XI

1

„Proč proboha vrátnej?!“ křičela na Kvida matka, když jí v pátek po příjezdu do Sázavy oznámil, že zanechal studia a že bude pracovat ve sklárnách jako noční vrátný. „Copak jste se všichni zbláznili?!“

„Budu mít čas na psaní a čtení,“ řekl Kvido.

Ten báječný osvobodivý pocit minulých dní byl ten tam; nyní už se cítil spíše jenom provinile. Mrzelo ho, že mu matka nechce rozumět: Přece jí jasně řekl, že jde o „prohlédnutí, o začátek čehosi nového“ – a ona pořád mluví o „vzdávání se“ a o „konci“. Rozhodla se, že nepojede ani na zítřejší abiturientský sraz.

„Dobře víš, že na nějaké přílišné chlubení nejsem,“ hněvala se, „ale muset svou rodinu zcela zapírat – to už po mně chcete vážně příliš!“

„Nemáš se snad za co stydět,“ řekl Kvido dotčeně. „To tedy nemám,“ zasmála se nehezky matka. „Jeden slabě prospívající kovboj, jeden vrátnej s velkou minulostí a druhej –,“ pohlédla pohrdavě na výtisk Mladého světa, „– s velkou budoucností!“

„Každý začátek je těžký,“ filozofoval později Kvido, „ale některý začátky jsou příšernej průser.“

Jestliže pro Kvidovu matku bylo synovo nečekané životní rozhodnutí malým šokem, pro jeho otce to byla doslova osudová rána: Kvido byl poslední člověk na světě, v něhož doufal; od Paca si zatím příliš slibovat nemohl, neboť se nezdálo, že by rozuměl ještě něčemu jinému než folkovým písním a spaní pod širým nebem. Jeho jediný sen se náhle zhroutil.

Nadobro přestal vycházet ze sklepní dílny. Spával tam a matka mu tam nosila i jídlo. Strávila s ním pokaždé asi půl hodiny. Když se vracela po schodech zpátky, Kvido se vyhýbal jejím pohledům.

V posledních měsících se otec věnoval především povrchovým úpravám dřeva, a to nejen klasickému moření a voskování, ale i dlouho zatracovanému leštění šelakovou politurou, protože zdlouhavost onoho starého způsobu byla v jeho očích čím dál větší předností. Oblíbil si také patinování, to jest napodobování stáří dřeva práškovou barvou. Nyní se však ze sklepa často ozýval jekot frézy.

„Co to tam zase vyrábí?“ dotazoval se Kvido Paca, neboť nenašel odvahu zeptat se přímo matky.

„Nejspíš otesánka,“ šklebil se Paco. „S náma dvěma asi není spokojenej.“

„Dřevěnýho manažera!“ smál se Kvido.

Ve svém nynějším osamocení byl rád, že má v Pacovi spojence, a někdy se mu nepatrně podbízel.

Z neděle na pondělí měl Kvido první službu.

Na sklonku odpoledne si do skleničky od ovocné přesnídávky odsypal dvě porce kávy a namazal si dva krajíce chleba máslem a medem; doby, kdy jeho matka pekla koláče a buchty, zřejmě nenávratně skončily.

„V kávě je strašlivé množství rtuti,“ oznámila mu babička Líba, která jeho přípravy pozorovala.

„To máš jedno,“ řekl Paco. „V čaji je zase stroncium.“

„To je hrůza!“ zvolala babička. „To jsem vůbec nevěděla…“

„Tak to tam pořádně hlídej,“ řekl Paco, který vycítil, že jeho starší bratr není ve své kůži.

„No,“ řekl Kvido.

Jeho matka neřekla nic.

Kvido otevřel dveře do sklepa.

„Ahoj, tati!“ zavolal. „Tak já jdu!“

Ze sklepa táhl jen chlad a ticho.

Kvido pokrčil rameny a odešel. Kvidova matka se postavila ke kuchyňskému oknu, poodhrnula záclonu a sledovala svého syna dlouhým pohledem.

Před vrátnicí skláren na Kvida čekala Jaruška. Na sobě měla vlastnoručně pletené bílé tílko a v ruce držela dvě letní jablka a čokoládu. Teprve po letech docenil Kvido onu její iracionální odvahu či snad víru, s níž tehdy stále setrvávala po jeho boku, ačkoli věděla, že jí v dohledné době nemůže poskytnout nic z toho, čemu říkáme perspektiva: Neměl ani vzdělání, ani byt, neměl peníze a hrozila mu vojna.

Kvido se k ní vrhl co nejradostněji, aby přehlušil úzkost, kterou v sobě měl.

„Holčičko,“ šeptal a pokrýval její nahá ramena podivně naléhavými polibky.

„Kvido!“ napomínala ho Jaruška. „Jsou tu lidi!“

„Tak ať!“ tiskl ji Kvido k sobě.

„Počkej, Kvido, musím ti něco říct!“

Kvido polekaně ustoupil.

„Stala se hrozná věc,“ řekla Jaruška.

Kvido ucítil jakési dosud neznámé píchnutí kdesi pod prsní kostí.

„Co je?“ řekl stísněně.

Jaruška se rozhlédla kolem sebe, přistoupila blíže k němu a ostýchavě si vyhrnula bílé tílko.

„Nemilujeme se, ale plníme úkol,“ přečetl Kvido velká zarudlá písmena na kůži Jaruščina břicha. Víc nestihl – Jaruška nešťastně stáhla tílko nazpět.

„Opuchlo mi to,“ řekla téměř plačtivě. „Jsem alergická na fixky.“

2

Když se Kvido vrátil v pondělí ráno z noční směny domů, zastihl matku u kuchyňského stolu. Vypadalo to, že vůbec nespala. Před ní stál plný popelník.

„Nespala jsi?“ řekl starostlivě Kvido.

„Tiše,“ řekla, „otec spí. Jaké to bylo?“

Její pohled sice nesvědčil o příliš velkém zájmu, ale přesto byl Kvido rád, že mu tu otázku položila.

„Celkem pohoda,“ řekl.

Vyprávěl jí o své první obchůzce: Vylezl až na střechu administrativní budovy.

„Zítra v deset ti zamávám,“ řekl. „Dívej se.“

„Spal jsi?“ zeptala se matka.

„To jsem se ptal já tebe.“

„Jo – jenom jsem brzo vstala,“ řekla matka neochotně. „A ty?“

Kvidovi zajiskřilo v očích:

„Hádej kde!“

Poprvé toho rána se na matčině tváři objevil náznak úsměvu:

„U mě v kanceláři?“

Kvido vesele přikývl.

„Povléknu ti tam druhou deku,“ řekla matka. „Táta tam spává taky.“

Vešel Paco.

„Co nespíte?“ řekl rozespale.

„Nazdar Sokolí pírko!“ řekl Kvido. „Vezmeš si s námi vejce?“

„Nekřičte!“ opakovala matka. Vypadala opět vážně. „Říkám vám, že otec spí.“

„Posekáme odpoledne s Pacem zahradu,“ sliboval Kvido.

„Ani mě nehne,“ řekl opovržlivě Paco s plnými ústy. „Kašlu na ten váš měšťáckej pažit!“

Matka s nečekanou prudkostí vstala.

„Musím vám něco ukázat – pojďte,“ vyzvala je.

Vyšla z kuchyně a po schodech sestoupila do sklepa. Kvido s Pacem ji nechápavě následovali.

V otcově dílně je uvítala známá vůně dřeva a namočeného klihu. Už na první pohled bylo zřejmé, že tu stále vládne přísný pořádek: Hotové drobné výrobky ležely podél jedné, neopracované řezivo podél druhé stěny. Na závěsné polici s nářadím nechybělo ani jediné dlátko, pilník či pilka. Na polici pod oknem byly vyrovnány plechovky s laky, použité štětce stály ve sklenicích s ředidlem. Podlaha byla zametená. Na pracovním stole uprostřed leželo několik dlouhých, již opracovaných prken.

Kvidova matka je s odhodlaným soustředěním začala skládat k sobě. Kvido s Pacem si vyměnili tázavé pohledy. Pod matčinýma rukama rychle vznikalo cosi mezi obrovským truhlíkem na květiny a bednou na peřiny. Když ale otočila poslední z prken, s leknutím spatřili velký, precizně vysoustruhovaný kříž.

„Váš otec,“ řekla matka a hlas se jí zlomil, „si dělá rakev.“

Kvidova matka se rozhodla, že ještě týž den zavolá z práce doktoru Liehrovi.

„Tak co?“ chtěl vědět Kvido, když se vrátila.

Pohled na syna, který byl zřejmě hlavní příčinou dalšího rozvinutí otcovy psychózy, Kvidovu matku popudil.

„Nic!“ odsekla mu.

„Jak to – nic?“

„Máme za ním zítra přijet,“ řekla s povzdechem. „Zatím máme uhlídat aspoň to, aby do ní nelezl.“

„Ten je dobrej!“ zvolal Kvido. „A jak si to asi tak představuje? To mám u něho stát?“

Matka ho probodla obviňujícím pohledem.

„No dobře,“ řekl Kvido. „Budu se na něj chodit dívat okýnkem.“

Sotva to dořekl, otec somnambulně prošel kolem nich, svíraje dvěma ukazováčky čerstvě nalakované prkénko: Vyšel na zápraží, aby si v denním světle ověřil dostatečnou sytost havraní černi. Kvido nevěděl, jestli má otce něčím udeřit do hlavy – nebo mu padnout k nohám.

„Tak to vidíš,“ řekla mu matka.

Od toho dne se v ovzduší domácnosti natrvalo usadilo cosi nesnesitelně tísnivého. Kvidovi připadalo, jako by ta tíseň z oněch několika prken přímo vyzařovala a prostupovala celý dům. Marně se to snažil odbýt vtipem, marně se snažil odvést pozornost jinam. Hovor vázl a nálada upadala.

„Je obtížné žertovat s člověkem, který usedá k večeři s rukama plnýma třísek z vlastní rakve,“ vyprávěl později Kvido. „Ta rakev – to byla mistrovská ukázka takzvaného autopatinování.“

3

„Identitu? Tu přece ztrácíme všichni,“ řekl nazítří Kvidově matce doktor Liehr. Kvidův otec jel k rodičům do Nuslí a ona zatím pozvala doktora na kávu. Seděli v Luxoru.

„Vy sama, například,“ pokračoval Liehr, „říkáte, že jste bez Prahy skoro nemohla žít – a stejně jste zůstala na vesnici. Toužila jste hrát divadlo nebo se alespoň kolem něj pohybovat – a teď se díváte na televizi. Máte fóbii ze psů – a koupíte si vlčáka. A teď mi řekněte, které vaše Já je pravé?“

Kvidova matka našpulila ret. Doktor Liehr se jí líbil. Dívala se na jeho hezkou širokou bradu a trochu svému muži záviděla. Vždycky si přála mít svého psychiatra. Připadalo jí, že její vlastní problémy by pro něj byly přinejmenším stejně zajímavé jako ty manželovy. Pak se jí ale z ničeho nic vybavil obraz jejího muže, kterak přeměřuje šíři rakve v nohách – a zastyděla se.

„Namaloval mi mimochodem velmi pěkné obrázky,“ řekl doktor. „Takové kvítečkové, řekl bych.“

„Ano?“ řekla nejistě Kvidova matka. Doktor to říkal nějak divně.

„A živě se zajímal o muzikoterapii…“

„Chcete říct, že –“

„– že on divadlo hraje. Přede mnou…“

„Ale proč?“

„Nejspíš se mě bojí. Nevěří mi. Fakt, že ordinuji v kotelně, pro něj není důkaz.“

„Pane doktore,“ řekla po chvíli Kvidova matka, „je něco, co by mu mohlo doopravdy pomoci?“

„Nějaká zdařilá kontrarevoluce,“ odpověděl doktor bez váhání.

Kvidova matka se smutně usmála.

„Do té doby,“ řekl vesele doktor, „ho musíme nějak rozptýlit!“

4

Kvido chodil při obchůzkách pochopitelně nesrovnatelně rychleji než jeho mnohem starší kolegové, a tak vždycky vyšetřil půlhodinku, kterou mohl někde v klidu strávit, aniž ho kdokoli postrádal. Teď v létě ji většinou trávil na střeše administrativní budovy. Brzy si na to tak zvykl, že se pokaždé už nemohl dočkat, až bude moci opustit dusné kanceláře, vylézt po kovovém žebříku, otevřít těžký poklop – a pak už jen vdechovat ten mohutný příval svěžího nočního vzduchu.

Obvykle sedal na trubkovou podpěrnou konstrukci obrovského rudého neónu SLÁVA KOMUNISMU, který sem před několika lety nechal nainstalovat soudruh Šperk a který oni, vrátní, po setmění museli rozsvěcet. Jednotlivá písmena, větší než sám Kvido, přitahovala samozřejmě celá oblaka nočních mušek a můr, což bývalo někdy na obtíž, ale na druhé straně tu byl opravdu výjimečný pohled na celé městečko: na potemnělé říční údolí, na stříbřitě se lesknoucí hladinu, na siluetu kláštera, na usínající sídliště. Bylo vidět i Šperkův dům s nízkým objektem psince i opuštěnou vilku Pavla Kohouta s charakteristickou věžičkou vodojemu.

Minutu před desátou se vždy Kvido vyhoupl na trubky podepírající písmeno I, které svým tvarem logicky skýtalo nejlepší předpoklady pro dočasné zakrytí, opatrně je obkročil a přitiskl se k němu zády. Kvidova matka v té chvíli již byla připravena u kuchyňského okna, ruku položenou na vypínači – a když uviděla, že písmeno ve vzdáleném střešním neónu zhaslo, několikrát zablikala. Kuchyň měla dvě okna a z Kvidova pohledu to vypadalo, jako by na něj domek přátelsky zamrkal.

Tento rituál se časem natolik vžil, že jej Kvidova matka (a později i Jaruška) vykonávaly ne snad lhostejně, ale zcela automaticky, jakoby podvědomě. Naprostá věcnost, s níž se před desátou dívaly na hodinky a s níž se pak – třeba uprostřed hovoru – postavily k oknu, upírajíce zraky k zářícímu komunistickému transparentu na obzoru, přivedla nejednu návštěvu do rozpaků. Dík nepravidelnému cyklu Kvidových služeb se nejednou stávalo i to, že matka v deset hodin tázavě hleděla k neporušenému heslu, zatímco Kvido stál pobaveně za jejími zády. Ostatně ani on sám se smluvenému pozdravu nevěnoval s nějakou posvátnou úctou, a to tím spíše, že jeho úloha byla podstatně namáhavější; za špatného počasí otvíral střešní poklop jen s největší neochotou, a když se pak, bičován sněhem či deštěm, tiskl zády k neónu, stíhal sebe, matku a posléze i Jarušku divokými kletbami.

Jednoho dne objevil Kvido v koutě střechy starou roli černé asfaltové lepenky – a dostal nápad, jehož realizace ho stála asi dvacet minut času a téměř neodstranitelně špinavé nehty: Zakryl lepenkou posledních pět písmen, takže s úderem desáté hodiny spatřila jeho matka na nočním nebi tuto odvážnou otázku bez otazníku:

SLÁVA KOMU

„Zbláznil se?“ vyjekla Kvidova matka zděšeně a okamžitě se ohlédla, zda v kuchyni není přítomen Kvidův otec, pro něhož by taková podívaná znamenala bezpochyby okamžitou smrt. Když se její pohled znovu vrátil k obloze, po otázce už nebylo ani vidu.

5

„Žijeme ve lži,“ opakoval po Kafkovi Kvido, a to nejen tehdy, když stál pod střešním neónem. Říkával si to, když naslouchal za dveřmi zasedacích místností, když četl noviny, když mluvil s lidmi.

Příští pondělí si vrátné svolal na krátkou poradu ředitel podniku, aby s nimi projednal nový systém zamykání jednotlivých poschodí administrativní budovy. Když mluvil o strojovně výtahů v posledním jedenáctém patře, nevysvětlitelně se spletl a hovořil o poschodí dvanáctém. Po chvíli ho kdosi mechanicky opravil. V Kvidově paměti se však – aniž to zatím tušil – usadilo cosi, co měl brzy nečekaně zúročit: Když se totiž v noci o dva dny později v matčině kanceláři ukládal k tradičnímu tříhodinovému spánku, v jediné vteřině před sebou náhle spatřil přesně určené téma své první novely, založené právě na podobné záměně.

Rychle vstal, rozsvítil lampu a usedl ke stolu. Třebaže mu to samotnému připadalo trochu směšné, pohyboval se velmi opatrně, aby snad onu křehkou nehmotnou substanci, kterou měl před očima, nějak nezaplašil. Ukázalo se však, že přenést ji na matčin kancelářský papír je naopak velmi snadné, ba co víc, že to jde rychleji, než stačí psát. Pod rukou mu ožíval absurdní, avšak zároveň tolik známý svět – svět mlčky tolerované lži.

Syžet novely byl následující: Ředitel jednoho velkého podniku si na místo velitele závodní stráže dosadí svého člověka. Onen člověk není duševně zdráv – je to paranoik – ale to řediteli nevadí; pro něj je rozhodující pouze fakt, že nový velitel dělá přesně to, co po něm on chce – a neptá se. Velitel je od svého příchodu posedlý mnoha podivnými představami; některé jsou spíše komické, jiné by mohly být lidem nebezpečné. Jedním z jeho bludů je přesvědčení, že jedenáctipatrová budova podniku má dvanáct pater. Nutí proto všechny strážné, aby obchůzky vykonávali i v neexistujícím patře, respektive aby předstírali, že je vykonávají. Tomu, kdo se vzepře, jsou s tichým souhlasem ředitele kráceny prémie a je nejrůznějšími způsoby perzekvován. Dovolat se práva a zdravého rozumu není možné – ti, kteří mají nad právy zaměstnanců bdít, se ředitele bojí. Vrátní proto ve svých hlášeních začnou uvádět i obchůzky dvanáctým patrem; někteří se přitom smějí, jiní zuří. Má-li ale hlášení vypadat věrohodně, musí se i ve dvanáctém patře denně objevovat všechny běžné závady: rozbité zámky, netěsnící kohoutky, vyboulené linoleum, poruchy automatu na sodovku. Hlášení ovšem obvyklou administrativní cestou postupují dál – k hospodářské správě budovy, k údržbářům, k uklízečkám. Údržbáři tedy s posměšnými pošklebky vykazují smyšlené opravy smyšlených věcí. Uklízečky, ťukajíce si na čelo, naoko myjí fiktivní chodby. Myči oken spokojeně fakturují umytí oken, která neexistují. Šílený lživý řetězec začíná. Strhává s sebou každého. Nenormální je pasováno na normu.

Na napsání své prvotiny Případ dvanáctého patra potřeboval Kvido něco málo přes tři týdny. Poslední srpnovou neděli rukopis zabalil a v pondělí ráno ho spěšně poslal do pražského nakladatelství, jehož redaktor mu lektoroval první povídky. „Česká literatura,“ komentoval to Kvido, „nemůže již déle čekat.“

6

„Milý mladý příteli!“ řekl tenkrát Kvidovi redaktor v úvodu jejich prvního osobního setkání. „Vy jste přece tak rozkošně naivní!“

Kvido se ulekl, že někde v jeho rukopise je cosi, co ho usvědčuje z naivity. Zatvářil se proto trochu omluvně.

„Copak můžeme říct, že prvotina je literatura? Copak je to snad normální, regulérní kniha?“ ptal se redaktor.

„A není?“ řekl bezelstně Kvido.

„Samozřejmě že není!“ vykřikl se smíchem redaktor. „Je to tréninková jízda, zkušební pokus nebo třeba zahřívací kolo, to si tomu říkejte, jak chcete – ale především, především to přece není literatura: Prvotina je zcela obyčejný kádrový dotazník!“

„Kádrový dotazník?“ nechápal Kvido.

Připadal si neodpustitelně nezkušený.

„No pochopitelně!“ smál se redaktor. „Vy jste to vážně nevěděl? – Mimochodem: Víte, co vám tam chybí úplně? Postava dělníka.“

„Dělníka?“ řekl Kvido.

„Člověče,“ řekl redaktor, „bez dělníka se neobejdete. Kdo vytváří hodnoty, přece? Dělník! Ne vrátný.“

„Žádného ale neznám,“ namítal Kvido.

„Tak se seznamte!“ poručil mu redaktor.