XV

Návštěvní den v kutnohorské nemocnici. Novopečení otcové a ostatní příbuzní stojí na pošlapaném trávníku před pavilónem porodnice. Rodičky se vyklánějí z oken ve třetím patře.

JARUŠKA (s nepředstíranou radostí): Ahoj! Jste tu brzo, to je fajn.

1. OTEC: A proč nemůžeš sedět?

1. MATKA: Jsem asi špatně sešitá…?

KVIDO (nápadně rychle): Přijeli jsme autem.

1. MATKA: Nebo spíš křivě nastřižená…?

JARUŠKA (obdivně): Fakt? Ty jsi řídil?

KVIDO (nápadně neochotně): No.

JARUŠKA (polekaně): Co se stalo?

PACO: Nic. Přejel jednoho psa.

JARUŠKA (chlácholivě): To se přece může stát každému řidiči, Kvido. No ták!

PACO: Jenže tenhle byl v boudě…

Smích; všechny návštěvy užasle hledí na Kvida.

KVIDO (podrážděně k Pacovi): A kdo pořád řval Doleva! Doleva! Chtěli jste doleva, tak jsem zahnul.

PACO (vysvětluje Jarušce): Nejdřív jsem myslel, že přejel jenom tu boudu, ale když jsem odházel ty zlámaný prkýnka, ležel tam ten čokl. Mrtvej…

KVIDOVA MATKA: To se tu budeme bavit o psech?

(Pohlédne na Aničku v Jaruščině náručí.) Nevidíte, jak na nás Anička valí ty svoje nádherný hnědý kukadla?

JARUŠKA (omluvně s pohledem na dceru): Před chvílí usnula…

2. MATKA: Úplně mi potrhal bradavky.

2. OTEC: Kdo?!

2. MATKA: No přece Lukášek, ty hlupáčku…

KVIDOVA MATKA: Všechno už je připravené. Babička nám našila hygienické roušky.

JARUŠKA (dojatě): Ale to –

KVIDOVA MATKA: Něha bude samozřejmě nosit košík… (Pohlédne na svého muže, který se stále jen mlčky plaše usmívá.) Tak jí proboha ukaž ty hračky…!

KVIDŮV OTEC (vyndává z tašky několik dřevěných hraček): To jsem… pro tu malou… (Hlas mu vypoví poslušnost.)

JARUŠKA (pláče): Děkuju. Ty jsou strašně krásný! Děkuju.

KVIDO (polekaně): Proč brečíš? Celou ji pokapeš!

Anička se probouzí a pláče.

PACO: Tomu říkám protestsong!

KVIDOVA MATKA: Nemá větříky? Na ty je nejlepší fenykl!

PACO: Ať žije lidové léčitelství, tmářství a nevědomost!

KVIDOVA MATKA: Nežvaň a jdi Kvidovi umýt přední sklo! (Obrací se k Jarušce.) A co ty otoky?

JARUŠKA (smrká): To byla alergie na Rivanol.

PACO: Přes tu vesnici už zpátky nemůžeme – tam už na nás čekaj s vidlema…

KVIDOVA MATKA: Máš jít umýt to sklo!

PACO: Pochybuju, že by to pomohlo. Když to napálil do tý boudy, bylo přední sklo úplně –

KVIDOVA MATKA (hněvivě): Švihej! (Otočí se ke svému muži.) A ty už nám neřekneš nic? Nikdo tě přece nenutí, abys hned kritizoval naše socialistické zdravotnictví, můžeš přece říct něco zcela nezávadnýho –

KVIDO (přeruší ji): Mami!

KVIDOVA MATKA (ignoruje Kvidovo napomenutí): – třeba jak jsi toho soustruženýho koníka-vraníka chtěl natřít přesně tím samým lakem –

KVIDO: Mami!

KVIDOVA MATKA: – kterým sis nedávno natřel vlastní rakev! (Mezi návštěvami zavládne všeobecné zděšení.)

KVIDO (po chvíli): No tak my už pomalu vyrazíme.

JARUŠKA (polyká slzy): Zamáváš nám?

KVIDO: To víš, že zamávám.