,“ vyprávěl Kvido, „se pokoušel překonat vlastní geny.“

Velkou, i když přinejmenším zvláštní truhlářskou zakázku mu v té době zadala babička Líba, kterou důsledná prevence vůči karcinogenním látkám dovedla přes nejrůznější bylinkaření až na samý pokraj mystiky: Jakýsi proutkař, jehož si pozvala, jí totiž za úplatu potvrdil domněnku, že všudypřítomné elektromagnetické proudy procházejí jejím podkrovním pokojem úhlopříčně, a poměrně snadno ji přesvědčil, že by její postel měla tento směr rozhodně respektovat. Klasická obdélníková skříňka na lůžkoviny se tak rázem stala nepoužitelnou – a vznikla naopak aktuální potřeba skříňky tvarově zcela jiné, trojhranné.

„Rohové sedací soupravy znám,“ řekl Kvidův otec, když se s babiččiným požadavkem poprvé seznámil, „ale rohová bedna na peřiny bude zřejmě jen jedna v republice. – Jednoho dne se dočkáme toho, že jí budu stloukat fakírský lůžko,“ předpovídal pochmurně své ženě, ale zároveň byl v duchu rád, že mu byl poskytnut zcela legální důvod, proč musí dlouho do noci zůstávat v dílně.

Snad ještě silnější než víra v elektromagnetické proudy bylo ovšem babiččino nenadálé blouznivé přesvědčení, že kráčí-li na turistických výletech s přítelkyněmi na východ, to jest proti směru otáčení zeměkoule, fyzicky mládne. Kvidův otec se jí mnohokrát snažil dokázat, naposledy dokonce za pomoci kulatého kuchyňského lustru, barevných značkovačů FIX a příruční svítilny, že tato její teorie je, mírně řečeno, velmi iracionální, ale ani jedenkrát nepochodil, a navíc ještě utrhl lustr ze stropního háku. Babička s ne­ústupností opravdu galileovskou trvala na svém, tvrdíc, že jakmile se silnice či lesní pěšina stočí přímo na východ, jednoznačně prý cítí, jak svýma nohama zemi doslova roztáčí, tak jako třeba medvěd dokáže roztočit v cirkuse velký válec nebo kouli.

„Takže jdu vlastně proti času,“ vysvětlovala.

Kvidova matka babičce nevěřila. Domnívala se, že s nimi hraje jakousi hloupou hru, jejímž cílem snad je, aby rodina prohloubila svůj soucit nad babiččinými léty. Zita jí však jednoho dne bohužel potvrdila, že babička myslela své řeči vážně.

„Jde pár kroků před námi, kompas v ruce, a najednou, zničehonic, vyrazí kupředu jako šílená,“ líčila smutně.

„Kam letíš, Libuško?“ volají na babičku její družky, ale ona je neslyší. Roztáčí vlastníma nohama planetu a letí časem. Z jejích lýtek mizí křečové žíly, ochablé svaly mohutní, každý krok je lehčí a pružnější než předchozí. Shrbená ramena se napřimují a pevná, plná ňadra napnou látku kostkované košile. Šedivým vlasům se vrací barva a lesk, zhoustnou, vysmeknou se z drdůlku a při každém došlápnutí vybuchují kolem hladkého, mladého obličeje. Vzduch je čistý a svěží a jeho dýchání je čirá rozkoš. Stromy kolem se jenom míhají a tam vpředu, na konci lesa, čeká možná nějaký hezký, chytrý chlapec, rozhodně sympatičtější než ty neznámé stařeny, které na ni zezadu cosi pokřikují. Cítí klidný, pravidelný tep svého srdce a usmívá se na svět bělostnými zoubky. Píše se rok devatenáct set třicet a babičce je osmnáct let.

„Za příští zatáčkou ji stejně dohoníme,“ utěšuje Zita zadýchané kamarádky.

A skutečně: Když se cesta stočí nazpět k severu, babička Líba už na ně čeká. Ztěžka se opírá o strom, nemůže popadnout dech a v očích se jí zračí jakási nadpozemská únava.

„Už je to zase dobrý, holka,“ říká jí Zita nikoli bez pohnutí a dává jí zapít příslušnou tabletu. „Už jsme zase tady.“

5

Přišly Vánoce. Dědeček Jiří musel na jakousi operaci, a nemohl tudíž přijet. Kvido, jeho matka a babička Líba mu proto dárky přivezli o den dříve, do nemocnice. Dědeček byl trochu bledý, ale usmíval se. Kvido zahlédl na stolku u postele malou, poměrně silnou knížku; byla bez přebalu, takže titul ani autora nebylo možné zjistit.

„Co to čteš?“ zeptal se dědečka Kvido, neboť knihy v něm vzbuzovaly stále větší zvědavost.

„Ani se neptej! Sonety od Shakespeara!“ smál se dědeček. „Zkrátka už blbnu. Víš, co to znamená, když začne právník číst Shakespeara?“ obrátil se vesele na Kvidovu matku.

„Nevím,“ odpověděla mu.

„Dělá, že neví!“ řekl dědeček. „A co dělá Paco?“

Štědrý den probíhal od rána v poklidné atmosféře; nezkazila ji ani Něha, která ještě dopoledne sežrala polovinu krocana chystaného na večeři, ani Kvidova matka, která ze zbytku udělala řízky a osmažila je na karcinogenní teflonové pánvi, a konečně ani babička Líba, která pak řízky s odporem spláchla do záchodu; dědečkova nezvyklá nepřítomnost totiž všechny činila mimořádně tolerantními. Částečně ji pokazil až Kvido.

„Co je to za krávovinu?“ zeptal se bez okolků, když ani v poslední krabici na hromádce svých dárků neobjevil požadovaný černý klobouk se širokou střechou, nýbrž černobílý kožený kopací míč. Nijak se nenamáhal zastřít své zklamání, natožpak simulovat jakoukoli radost.

Jeho rodiče se tajuplně usmívali. Malý Paco se spokojeně zabýval svými dárky.

„To jste opravdu koupili mně?“ tázal se Kvido, v jehož hlase už se nakřaple ozývala mutace. „To má být vtip? Pokud ano, pak je špatný.“

„Počkej –,“ odkašlala si jeho matka, ale Kvido ji ke slovu nepustil.

„Když už jsem neodmítl svou účast v té tristní záležitosti s předstíraným psaním panu Ježíškovi a naprosto nedvojsmyslně se vyjádřil, že naléhavě potřebuji černý klobouk se širokou střechou, očekával bych, že se mým přáním budete také řídit!“ pokračoval podrážděně.

„Kvido,“ řekl jeho otec vyčítavě.

„Pochopil bych,“ zvýšil hlas Kvido, „kdybych nedostal nic – Bůh je mi svědkem, že se vaši ekonomickou situaci snažím vždy maximálně zohlednit – a samozřejmě bych vám odpustil, i kdybych dostal klobouk tmavě modrý nebo dokonce hnědý, přestože bych v takových barvách na ulici střízlivý nevyšel, neboť by tu byla patrná alespoň snaha mému přání vyhovět, ale tuhle merunu, tu vám neodpustím!“

Paco k bratrovi polekaně vzhlédl.

„V Celetné jsem viděla moře černých klobouků,“ řekla babička Líba. „A laciných.“

„Proboha, mami!“ řekla Kvidova matka.

„Počkej, Kvido –,“ řekl otec.

„Nepočkám!“ zamečel Kvido. „Já vím, rozumíte, já vím, že jsem nesportovní, brýlatý, neohrabaný, tlustý a introvertní, čili je úplně, ale úplně zbytečné, abyste na to dělali takovéhle nákladné narážky!“

Rozhostilo se ticho, přerušované jen Kvidovým hlasitým supěním. Kvidův otec zdvihl oči k dřevěnému stropu a z krabice za svými zády vytáhl černý klobouk se širokou střechou. Rozpačitě rozhodil rukama. „Opravdu to měl bejt vtip,“ řekl.

„Nemáš smysl pro humor?“ řekla Kvidovi matka. „Babička se taky smála, když dostala tu buzolu.“

„Taková blbá buzola,“ řekla babička Líba.

„Líbila se ti!“ protestovala matka.

„Už se mi nelíbí,“ prohlásila babička rezolutně.

Matka pokrčila rameny.

„Pro koho je teda ten míč?“ zeptal se Kvido podezíravě.

Kvidův otec se shýbl a uchopil balón do dlaní.

„Pro mě,“ řekl.

Natáhl ruce před sebe a zadíval se na balón velmi zvláštním pohledem.

„Cože?“ řekl Kvido.

„Fakt,“ řekla jeho matka, „nelže. Už asi zapomněl, že právě kvůli fotbalu musel na vojně v Opatovicích běhat v noci v pyžamu po opičí dráze!“

Že si Kvidův otec koupil kopací míč opravdu pro sebe, se sice dozvěděla již včera, ale stále jí to dost dobře nebylo jasné.

„Bez pyžama,“ upřesnil Kvidův otec a jeho oči se zahleděly kamsi do temné minulosti.

„Bez? Chudáčku,“ smála se Kvidova matka. „Tos mi neřekl!“

„Proč?“ zajímal se Kvido nesměle. Styděl se za svůj předchozí výstup.

„Hraní rukou,“ řekl otec nápadně stručně.

„A ještě řekni,“ bavila se Kvidova matka, „jak ti vojáci z tvojí čety sebrali brýle a po střelbách je na střelnici přidrátovali k jedné z těch plechových figurín…“

Kvidův otec ztěžka polkl.

„Před střelbami,“ řekl jakoby neochotně. „Ale nikdo je naštěstí netrefil. Museli je pak přejet pojízdnou kuchyní.“

„To jsi mi taky neřek!“ smála se matka. „Fůru věcí jsi mi samozřejmě zatajil!“

„Hraní rukou?“ zeptal se Kvido účastně.

„Taky. A vlastní branka.“

„Takže,“ slzela matka, „takže sis teď koupil balón, aby sis takříkajíc trochu zavzpomínal! Obávám se, že to vzhledem k povaze těch zážitků bude spíš psychoanalýza.“

„Kompas je rozhodně lepší,“ řekla babička Líba, která se na okamžik probrala z polospánku.

Kvidův otec zdvihl míč do výšky svého obličeje. „To snad ani není balón,“ řekl poněkud záhadně.

„Bodejť!“ volala matka. „To je přece klíč k tvé osobnosti!“

„Ba ne. Víš, co to je? To je moje poslední oběť bohům kariéry.“

„Co?“

„Skutečnost je šifra. Zdání klame. Taky nesmíš dát na rozměry,“ řekl Kvidův otec bez úsměvu. „Třeba je to ta správná kulička do Golema.“

„Třeba!“ smála se matka. „Pokud to ovšem není duch velitele útvaru.“

Kvidův otec zdvihl míč ještě výš. Plamínky svíček na stromečku se ohnuly zvířeným vzduchem.

„Přijměte mou úlitbu, bozi,“ řekl.

Kvido s matkou na sebe pohlédli. Babička spala.

„Prosím,“ řekl otec naléhavě.

„Tak dost,“ řekla Kvidova matka. „Že nám babička zatáhla do rodiny nadpřirozeno, to víme. Nečekala bych ale, že se jím jako první nechá inspirovat největší rodinný racionalista.“

„Nezbývá mu nic jiného,“ řekl Kvidův otec. „Je tu pět let, dělá práci středoškoláka a bere devatenáct stovek.“

Paco se zdvihl od nových hraček. „Dej balón!“ žádal.

Jeho otec mu ho hodil.

„Mám červený diplom, státnice z angličtiny a němčiny, doporučení z Akademie, pětiletou praxi, VUML, psa a syna, kterej recituje,“ řekl. „Ještě se naučím hrát tuhletu kolektivní míčovou hru a končím.“

„On snad to LSD vážně sehnal!“ zvolala Kvidova matka.

Kvidův otec nevěnoval její poznámce pozornost.

„Neznáš aspoň pravidla?“ obrátil se na staršího syna. „Potřeboval bych si pár věcí ujasnit – hraní rukou, ofsajdy a tak.“

„Pravidla celkem znám,“ řekl Kvido. Tvářil se poněkud užasle, ale chápal, že to otec bůhvíproč myslí vážně, a chtěl mu pomoci. „Sledoval jsem kluky ve škole.“

„To je skvělé. Myslíš, že by sis zítra pro mě našel chvilku?“

Kvido horlivě přikývl. „Jasně,“ řekl.

„Odpoledne na Boží hod jsme šli poprvé trénovat,“ vyprávěl Kvido. „Problém byl, že otec neměl – jako ostatně snad nikdy v životě, nepočítám-li období školní docházky a vojenské služby – ani tepláky, ani jakoukoli sportovní obuv, takže si musel vzít svetr, manšestrové kalhoty a starší polobotky, jejichž podpatky se mu pak ustavičně bořily do měkkého trávníku.“

Další potíž vyvstala při hledání vhodného výcvikového prostoru: Kvidův otec chtěl z pochopitelných důvodů trénovat na místě co nejodlehlejším – což však bylo zároveň místo, kde se kdysi marně pokoušel cvičit Něhu a kam se z jakési pověrčivosti už nechtěl vracet. Nakonec si však našli jiný takový kout, kousek nad zahradou, na samém úpatí Skřivánku.

Kvidův otec si chtěl nejdříve zopakovat elementární přihrávky na krátkou vzdálenost, ale přestože si s Kvidem stoupali stále blíže k sobě, většinu času stejně strávili hledáním míče v přilehlých lískových keřích.

„Je tu strašně krtin,“ prohlašoval Kvidův otec, jako by se omlouval komusi třetímu. „Ty na hřišti pochopitelně nejsou.“ Přinesl míč a dlouho si ho připravoval na fiktivní značce.

„Chytej!“ vykřikl posléze.

Pokusil se prudce vypálit, avšak balón se v slehlé trávě zastavil dřív, než vůbec ke Kvidovi dolétl.

„Je tu vysoká tráva!“ volal na vysvětlenou.

„Ta tam nebude!“ volal Kvido, aby otce poněkud povzbudil.

Oba ovšem tušili, že ani na zcela rovném, posekaném trávníku by to nebylo o mnoho lepší.

Během tohoto i všech dalších tréninků si Kvidův otec znovu ověřoval známou pravdu, že pohyby, které u hráčů na televizní obrazovce působí tak lehce, vláčně a samozřejmě, v praxi vůbec snadné nejsou: Jeho vlastní pohyby byly naopak křečovité, trhavé a jen minimálně vzájemně koordinované. Jeho běh působil nepřirozeně a těžkopádně a po uběhnutí vzdálenosti delší než dvě stě metrů bohužel také vyčerpaně. Při běhu s míčem si Kvidův otec buďto míč ukopl příliš daleko před sebe, nebo o něj zakopával. Obejít s míčem protihráče, představovaného obětavě jeho synem, se mu dařilo jen tehdy, pokud se Kvido vůbec nehýbal; jakmile se však pohnul na tutéž stranu, kterou si jeho otec pro svůj útok vybral, končívalo to poměrně nebezpečně vyhlížející srážkou. Přihrávky po zemi zpracovával Kvidův otec způsobem, který bývá s úspěchem používán pro zašlápnutí hořící zápalky či vosy, avšak pro zastavení míče se příliš nehodí. Většinou mu proto pod připravenou nohou proběhl – nebo jej sice zasáhl, avšak tak prudce, že po něm potupně sklouzl. Balóny letící vzduchem přestal posléze Kvidův otec zpracovávat vůbec (podobně jako při drezuře Něhy časem rezignoval na výcvik aportování): Hlavou totiž nemohl hrát vzhledem k brýlím, rukama vzhledem k pravidlům, a pokusit se ztlumit míč na prsou znamenalo riskovat reálné nebezpečí, že si vyrazí dech. Jeho střelám zase chyběla jak síla, tak – žel – i přesnost, a tak většinou připomínaly nevydařené přihrávky. Snad vůbec nejhorší ale bylo, že kdykoli se k němu míč třeba jen přiblížil, začal Kvidův otec samým úsilím vyplazovat bezděčně jazyk, což mu dodávalo výraz slabomyslného idiota.

„Dobrá bomba!“ chválil ho nicméně Kvido.

„Člověku nesluší jeho pohyby a priori,“ tvrdil Kvido. „Aby mu ten či onen pohyb skutečně slušel, musí ho nejdříve důkladně prožít, vstřebat. Mému otci, který trávil desetitisíce hodin u svého pracovního stolu, kupříkladu zcela mimořádně slušelo, když se levačkou natáhl do knihovny pro jakýsi náhle potřebný titul, zatímco jeho pravačka s imponující samostatností pokračovala v psaní poznámek nebo ve výpočtu na kalkulačce. Kromě toho dělal – jako každý z nás – samozřejmě milión jiných, více či méně slušivých, všedních pohybů – a pak taky i pohyby vyloženě trapné: například když uklouzl na mokrých schodech, když musel na odborářské rekreaci v Krkonoších napodobit ledního medvěda – a když hrál v Sázavě fotbal.“

Navzdory tomu, že jeho ojedinělé pokroky spočívaly pouze v ne­úplném odstraňování nejkřiklavějších nedostatků, chodil Kvidův otec trénovat několikrát týdně, celou zimu. Zakoupil si střízlivou teplákovou soupravu černé barvy a žlutočerné plátěné kopačky, což mu konečně umožnilo vyběhnout ze skrytu lískových keřů na malý kondiční okruh nejbližším okolím, aniž by se přitom někdo pozastavoval nad jeho úborem.

Prakticky úplně přestal navštěvovat svou sklepní dílnu, ráno se sprchoval studenou vodou a začal číst sportovní stranu novin. Přečetl také Bicanovy vzpomínky Pět tisíc gólů a Duklu mezi mrakodrapy Oty Pavla. Nic z toho se ovšem na jeho výkonech příliš neodrazilo a Kvido, který otce většinou věrně doprovázel, upínal všechny své myšlenky především k otázce, zda je opravdu nikdo ze sousedů nevidí.

„Byla to hrůza, ale k něčemu mi to bylo,“ vyprávěl později. „Za prvé jsem pár kilo zhubl a za druhé jsem si s definitivní platností uvědomil, že budu-li v budoucnu Jarušce něčím imponovat, pak zcela určitě ne svou obětavou prací při zakládání rychlých protiútoků.“

Počátkem března se Kvidův otec jakoby náhodou dostavil na první trénink sázavského B-mužstva. Soudruh Šperk, který byl zahájení jarní sezóny tradičně přítomen, ho přivítal s nepředstíraným potěšením – na rozdíl od hráčů, kteří nováčka hovořícího stále o Josefu Bicanovi přijali s jistou nedůvěrou.

Následující dvě hodiny jim oprávněnost takového postoje bohužel jen potvrdily: Kvidův otec jim nestačil ani technicky, ani fyzicky. Jakmile dostal míč, vzápětí o něj přišel, a vůbec opakoval většinu svých předchozích chyb. I tentokrát asi dvakrát upadl, přičemž nejbližší protihráč byl od něho příliš vzdálen, než aby se dalo diskutovat o cizím zavinění. Dvě jeho střely, které vzácně směřovaly mezi tyče, brankář se zjevným pohrdáním odrazil pěstí.

„Samej inženýr – a hovno!“ komentoval to dostatečně nahlas.

„Tak jste to viděl,“ řekl Kvidův otec po tréninku.

„Co děláš!“ smál se Šperk. „Byl jsi vidět!“

Dvacátého května krátce po poledni dojídal Kvidův otec v závodní jídelně hovězí s rýží. Už se chystal odejít, když si k jeho stolu přinesl hliníkové plató také Šperk.

„Čest,“ smál se. „Ty sis nedal knedlík?“

„Já radši rýži,“ řekl Kvidův otec. „Dobrý den.“

Šperk se pustil do knedlíků.

„Co dělá Tera?“ zeptal se s plnými ústy.

„Tera?“ nechápal zpočátku otec. „Jo tak… Dobře se má.“

Šperk ale stejně nevypadal, že by ho odpověď příliš zajímala.

„Jedou do tý Anglie – víš o tom?“ řekl.

Leccos, pomyslel si Kvidův otec.

„No jo,“ řekl.

„Tak si říkám, jestli by s těma našima lidma neměl občas jezdit taky někdo, kdo rozumí věci a umí jazyk,“ smál se Šperk nad svým talířem.

Kvidova otce cynismus takového otevřeného přiznání v prvním okamžiku jakýmsi zvráceným způsobem docela potěšil a už se chtěl zasmát, když náhle zapochyboval, zda to Šperk nemyslí náhodou zcela vážně.

„Myslím, že určitě měl,“ řekl opatrně.

„Bodejť,“ culil se Šperk. „Už jsem také přemejšlel o vhodnejch kandidátech.“

Kvidova otce píchlo pod prsní kostí.

„Ano?“ řekl naoko pobaveně.

„Asi pojedeš ty,“ oznámil mu vesele Šperk. „Mládí vpřed, ne? Musel jsem se ovšem za tebe zaručit.“