XXII

„Víte, kdy jsem byl pro maminku naposledy ten nejdůležitější?“ ptá se Mojmír po příjezdu domů svých dětí (Hedvika ho vlažně přivítala a odjela na jógu) a sám si odpovídá: „Na svatbě.“

Sára i Bára ho zaraženě pozorují.

„Po svatbě už nikdy ne,“ stěžuje si jejich otec. „Od svatby má maminka na práci mnohem důležitější věci, než jsem já.“

„A co je pro maminku nejdůležitější?“ chce vědět Sára.

„Samozřejmě nejdůležitější jste pro maminku vy. Ale s tím jsem počítal. Děti jsou pro každou maminku důležitější než tatínkové. Takový maminky prostě jsou. V přírodě některý maminky tatínky dokonce po svatbě sežerou – třeba kudlanka nábožná.“

Obě holčičky na otce hledí s otevřenou pusou.

„Tak to jsou špatný maminky,“ promluví Bára. „Špatný.“

„To je pravda,“ souhlasí Mojmír. „To jsou moc špatný maminky.“ „A s čím jsi nepočítal, tati?“ zeptá se starší Sára.

„To je dobrá otázka,“ pochválí ji Mojmír. „Tak vůbec nejdřív jsem nepočítal s tím, že maminka bude mít tolik ráda náš dům a že s ním bude tolik práce.“

Nepočítal prý ani s tím, že maminka bude mít tolik ráda zahradu kolem domu. Kromě toho nepočítal s tím, že maminka si tolik zamiluje Mateřské centrum a Poradnu pro kojící maminky. Taky údajně netušil, že maminka bude tolik milovat biokluby, třídění odpadu, dulu a Tamala.

„Prostě jsem nepočítal s tím,“ zakončí svou reklamaci Mojmír, „že tohle všechno bude pro maminku zajímavější než já.“

Je prý moc zklamaný.

Té noci má Mojmír ošklivý sen: když přijede z Prahy, na terase jeho domu sedí kromě manželky a duly i další ženy z Mateřského centra, a k Mojmírově značné nelibosti jsou tu i Láďa a Tamal.

„Nazdárek,“ říká Mojmír a snaží se, aby to nevyznělo podrážděně, nebo dokonce žárlivě. „Vás tu ale dneska je!“

Všichni se zdají být Mojmírovým příchodem rozladěni. Jakoby nesouhlasně si jej prohlížejí. Na pozdrav mu nikdo neodpoví. Ženy si vyměňují pohledy. Mojmír se nenápadně rozhlíží: Xenie s Hedvikou píší na počítači novou žádost o grant, Svatava s Lídou vystřihávají z barevných papírů další názornou pomůcku pro domácí vyučování, jiné tři matky si vzájemně obkládají prsa kontryhelem a zbylé dvě masírují Tamala a Láďu mandarinkovým olejíčkem.

„Ty ho ještě máš?“ obrátí se Xenie na Hedviku. „A proč, prosím tě?“ Mojmírova žena viditelně zčervená.

„No jo,“ říká omluvně, „děti už si na něj zvykly.“

Přítomné ženy vyjádří svůj názor pohrdavým tssssss. Mojmír hledá Hedviku očima, ale ona se na něj nepodívá.

„Ale, miláčku,“ říká jedna z žen, jež jsou do půl těla nahé, „jeho historická role přece dávno skončila.“

„Bylo mi ho líto vyhodit, “ špitne Hedvika.

„Vyhodit?“ zvolá Lída pohoršeně. „No to snad ne?“

V Mojmírovi se rozhoří plamínek naděje – který vzápětí zhasne. „Chlapi se nevyhazujou,“ poučí jeho ženu Svatava. „Chlapi se recyklujou. Ukážem ti to.“

Než stačí Mojmír cokoli udělat, ženy se na něho vrhnou a za Láďova doprovodného bubnování ho zabijí.

Jeho oblečení vyperou a roztřídí a Tamal je pošle příbuzným do Dillí.

Hedvika obvolá nemocnice v kraji a věnuje jim Mojmírovy nejdůležitější orgány.

Ostatní maso uloží do mikrotenových sáčků, které Hedvika popíše permanentním fixem (Mojmír 5/2010) a nechá je zamrazit.

Z jeho kostí pak společně uvaří biomýdlo.

Ráno značně otřesený Mojmír vstane, opláchne se, vyčistí si zuby a podpaží si natře kuličkovým deodorantem, který mu Hedvika koupila k narozeninám a který na rozdíl od všech ostatních kuličkových deodorantů neobsahuje hliník. Posnídá ovesné biovločky zalité biomlékem, na žádost své ženy jí podepíše dvě zbrusu nové petice (proti lovu velryb a proti tělesným trestům) a přečte si nejzajímavější emaily, které v minulých dnech dostala, a řekne jí, co si o nich nemyslí (protože kdyby jí řekl, co si o nich myslí, naštvala by se); přeloží další dopis od Tamala, pošle mu na studia šest tisíc korun a objedná Hedviku ke kadeřníkovi a ke gynekologovi (nestihla se objednat sama, neboť už několik dní sepisuje komplikovanou žádost o evropský grant na dětské hřiště). Nakonec ještě ostříhá oběma dcerkám nehty, neboť sousedovic kocour je už od nich ošklivě podrápaný – a může jít psát.

Psaní mu ale dnes vůbec nejde, protože se utápí v sebelítosti a pořád přepočítává těch devět věcí, kterým se jeho žena věnuje víc než jemu.

Musí si s Hedvikou vážně promluvit, opakuje si.

„Musíme si vážně promluvit,“ oznámí jí v poledne.

Hedvika ovšem zrovna nemá čas, protože volají sponzoři Dětského letního biotábora. Mojmír poklidí kuchyň, slije brambory, vymíchá kaši, prostře stůl na terase a čeká, až jeho žena domluví.

„Promiň,“ říká Hedvika, když konečně odloží telefon. „Hrozně se vykecával.“

Zatímco na Mojmíra mluví, pravou rukou si cosi zapisuje do růžového mammadiáře a levou si nalévá bezinkovou šťávu. Mojmír počká, dokud sklenice není plná, jelikož nemá rád, když jeho žena dělá tři věci najednou (nemá samozřejmě rád, ani když dělá dvě věci najednou – což dělá prakticky pořád – ale s tím se už musel smířit). Hedvika se napije a přitom ho pozoruje.

„Promiň. Chtěl jsi něco?“

„Chci si promluvit.“

„O čem?“

„O tom, že si připadám odstrčenej. Přehlíženej. Odsunutej na desátou kolej.“

Hedvika chce odpovědět, ale zvoní jí mobil.

„Promiň,“ omlouvá se, dopíjí bezinkovou šťávu, otvírá znovu diář,

masíruje si krk, prohlíží si díru na kalhotách a mluví do telefonu.

„Neprominu,“ říká Mojmír tiše.

Musí něco udělat, umiňuje si. Přemýšlí. Už ví.

Napíše o tom knihu. Zdánlivě humoristický román.

Tak.