XI

Rozhodující scéna, která podle Mojmíra ovlivnila jejich manželství na bezpočet dalších let, začne nenápadně: Hedvika v obvyklém spěchu odváží obě dcerky do dramatického kroužku a nemůže najít klíčky od auta.

„Neviděls je někde?“

Mojmír chvíli pozoruje její pobíhání po domě, ale potom to nevydrží, vstane od rozečtených novin, sáhne do kapsy Hedvičina zahradnického kabátku a s okázalým odporem se prsty probírá jablečnými ohryzky, použitými papírovými kapesníky, scvrklými kaštany, zbytky lízátek (v igelitovém obalu od papírových kapesníků), odlepenými sklíčky z prstýnků, oblázky, které působí proti únavě a nabíjejí Hedviku energií, rozlámanými psími suchary a použitými náplastmi s obrázky Medvídka Pú a malými skvrnkami zaschlé krve. Náhodou jsou tu i klíčky.

„Ty seš úžasnej. Jaks věděl, že tam budou?“ říká Hedvika.

Hulvát Mojmír nepovažuje za nutné odpovídat a znovu zasedne k novinám.

Když se Hedvika vrátí, posadí se Mistrovi na klín, což jej zjevně potěší. Mají celou hodinu jenom pro sebe (děti jsou na kroužku a já v lázních).

„Když si žena po pěti letech manželství může vybrat mezi odpoledním sexem a četbou, pro co se rozhodne?“ sonduje opatrně Mojmír. „Pro četbu, že?“

„Pro sex,“ odpovídá nečekaně Hedvika.

Mojmír ji popadne za ruku a odvádí ji nahoru do patra. Dům je podivně ztichlý a prázdný. Zatímco si Mojmír myje na bidetu žalud a předkožku (tomuhle nechutnému dílčímu úkonu muži říkají celková osobní hygiena…), Hedvika si uvědomí, že až obě dcerky odrostou, bude dům tichý a prázdný už navždy.

„Chtěla bych ještě jedno dítě,“ přizná Mojmírovi ihned po aktu (fabulovat mě baví, ale souložícího Modrovouse si opravdu představovat nehodlám).

Jako pokaždé, když sděluje manželovi něco opravdu zásadního, se na něj Hedvika ani tentokrát nedívá. („Když mě informuje, že praskla žárovka nebo nejde internet, hledí mi normálně očí, ale když mě žádá o třetí dítě, má obličej zabořený do polštáře,“ stěžuje si Mojmír.)

Modrovous sebou polekaně trhne a pohledem se ujistí, že jeho tělesná tekutina je až do poslední spermie tam, kde má být: na Hedvičiných štíhlých zádech (může se někdo divit lesbičkám?).

„Netvrdilas náhodou, že dvě ti stačí?!“

„No jo, tvrdila, ale…“

„Jedno dítě je málo, dvě moc,“ odcituje jí Mojmír Hřebejka. Potom zvážní.

„Tři děti, to je šílenství,“ říká rezolutně. „Na tři děti už prostě nemám síly. Bez legrace.“

Hedvika definitivně pochopí, že žádné další děti už mít nebude. Je násilně oddělena od své nejhlubší přirozenosti. Její nejdůležitější ženské sny jsou tajně vražděny za fasádou bohatství. Ale právě v tomto klíčovém okamžiku se vzepře. Nezkrotná síla její ženské duše vyrazí na povrch: posadí se na posteli a vzdorně pohlédne Modrovousovi přímo do tváře.

„Tak budu aspoň dula!“ zvolá nekompromisně. „Udělám si dvouletý kurz!“

Oba jsou stále nazí, což jejich názorovému souboji dodává bezmála biblický charakter. S přimhouřenýma očima jsem ochotna připustit, že jde o střetnutí dvou tvůrčích energií, byť samozřejmě naprosto nesouměřitelných: pan Pisálek si zuby nehty hájí svůj pochybný klid na práci, zatímco do Hedviky právě s rachotem vtéká Río Abajo Río – divoká podzemní řeka nápadů. Vzdouvá se v ní a chce ven. Tvořivost je jako oslňující duch, který se nám všem zjevil, a přesto je těžké jej popsat, protože se nikdo neshodne na tom, co vlastně v té nádherné záři viděl.

„To se mě ptáš, nebo mi to oznamuješ?“

„To ti oznamuju!“

Náš nejznámější prozaik se nezmůže na odpověď. Aby získal čas, nebo možná aby se podíval, v jaké fázi je právě luna a kdy bude mít manželka příští menstruaci, vezme z nočního stolku její mammadiář a za pomoci šarlatové záložky jej otevře. První, co spatří, je moto týdne od polské spisovatelky Olgy Tokarczukové: „Uvědomila jsem si, že bude vždy lepší to, co je v pohybu, než to, co nedělá nic; že změna je ušlechtilejší než klid; že nehybnost se časem rozpadne, zdegeneruje, obrátí se v prach, a všechno, co se hýbe, bude trvat věčně.“

Apoštol rozumu Mojmír, který předloni na čtení v Bologni své polské kolegyni zaplatil dvě předražené šestnáctileté whisky, si to iracionálně vykládá jako sprostý nevděk. Bezmocně listuje diářem. Má pocit, že se proti němu spikly všechny ženy světa.

Psychologicky vzato se stalo tohle: divoška v Hedvice zatoužila po dalším dítěti, ale protože její Río Abajo Río narazila na betonovou přehradu Modrovousova kategorického NE!, nespoutaná síla vody si okamžitě našla jiné řečiště.

Stane-li se dulou, pochopila Hedvika, bude mít tolik dětí, kolik si vzpomene! I bez Mojmíra.

Modrovous se ovšem nechce vzdát bez boje. Nejprve se snaží ženě namluvit, že dvě malé děti, dům a velká zahrada představují takový objem práce, že se nezvládne věnovat ještě čemukoliv dalšímu. Podemílá její sebedůvěru. Používá metodu odkladu: až děti trochu vyrostou, pak snad… Strojí léčky: pokud jde o dům a zahradu, dává jí tímto veškeré pravomoci. Ať nechá postavit altán, on to zaplatí. Zadní polovinu zahrady by mohli přestat sekat a udělat z ní krásnou horskou louku… A ať jí ten vilný zahradník spánembohem udělá ještě jedno rosarium, klidně větší. Anebo ne, téměř křičí Mojmír, žádná horská louka, ať si Hedvika navrhne meditační japonskou zahradu!

Už jen samotný souhlas s něčím obdobným výmluvně svědčí o míře jeho obav. Náš malý princ se strachuje, že by Popelka mohla objevit lepší plesy, než je ten, který pořádá on.

„Skoro tři tisíce metrů čtverečních!“ opakovaně jí zdůrazňuje velikost zahrady (ve které ji chce zavřít). „Copak to není dostatečný prostor pro kreativitu?“

„Cožpak to není pro vlka dostatečně velký výběh?“ vstoupím po návratu z lázní do jeho několikadenního monologu.

„Vy laskavě mlčte, madam! Vy tu naštěstí nemáte žádná hlasovací práva – aspoň doufám. Čili tahle diskuse se vás netýká, jasný?“

„Ano, Mistře.“

„Když už jste tradičně zmínila vlky – věděla jste, že stárnou překvapivě rychle? Ne? Vy nevíte, že na vrcholu sil jsou ve dvou letech?“ „Ne. Jak to víte vy?“

„Kvůli vám jsem to nastudoval. Tohle je, madam, další z důkazů, jaká kokotina je ta vaše vlčí kniha. V pěti letech jsou z vlků starci!

V pěti letech! Z vlčic samozřejmě taky. Kolik že vám to je?“ Nemilosrdně monitoruje mé šediny a vrásky.

„Jen o pár let víc než vám,“ odpovídám nevzrušeně.

„Ženský neběhaj, protože jsou vlčice, ale proto, aby zhubly – což by vám mimochodem prospělo. Uši nenastražujou, v uších maj em pé trojky! Ujišťuju vás ostatně, že žádnýho vlka tady nikdy nikdo neviděl! Jedinýho vlka mám mezi půlkama!“

A tak dále.

Hedvika ovšem jeho vychytralou taktiku snadno prohlédne i bez mé pomoci. Ujistí manžela, že bez problémů zvládne děti, dům zahradu – i kurz.

„Je to jen pět víkendů ročně,“ chlácholí ho. „A nebude tam ani jediný muž,“ dodá a v jejích očích se škádlivě zablýskne.

Mojmíra ta informace potěší, ale navenek předstírá dotčenost, že mu Hedvika podsouvá tak primitivní emoci, jako je žárlivost. Pět víkendů z dvaapadesáti se mu nicméně nezdá tak moc. Už ví, že ženě kurz nakonec schválí, jen ji chce ještě trochu potrápit.

„Já z toho nápadu nadšenej nejsem. Pochybuju o tom, ale samozřejmě ti to nebudu zakazovat.“

„Takže co teda?“ zeptá se Hedvika nezvykle přímočaře. „Můžu si ten kurz udělat, nebo ne?“

„Tak to nech kosmický energii, jak ti radí tvůj oblíbenej Coelho,“ usmívá se zlomyslně Mojmír. „Když to budeš opravdu chtít, celý vesmír se spojí, abys toho dosáhla.“

Modrovous populárního brazilského spisovatele, kterého si jeho žena oblíbila, bytostně nesnáší. Hedvice se líbí, čili je to samozřejmě šarlatán a kýčař.

„Neříkal jsi, že vesmír je ledový a lhostejný a zvysoka na nás kašle?“ namítne chytře Hedvika.

„Říkal,“ šklebí se její muž, „ale co když se mýlím? Znáš moji přehnanou skepsi…“

Opájí se svou mocí jako začínající učitel (stačí vstoupit do třídy a třicet dětí poslušně vstane…). Hedvika je zklamaná. Potlačuje v sobě vztek, ale je to jako zavřít oheň do plátěného pytle. Už chápe, že je lepší ten oheň vzít a něco dobrého na něm uvařit. Vstane a jde svého muže obejmout. Hladí ho po zádech tak dlouho, dokud všechna jeho nahromaděná zlomyslnost a panovačnost nevyprchá.

„Můžu, viď?“

„Ale to víš, že můžeš.“

Muži…

Později Mojmír svého souhlasu začíná dle očekávání litovat.

„Co vlastně dělá taková dula?“ ptá se ho Felix.

Představuji si, že sedí v nuselském baru s podivným názvem Baretta a právě si objednávají další dvě drahé whisky. Mojmír na několikátý pokus konečně správně spočítá, že útrata přesáhla tisíc korun, což mu dá povznášející pocit, že na rozdíl od přítomných studentíků, kteří tu celý večer ucucávají laciné víno, už ve svém životě něco dokázal.

„Co znamená být dulou? Řeknu ti to,“ praví se známým patosem opilců. „Býti dulou znamená scházet se na dlouhé hodiny s úplně cizími lidmi, kteří jsou, budou nebo byli těhotní, a ptát se jich na jejich názory a pocity.“

„Ach tak.“

„Pro srovnání: na moje názory a pocity se mě žena neptá. Víš proč?“

„Protože je zná.“

„Správně! Jenže aby se duly mohly ptát na pocity jiných žen, musí si udělat jasno ve vlastních pocitech. Musí pracovat i na sobě. První rok kurzu proto absolvují takzvaný sebezkušenostní trénink, samozřejmě pod dohledem odborníků. Psychologů. Terapeutů.“

Mojmír pohlédne na Felixe a udělá významnou pauzu.

„Tak co mi kecá, že tam žádný chlapi nebudou!?“

„To bych nepřeceňoval.“

„Nepřeceňoval? Celkem pět sezení s terapeutem?! S psychiatrem?!“

Felix dobře ví, jaké nebezpečí představují v Mojmírových očích tihle psychologičtí dobyvatelé. Psychiatrie je pro Mojmíra trojský kůň před hradbami jeho manželství. Psychiatři jsou ještě horší než Coelho.

„Coelho je obyčejný pozlacený hovno, ale každej psychiatr je ve skutečnosti penis zakrytej kabátem z Freuda!“ tvrdí.

Coelho je zaplaťpánbůh v Brazílii nebo aspoň na veletrhu ve Frankfurtu, ale psychiatři jsou tady v Praze! Sedí proti jeho ženě, dívají se jí do očí, a dokonce ji drží za ruce!

„Žádná biosyntéza, normální vomakávačka! Voni je neprstujou, voni jenom testujou jejich reakce!“

„Počkej, prstujou?!“ namítá vcelku rozumně Felix.

„No a ne? Nečteš noviny? Nečet jsi, jak docent Kanec nebo jak se ten úchyl jmenuje, pacientku psychosexuálně stimuloval? Copak si kurva tihle psychotronici můžou dělat, co chtěj? Jak to, že ho za něco takovýho nevyrazej z toho jejich cechu? Proč nemaj nějaký inspekce? Normálně tam má bez vohlášení vlítnout komando a dohlídnout, že pacientka není zhypnotizovaná a nemá kalhotky u kolen!“

„Tak horký to zase nebude.“

„To teprv uvidíme. Každopádně já teď celý víkendy hlídám děti, zatímco moje žena se někde s nějakym šrinkem prodejchává ke svýmu nitru!“

Žárlivost je odporná a nebezpečná vždycky, ale ta Mojmírova je ještě o stupeň nebezpečnější, neboť je uvědomělá. Poučená. Na rozdíl od většiny tupých žárlivců, jejichž věčné slídilství se dá aspoň zčásti vysvětlit zatměním mozku, Modrovous žárlí zcela příčetně, při plném vědomí svých slov i skutků. Zná spouštěcí mechanismy žárlivosti, ví také, že podezření žárlivce je nevyvratitelné jakýmikoli objektivními důkazy, a připouští i paranoidní charakter svých utkvělých představ – ovšem to, že patologicky žárlivé jednání dokáže přesně popsat, mu nijak nebrání, aby se ho se sadomasochistickým potěšením nedopouštěl.

Přestože se znovu ujistí, že ani tentokrát nebudou na kurzu (kromě jednoho postaršího obézního terapeuta) žádní další muži, příští Hedvičinu víkendovou nepřítomnost už nevydrží. V sobotu po obědě naloží obě dcerky do volva a neohlášeně vyrazí na náš statek uprostřed Českomoravské vysočiny, aby se zbavil svých mučivých vidění. Aby se zbavil obrazů, v nichž nahá Hedvika v transu přechází žhavé uhlíky, mumlá vášnivá nesrozumitelná slova a svíjí se v pohanských orgiích lásky. A neustále přitom bubnuje na bubny (když mne totiž Mojmír před odjezdem podrobil výslechu, dozvěděl se, že na programu je tentokrát i bubnování). Bubny jej obzvlášť znepokojují (ještě o něco víc než indiánská potní chýše). V mé knize o ženách-vlčicích se totiž dočetl, že písně a bubny se odjakživa používají k navození jiného stavu vědomí. Ví, že bubny vyrobené z lidských kostí přivolávají mrtvé, a bubny, které jsou obzvlášť krásné, krásu. Bezpochyby se také dozvěděl, že není možné předem říci, co bude u každé jednotlivé osoby vybubnováno, jaké její brány budou otevřeny. Má z té krásy, kterou by si jeho žena mohla vybubnovat, upřímný strach. Neznámé brány jej děsí – zvlášť kdyby hned za nimi stál nějaký ezoterický guru s dlouhými vlasy a vyšívanou čelenkou na hlavě. Nějaký nový mesiáš, který všem přítomným ženám včetně Hedviky poskytne volné letenky do celého vesmíru, samozřejmě oplátkou za duchovní a sexuální oddanost (všimněte si, milé sestry: žárlivé bubnování srdce dokáže zcela změnit vědomí i rádoby racionálním mužům).

Dcerky jsou toho dne v dobrém rozmaru, pochopitelně se na mámu těší. Cestou všichni tři hrají slovní kopanou. Mojmír se na ně usmívá ve zpětném zrcátku, ale v duchu nepřestává řešit jednotlivé aspekty rozvodu. Dům Hedvice a dětem velkoryse nechá, zůstane v Praze, ale bude trvat na střídavé péči. A tak dále.

Muži…

Přijedou během přípravy večeře: právě strouháme brambory a cukety na cmundu. Já i účastnice kurzu jsme už na občasné přepadové kontroly manželů zvyklé, takže i v Mojmírově případě vcelku přesvědčivě předstíráme, že nás ani ve snu nenapadlo, že by motivem páně spisovatelovy návštěvy mohlo být něco tak trapného a muže nedůstojného, jako je žárlivost. S vlídnou ochotou přijímáme jeho vysvětlení, že vzal děti na výlet, a náhle si uvědomil, že jsou vlastně docela blízko… (Pětačtyřicet kilometrů? myslím si jízlivě, ale kvůli Hedvice si tu poznámku nechám pro sebe.) Hedvika a dvě další ženy se ujmou obou holčiček. Mojmír se podezíravě rozhlíží kolem. Bubny se povalují v koutě a vypadají neškodně. Rovněž terapeut je starší a tlustší, než náš Othello čekal; během odpolední meditace si navíc dal šlofíka, takže nyní víc než jindy připomíná medvěda brtníka probuzeného po zimním spánku. A opravdu tu nemáme žádný alkohol… Zcela nevinný charakter naší ženské skupiny Mojmíra uspokojí: chová se ke mně zdvořile, což je příjemná změna, ale především je doslova zavalen láskou ke své věrné ženě. Neustále se jí dotýká.

Když o chvíli později zaslechne blížící se zvuk bubnů, znovu zpozorní. Ženská smečka jeho neklid okamžitě vycítí: ruce na struhadle se zastaví, vlčata zmlknou, hovor utichne. Do místnosti vstoupí Láďa: s africkým bubínkem, s dlouhými vlasy a čelenkou na hlavě.

„Cejtim bramboráčky!“ říká spokojeně.

Modrovous se vzpamatuje jako první. Patnáct let čtenářských besed v něm vypěstovalo schopnost reagovat na nepředvídané situace.

„Nazdárek,“ pozdraví svého domnělého soka s neupřímným úsměvem a rozhlédne se po ostatních. „Omluvte mě na okamžik, musím si venku zapálit otevřený oheň.“

Až na Hedviku, Láďu a mě jeho replice nikdo nerozumí. Mojmír věnuje Láďovi vyzývavý pohled.

„Negativní energie, chápeš? Jsem toho svinstva plnej. Je to akutní.“ Prudce se otočí k Hedvice a ke mně.

„Vy dvě pojďte se mnou,“ nařídí nám.

Následujeme ho až k okraji lesa, kde se všichni zadýchaně zastavíme. Hedvika popravdě říká, že nevěděla, že tu Láďa bude. Chuděra je ochotná to odpřísáhnout na zdraví svých dětí, ale Mojmír jí nevěří. Jeho mysl posuzuje a nechápe. Domnívá se, že se právě stal dalším z milionů podváděných manželů. Hloupým tuctovým paroháčem, který své ženě naletěl na primitivní léčku. Jeho bezmocný hněv se obrátí proti mně.

„Jestli s tím klukem tady pod vaším chápavým dohledem šuká, udělám si buben z vaší vrásčitý kůže!“

Hrdost mu nedovoluje, aby si manželku odvezl domů. Kdyby ji teď naložil do auta, přiznal by tím přede všemi žárlivost. Byla by to veřejná kapitulace. Mojmír je na dně sil, a přesto musí předstírat, že je psychicky silnější a sebevědomější než objektivně mnohem hezčí a mnohem mladší Láďa (jsou chvíle, kdy mužům jejich úděl nezávidím). Bere děti za ruku a bez dalších scén s nimi odjíždí.

(„Ten hereckej výkon mě bude stát pět let života,“ přiznal později Felixovi.)

Děti v autě usnou. Mojmír je v oblečení, v němž strávily celý den, položí do postelí, zapne počítač a poprvé v životě otevře emailovou schránku své ženy (žádné heslo tam Hedvika samozřejmě nemá). Víkendu na statku se týkají celkem tři emaily, seznam účastníků je pokaždé v jejich příloze, jméno mladého senzibila se třikrát opakuje.

Náš princ se zalyká ponížením a vztekem.

Popelka – řečeno s páně spisovatelovou jemností – má po píči.

Hle, názorná ukázka děsivé mužské logiky:

1/ muž dělá ženě žárlivé scény a odmítá s ní spát, protože nečte emailové přílohy;

2/ protože spolu nespí, začne ji podvádět;

3/ teprve vlastní nevěra mu umožní ženě odpustit to, že jej nepodvedla.

(S kým Hedviku podvede? Ale to přece víte.)