VII

Příběhy jsou lékem. Vyprávím příběh, který vám dodá sílu objevit nespoutané ženské já. Vyprávím příběh o statečné ženě, která našla cestu k řece proudící pod řekou. Cestu k Río Abajo Río. O ženě, která vzkvétá vlastní integritou a vlastní přiroze­nos­tí.

„A o jejím manželovi, který se z toho málem zbláznil,“ dodal by nejspíš Mojmír.

Osud tomu chtěl, že Hedvika zaslechla píseň, kterou jsem pro ni zpívala. Vybrala si můj předporodní kurz, a dovolila mi tak vstoupit do jejího života.

„Píseň?! Osud?!“ opakoval po mně Mojmír nedávno posměšně. „To myslíte vážně, madam? Váš kurz vybrala moje žena ze dvou, který našla na internetu. Ujišťuju vás, že žádnou píseň nikdo neslyšel. To nebyl osud, ale smůla! Normální pech!“

Právě zjistil, že jsme mu s Hedvikou snědly čtvrt kila pršutu, který si chtěl dát k večeři, což jeho léty otupělému sarkasmu znovu nabrousilo hrot.

„Osud je, když na vás spadne meteorit. Nebo když vyhrajete ve sportce jackpot. Nemusim dodávat, co bych vám přál víc.“

Přibouchne lednici a s demonstrativní nechutí se zakousne do dva dny staré housky (vypalovaly jsme s Hedvikou keramiku, takže jsme neměly čas nakoupit). Samozřejmě naschvál drobí a talířek, který mu Hedvika podává, ignoruje.

„To nebyla žádná náhoda, to byla padesátiprocentní pravděpodobnost,“ pokračuje s plnými ústy.

„Díky za vysvětlení, Mistře.“

„Bylo to prostě půl na půl, což je zoufale malá šance. Ale aspoň se nemusím obviňovat, že jsme měli bezpočet jinejch možností, jak se vám vyhnout. Aspoň to.“

Ano, nemohli se mi vyhnout. Moje setkání s Hedvikou bylo nevyhnutelné. Jejího drobného obličeje, jehož nevšední půvab pokaždé naplno odkryje až zářivý úsměv, jsem si všimla okamžitě – a stejně rychle jsme si porozuměly. Dodnes nás spojuje cosi, co lze slovy jen těžko popsat.

„Zkusím to,“ řekl by patrně Mojmír (a zcela určitě by se na mě nehezky zašklebil). „Co třeba Věčné Ženství? Nebo přímý příbuzenský vztah k Matce Zemi? Nebo ne, počkejte: tušila jste, že se v ní brzo probudí žena, která běhala s vlky! Že před sebou máte ženu ještě schopnou najít zdánlivě ztracenou lesní pěšinu, na které se rozpomene na tu divokou a zároveň moudrou tvůrčí bytost, kterou před staletími byla!“

Paměť má Mistr dobrou, to se musí nechat. Ano, tušila jsem to – ať si o tom myslí, co chce. Už na první hodině jsem věděla, že mě Hedvika požádá, abych ji doprovázela při porodu – a nemýlila jsem se.

Jsem baba Jaga, k níž si přišla pro oheň poznání.

Pan spisovatel sice v sebekritičnosti nikdy nevynikal, ale na rozdíl od ještě samolibějších mužů, než je on sám (moc už jich není), si naštěstí alespoň uvědomoval, že nechce-li u porodu pouze překážet, měl by předporodní kurz absolvovat také – Hedvika ho o to ostatně prosila. Ujišťovala ho, že do kurzu budou se svými partnerkami chodit i další otcové (což se později potvrdilo), avšak na úvodní lekci byl Mojmír shodou okolností jediným mužem v sále. Fotbalová jedenáctka těhotných žen sedících na nafukovacích míčích – a vedle nich Mistr na rozvrzané židli… Chichi!

„Těžko je možné si představit děsivější vstup do života, než je ten, který porodnictví vymyslelo několika posledním generacím,“ zahájila jsem tradičně svou přednášku.

Naslouchal mi s větší pozorností, než jsem očekávala, ale v mých zkoumavých pohledech přesto zůstávala nedůvěra. Nedivte se, během let, co pracuji jako dula, jsem už viděla stovky otců, nejrůznější pochybné celebrity nevyjímajíce. Celebrity jsou mimochodem hned po politicích druzí nejhorší otcové. Ani své největší nepřítelkyni bych nepřála hádat se nad sténající rodičkou s hercem nebo zpěvákem, který na vás řve, že Madonna už v téhle porodní fázi dávno dostala epidurál… Po podobných zkušenostech se ke slavným otcům chovám s apriorní skepsí; až si budu jistá, že mi pan spisovatel při prvních komplikacích nezačne předčítat scénu porodu z Johna Irvinga, ráda změním názor, říkala jsem si.

Změnila jsem ho dřív. Musím uznat, že mě vcelku příjemně překvapil. K Hedvice se choval láskyplně, ke mně zdvořile. Nevím, jak se mu podařilo mě oklamat, ale skutečně jsem byla přesvědčena, že patří k té hrstce moderních mužů, kteří dokážou ženu respektovat. Ano, věděla jsem, že je rozvedený, takže v některé z temných komnat jeho minulosti leží žena, jejíž city byly zavražděny – ale na druhé straně nic nenasvědčovalo tomu, že i on je zlým Modrovousem, který zabíjí v ženě její přirozené instinkty. Nevypadal jako někdo, kdo chce zničit světlo mladé ženské duše, místo aby posílil jeho záři.

Mojmírův postoj k takzvaně alternativním porodům, včetně porodu do vody, byl nanejvýš vstřícný. Proti mnou propagované demedikalizaci a rehumanizaci porodů nic nenamítal, a když jsem na přednášce prohlásila, že porod není nemoc a že je absurdní, aby v jednadvacátém století rodila žena vleže na zádech, s nohama v třmenech, souhlasně přikyvoval. Kladl mi zasvěcené otázky. Věděl, jak přirozený a nenásilný býval porod v mnoha minulých kulturách. Věděl, že antilopí mámy se po porodu přestávají starat o svá mláďata, když se při něm nadechnou éteru a chloroformu. A tak dále.

S mou rolí duly coby průvodkyně těhotenstvím, porodem a šestinedělím (ano, připouštím, že se nám to trochu protáhlo, chichi) byl zpočátku plně srozuměn. Přečetl si příslušnou pasáž v mé knize, takže chápal, že dobrá dula se nesnaží pozitivní vliv otce u porodu popírat, ale naopak jej posílit. Uznával (nebo to úspěšně předstíral), že vlastní porodní zkušenost není pro práci duly tím nejdůležitějším, a že přestože sama nemám děti, jsem s budoucími matkami vnitřně biologicky i psychologicky spřízněna. Dobrovolně připouštěl, že role otce u porodu má spíše symbolický význam, ale jeho zájem o přítomnost na porodním pokoji to neumenšovalo. Bez nejmenších konfliktů, ba s humorem jsme si vzájemně vymezili kompetence.

„Jsme jako dva mexické drogové kartely, které si rozdělují sféry vlivu,“ žertoval tenkrát.

Když záhy po Hedvičině prvním porodu začaly být naše vzájemné vztahy napjaté, občas jsem si na tenhle jeho příměr vzpomněla. Dělala jsem si před Hedvikou legraci, že mi její manžel nejspíš brzy pošle zlomenou zápalku nebo prázdnou nábojnici – ale obě jsme cítily, že v našem vtipkování je cosi tísnivého.

Tušila jsem už tenkrát, že se s ním budu muset sedm let denně utkávat?

„Těžko je možné si představit děsivější lekci o těhotenství a po­rodu než tu, kterou jsem právě absolvoval,“ řekl mi Mojmír po skončení úvodní hodiny.

Ano, záměrně jsem ho vystavila zátěžové zkoušce, v níž byl jistý prvek mazácké šikany vůči nováčkovi (všimněte si laskavě, milé sestry, že se ve svých vzpomínkách snažím být objektivní). Škodolibě jsem využila přítomnosti dvou žen, které už matkami byly a které rodily (eufemisticky řečeno) v běžném zdravotnickém zařízení, a vyzvala jsem je, aby přítomným prvorodičkám a panu spisovateli povyprávěly o svých zážitcích. Věděla jsem, že Mojmír tak bude nucen vyslechnout všechny ty známé historky o chemicky urychlených porodech, nešetrně nastřižených hrázích, rutinních klystýrech a holení, o usínajících lékařích, o tamponech zapomenutých v děloze, o násilném oddělování novorozenců od matek, zbytečných císařských řezech a stejně nesmyslných amniotomiích (dirupcích vaku blan) – a tak se také stalo. Jiné dvě těhotné ženy mu pak na můj popud z bezprostřední blízkosti předvedly orientální břišní tanec, nato jsem Mistra vystavila zážitku společné ženské meditace a nakonec jsem ho vyzvala, ať si vlastnoručně osahá kojící kloboučky a vložku používanou v šestinedělí. Ne, nešetřila jsem ho. Při výuce relaxačních masážních technik jsem ho nekompromisně oddělila od jeho atraktivní ženy a přidělila mu jinou rodičku, jejíž krása byla, abych tak řekla, spíše vnitřní, a Hedviku jsem masírovala sama (poddala se mým zkušeným prstům velmi ochotně).

A tak dále.

Musím uznat, že Mojmír ve výše zmíněných testech vcelku obstál. O autentičnosti příběhů z českých porodnic si nedovolil pochybovat a veřejně uznal, že „tradiční“ porod může být pro ženu mnohdy otřesný zážitek – v jeho tváři se přitom ani na okamžik neobjevil ten sarkastický škleb, kterému nyní čelím pokaždé, jakmile promluvím. Při masírování těhotné ošklivky neztratil galantnost, břišní tanec dvou žen v sedmém měsíci nepřirovnával – jak by to bezpochyby udělal dnes – k pohybům velryb uvízlých na mělčině, a ovládl se dokonce i ve chvíli, kdy jsem hrála na didžeridu, hudební nástroj australských Aboridžinců (když jsem prohlásila, že děloha je pro dítě první hudební škola, zdvihl ironicky obočí, ale nechal to bez komentáře). Pokud prohlédl, že se na něm tak trochu mstím za všechny ty arogantní porodníky, zpupné úředníky a uzurpátorské manžely, s nimiž bojuji celý život, nedal to nikterak najevo.

Po skončení hodiny mě s Hedvikou pozvali na oběd. Mojmír byl mile obřadný. Jeho historky nebyly tak zábavné, jak se možná domníval, ale nenudila jsem se. Nenápadně jsem je pozorovala: jejich vztah ani po dvou letech očividně ještě neopustil stadium vzájemné zamilovanosti, což jsem jim mohla jen (přejícně) závidět. Hedvika Mojmírovi naštěstí občas jen pohladila ruku nebo si na pár vteřin opřela hlavu o jeho rameno, ale Mojmír trpěl nutkavou potřebou dotýkat se Hedviky prakticky neustále; přesto mi naslouchal se zájmem, který (připadalo mi) nebyl jen zdvořilý. Zaplatil za mě a pomohl mi do kabátu.

Obstál. Nevzbuzoval podezření. Ukolébal mou vlčí ostražitost.

Jak to dokázal? Kdo ho naučil takovému sebeovládání? říkáte si. Kdybych si nevšimla meditační karty, která při odchodu z restaurace šťastnou náhodou vypadla z Mojmírova koženého diáře, možná ani já bych si tuhle otázku nedokázala zodpovědět.

Neposuzující mysl
pozoruje a chápe.

Chápete? Jako skuteční mistři bojových umění využil Modrovous energie jednoho protivníka (buddhismus) a obrátil ji proti druhému (alternativní porody). V jistém smyslu to byla fascinující lekce. Toho dne jsem si poprvé uvědomila, jak může být nebezpečný. Pochopila jsem, že budu potřebovat veškerou svou erudici a zkušenost, abych ho mohla porazit.

Pochopila jsem, že v sobě musím vzbudit divokou ženu.

Pan spisovatel se stejně jako podobní hystericky starostliví otcové obával, že s Hedvikou do porodnice nepřijede včas. Jakmile se Hedvika na mé doporučení definitivně rozhodla rodit ve Vrchlabí, romanopiscova bezbřehá fantazie začala ihned malovat velká apokalyptická plátna s námětem porodu na krajnici silnice před Novou Pakou, v lepším případě na špinavém zadním sedadle pražského taxíku. Marně jsem jej ujišťovala, že první signály přicházejícího porodu a porod samotný dělí obvykle celé hodiny času, a že tudíž výše zmíněné riziko je téměř nulové.

„Problém je právě to téměř,“ odpovídal mi s úsměvem. „Téměř nulové totiž bohužel neznamená nulové – a to je pro nás pedanty rozhodující.“

Přes mé (v té době ještě obezřetné) posměšky trval na tom, že do Vrchlabí odjedou minimálně týden před Hedvičiným termínem a že na porod budou čekat v nějakém útulném penzionu, vzdáleném maximálně deset minut jízdy od zdejší porodnice.

„Bude to spíš taková dovolená na horách,“ pravil.

Jakmile se na chvíli vzdálil, Hedvika mě tiše požádala, zda bych v onom krkonošském penzionu nemohla bydlet s nimi. Moje srdce explodovalo divokou radostí, ale díkybohu jsem se dokázala ovládnout. Naoko jsem zaváhala a potom jsem pravila, že hlavním úkolem duly je zajistit, aby se rodička ani na okamžik necítila sama, takže pokud je to Hedvičino přání, samozřejmě jí ráda vyhovím a poskytnu jí svou emoční náruč.

První zářijový pátek si pro mě přijela. Řídil samozřejmě Modrovous: osmiválcové ego. Vespod fuj, navrch metalíza. A tak dále. Pozorovala jsem je pokradmu zpoza záclony. Zaparkoval a pomohl Hedvice vystoupit. Zvedla řasy a okamžitě našla mé okno. Pokud možno konvenčně jsem jí zamávala, ale má duše přetékala dojetím a soucitem. Snad nepřicházíš pozdě, děvenko, myslela jsem si. Spisovatel zadumaně pozoroval průčelí činžáku, jako kdyby mu ta omšelá fasáda mohla poskytnout odpověď na otázku, proč má celý týden, nebo dokonce víc, strávit s porodní bábou (Mistr sice chápe rozdíl mezi dulou a porodní asistentkou, ale schválně ty odlišné role zaměňuje; porodní bába má tak trochu středověký zvuk, což mu umožňuje lépe naznačit míru mé údajné zaostalosti). Slyšela jsem, jak se výtah rozjíždí. Věděly jste, milé sestry, že delfíni mají v těle sonar, s jehož pomocí si snadno vytvoří libovolný ultrazvukový snímek? Věděly jste, že v přítomnosti těhotné ženy delfíni vidí a slyší nejen srdce matky, ale i tep plodu? Lidé a delfíni mají jak známo hodně společného – ale věřte mi, že dobrá dula je skoro delfín. No nic. Nevydržela jsem to a vyšla jsem jim k výtahu naproti. Beze slova jsme se objaly, a přesto ke mně obě celou tu krásnou chvilku mluvily – ona i její nenarozená dcerka. Vtáhla jsem je dovnitř, popadla housle a ze samého nadšení té maličké zahrála několik ukolébavek. Potom jsem jim pustila své oblíbené cédéčko s nahrávkou tibetských mís, což obě komentovaly s radostným vděkem. Modrovous mezitím odnosil má početná zavazadla do auta. Když se vrátil, záměrně jsem ho pozvala dál, aby mé konspirativní úsilí nevyšlo nazmar – celý předchozí den jsem se totiž snažila dodat svému bytu zdání spořádané domácnosti: schovala jsem většinu talismanů a amuletů, asi tři desítky knih, taky všechny sošky a obrazy s lesbickými motivy i tu velkou japonskou perokresbu porodu pánevním koncem; odklidila jsem rovněž památeční pupeční šňůry, tarotové karty, sbírku léčivých kamenů, Bachovy esence a samozřejmě i vlčí lebku, vlčí zuby a tu grafiku malovanou menstruační krví. Z šuplíků jsem naopak vyndala kopii daňového přiznání a několik nedávno zaplacených složenek a rozložila jsem je po kuchyňském stole.

Mojmír se předpokládaně postavil před knihovnu a očima přejížděl tituly naaranžovaných knih. Jeho pohled se náhle zastavil na objemné publikaci na šicím stroji, kterou jsem bohužel přehlédla: Ženy, které běhaly s vlky.

Chyba, blesklo mi hlavou. Jak jsem stará, tak jsem občas hloupá. „Dovolíte?“

Vzal svazek do ruky a přečetl si úryvky z pochvalných recenzí na obálce. Jeho výraz zůstával neutrální, ale byla jsem si jistá, že v duchu knihu přezíravě hodnotí (což se brzy potvrdilo). Rozhodla jsem se využít výhody domácího prostředí a nastoupila jsem k nečekanému protiútoku.

„Opravdu vám nevadí, Mistře, že tam budu celou tu dobu s vámi?“

„Samozřejmě že ne. Je to přece přání mé ženy,“ odpověděl s dvojznačným úsměvem pokerového hráče.

Klepl na obálku dvakrát nehtem.

„Mohu si ji půjčit? Vzal bych si ji s sebou.“

„Proč ne?“ pravila jsem co možná nenuceně.

Snažila jsem se být ohleduplná: na vycházky po horách, na nákupy i do kina jsem sice chodila s nimi, ale pochopitelně jsem měla vlastní pokoj (platil ho Mojmír) a po desáté hodině jsem plně respektovala jejich soukromí. Pokud Mojmíra má přítomnost (nakonec více než dvoutýdenní) přesto iritovala, nedával mi to najevo. V jeho poznámkách se už sice tu tam objevil nesouhlas a někdy i sarkasmus, ale žádnou skutečnou neuctivost si vůči mně až do porodu nedovolil.

V našich vzájemných slovních potyčkách to ještě nejiskřilo natolik, aby vznikl nezvladatelný požár; ty občasné malé ohníčky se nám s Hedvikou zatím vždycky podařilo uhasit. Musím říct, že mě to špičkování docela bavilo, neboť dodávalo naší konverzaci milou pikantnost (asi jako wasabi podávané k suši, řekl by nejspíš Mojmír; já tyhle věci nejím).

Nejvíc jsme se – jak asi tušíte – přeli o zmíněnou knihu, kterou Mojmír přečetl hned během prvních dnů pobytu.

„Tak co tomu říkáte?“ vyzvala jsem ho neuváženě na souboj, když mi ji vracel. Proč neuváženě? Protože jsem ho opět podcenila. Byl perfektně připraven.

„Myslíte tomu Lexikonu kouzel? Té Kytici jungovských pohádek?“

„Zřejmě mluvíte o jiné knize,“ opáčím.

Sedíme na zahrádce útulné hospůdky a číšník nám právě přinesl Krkonošské kyselo.

„Za prvé: začala to psát v sedmdesátých letech – a obávám se, že je to na té knize vidět.“

Mojmír ukáže na svůj talíř.

„Kdybych tu knihu měl přirovnat k polívce, byl by to takovej vystydlej vývar z korálků hippies.“

„Myslíte?“

Jsem zaskočena jeho příkrostí.

„Samozřejmě je to zároveň poznamenaný typicky americkou schopností – dámy prominou – udělat z prdu kuličku. Kdyby to zkrátila řekněme o čtyři pětiny, nedozvěděli bysme se míň. To jsou hotový menuety žvanivosti! Samý otočky do míst, kde jsme stokrát byli.“

„Chtěla bych si to taky přečíst,“ poznamená Hedvika.

Přesně toho se ovšem Mojmír bojí, takže ještě zvýší obrátky.

„Ale já to chápu. Když žena mluví, odpočívá. Když mluví muž,

sděluje informace. Když si chci odpočinout já, letím třeba na Kanáry. Mlčky.“

Oběma nám věnuje baziliščí úsměv.

„Čili podle vás je to příliš dlouhé a rozvláčné,“ říkám co možná klidně. „Dobře. Odmyslete si rozsah knihy, jakož i autorčinu údajnou neschopnost vyjadřovat se stručně, a řekněte nám, co si myslíte o obsahu.“

„To jsou ale neoddělitelné věci. Chápu, že se paní Clarissa Pinkola Estés, pí ejč dý, snaží vyjadřovat metaforicky, takže všechna ta absurdní slovní spojení nelze brát doslovně, ale jestliže si při té tovární výrobě přirovnání nepřetržitě plete přesnost a úspornost poezie s lyricko-hysterickou ukecaností, nevyhnutelně to poznamenává i dojem z toho, co se nám snaží sdělit.“

Tyhle věty, které před námi naoko pracně soustruží, si určitě vyrobil předem. Ty přemýšlivé odmlky, to hledání co nejpřesnějších slov – to všechno je jenom komedie.

„Což je podle vás co?“

„Například to, že světlo života – luz de la vida – se nenachází ani v ženském srdci ani v hlavě, nýbrž v los ovarios, vaječnících. Nebo že místo nejhlubšího ženského poznání je tamtéž.“

„To jste to poněkud zredukoval, nemyslíte?“ namítám chabě.

„Nebo že žena-divoška je inkubátorem nevybroušených nápadů. V inkubátorech se nic nebrousí, to víte líp než já. Nebo že žena je zadní nohou lišky. Proč ne přední? To mi vysvětlete!“

Imituje údiv, zatímco dravec v něm jásá: ví, jak bolestivou ránu mi právě uštědřil.

Ale až do porodu se v podobných výpadech vůči mně musel držet zpátky – uvědomoval si totiž, že mě bude potřebovat. Ještě nikdy u porodu neasistoval; jeho první žena rodila na počátku osmdesátých let, kdy přítomnost otců na porodním sále bylo něco zcela nemyslitelného (většinou nesměli ani do budovy a na své ženy opile hulákali zpod oken). S jeho zvyšující se nervozitou rostla moje převaha. Dovolovala jsem si čím dál víc. Navrhl třeba krátkou procházku po okolí, jenže já mu sebrala mapu a vláčela je oba devět kilometrů lesem (ženy jak známo neumějí číst v mapách).

Podle očekávání začal panikařit.

„Od nejbližší civilizace nás dělí minimálně hodina!“ upozornil mě. „Klid, tatínku.“

„Já jsem relativně klidný. Jenom bych rád věděl, co budete dělat, když to na ni přijde teď.“

„Poradím si.“

„Jak konkrétně? Odpusťte mi mou zvědavost.“

„Popojdeme z této značené turistické cesty, aby nás nikdo nerušil, vyhrabeme si v jehličí malý suchý důlek a v něm beze spěchu porodíme.“

„Výborně! To se mi ulevilo! Nedokážu ani slovy vyjádřit, jak jsem rád, že vás tu máme. Vůbec nevím, co bych dělal, kdybyste tu nebyla. Bez vaší zkušenosti a erudice bychom rodili třeba támhle někde v jehličí!“

Korunami smrků nad našimi hlavami probleskuje slunce. Pryskyřice horce voní. Hedvika se na mě usměje. Obě nad Mojmírem cítíme kosmickou převahu – já vím, pánové, že si podobné duševní rozpoložení neumíte představit. Pokusím se vám to přiblížit pomocí přirovnání, které byste snad pochopit mohli: je to jako poloviční gravitace. Jako kdyby zákon zemské přitažlivosti v některých chvílích pro ženy platil jen z poloviny. Už chápete? Takhle si někdy připadáme.

„Okamžitě mi vraťte tu mapu!“ žádá mne Modrovous.

Bojí se úplně zbytečně. Až to na Hedviku přijde, budu to vědět.

Vzbudím se přesně ve chvíli, kdy Hedvika zaznamená první bolesti. Můj sonar ve tmě pokoje registruje každý její pohyb. Vnímám její vůni, slyším její těžký krok, cítím pulz těch dvou vzrušených, nezkrotných srdcí: velkého i maličkého. Hedvika škrtla zápalkami a založila rudý oheň svého tvořivého života. Ležím a čekám, až mě její vlasy zašimrají ve tváři (jistě, dámy, víte, že ženská pokožka je až desetkrát citlivější než ta mužská). Teď.

„Tak asi už,“ pošeptá mi.

Otvírám svou náruč. Pohladím ji po vlasech a po břiše a zjistím, nakolik je otevřená. V příští minutě přibíhá Mistr. Dupe jako slon a nesmyslně křičí. Rozsvěcuje světla. Bojuje proti tmářství. Apeluje na náš rozum. Inženýr lidských duší v akci.

„Jedeme! Rychle!“

Na sobě má bundu i boty. Nepřekvapilo by mě, kdyby spal oblečený. Spisovatelé, znalci života…

Během porodu ovšem vzorně spolupracuje: namáčí žínku a přikládá ji své ženě na čelo. Povzbudivě s ní hovoří a usmívá se na ni. Masíruje ji a větrá místnost. Změří teplotu vody ve vaně a hlásí výsledek. Uvaří mi mátový čaj, kterému nelze nic vytknout, a primáře pobaví rádoby veselou historkou. Nepřekáží. Do magnetofonu založí nové cédéčko se zpěvem velryb. Když s Hedvikou tančíme břišní tanec, na rozdíl od přítomné sestry se zdrží komentáře.

Primář mě zná léta a především je na správné straně barikády (moc dalších doktorů – jak asi tušíte – tam s námi není), takže v téhle porodnici se opravdu nestane, aby rodička s vypětím všech sil tlačila a dvě sestry se nad ní bavily o posledním dílu Rodinných pout… Jsme tu ušetřeni klystýrů a nástřihů, jakož i obvyklého nechutného paktování doktora a manžela proti rodičce a dule. A tak dále a tak dále. Porod je dost dlouhý, ale tady naštěstí nikdo (kromě stále nervóznějšího Mojmíra) na nic nespěchá. Letní bouřka taky netrvá pět minut. Hedvika je na pokraji sil, ale v přestávkách mezi kontrakcemi se na mě nepřestává usmívat. Primář i já se také usmíváme. Jediný, kdo se neusmívá, je Mojmír.

V půl třetí ráno je Sára na světě. Už dávno jsem neviděla tak krásného novorozence. Kde je tu nějaká spravedlnost? myslím si v duchu, neboť díky Hedvice znám okolnosti početí: Mistr na jakési degustaci vypije dva litry vína, sežere tři čtvrtě kila šunky od kosti – a doma pak s funěním vyleze na tu nebohou dívku, která ho kupodivu nejenže neshodí, ale ještě mu o devět měsíců později porodí modrookého andílka… Vážně nechápu, proč to prase spisovatelské má u pánaboha takovou protekci. Uznejte samy, milé sestry: nebylo by spravedlivější, kdybychom jim po podobné inseminaci porodily podsvinče?

K prvnímu otevřenému konfliktu mezi mnou a Modrovousem dojde třetí noc po porodu na našem společném pokoji.

Ležím na přistýlce vedle dvojlůžka, po boku Hedviky (malá spinká na polštáři mezi rodiči); jsem dosud vzhůru. Modrovous, který zjevně nepochopil, že novopečená matka mou účast a porozumění potřebuje i nadále, se vzepře na loktech, nakloní se přes svou spící ženu ke mně a vztekle mi pošeptá: „Říkám to nerad, ale vaše přítomnost v mém životě už mi začíná připadat nesnesitelná.“

Jeho nenadálý slovní výpad, zcela ignorující intimitu a posvátnost chvíle, mě zastihne nepřipravenou.

„Možná že porod v běžném zdravotnickém zařízení nerespektuje základní emocionální potřeby rodiny – jenomže vy zase absolutně nerespektujete moje potřeby!“ syčí na mě. „Moje soukromí! Úplně kašlete na moje city!“

Nevraživě mě pozoruje. Ano, samozřejmě že začal žárlit.

Jako všichni muži, kteří považují ženu za svůj nedotknutelný majetek a kteří nevědí, že mít rád neznamená vlastnit, se odmítá o Hedviku dělit. Trpí sobeckým pocitem, že ujídám z jeho koláče. Hedvika se vzbudí, ale on už je v ráži a vůbec na ni ani na dítě nebere ohled.

„Pod záminkou pomoci bližním uspokojujete svý vlastní potřeby. Vaše manželství ztroskotalo – čemuž se nedivim – takže si z nás děláte náhradní zdroj emocí. Doma vám odpojili proud, tak jste se načerno připojila na nás.“

Hedvika poplašeně mrká.

„Ale jděte!“ snažím se usmívat.

„Víte, co jste? Tlusté zhmotnění mých nejhorších představ o plíživě militantním feminismu!“

Slovo tlusté mě zasáhne naplno. Tohle je nejhorší druh agresivního mužského hulvátství. Ano, mám rozložité tělo – stejně jako moji předci. Modrovousova zlá věta představuje dalekosáhlý útok nejen na mne, ale i na ty mé bližní, kteří již zemřeli, stejně jako na ty, kteří přijdou po mně. Hedvika naštěstí okamžitě vycítí rozsah mého vnitřního zranění. Opatrně se posadí a obejme mě. Zpíváme tichou, plačtivou píseň za mé tělo, kterému není dovoleno se radovat, a spo­lečně se kolébáme.

„Takhle moc kalorií nespálíte,“ posmívá se mi Mojmír. „Musíte se hejbat víc. Zapojit břišní svalstvo.“

Můj vzlykot zesílí. Hedvika se na Mojmíra podívá tak, že konečně zmlkne, a potom se ta dobrá duše rozpláče také. Neboj se plakat, sestro, myslím si. Pláč vytvoří řeku kolem tvé duševní lodě a ta ji přenese přes útesy a mělčiny na nějaké lepší místo.

„Výborně,“ zuří Mojmír. „Přesně tohle chybělo k úplný dokonalosti: dvě nešťastné plačící ženy. Finále! Smyčce!“

„Nikdy nemůžete pochopit, jak těžké je být ženou!“ rozkřiknu se na něho.

„Ha! A je to tu zas! Ženský úděl!“ huláká Mojmír a samozřejmě mi cituje ze své oblíbené knihy: „Kolik ryze osobních mizérií se schová jako kuřátka pod velkou kvočnu všeobecného ženského neštěstí?

Chápete, madam? Není třeba hledat chyby u sebe, že? Za vaše špeky přece může ženský úděl, že? Za vaše špeky přece můžou chlapi, že?

Feminismus dává vašim špekům hlubší smysl, že?“

A tak dále.

Poporodní blues si tudíž v příštích dnech zpíváme obě. Vzájemně se chlácholíme.

(Mojmír později pokrytecky popírá, že by byl takhle příkrý.

„Tlusté zhmotnění jsem nikdy neřek!“ hájí se. „Rozhodně ne!“

„Já si to bohužel pamatuji takhle.“

„Děláte ze mě většího pitomce, než jsem,“ vrtí hlavou. „Nejsem misogyn – a vy to dobře víte. Podsouváte mi názory, který nemám,

jakož i věty, který jsem nikdy neřek.“

„Nápodobně!“ odseknu.

„Absurdně přeháníte. Co se vám nehodí do krámu, vynecháte.

Rád bych vás upozornil, že polopravda je součást lži!“

„A já bych vás ráda upozornila, že podobným polopravdám se říká umění fabulace. O tom byste měl něco vědět.“)

Ráno po výše popsaném incidentu přijede do Vrchlabí Felix; Mojmír jej odjede ubytovat do penzionu – a zbylé dva dny tam s ním zůstane, takže zatímco my s Hedvikou koupeme večer Sáru v heřmánku, oni se v jakémsi baru ve Špindlerově Mlýně doslova koupou v šampaňském (nazítří celý den oba prozvrací).

Muži… Je nutné cokoli dodávat?

Hedvika má Mojmíra ráda – a samozřejmě miluje i mne. Potřebuje nás oba. Jak se blíží konec našeho pobytu v porodnici, je čím dál rozpolcenější. Jsou v ní dvě ženy: vnější bytost a criatura.

„Vnější bytost žije ve dne; je pragmatická a civilizovaná. Díky ní telefonuješ otci, odpovídáš kamarádkám na esemesky a tak dále,“

vysvětluji jí. „Criatura v tobě přichází z veliké hloubky. Objevuje se a zase mizí, ale vždy přinese něco originálního a významného.“

„Přesně tak,“ komentuje to zatrpkle Mojmír. „A já vám řeknu, co: originální a významnou degradaci role manžela.“

V den odjezdu se Hedvika zeptá Mojmíra, zda bych po dobu šestinedělí nemohla bydlet v jejich domě. V hostovském pokoji, přirozeně.

„Jen přes mou mrtvolu!“ reaguje předvídatelně.

Hedvika jej takticky upozorní, že v příštích týdnech má hned několik tuzemských i zahraničních čtení, takže stejně téměř nebude doma.

„Ale tady jde o princip,“ nesouhlasí Modrovous. „Proč u nás musí bydlet?“

Na mou přítomnost se vůbec neohlíží. Je mi trapně za něj. „Abych nebyla sama,“ říká Hedvika. „To je snad jasné, ne?“

Využiji jeho dočasné defenzivy a informuji ho, že umím rozptýlit případné poporodní deprese, jsem schopna poradit při komplikacích s kojením a naučit Hedviku šátkování.

„Šátkování?“

Jeho hlas zní dutě. Hedvika manžela poučí, že jde o nošení dítěte v indickém šátku.

„Nejde to vysvětlit po telefonu?“

„Nejde,“ usmívá se Hedvika shovívavě. „Po telefonu to opravdu vysvětlit nejde.“

Mojmír zavírá oči. Porozumět dvojí povaze ženy má někdy za následek, že muži zavřou oči a volají nebesa na pomoc. Zhluboka dýchá. Otevře oči a podívá se na mě.

„Aby došlo k zasvěcení dívky Vasilisy, musí navštívit babu Jagu.“ Mluví velmi pomalu, se zjevným sebeovládáním.

„Poklízením u čarodějnice se naučí, jak uklízet své duševní prostory. Učí se sloužit iracionálnímu, což je pro život nutnost, že? Co má umřít, nechat umřít. A tak dále. Bla bla bla. Tohle ještě dokážu pochopit – tedy pokud předtím pozřu kilo durmanu.“

Náhle zvýší hlas: „Ale nikde jsem se v tý vaší knize nedočet, že by se baba Jaga stěhovala k Vasilise! Nic takovýho tam neni!“

Statečně čelím jeho obviňujícímu pohledu. Jsem rozhodnuta nenechat se oddělit od své instinktivní povahy. Hedvika ho pohladí po zátylku.

„Je to jen na pár týdnů,“ říká smířlivě.

Mojmír zaúpí a položí si hlavu na její naběhlá prsa.

„Takže takový dočasný pobyt vojsk,“ spíše konstatuje, než se ptá. Jedno mu nelze upřít: intuici.

Letos u nich bydlím sedmý rok.