II

Říká se, že řízení uklidňuje; Mojmírovi dnes psychicky pomáhá dokonce už jen samotný pohled na palubní desku: ryzí účelnost, přehlednost, každé tlačítko má jasně definovanou funkci. Tohle musel vymyslet chlap, říká si. Po deseti letech života s Hedvikou nevěří, že by palubní desky mohla navrhovat ženská. Hedvika. Nebo Xenie. Nebo Lída. Hlavně mu připadá skvělé, že všechna ta elektronika funguje pokaždé naprosto stejně – bez ohledu třeba na lunární cyklus. Člověku to dává vzácný pocit jistoty, ušklíbne se. Představuje si, že by na fázích měsíce byly závislé například válce motoru nebo stěrače… Počítač ukazuje dojezdovou vzdálenost čtyři sta deset kilometrů, takže benzin mu vystačí až do Bratislavy. Nebo do Mnichova. Uvědomí si, že uvažuje, jako kdyby z nějakého důvodu nemohl natankovat. Což samozřejmě může. Může jet klidně až do Říma. Nebo do Petrohradu. Když Sherwood Anderson opustil rodinu, usadil se v Chicagu. Tolstoj se naopak daleko nedostal; šel chudák pěšky, dokonce snad po kolejích. Gauguin na útěku před ženou skončil až na Tahiti. Mohl by jet do Mnichova, nechat auto na letišti a odletět na Mauricius, říká si. Současně se snaží přesvědčit sám sebe, že jede naštvaně, a tudíž riskantně, ale dobře ví, že pokud by se chtěl dotknout skutečného nebezpečí, musel by o dost zrychlit. Vždycky byl a bude Pan Opatrný. Pan Odpovědný. Právě opustil svou rodinu, ale na stole v kuchyni jim nechal kreditku (přestože všichni vědí, že nejpozději do týdne bude zpátky). Po výjezdu ze zatáčky si pohrává s myšlenkou (zcela nezávazně), jaké by to bylo, kdyby od Hedviky odešel navždy. Představuje si tu svobodu – i tu bolest. Vzpomíná na krach svého prvního manželství, na sklepní garsonku paneláku v Krči. Už ví, že by to dokázal. Už z té desetimetrové věže jednou skočil. Ano, bolelo to, ale zvládl to. Podruhé by navíc skočil líp.

Vjede do lesa, slunce probleskující větvemi stromů vytváří do­slova stroboskopické efekty: světlo, tma, světlo, tma. Kdesi četl, že pro mimořádně senzitivního člověka může tohle být spouštěcím mechanismem epilepsie, ba snad i šílenství. Mojmír rouhavě, zeširoka otevře oči, ale šílenství se nedostavuje, pouze má co dělat, aby udržel vůz na silnici. Když nezešílel z toho, že se o svou manželku musí léta dělit s tlustou padesátiletou feministkou, těžko se zblázní kvůli střídání slunce a stínu, připomíná si trpce. Před dvojicí nájezdů na dálnici se v několika vteřinách rozhoduje mezi východem a západem a potom dle očekávání (zná se) zvolí Prahu; ospravedlňuje se tím, že musí psát novou knihu a druhý počítač má tam – ale proč by vlastně musel? Copak se už dávno nerozhodl, že bude nadřazovat život nad psaní? Jenže, přemítá Mojmír trpce, zaslouží si jeho současný život tuhle protekci? Stojí to za to? Den co den rozlomí čokoládu veškeré své tvůrčí energie a větší část odevzdá ženě a dcerkám – a ony ji pokaždé schroustají, jako by se nechumelilo. Žádné z nich jeho každodenní oběť obvykle nestojí ani za zmínku. Pokud ho někdo výjimečně pochválí, je to většinou pětiletá Bára. („Vybrals hezkou dovolenou, tati,“ řekla mu loni na Mauriciu, když se vraceli palmovým hájem k pětihvězdičkovému bungalovu, a spontánně ho políbila.) Hedvika Mojmíra pochválí obvykle jen tehdy, když si o pochvalu řekne. I to pětileté dítě má víc taktu a empatie než ona. Každý rok Mojmír odjíždí (metaforicky řečeno) na několik měsíců do líté bitvy, z níž se zatím pokaždé vrátil jako vítěz: padesát, osmdesát, sto tisíc prodaných výtisků! Rozdává válečné trofeje (například dovolené na Mauriciu) a logicky předpokládá, že bude oslavován – ale to se plete. Jak Hedvika nedávno reagovala, když jí oznámil, že díky úspěšnému prodeji nové knihy do rodinného rozpočtu právě přispěl více než dvěma miliony korun?

„Teda!“ pravila.

Mojmír rozdychtěně čekal, co přijde dál. Těšil se na jásot. Těšil se na vavřínový věnec, který mu jeho žena posadí na hlavu. Samolibě se usmíval. Chtěl slyšet, že tak velkého mamuta nikdo jiný z tlupy neulovil. Chtěl, aby se k němu Hedvika přitiskla a aby řekla hlubším hlasem než jindy: „To už stačí i na příplatek za orál, fešáku.“

Jenže ona řekla: „To je vážně skvělý! Jo a prosím tě, kape bojler, nezavolal bys na to někoho?“

Před deseti lety byl pro ni jednička. Před deseti lety bylo v seznamu jejích životních úkolů na prvním místě manželství. Dneska se jeho žena domnívá, že úkol splnila, a tak si jej jednoduše odškrtla. Dneska se musí věnovat dalším položkám: biosvačinkám, grantům na dětská hřiště, výrobě pomůcek pro domácí vyučování a dětskému bazárku, říká si nakvašeně Mojmír. Jemu, manželovi, už se věnovat nemusí… Jemu už se přece věnovala, copak se nepamatuje?

Právě že pamatuje. Pro něj není minulost prázdná dóza od pleťového krému, kterou člověk vyhodí, nebo ji maximálně vymyje a nasype do ní kancelářské svorky. Říkala, že ho miluje. Že je na něj hrdá. Dneska mu tohle už téměř nikdy neříká. Nechala si od něj udělat dvě děti – a potom ho odložila jako kteroukoli jinou věc, již přestala potřebovat. Jako tu světlemodrou vaničku na koupání miminek. Nebo jako ten dětský nočník. V jistém smyslu ho pohlavně zneužila, napadne Mojmíra. Kdyby to vyslovil nahlas, všichni by se domnívali, že si dělá legraci. Na Lince bezpečí by se s ním bezpochyby odmítli bavit. Tvrdili by mu, že je směšný.

Právě proto musel dneska odjet: aby si aspoň na chvíli přestal připadat směšný.