VIII

1

Kvidova matka měla s poštou v Sázavě problémy již mnohokrát. Kromě těch několika odlepených cizokrajných známek, které klidně oželela, se jí zde ztratily i celé dopisy, a dokonce i jedna nebo dvě knížky, které si objednala v Klubu čtenářů; doporučené zásilky, které byly adresovány do zaměstnání, jí naopak na poště nesmyslně nechávali, takže si pro ně musela po práci osobně dojít. Většinou to však odbyla mávnutím ruky.

Když ale onoho nedělního odpoledne stála na chodbě nemocnice na Bulovce s těmi tak zoufale zbytečnými rodinnými fotografiemi, loupanými broskvemi v sirupu a novou knížkou o dějinách Prahy, zatímco telegram o dědečkově smrti, odeslaný z nemocnice v sobotu v 11.35, stále ještě ležel kdesi za poštovní přepážkou, přísahala, že tentokrát to tak nenechá.

Po dvou probdělých nocích nicméně zjistila, že k tomu, aby na poštu sama zašla a kohosi, byť právem, obviňovala, nemá sil, a žádala proto Kvidova otce, aby to udělal za ni. Otec, který veškeré starosti se zařizováním pohřbu vzal jinak ohleduplně zcela za své, se tomuto jejímu přání bránil: Tvrdil, že je zbytečné přibírat si právě teď ještě o jednu starost víc a ničit si už beztak rozjitřené nervy.

„Nechme to být,“ prosil ji.

Kvido správně postřehl, že se za jeho zdráháním skrývá ještě cosi jiného – totiž známá obava ze sebemenších konfliktů, která od incidentu s Kohoutem nabyla u otce doslova chorobných rozměrů. To ho podráždilo.

„Ani náhodou!“ řekl. „Jestli se tam bojíš jít, jdu tam já.“

Matka mu odhrnula vlasy z čela. Musela se už trochu natáhnout.

„Ty bys to dokázal?“

Kvido zaváhal, ale vědomí, že jsou v naprostém právu, ho posilovalo.

„Myslím, že jo,“ řekl.

Kancelář vedoucího pošty, k němuž se ještě toho dne nechal zavést, působila díky tmavému nábytku a vínově rudému koberci poněkud honosněji, než by byl Kvido u tak malého úřadu očekával.

„Posaď se,“ vybídl ho vlídně vedoucí, ale Kvido zůstal stát. Vedoucí se usmál.

„Tuším, co tě k nám přivádí,“ řekl. „Ale nejprve mi dovol, abych ti vyjádřil svou opravdovou upřímnou soustrast.“

Kvido se neznatelně ušklíbl, ale nabízenou ruku přijal.

„Chápu tvoje rozpaky,“ řekl vedoucí. „To, co se stalo, nás všechny skutečně mrzí. Ale zároveň bychom neměli dopustit, aby emoce zvítězily nad rozumem. To by mohlo být špatné…“

„Jak to myslíte?“

„Víš, já si nenamlouvám, že je na naší poště všechno v naprostém pořádku. Snad jsme se občas dopustili i nějaké té chyby a ta stížnost, kterou jsi vznesl, je do jisté míry i oprávněná –“

„Do jisté míry?!“ neudržel se Kvido. „O čem to mluvíte? Přijeli jsme dědečka navštívit – a on byl mrtvý. Těšil jsem se, že si popovídáme – a on byl mrtvý! Dokážete si to vůbec představit?!“

„Samozřejmě,“ řekl vedoucí. „Věř mi ale, že jsme udělali všechno proto, aby se něco podobného nemohlo opakovat.“

„To rád slyším,“ řekl sarkasticky Kvido. „Mám totiž ještě jednoho!“

Pohledem přelétl čestná uznání na protější zdi. Vedoucí ho čímsi popuzoval, ale zatím to nedokázal definovat.

„Něco ti řeknu,“ řekl vedoucí. „On totiž dovede kritizovat každý – nezlob se, že ti to říkám tak otevřeně. Je snadné bořit, poplivat něco – ale konkrétní, realistický návrh, jak dělat věci lépe, ten má málokdo! Ani ty ho nemáš.“

„Já?!“ nevěřil Kvido svým uším. „Copak já jsem vedoucí pošty? Copak já rozumím poštám? Co já mám co zlepšovat! Copak právě to není vaše práce?“

„No tak vidíš!“ usmál se vedoucí. „Sám přiznáváš, že problematice pošt nerozumíš – přitom si klidně osobuješ právo poštu posuzovat!“

Kvido se nezmohl na odpověď. Jeho vztek rostl.

„Musíme prostě přihlížet k možnostem, které má naše pošta k dispozici,“ pokračoval vedoucí. „Lidí je málo, úkolů moc, všechno se prostě nedá stihnout hned. Ani Řím nebyl postaven přes noc!“

„Prosím vás,“ řekl Kvido, s námahou se ovládaje, „nikdo po vás přece nechce, abyste za noc stavěli Řím! Ale bylo by báječné, kdyby vám propříště stačilo méně než oněch čtyřicet hodin, abyste na vzdálenost necelého kilometru doručili jeden telegram!“

„Jsi z pochopitelných důvodů velmi rozrušený, takže mě nikdy nenecháš dokončit to, co jsem chtěl říci,“ řekl vedoucí s nepříjemným úsměvem. „Chtěl jsem říci, že jsme si nedostatků vědomi, ale že je naivní se domnívat, že je můžeme odstranit naráz. Jenom netrpělivé mládí – jako to tvoje – chce všechno hned. Vsadil bych se, že to je zároveň i důvod, proč nepřišel se stížností tvůj otec.“

„Možná. Nicméně nemohu souhlasit, že chci všechno hned. Nechci. Ani pošta mi nemusí chodit hned – úplně se spokojím s tím, když mi bude chodit včas. Především pak telegramy a expres zásilky. Pokud jde o pohlednice, klidně vám budu tolerovat i dvou- až třídenní zpoždění, aby si je mohly přečíst skutečně všechny vaše zaměstnankyně, a ne pouze ty, co jsou zrovna v práci – což by vůči těm druhým nebylo spravedlivé.“

„To jsou –“

„Nemám dokonce nic proti tomu, když si pro manžela odlepí nějakou tu známku, koneckonců, jak řekl Goethe, sběratelé jsou šťastní lidé, ale dohlédněte prosím na to, aby přitom poškozovaly jen ty méně důležité části textu!“

„To, co mi tu říkáš, jsou obvinění, která bys musel nejprve dokázat…“

Kvido se měl k odchodu.

„Myslím si,“ řekl vedoucí, „že každý kritik by měl začít nejdříve ze všeho sám u sebe. Protože –“

„Panebože!“ zvolal Kvido. „O čem se to tady bavíme?!“

„O čem?“ řekl vedoucí. „O čem? – O tom, že demagogicky přehlížíš všechno dobré, co bylo na týhle poště uděláno. O tom, že se chystáš očernit všechny ty, kteří tu každý den odvádějí kus poctivé práce. O tom…“

„Nikoliv,“ řekl Kvido už jakoby unaveně. „Všech těch, kteří tu každý den odvádějí kus poctivé práce, si samozřejmě hluboce vážím. Jenom mě nasrala ta vaše soudružka, která si z telegramu o smrti mého dědečka zřejmě udělala záložku do Burdy!“

„Čím déle tě poslouchám,“ řekl vedoucí se studeným úsměvem, „tím více si uvědomuji, jak moc se musíš diskusím, jako je ta naše, ještě učit. Zejména pak –,“ pohlédl káravě na Kvida, „jejich slovní kultuře. Ale zkusím ti to tedy říct ještě jinak: posílal jsi od nás někdy spěšný dopis, blahopřejný telegram, balík, nějakou finanční částku?“

„Pochopitelně,“ řekl Kvido a marně přemítal, jakého myšlenkového skoku to zase bude svědkem.

„Jinými slovy,“ řekl významně vedoucí, „docela pravidelně využíváš nejrůznějších našich služeb. Pravidelně tobě i tvé rodině vycházíme vstříc ve všech vašich požadavcích – a vám to připadá samozřejmé…“

„Nikoliv!“ řekl zuřivě Kvido. „Opět nikoliv. Nepřipadá nám to samozřejmé, protože to je samozřejmé. Žádná z oněch služeb, o kterých jste mluvil, ani v nejmenším nepřesahuje rámec vašich naprosto běžných povinností. Pošty tu jsou právě proto, aby z nich mohli lidi odesílat balíky, telegramy a peníze – a tak se mi nesnažte laskavě vsugerovat, že bych si měl samým vděkem sednout na prdel pokaždé, když mi přinesete rekomando!“

„A že vám naše soudružka ochotně krotí psa, kterého vy sami nedokážete zvládnout – to je taky samozřejmé?“ rozkřikl se hněvivě vedoucí.

Na tuhle otázku nebyl Kvido připraven.

„A že si dneska chce stěžovat i ten nejposlednější vrátný – to je taky samozřejmé?!“

Urážka zasáhla Kvida tak, že na okamžik nemohl popadnout dech.

Vedoucí, rudý rozčilením, na něho pohlédl s neskrývanou, opovržlivou nenávistí:

„Nebo jeho přemoudřelej spratek?!“

Strčil do Kvida břichem.

„Koukej vypadnout!“ zařval.

Vystrčil Kvida na chodbu a přibouchl za ním dveře.

Kvido je několikrát zběsile nakopl.

Prudce se otevřely.

„A nikomu netykej!“ zaječel Kvido už na útěku.

2

Kvidova matka sice nikdy nemohla s naprostou jistotou říci, že ona vytržená stránka se Shakespearovým sonetem č. 66, kterou v pondělí večer nalezla v balíku s dědečkovými osobními věcmi, skutečně vyjadřuje jeho vědomé přání stran motta smutečního oznámení, ale protože svého otce dobře znala a věděla, že by s knihou něco takového neprovedl, pokud by k tomu neměl právě nějaký zcela mimořádný důvod, okamžitě tomu uvěřila. Četla sonet pohnutě znovu a znovu a navzdory bolesti, která ji celou prostupovala, pocítila malou radost, že nechá-li tuto báseň vytisknout v záhlaví, dá svému tatínkovi jakousi dodatečnou možnost ještě jednou oslovit své nejbližší a své dávné přátele něčím, co před svou smrtí snad opravdu cítil a co mu zřejmě připadalo důležité.

„Nebylo jí přáno,“ vyprávěl redaktorovi Kvido.

Kvidova matka to pochopila ve chvíli, když se její muž vrátil z Pohřební služby v Uhlířských Janovicích. Sotva vstoupil a ona uviděla, jak se tváří, bylo jí náhle všechno jasné – a dokonce se v duchu ve zlomku vteřiny podivila, jak vlastně mohla být tak naivní.

„Nejde to!“ řekla.

Kvido tázavě hleděl na otce.

„Nejde,“ řekl otec.

Kvidova matka se vrátila zpátky ke stolu, dlaněmi obemkla šálek čaje, ale nakonec se nenapila.

„Nejde to,“ opakovala zamyšleně.

„Dělal jsem, co jsem mohl, ale nebyla s nimi vůbec řeč. Nemají tenhle citát na seznamu a basta.“

„Na seznamu?“

„Na seznamu povolených citátů,“ upřesnil otec.

„Povolených citátů?! Shakespeare je nepovolený?! Chci snad, aby mi otiskli citát z Mussoliniho?! Řekl jsi jim vůbec, že je to Shakespeare?!“

„Řekl.“

Matka se sklonila nad šálek.

„Ježíšikriste,“ řekla.

Otec si k ní opatrně přitáhl židli.

„Nemůžu za to, věř mi,“ řekl. „Zkoušel jsem tomu chlapovi dát všechny čtyři stovky, co jsem měl s sebou –“

„No a?“

„Řekl mi, že ještě neviděl nikoho, kdo by se za čtyři stovky nechal zavřít.“

„Nepovolil Shakespeara!“ Kvidova matka zatřepala hlavou. „To už nám vážně můžou zakázat úplně všechno.“

„Tu hudbu,“ řekl otec s jakousi obrovskou neochotou, „tu mi taky nevzali. Naštěstí tam ale měl toho Mahlera.“

„To je hnus,“ řekl Kvido. „Hnus, hnus, hnus!“

„Vždyť říkám,“ zasmála se matka hořce. „Zítra nám zakážou žít.“

Kvidův otec ji vzal kolem ramen.

„Ani umřít nemůže člověk svobodně?!“ zvolala Kvidova matka.

„To jsem mu taky říkal,“ ozval se otec. „Řekl mi: Milej pane, jak žijeme, tak taky umřeme.“

„To je nakonec pravda.“

3

Kvido při obřadu neuronil ani slzu. Civěl na rakev zaplavenou květinami a věnci a mačkal si kolena, jak to dělával, když seděl u zubaře. Hněvivě poslouchal náhradního Mahlera a blahořečil matce, že odmítla jakékoli projevy. Myslel nejen na dědečka, ale i na jeho přítele Františka, na Zitu, na svého otce – a s tichým vzdorem si mumlal Shakespearovy verše.

Ve škole býval nyní zamlklý a popudlivý. Utrhoval se nejen na své spolužáky, ale i na kamaráda Špálu, a dokonce i na své učitele. Stále kolem sebe objevoval nějaké lži.

„Co je to s tebou?“ dotazoval se znepokojeně Špála.

„Všechno mě sere,“ odpovídal Kvido.

Doma mu to po pohřbu připadalo nesnesitelné, radši se na sobotu nechal zapsat na bramborovou brigádu.

Dovezli je až kamsi daleko za Neveklov. Na konec září bylo poměrně teplo a chuchvalci mraků se chvílemi prodralo i slunce, ale foukal velice silný vítr, který na otevřeném poli ještě zesílil. Většina dívek si ovázala kolem hlavy šátek. Mělo to v sobě cosi velice ženského a prapůvodního, stejně jako ona samotná práce, na které – říkal si Kvido – se toho za staletí v jistém smyslu příliš nezměnilo: Stále tu byla táž ohnutá záda, tytéž obratné ženské prsty. Kvidovi náhle bůhvíproč přišlo na mysl, že všechny ty bláznivé gymnazistky budou za pár let matkami.

Dívek zde bylo podstatně víc a Kvido a zbylí chlapci jim sotva stihli odnášet plné košíky na valník. Jaruška byla ovšem se svou třídou až na druhé straně polní cesty. Její koše obhospodařoval tentokrát jiný kluk, ale Kvidovi to bylo lhostejné. Svižně překračoval brázdy a přemýšlel o světě.

O pauze si sedl opodál ostatních, opřel se o tenký kmen plané jabloně a unaveně pozoroval, jak se nad vzdáleným lesnatým horizontem pomalu přeskupují bílošedá mračna. Hlad necítil, jenom se napil vyfasované limonády.

„Co je s tebou?“ řekla náhle Jaruška.

Měla na sobě vlastnoručně pletený černý svetr, který jí těsně obepínal ňadra, a staré džínsy s příliš širokými nohavicemi, zasoukanými do zaprášených červených holínek.

„Co by se mnou mělo být?“ řekl Kvido.

„Nevím,“ řekla Jaruška a dřepla si. „Něco.“

Všimla si nerozbalené svačiny.

„Nejedl jsi?“ zeptala se.

„Ne. Nemůžu přece jíst, když mě nemiluješ!“ řekl Kvido posměšně.

Oči pod tmavomodrým šátkem se dívaly zkoumavě.

„Co je ti?“

„Nic, k sakru!“ vyjel Kvido. „Myslíš, že když ti neaportuju košíky, že mi hned musí něco bejt?!“

„Kvido?“ řekla Jaruška udiveně.

Dotkla se jeho ramen.

„Co je s tebou? Kvido?“

Zavřel oči.

„Pochovali jsme dědu. Mimo jiné.“

Po chvíli řekla:

„Proč jsi mi to neřekl?“

Dívala se na něho tak upřímně, až se Kvido musel zasmát:

„A proč bych to tobě měl říkat? Vůbec jsi ho neznala!“

„A komu jinému?“ řekla Jaruška vážně.

Nakonec jí vyprávěl o všem: O telefonátu s dědečkem, o hrůzné návštěvě v nemocnici, o své hádce na poště, o sonetu.

„Ty umíš ten sonet?“ zeptala se Jaruška.

Seděla vedle něho na vatovaném kabátku a dívala se do řídnoucí koruny jabloně. Kvido se zarazil: Recitoval před Jaruškou celá léta, ale tohle bylo cosi jiného.

„Řekl bys mi ho?“

„Tady?“

Rozhlédl se: Po poli hnal vítr prašná oblaka. Stromořadím na vzdálené silnici projížděl autobus. Zubaté hrany zalesněného obzoru se zvolna svažovaly k vesnici.

Jaruška ho vzala za ruku. Jeho napětí povolilo. Přestal se ostýchat. Vzpomněl si na dědečka, jak se s námahou opíral o polštář v hlavě nemocniční postele. Začal tiše, rozpačitě recitovat, ale s přibývajícími verši jeho hlas nabýval na jistotě:

„Jsem unaven a za smrt prosím Boha –
jen nevidět už, jak je bita ctnost,
a vynášena nicka přeubohá,
a křivdou rozšlapána nevinnost,
a odívána zlatem nemohoucnost,
a v trhu prodávána dívčí čest,
a pokálena bezúhonná vroucnost,
a utloukáno to, co silné jest,
a umění jak panáčkuje vládě
a doktor Blbec káže géniům,
a lumpové se posmívají pravdě
a Dobro babě Zlu jak smejčí dům –
tím světem unaven tak rád bych zhas!
Leč tebe zůstavit mu na pospas?“

„Říkal jsi to moc hezky,“ řekla Jaruška.

„Šperková by měla radost,“ řekl Kvido a vysmrkal se: „Nebo spíš ne. Ale třeba mě slyšel.“

Jaruška mu pohladila hřbet dlaně.

Kvido si všiml, že je ostatní pozorují, ale nezáleželo mu na tom.

V očích pod šátkem náhle zajiskřilo.

„Půjdeme zítra sáňkovat?“ otázala se Jaruška.

Tak měl ten Kohout pravdu, pomyslel si Kvido. Normálně jsem ji ukecal.