II. Z Kvidova deníku

20. září 1968

Stěhujeme se do jakési Sázavy! Nikdo mi nedokázal srozumitelně říci proč. Řekli mi jenom, že jsem zmeškal začátek školního roku a že budu v Sázavě chodit ještě jeden rok do školky. Samé Jobovy zvěsti! Nikdo navíc přesně neví, kde ta Sázava je. Na mapě ČSSR jsme to nenašli. Otec řekl, že přinese zítra větší. Pořád si zpívá Kaťuši. Matka mlčí.

21. září 1968

Není to ani na té větší. Otec řekl, že přinese jednu ještě větší. Matka se hystericky smála a navrhovala mu, ať si půjčí od vojáků. Pokud ještě vůbec nějakou mají, dodala. Zeptal jsem se otce, proč mám jediným trhnutím zpřetrhat všechna citová pouta, která jsem si vůči Praze vytvořil. Protože jsem nechtěl čekat, až mě vyhodí z práce, řekl otec. Chtěl prý odejít sám. Jestli prý miluji Bruncvíka, umožní mi ho o víkendech navštěvovat. Připadalo mi, že se mi vysmívá.

22. září 1968

Otec i matka budou pracovat v sázavských sklárnách, kde se prý vyrábí světoznámé varné sklo pro domácnost a laboratoře. Budeme prý bydlet v podnikové vile s velkou prosklenou terasou a po práci se koupat v řece, která šumí hned pod okny, říkal otec. Pojedeme se tam prý zítra podívat. Matka se tvářila pochybovačně a říkala otci „Františku Hrubíne“. Řekla mi, že to tehdy nebylo žádný natáčení, ale normální okupace. Babička řekla, že to nebyla okupace, ale pogrom na turisty.

23. září 1968

Dneska jsme byli poprvé v Sázavě. Klášter ještě jakžtakž ujde, ale když jsem viděl to okolí, bylo mi jasné, že ti mniši tenkrát odešli zřejmě dobrovolně. Prohlédli jsme si s otcem tu podnikovou vilu. Líbilo se mi, že má v omítce různobarevná sklíčka. Matka zůstala sedět v autě. Řekl jsemjí, že se vila jmenuje DRÁBOVKA. Řekla, že to je pěkné jméno. Potom začalo pršet. Když jsem si v obchodě kupoval limonádu, zarazilo mě, že tu mají na regálech čokolády hned vedle mýdel a tak. Otec mi vysvětlil, že je to obchod se smíšeným zbožím, což prý je praktický nápad předbíhající v mnohém svou dobu, i když připouštěl, že ta leštěnka na nábytek v mrazicím boxu bude patrně omyl. Pršelo ovšem silněji, a tak jsme se běželi schovat do nejbližší restaurace. Běželi jsme skoro půl hodiny. Matka křičela, že řidič, který se bojí jezdit v dešti, potřebuje psychiatra. V restauraci byla spousta čundráků. V botách měli zasuté polévkové lžíce, což mi připadalo vysloveně nehygienické. Otec s matkou se hádali, jestli je plakát VÝKUP KOŽEK modernistický nebo funkcionalistický. Když jsme snědli párky, přestalo pršet. Chtěl jsem jít, ale otec trval na tom, že počkáme, dokud neoschne vozovka. Matka si objednala rum. Chvíli pak zpívala společně s čundráky, ale při čtvrté písni se rozplakala. Když jsem se jí ptal, řekla mi, že ji rozesmutnil tklivý refrén TAK KOPNI DO TÝ BEDNY. V Praze nás otec držel hodinu násilím v parku, aby matka nevypadala uplakaně. Dědečkovi pak řekla, že Posázaví je vlahý kraj plný rázovitých milých lidí, nicméně že ona osobně ho bude ode dneška považovat za českou Sibiř.

29. září 1968

Dneska odpoledne jsme se stěhovali. Za okny Drábovky byla spousta cizích lidí. Matka řekla, že oba dva stěhováci musí být zřejmě ožralí, když nesou její postel na tu prosklenou terasu. Otec řekl, že je osočuje zcela neprávem, protože ona terasa bude skutečně naším dočasným domovem. Matka se na chodníku před vilou posadila do proutěného křesla a přibližně hodinu odtud pozorovala vlnky v řece. Potom mě vzala za ruku a řekla otci, že odjíždíme do Prahy. Otec řekl, že si vždycky přál oženit se s holkou do nepohody, ale že si – jak nyní vidí – zřejmě vzal Pyšnou princeznu. Co prý má dělat inženýr Zvára, ptal se otec, který již třetí týden načerno bydlí i se svou snoubenkou v elektrickém transformátoru? Když se setmělo, matka mi řekla, že jí život s mým otcem stále víc připomíná Kanadskou noc.

30. září 1968

Terasa je prosklená ze tří stran. Matka se včera styděla převléknout do pyžama. Tvrdila, že ji tím sklem pozorují stovky očí. Bylo mi jí trochu líto. Vlezl jsem si k ní pod peřinu a přitulil jsem se k jejímu baloňáku. Otec si četl knížky o skle.

1. října 1968

Začal říjen. Zeptal jsem se otce, co bude dělat, až nám sem ledový severák nafouká tři čtyři sněhové jazyky – odpověděl mi, že vyluxuje. Někdy se ptám, zda je vůbec schopen být matce a mně oporou. Buď si čte o skle, nebo si vyřezává ozdobné hole. Obyčejná píšťalka, o kterou jsem ho již několikrát slušně požádal, je ovšem zřejmě nad jeho síly. Pozítří jdou poprvé do práce a já do školky. Metafora je klíč ke skutečnosti. Čtu knížku o spisovatelství a pomáhám matce. Když se chce převléknout, musím jí postavit bunkr z matrací.

2. října 1968

Dneska jsme byli s otcem u řeky. Říkal, že potřebuje sehnat nějaké dřevo na vyřezávání. Zeptal jsem se ho, co má pořád s tím dřevem: Řekl mi, že je to materiál s vynikajícími psychohygienickými vlastnostmi, což prý lze v zemích východního bloku stěží docenit. Večer mi konečně udělal píšťalku. To to trvalo!

3. října 1968

Školka kromě učitelky Hájkové a tvarohu s malinami odráží tristní stav naší předškolní výchovy, což jsem jim také řekl. Učitelka Konečná, která se na mě přišla podívat z mladšího oddělení, řekla, že budu pro školku přínosem. Sedím vedle Jarušky Mackové. Je to docela pěkná provinční dívka, jakkoli je plná naivních předsudků vůči metaforickému vyjadřování o obezitě. Matka si z práce přinesla čtyři tašky spisů. Zapískal jsem jí na uvítanou „Sen lásky“, ale ona přiskočila a vyhodila mi píšťalku z okna. Křičel jsem, že skočím za ní, ale matka zapochybovala, zda bych prý vzhledem ke své tloušťce dokázal vyšplhat alespoň na tu židli, z níž by pak bylo možné přelézt na okenní parapet. Odcizení mezi mnou a matkou roste jako muchomůrka tygrovaná po vydatném dešti. Od zítřka se zříkám všech sladkostí.

4. října 1968

Včera v noci byla bouřka. Vlezl jsem si k matce do postele, ale otec se vnutil mezi nás. Dívali jsme se, jak se obloha modře a bíle rozsvěcuje a zase zhasíná. Otec řekl, že je to lepší než sedmdesátimilimetrový film v kině Alfa. Déšť bušil do střechy jako tlupa divokých pokrývačů. Otec matku hladil, což mi vůči mně připadalo vysloveně netaktní.

5. října 1968

Dneska jsem se ve školce zřekl moučníku ve prospěch Jarušky Mackové. (Včera byl pomeranč.) Při odpoledním spaní mi na oplátku ukázala pohlaví.

6. října 1968

Macková chtěla vidět mé pohlaví! Řekl jsem jí, že jí dám zítra moučník. Matka je čím dál nervóznější. Otec jí večer navrhl, aby si někam vyšli, ale za čtvrt hodiny byli zpátky, protože ve tmě spadli do odpadního kanálu u Polské ubytovny. Smrděli jako dlouho nemytí tchoři. Což jsem jim také řekl.

14. listopadu 1968

Dneska píši za strašného hluku, neboť otec s matkou si přitáhli domů ing. Zváru a jeho snoubenku. Zastavěli mi postel metrovou hradbou krabic, které po stěhování stále ještě nikdo nevybalil, a snažili se ve mně vzbudit dojem, že mi tak vznikl samostatný dětský pokoj. Potom zpívali sovětské válečné písně a popíjeli vodku z keramických izolátorů, které doma v transformátoru ukradl ing. Zvára.

15. listopadu 1968

Dneska jsem požádal učitelku Hájkovou, zda bych si odpolední spaní nemohl výjimečně přeložit na dopolední. Souhlasila, ale chtěla vědět proč, takže jsem jí stručně načrtl, do kolika hodin v noci jsem musel poslouchat dumky a častušky. Tvářila se sice soucitně, ale myslím, že mi skutečně uvěřila až poté, co jsem jí ukázal svůj nátělník, kterým otec ve tmě utřel rozlitý alkohol. Nechala mě spát na gauči v ředitelně! Pěkně jsem si chrupkal, zatímco moji provinční vrstevníci museli hrát ty infantilní námětové hry!

16. listopadu 1968

Otec ani matka se mnou nemluví. Musím chodit spát přesně 19.00 ho­din jako nějaká nevyspalá slepice. Úderem této hodiny oba rodiče provokativně šeptají. V matčině případě je to ale stejně zbytečné, pro­tože je z divadla zvyklá šeptat příšerně nahlas. Což jsem jí také řekl.

17. listopadu 1968

18. listopadu 1968

Celý víkend jsem trávil za krabicemi. Nikdo se mnou stále nemluví a já s nimi také ne. Čtu Montaignovy eseje. V řadě případů s ním musím 100% souhlasit. Když jsem si ale přečetl, že „kdo by naučil lidi umírat, naučil by je i žít“, měl jsem neodbytný pocit, že už mu taky solidně hrabe.

19. listopadu 1968

Matka i otec se mnou zase mluví. Matka ale jen málo, protože si tím divadelním šeptáním přivodila zánět hlasivek. Když jsem se jí ptal, proč tedy šeptá tak nahlas, když si tím hlasivky tak namáhá, odpověděla mi, že se touto cestou – tak jako prý každý poctivý herec – solidarizuje s chudými studenty na třetí galerii. Otec tvrdí, že moje tílko použil omylem – byl prý napůl slepý, protože mu matka přiškvařila cigaretou oční rohovku. Řekl jsem, že to v tomto smyslu učitelce Hájkové zítra upřesním. „Ty už nic neupřesňuj!“ sípala matka. Měla tak vypoulené oči, až jsem si říkal, že ji brzo povezeme do Bohnic.

20. listopadu 1968

Podařilo se mi pro otce sehnat dva velké kusy vzácného ebonitového dřeva, které kdosi zcela neodpustitelně zahodil na smetiště pod Bílým kamenem. Když jsem dřevo dotáhl domů, stále ještě nikdo nebyl doma. Chodí z práce čím dál později. Řekl jsem jim, že neměli přijímat job, na který evidentně nestačí. Všichni ostatní chodí domů v půl třetí.

21. listopadu 1968

Otec prohlásil, že to není ebonit, ale ohořelý bakelit, ale že mi přesto děkuje. Choval se ke mně trochu chladně. Matka mě ale pochválila a řekla, že mám ostrůvkovitou inteligenci. Jinak se ovšem baví výlučně o práci, ačkoli ještě před dvěma měsíci věděli o varném skle úplné prd. Což jsem jim také řekl.

22. listopadu 1968

Školka doslova přetéká problémy: dopoledne svítilo slunce, takže nás vyhnali na zahradu jako nějaká telata. Učitelka Konečná mě pak nutila, abych si šel hrát do některého z těch příšerných plechových domečků. Zeptal jsem se jí, na co bych si tam měl podle jejího názoru hrát. Řekla mi, že bych tam jako mohl přijímat návštěvy. Odpověděl jsem jí, že ten absurdní rituál, jakým je v této zemi přijímání návštěv, je kapitola sama pro sebe – tím spíše pak v tom tzv. domečku, který člověku spíše připomíná těsné vlakové kupé, pokud ne rovnou vyhořelou maketu na tankové střelnici, a že bych si daleko raději – samozřejmě pokud s tím bude souhlasit – na některé nepříliš vzdálené lavičce dočetl toho Heinricha Bölla. Řekla, že samozřejmě ne, protože prý nemáme nějakého Bölla, ale komunikační hry. Nato jsem se jí zeptal, zda chce mou osobnost skutečně rozvíjet – tak, jak to má v popisu své práce – nebo spíše potlačit. Řekla mi, že jediné, co momentálně chce, je dožít se v klidu penze. Vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče, a tak jsem šel poslušně komunikovat s Jaruškou Mackovou, abych udělal učitelce radost. Komunikovali jsme v červeném domečku. Bylo docela zajímavé vidět Jaruščino pohlaví zase v jiném světle!

23. listopadu 1968

Dneska jsme měli učitelku Hájkovou a všude panoval příjemný poklid. Dopoledne jsem při kuželkách shodil obraz prezidenta Ludvíka Svobody, sklo se rozbilo a prořízlo panu prezidentovi horní ret, takže vypadal trochu jako starý zajíc. Jaruška Macková se tomu smála. Učitelka Hájková se mne zeptala, zda zamýšlím s Jaruškou tancovat při vánoční besídce. Řekl jsem, že asi ano, i když bych se na druhé straně nechtěl předčasně vázat na jednu provinční dívku. Když jsem přišel domů, úplně mě roztřásla zima. Otevřel jsem okno a na postele a na nábytek jsem rozházel několik kupiček mokrého listí, které jsem nasbíral na zahradě, aby si otec už konečně uvědomil, že venku právě končí podzim. Když to otec večer uviděl, ohnal se po mně lištou, kterou si chystal na výrobu květinového stojánku, ale zasáhl místo mne mou matku. Když se oba uklidnili, sedli si zády k teplometu a začali mne vyslýchat, jak to bylo s tím obrazem. Otec mi nevěřil, že jsem to neudělal naschvál, a tvrdil, že obraz je možné shodit při kopané nebo při košíkové, ale rozhodně ne při kuželkách. „Při kuželkách může shodit obraz jedině idiot!“ vykřikoval. Matka mi řekla, ať se na otce nezlobím, protože ho prý dnes v práci kádrovali.

25. listopadu 1968

Včera byla sobota. Měli jsme jet na Český Šternberk, ale otec mi místo toho hodinu vyhrožoval, že má dva svědky, kteří prý potvrdí, že jsem po zásahu do obrazu vykřikl: „Trefa! Trefa!“ Přiznal jsem, že jsem to opravdu vykřikl, avšak jen proto, abych před dětmi zakryl neúspěch v kuželkách. Otec vzdychl a odešel do sklepa dodělat květinový stojánek. Matka mi sdělila, že otec potřebuje psychiatra a že na Šternberk pojedeme po obědě. Před obědem se ale otec sekl půlkulatým dlátem do stehenní kosti, takže se jelo na pohotovost do Uhlířských Janovic. Vezl nás ing. Zvára, protože otec odmítl v tomto stavu řídit. Otec se po celou dobu jízdy smál podivným smíchem, mluvil stále o jakémsi „Šperkovi z cézetvé“. Bylo mi zima a stýskalo se mi po Praze. Půjdu napsat dědečkovi.