XIII

Nic netušící Hedvika absolvuje pár dalších víkendových kurzů pro duly, jakož i stanovený počet sezení s terapeutem, nicméně drtivou většinu jejích dnů stále zabírá monotónní kolotoč povinností spojených s dětmi, domem, zahradou a manželem. Takto pravdivě (leč trochu netakticky) to jednoho večera Mojmírovi řekne. Lezeme zrovna po podlaze a uklízíme asi patnáct kilo lega.

„V tomto pořadí,“ dodá ihned Modrovous dotčeně, ale černé svědomí jej přiměje, aby nám s uklízením pomohl.

Hedvika se zatváří nechápavě. Ve své bezelstnosti netuší, že se její slova mohla Mistra dotknout. Mistr si pro změnu neuvědomuje, že zatím je na tom pořád ještě dobře: toho času je v hodnotovém žebříčku své ženy pátý (za dětmi, domem, zahradou a dulami). Neumí si představit, že na tom bude mnohem hůř.

„Monotónní kolotoč povinností?“ pokračuje. „Oprav mě, pokud se mýlím, ale nebylo právě tohle – manžel, děti a dům se zahrádkou – ještě docela nedávno tvým životním snem?“

Ano, bylo, musí připustit Hedvika. Opravdu si kdysi myslela, že by jí to mohlo k životnímu naplnění stačit – ale teď vidí, že jí to nestačí. Chce snad Mojmír, aby popírala sama sebe? Ne, to samozřejmě nechce, odpovídá Mojmír. Proto také souhlasil, aby se zapsala do kurzu pro duly. Proto jí nebrání, aby ten kurz dokončila, i když, jak všichni víme, z toho zatím nic dobrého nevzešlo… V Hedvičině výrazu je smutek a zoufalství. Modrovous ten pohled nevydrží. Odebere své ženě plastovou palmu, žirafu a slona a vezme ji za ruku. Moji přítomnost jako vždy ignoruje. Jsem součást inventáře domu. Jsem velká almara, která zabírá místo a překáží, ale na kterou si už zvykl.

„Chápu-li to správně,“ říká smírně, „ráda by ses přihlásila na další kurz.“

Hedvika rozpačitě přikývne.

Rybářova žena, napadne možná Mojmíra, ale naštěstí se rozhodne nechat si to nefér přirovnání pro sebe.

„Co to bude tentokrát? Počkej, nech mě hádat: Tantrický sex? Bubnování?“

Oběma nám ukazuje, že je nad věcí. Že je silnější než Láďa. Nedívá se na mě, ale přesto jsem to já, komu předvádí, že o (domnělé) Hedvičině nevěře dokáže žertovat (jeho skutečné nevěry se tato schopnost pochopitelně netýká).

„Tkaní orientálních koberců?“

„Ne.“

„Batikování!“

„Ne.“

„Svařování?“

„Chtěla bych být laktační poradkyně. Radit maminkám s kojením.“

„Proboha, co je na kojení složitýho? Copak to není ta nejpřirozenější věc na světě? Vidělas snad žirafu nebo slonici, že by potřebovaly radit?“

„To by ses divil,“ namítá Hedvika.

Podpořím ji a popíšu Mistrovi nejrůznější možné komplikace, ale ani to ho nepřesvědčí.

„Komplikovaná je i pokládka traťového svršku!“ zvyšuje hlas. „Staneš se proto traťovou dělnicí?“

„Demagogie,“ poznamenám.

Jeho pohled mi připomene, že v počtu násilných loupežných přepadení vede mužské pohlaví nad ženami v poměru patnáct ku jedné.

„Nikoli, to je čirá logika. Má se snad moje žena věnovat všemu, co je komplikované? Nebo všemu, co si zasluhuje pozornost? Všem oblastem, kde je – jak se říká – potřeba každá lidská ruka? Má opravdu dělat úplně všechno?“

„Bude dulou,“ upozorním ho. „Děti a kojení – to spolu jaksi přímo souvisí, Mistře. Pokud jste si toho nevšiml.“

„Řeknu vám, čeho jsem si všiml – a nejen já.“

Odchází do pracovny a vzápětí se vrací s jakýmsi časopiseckým výstřižkem.

„Samy ženy prezentují svůj život jako proud událostí, v nichž byla jejich aktivita určena náhodnými okolnostmi,“ přečte nám. „Ženy mají problém s jasnou artikulací svých záměrů, plánů a motivů. Způsob, jímž líčí svůj život, připomíná tok pramene vody, který může každým okamžikem zmizet v písku.“

Dlouze se odmlčí.

„A tohle napsala žena,“ zdůrazní triumfálně a odchází.

(Zbylých deset kilo lega už uklízíme samy.)

Přesto nakonec souhlasí, neboť se cítí provinile. Nemůže píchat instruktorku (představuji si, že nějak takhle to řekl Felixovi) a současně Hedvice zakazovat kurzy… Jeho ženu příjemně překvapí, že kladl tak krátký odpor. Mě ne.

„Opravdu nechápu, proč je nutný k technologicky tak primitivní věci, jako je kojení, budovat síť poraden,“ tvrdí Mistr o pár měsíců později mému manželovi (jistě vám nemusím vysvětlovat, proč se ti dva sešli: aby se poradili, jak mě dostat z Hedvičina domu).

„Kdyby každá mutter dostala v porodnici malej letáček se správ­nym postupem při kojení, pár odpověďma na Frequently Asked Questions a seznamem možnejch poruch – mlíko neteče, mlíko teče málo, mlíko teče moc, harant mlíko odmítá – nebyly by žádný poradny ani poradkyně potřeba! No řekněte, doktore, nemám pravdu?“

Můj manžel je dosud okouzlený skutečností, že poprvé v životě mluví s celebritou, a tak servilně přikyvuje.

„Jedinej blbej letáček,“ pokračuje Mojmír, „a moje žena by netrávila celý dny telefonovánim o zánětech ňader a masírování bradavek. Jeden jedinej letáček – a připadal bych si míň odstrčenej.“

(Všimněte si, dámy: to, že i nadále píchá instruktorku, jeho „spravedlivé“ rozhořčení nijak neumenšuje.)

S těmi telefonáty ovšem příliš nepřehání: jakmile Hedvika kurz absolvuje a vejde coby laktační poradkyně v širokém okolí ve známost, neuplyne den, aby Mojmír nevyslechl minimálně dva dlouhé telefonáty o nabízení prsu, odstříkávání, mastitidě, bílých bradavkách, odsávačkách, odříhávání, žlázové tkáni, nepřibývání na váze, prořezávání zubů, přestávkách mezi kojeními, poloze tanečníka a poloze vleže. Dobře mu tak! Po pár měsících tohoto nedobrovolného školení si musí přiznat, že celou problematiku bagatelizoval. Už ví, že zdánlivě jednoduché kojení je poměrně složitou záležitostí, která dokáže matku i dítě pěkně potrápit – ale ješitnost mu nedovolí, aby to vyslovil nahlas.

Musím popravdě uvést, že ani u následující tragikomické scény jsme s Hedvikou nebyly, a že je tudíž z velké části produktem mé nedávno probuzené literární kreativity; její základ je nicméně zcela pravdivý, pouze dialogy jsou fiktivní (znám ale Modrovouse natolik dobře, že by mne nijak nepřekvapilo, kdyby se moje smyšlené a jeho skutečné repliky shodovaly).

Leč k věci: inkriminovaný srpnový týden jsme s Hedvikou a dětmi strávily na jedné šumavské ekofarmě. Nádherné, nezapomenutelné dny! Obilná pole se šelestivě dožadovala, abychom do nich vstoupily, vody nedalekého jezera s námi po setmění tančily a blesky nás znovu a znovu poučovaly o pomíjivosti života. Za měsíčního svitu přicházeli na lesní mýtiny vlci a my jsme s nimi pily ze společného pramene. A tak dále. Klíčovou okolností této historky je ovšem skutečnost, že v daném místě není satelitní signál (když jsme potřebovaly telefonovat, musely jsme vystoupat na nejbližší kopec), takže Darina, zoufalá matka, která potřebovala poradit s kojením, se Hedvice nemohla dovolat. Večer se proto vypravila za ní domů (s plačícím dítětem v šátku).

Odhaduji, že když zazvonila, Mojmír zrovna masturboval nad nějakým videem s ruskými studentkami. Umyl si rychle ruce (doufejme) a šel rozmrzele otevřít.

„Manželka je bohužel na Šumavě,“ oznámil Darině (její jméno ještě neznal).

Dítě stále ječelo. Modrovous se neohlášené návštěvy bezpochyby chtěl co nejrychleji zbavit. Jak často říká, není přece povinen naložit si na svá stárnoucí záda veškeré břímě světa… Co jej tedy přinutilo změnit plán? Dítě na chvíli zmlklo? Nebo změnu způsobily Darininy nešťastné oči? Byla v té chvíli ženou, která potřebuje zachránit?

„A jaké… konkrétní potíže… ehm… máte?“

Darina se chystá odpovědět, ale potom zaváhá, zda je vhodné tak intimní problém svěřit cizímu muži (není).

„Totiž,“ vysvětluje Mojmír, „já sice samozřejmě nejsem žádnej laktační poradce, jenom jsem vyslechnul už asi padesát telefonátů o problémech s kojením, takže pokud se vaše obtíže překrejvaj s těma, o kterejch jsem slyšel –“

„Příšerně mě bolej bradavky!“ vyhrkne mladá matka. „Fakt už to nemůžu vydržet!“

Mojmír přikývne.

„Ježiš, to je trapný!“ zasměje se Darina, ale v očích má slzy.

„To je normální,“ uklidňuje ji Mojmír. „Podle statistiky to začíná kolem dvacátýho kojení, ale po pár dnech by příznaky měly vymizet.“

„Já už kojím dýl. A bolí to furt.“

Mojmír se zamyslí.

„Tak to jsou asi čtyři možnosti. Teda aspoň já slyšel o čtyřech: buď mu za prvý nedáváte bradavku dostatečně hluboko do pusy, nebo si nepodkládáte paži, takže dítěti v obojím případě bradavka každou chvíli vyklouzne, a tím vznikaj drobný prasklinky zvaný ragády,“ praví Mojmír a unikne mu samolibý úsměv. „Nebo za druhý může mít vaše dítě krátkou uzdičku jazyka, což se samozřejmě dá léčit. Nebo za třetí špatně odsáváte odsávačkou, anebo konečně za čtvrtý máte vlhký vložky v podprsence nebo nenecháváte po kojení prsa uschnout na vzduchu. Víc nevim.“

„Víte toho dost. Víte toho každopádně víc než já.“

Spisovatel se lehce ukloní (vsaďte se, milé sestry, že to udělal). Mladá matka jej pozoruje.

„Pustíte mě dál, i když vaše žena není doma?“ zeptá se. „Abych vám tu hrůzu mohla ukázat?“

Ptáte se, jestli naznačuji další nevěru? Ne. Opravdu netuším, co se tam potom dělo. Vážně nemohu vědět všechno.

Darina je jedna z těch příliš mladých žen, které mateřství zaskočilo. Ještě včera tančily v music barech – a dnes sedí doma a utírají dítěti zadek. Marně se snaží držet krok s ostatními matkami a sdílet jejich nadšení nad prořezanými zoubky a pěknou stolicí… A tak dále. Jak víme, Mojmír je na tom podobně. To, co Darinu a Mojmíra spontánně spojí, jsou přihlouplé rouhačské řeči o rodičovství a o dětech.

Stanou se z nich tajní spiklenci. Na setkáních matek a otců (vymyslela to Hedvika) si šeptají o svých sobeckých pocitech. Darina, která údajně celý život ráda čte, se Mojmírovi svěří, že jí kvůli dítěti nezbývá prakticky žádný čas na knihy, což prý ovšem nemůže nikomu jinému říct, protože podobné stížnosti jsou něco jako vlastizrada.

„Přirozeně,“ přitaká Mojmír. „Pro naše děti jsme přece povinni se rozkrájet.“

„Děti jsou všechno, my nejsme nic,“ mumlá Darina tiše, aby ji nezaslechl manžel.

„A právě proto nesmíme chybět na žádné ukázce hrnčířské výroby na hradě okoř. Proto s nimi musíme jezdit čtrnáct set kilometrů do Disneylandu,“ exhibuje Mojmír, který v Disneylandu ani na okoři s dětmi nebyl.

„Proto je musíme vozit na šest kroužků týdně,“ pokračuje, přes­tože on sám vozí děti na kroužky sotva jednou měsíčně.

„A celý hodiny tam na ně čekat,“ vzdychne Darina.

„No jistě, protože kdyby nechodily na keramiku, na karate a na flétničku, jejich budoucnost by byla ohrožena.“

Darina se usmívá.

„Ve zvířecí říši jsou mláďata z ekonomických i z časových důvodů běžně zabíjena,“ poučí ji Mojmír. „Infanticida je překvapivě rozšířená. Když jsou mláďata pro rodiče přítěží, nebo když jim dojde potrava, jsou jednoduše sežrána. Mimochodem,“ ztiší hlas, „věděla jste, že promiskuita u zvířat se zjevně vyvinula jako strategie?“

„Ne.“

„No jo. Díky promiskuitě dostaly samice větší jistotu, že žádnej ze samců ve skupině nemá důvod zabít její mládě.“

Mojmír sklouzne očima k jejímu opálenému plochému bříšku (všechny její džíny mají tak vulgárně nízko posazený pas, že jí koukají nejen kyčle, ale i polovina třísel). Darina pohlédne na malého

Tomáška, který na oranžovém koberci skládá s otcem puzzle s obrázkem z filmu Madagaskar.

„Něco tak strašnýho byste snad neudělal?“ říká naoko polekaně. Mojmír pokrčí rameny. Darina zkontroluje, že manžel je stále zaujat hledáním chybějících dílků, a nakloní se k panu spisovateli blíž.

Téměř se dotýkají čely. On cítí její parfém, ona whisky z jeho dechu. „Udělám všechno, abych vám v tom zabránila,“ pošeptá mu. A tak dále.

Kde se jejich známost tak nebezpečně rozvinula? ptáte se možná. Kde je ten oranžový koberec?

Tam, kde se Darina několik let marně pokoušela (dle svých vlastních slov) stát tou dobrou mámou z dětského jogurtu. V Mateřském centru.

Vlastně ji Mojmírovi na stříbrném podnose naservírovala sama Hedvika.