X

„Tak co, doktore, ještě se vám nestejská?“

Mojmír se k lékařům odjakživa chová velmi zdvořile, ale před manželem duly si nebere žádné servítky. Ta ženská, která sedm let okupuje jeho dům, je koneckonců dosud doktorova zákonná manželka, říká si. Šedesátiletý anesteziolog se zatváří ublíženě.

„Mluvíte se mnou jako s člověkem, jehož pes se opakovaně podhrabává na váš pozemek.“

„To je přiléhavý přirovnání. Tak stejská, nebo nestejská?“

Doktor se smutně usmívá.

„Samozřejmě se mi stýská – tedy pokud jste schopen uvěřit, že se někomu může stýskat po stárnoucí tlusté feministce,“ zdůrazní.

Mojmír narážku přirozeně zaznamená, ale nenechá se zatlačit do defenzivy.

„Netvrďte mi, že jste jí byl celý ty roky věrnej,“ říká. Ukáže směrem k nahé dívce na pódiu, která právě končí své vystoupení: „Že vám stačí tenhle hokej bez puku?“

„Já jsem bohužel monogamní. Pohled na tyhle krásné květinky mé chřadnoucí srdce těší, ale nikdy jsem je nedokázal utrhnout.“ Mojmír se zatváří pochybovačně.

„Pro vás to musí být nepochopitelné,“ dodá doktor. „Když si připomenu všechny ty instruktorky plavání…“

Bezpochyby si povídají s manželkou víc, než jsem si myslel, uvažuje Mojmír. Na pódium přichází hezká Slovenka, s níž už tu Mojmír jednou konverzoval o svých knihách.

„Ale doktore, já to nevyhledávám, víte? Pokaždý si mě to jaksi najde samo. Než spustíte nějakou tu pohoršlivou tirádu: nemyslíte, že by to mohla být polehčující okolnost?“

„Ne.“

„Podívejte, já mám jistou vůli. Odolám čokoládě za výlohou, a dokonce si ji umím odepřít i tehdy, když leží na polici v kuchyni – ale když čokoládu někdo rozbalí a přisune až ke mně, tak se prostě neudržím a kousnu si… Vážně se to nedá pochopit?“

„Pochopit jistě. Omluvit nikoliv.“

„Doktore, krásná holka si přede mnou dvakrát tejdně doslova máchala kozy ve vodě… Vy byste odolal?“

„Bohužel ano. Miluju svou ženu.“

„Já taky. To se naneštěstí nevylučuje.“

„Připouštím, že jsem beznadějný případ.“

„Tak proč ji konečně nepřemluvíte, ať se k vám vrátí?“

„Vy víte, že jsem to nejednou zkoušel.“

Jako už několikrát při setkání s manželem duly Mojmírovo rozhořčení pozvolna ustoupí – a nakonec mu začíná být toho osamělého chudáka líto.

„Proč jim nestačíme? Řekněte mi, doktore: proč ženský dneska chlap nestačí?“

„Kdybych to věděl, žila by se mnou.“

Na to se nedá nic namítnout, říká si Mojmír.

„Co děláme špatně?“

„Spoustu věcí. Jsme příliš dominantní. Ponižujeme je. Přivlastňujeme si je. Zavíráme je do zlatých klecí. Neposloucháme je. Příliš mlčíme.

Nařizujeme. Zakazujeme. Žárlíme. Ženy mají bohužel v lecčems pravdu. Dlužíme jim historickou omluvu.“

„Vy už jste taky infikovanej.“

„Osmdesát procent násilné trestné činnosti páchají muži. Ženy mají o čtvrtinu menší plat než muži na stejné pozici. A tak dále.“

„Já násilnou trestnou činnost nepáchám. O platech nerozhoduju.“

Slovenka se svižně shýbne pro odložené prádélko a na odchodu

Mojmírovi spiklenecky zamává. Mojmír její přátelské gesto opětuje.

Očima zkontroluje Felixe, k němuž si před chvílí přisedla drobná rusovláska, a u procházející servírky objedná doktorovi i sobě drink.

Potom vysloví otázku, kterou si klade už sedm let.

„Proč od vás odešla, doktore?“

Doktor o odpovědi zjevně nepotřebuje dlouho přemýšlet.

„Dva zcela neslučitelné životní postoje. Naše názory permanentně vytvářely třaskavou směs – třeba jako vodík s kyslíkem. Ovzduší,

v němž jsme žili, bylo životu nebezpečné.“

„Názory na co?“

„Téměř na všechno. Neřešitelná situace.“

„Konkrétně na co? Například?“

Doktor mlaskne.

„Na porody doma třeba,“ odpoví neochotně. „Žena je nadšeně propagovala, já je přirovnával k asistované sebevraždě.“

„Dneska si to už nemyslíte?“

„Dneska bych tu formulaci zmírnil. Třeba na ruskou ruletu pod odborným dohledem.“

„No jo,“ říká Mojmír, zatímco pozoruje novou striptérku (tuhle dívku tu ještě neviděl), „ženský maj na rozdíl od chlapů obě mozkový hemisféry propojený, takže občas prostě zkratujou. To bude možná ten důvod.“

Doktora to pobaví.

„To je originální vysvětlení.“

„Mám ještě jednu otázku: měl jste někdy dojem, že je vaše žena lesba?“

„Jak vás to probůh napadlo?“

„Ani nevím,“ odpoví Mojmír poněkud upjatě. „Snad že se s ní už sedm let nedobrovolně dělím o manželku?“

Doktor zvážní.

„Může to tak vypadat,“ připustí jakoby omluvně. „Ale není to tak. Opravdu ne.“

„Připadá vám ta situace normální?“

„Jenže co je normální?“

„Když v zimě sněží a v létě je teplo. Nebo když malé děti neumějí vyslovit r a ř. To je normální. Nebo když manželka žije s manželem – a ne s dulou.“

Normální je dokonce klíčové slovo, tvrdí Mojmír doktorovi. V době, kdy Hedviku poznal, to byla naprosto normální dívka. Když ji doprovázel z první schůzky domů, dali si na Václavském náměstí klobásu. Oba! Kdyby jí to prý navrhl dnes, prohlásila by, že se zbláznil. Chce se snad dobrovolně cpát karcinogeny? Po stopadesáté by mu vysvětlila, že v té klobáse je sotva šedesát procent masa. A kdovíjestli! A kdovíjakého! Téměř polovinu obsahu klobásy tvoří rozemletá kůže, šlachy, kosti, chemická barviva, éčka, stabilizátory a další hnusy. Mojmír má samozřejmě po ruce desítky dalších příkladů.

„Když jsme spolu poprvý spali, normálně mi ho vyndala z kalhot, normálně mě vzala do pusy a za chvíli jsme šli na to – a pokud si pamatuju, spokojený jsme byli voba.“

Anesteziolog si rozpačitě odkašle.

„Dneska po mně chce – když se k nějakýmu sexu dvakrát za měsíc vůbec dopracujeme – abych jí nejdřív masíroval chodidla, zapaloval aromalampy a podobný píčoviny! Já neřikám, že vůně mandarinky neni příjemná – ale ať mi někdo laskavě vysvětlí, jak probůh souvisí mandarinka se šukáním?!“

Doktor se krátce zasměje, jenže Mojmírovi to k smíchu nepřipadá. Ani trochu. Co je legračního na tom, že jeho žena je dnes někdo úplně jiný než ta dívka, kterou před devíti lety požádal o ruku? Není to spíš děsivé? Tuhle novou, emancipovanou ženu by si patrně nevzal. Nejhorší ovšem je, vysvětluje zapáleně doktorovi, že bohužel i onu současnou, jaksi nevyžádanou podobu Hedviky stále miluje.

„Tak o ni bojujte,“ nabádá jej doktor. „Než bude pozdě. Neudělejte stejnou chybu jako já.“