XIV

Mojmír se vzbudí krátce po poledni. S námahou vstane, přejde do kuchyně a zapije brufen. V koupelně si vykloktá ústní vodou s příchutí máty a potom se odšourá k oknu. Děti jdou zrovna ze školy. Pohled na ně mu připomene Hedvičino vyprávění o tom, jak jela v sedmé třídě na lyžařský kurz: matka jí odmítla byť jen zapůjčit, natožpak zakoupit sjezdové lyže a přinutila ji vzít si staré běžky (které od kohosi dostala zdarma). Všichni ostatní měli samozřejmě sjezdovky. Skončila v posledním družstvu a celý týden na zledovatělé sjezdovce padala. Mnohokrát za den. Kdykoli si Mojmír představí, jak se dívenka, která se později stala jeho ženou, otlouká o svah, jak znovu a znovu vstává, přemáhá bolest a se statečným úsměvem čelí posměchu spolužáků, zmocní se ho dojetí – a ani dnešek není výjimkou. Z kuchyně uslyší zvonění mobilu. Mojmír je přesvědčen, že volá Hedvika, a příliv lásky, vyvolaný neviditelnou silou předchozí vzpomínky, ještě zesílí. Spěchá k vyzvánějícímu přístroji, ale na displeji je jiné jméno: Darina.

Po krátkém zaváhání hovor přijme.

„Prý jsi utekl z domova?“

„Tak nějak.“

„Máš strašný hlas. Pil jsi včera?“

„Jak tě něco takovýho mohlo napadnout?“

„Měls mě vzít s sebou. Taky bych už nejradši utekla.“

Následujících několik minut si stěžují na svá manželství.

„Řekl mi, že nejsem dobrá matka!“ rozčiluje se Darina. „Prej se Tomáškovi dostatečně nevěnuju – a to s ním do toho vašeho slavnýho centra chodím třikrát týdně!“

„Našeho centra?“ zopakuje nesouhlasně Mojmír. „To je obvinění na principu kolektivní viny.“

„Já prostě některý ty profesionální matky nevydejchám.“

Mojmír má dojem, že by se měl od Mateřského centra před Darinou více distancovat.

„Já jsem mateřský centrum nezaložil,“ říká. „Mateřská centra zakládají ženy, které od mládí toužily po hodném manželovi, zdravých dětech a hezkém domě se zahradou – ale které později zjistily, že jim hodný manžel, zdravé děti a hezký dům se zahradou rozhodně nestačí a že k životnímu naplnění potřebují ještě asistovat cizím ženám u porodů, radit jim s kojením, zakládat neziskové organizace, žádat o granty, stloukat ptačí budky a obnovovat tradice.“

Darina se směje.

„To obnovování tradic mě vytáčí snad nejvíc,“ pokračuje Mojmír. „Obnovujete tradice zcela bizarní a nepotřebný, zatímco ty skutečně důležitý opomíjíte.“

„My? Já? To je obvinění na principu kolektivní viny. Já nic neobnovuju, já tam jenom chodim.“

„Je sice moc fajn, že do městečka přijel Martin na bílém koni,“ ignoruje její námitku Mojmír, „ale popravdě řečeno by mě víc potěšilo, kdyby cestou nakoupil a vyžehlil mi aspoň tři košile. Ani ta dýňová polívka, co ste vařily, není úplně špatná – pokud ji ovšem člověk nemusí jíst tři dny po sobě.“

Nemůže to Darině říct přímo, neboť nechce být považován za zpátečníka, ale ze všeho nejvíc by si přál, aby místní mateřské centrum obnovilo tradici ženy coby pořádkumilovné hospodyňky.

A tradici pevného rodinného zázemí.

A taky tradici ženy coby mužovy životní opory.

Tradici ženy, která umí odstraňovat skvrny (a nepřidělává je).

Tradici jeho babičky.

„Prý mu nejsem dostatečnou životní oporou! Prý mu nevytvářim dostatečně pevný rodinný zázemí!“

Mojmír mlčí. Proč ji kdy považoval za svého spojence?

Co s načatým odpolednem? Mojmír bojuje s touhou vrátit se domů, ale nakonec zbabělost překoná a rozhoduje se zůstat. Půjde cvičit a večer si bude číst. Žádný alkohol, samozřejmě.

Jak řekne, tak udělá.