XVII

Lída je rozhlasová redaktorka; na starost má vzdělávací pořady o zdravém životním prostředí. Denně dojíždí do Prahy, takže jí mnoho volného času nezbývá, a proto jej věnuje výlučně tomu, co považuje za podstatné: ženskému vysvobození z područí mužů. Je to statečná vlčí bojovnice, která zasluhuje náš obdiv. Její životní historie patří do kategorie těch, které my contadoras nazýváme temblón – mrazivý příběh.

Lída už v mládí poznala svou tvůrčí sílu. Uvědomovala si, jak tvořivá energie proudí územím její duše a hledá přirozené štěrbinky, arroyos, a jak se celé její tělo stává povodím tvořivosti. Během vysokoškolských studií zasedala ve studentském výboru, zorganizovala několik protestních mítinků, podepsala desítky petic, pomáhala v Praze uspořádat první Dny bez aut a ještě jí zbyla energie, aby hrála závodně volejbal, propagovala projekt Tento měsíc menstruuji a založila útulek pro poraněné ptáky.

Po svatbě však cítila, že její kreativita stále častěji naráží na umělé překážky, které jí staví do cesty její muž. Začneš deset věcí, ale žádnou pořádně nedokončíš, posmíval se jí. Začnu bezpočet věcí – a mnohé dokončím, odpovídala dle pravdy. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, namítala. Přesto znovu a znovu všemožně omezoval její rozlet. Tvrdíš, že mě miluješ, ale přitom veškerý svůj čas a zájem věnuješ jiným lidem, obviňoval ji tendenčně. Postupně kolem ní vystavěl klec, o kterou si lámala křídla.

Lída pochopila, že řeka jejího tvůrčího život byla znečištěna. Spojila se s několika ženami z Gender Studies a společně sepsaly a vyhlásily zbrusu novou iniciativu s názvem Den bez mužů.

„Měly původně na mysli jeden den v tejdnu,“ vypráví Felixovi se zvrácenou potěchou Mojmír, „jenomže Lídin manžel se prakticky obratem podřezal, čímž překonal veškerá očekávání stran úspěchu akce.“

„Podřezal?!“

„Jo. Tou sebevraždou to hned dostalo vyšší level: S mužem ani den! Až budem příkladu Lídina manžela následovat i my ostatní, všechny ženy se stanou svobodné! Ranvej pro jejich životní rozlet bude konečně dokonale vyklizená!“ směje se cynicky Mojmír.

Jako vždy se mýlí. Temblón možná na první poslech pobaví, ale jeho pravým účelem je, aby se posluchač vážně zamyslel a začal rozjímat. Je lékem, neboť obsahuje zázračné prostředky pro znovunabytí ztracené psychické síly.

Lída pod hlavičkou Hedvičina Mateřského centra založí Bioklub.

„Programem bioklubů jsou přednášky o zdravé výživě, příprava a pojídání biosvačinek a malování biokraslic,“ zvulgarizuje to okamžitě Mojmír. „Biokluby jsou zakládány pro matky, které chtějí jíst zdravě a žít přirozeně – to jest pro matky, kterejm připadá přirozený, že manželé zaujímaj v jejich hodnotovym žebříčku osmý místo.“

Ano, už je osmý. Ještě loni byl sedmý, ale letos ho nečekaně porazil právě Lídin Bioklub.

„Už i biosvačinkám věnuješ víc času než mně!“ vyčítá Hedvice.

Biosvačinky připravují Hedvika s Lídou pro děti v Mateřském centru. Jsou to vlastně obyčejné svačiny, například rohlík s máslem a se sýrem a jablko, jenže jsou v bio kvalitě (a rohlík musí být celozrnný a jablko samozřejmě české, a ne třeba španělské). Biosvačinky dělají

Hedvice takovou radost, jakou v ní Modrovous nedokázal vzbudit už léta. Je přece úžasné, když všechny děti jedí zdravě! říká šťastně. Pozoruje děti pojídající biosvačinky a spokojeně si představuje, jak jablko a cereálie postupují dětskými střívky a jako košťátka z nich vymetají všechno, co tam být nemá. Představuje si zářivě červená dětská jatérka nezanesená žádnými chemikáliemi.

A tak dále.

„Jediné, co si nepředstavuje, jsem já,“ stěžuje si Mojmír.

Je pobouřen, že se jeho manželka dvakrát týdně dobrovolně schází s osobou, která zaživa vykastrovala vlastního manžela. Se ženou, která močí vstoje. S fanatičkou, která prý pro pár stromů obětuje les. S divokou pohanskou bytostí, která si neholí nohy ani podpaží. S někým, kdo v jednadvacátém století používá látkové kapesníky, a dokonce i látkové vložky (no ano, protože je to ekologičtější).

„Voni si vlastnoručně šijou už i vložky, věřil bys tomu? Perou je, chápeš to? Když vyprázdní rudou vázu ve svém břiše, normálně ty špinavý vložky vezmou a strčej do pračky! A potom je pověsej na sušák vedle mejch košilí od Armaniho.“

„To je vtip?“ ptá se Felix.

„Ne. To je skutečnost.“

Když Mojmír zjistí, že příručku o ekologické péči o domácnost a osobní hygienu, kterou Hedvice zapůjčila Lída, vydalo nakladatelství Revolver Revue, to hnízdo intelektuálního snobismu, jeho nevěřícný hněv ještě vzroste.

„Samozřejmě že tyhle ženský nežehlej… Nevyžehlený tričko je přece autentický!“ křičí, sotva knihu zběžně prolistuje. „A hlavu si mejou voctem! Já to věděl! Z těch článků je to cejtit!“

Kvůli své averzi vůči redaktorům Revolverky podrobuje sžíravé kritice i běžné ekologické zásady, které by za normálních okolností musel uznat za rozumné.

„Vem si třeba třídění odpadu!“ líčí Felixovi. „Celej život jsme sice doma řikali smetí nebo svinstvo, ale klidně tomu budu řikat tříděný odpad. Jsem moderní člověk. Já jsem pro třídění odpadu, ale odmítám fanatismus. Odmítám kurva chodit s víčkem od actimelu do garáže a hledat tam pytel na hliník! Přiznávám bez mučení, že použitej tramvajovej lístek klidně hodím do koše hned na zastávce, protože naše planeta to docela určitě přežije – jenomže lidi jako Lída si ten pomačkanej maličkej papírek pečlivě schovaj a doma ho pak hoděj do modrýho pytle…“

Právě s Lídou vede čím dál podrážděnější diskuse, nejčastěji o vodě. Lída, poučena knihami japonského profesora Masaru Emota o zázračné moci vody, se mu marně pokouší objasnit, že lidé jsou v podstatě vodní bytosti.

„Takže něco jako delfíni?“ ptá se Mojmír.

Snaží se nemyslet na to, že konverzuje se ženou, která dohnala svého muže k sebevraždě.

„Lidské tělo obsahuje sedmdesát až devadesát procent vody, věděl jsi to?“

„Devadesát procent je nesmysl.“

„Není. Půjčím ti příslušnou knihu.“

„Ne, díky.“

„Dočteš se v ní třeba, že na vodu mají vliv i naše slova nebo myšlenky,“ říká Lída, kterou zjevně baví spisovatele provokovat.

„Skutečně?“

„Ano. Lze to vědecky dokázat mikrofotografiemi zmrzlých vodních krystalů.“

Slovo vědecky Lída záměrně zdůrazní; i ona dávno ví, že Mojmír uznává pouze exaktní důkazy.

„Jinými slovy: když do jedný kapky zahuhlám slovo dalajlama, do druhý slovo lívanec a nechám je zmrznout,“ pitvoří se Mojmír, „podle tebe se v každý vytvořej odlišný krystaly?“

„Ano. Za jistých podmínek skutečně ano.“

„Za jakých podmínek?“

„Obě kapky musí pocházet z přírodního pramene. Zmrzačená chlorovaná voda z kohoutku krystal není schopna vytvořit.“

Mojmír si všimne, že Hedvika přikyvuje.

„Myslel jsem si to.“

„Ale když přírodní vodu označíš například štítkem se slovem duše tímco na slovo hlupák žádný krystal nevznikne!“

„Vidím, že voda je trochu elitářská…“

„Nebo když vodě pustíš krásnou hudbu.“

Mojmírovi připadá, že slovní spojení pustit vodě hudbu jej o další krok přiblížilo k pochopení motivu, proč se Lídin manžel zabil.

„Ty pouštíš vodě hudbu? Jak to děláš? Potopíš sluchátka do vany?“

„Já ne. Udělal to mnohokrát profesor Emoto a jeho tým. Mezi dva reproduktory umístil láhev destilované vody a pustil jí nějakou skladbu. Vznikly překrásně tvarované šestihrany. Ale hlavně: na každou skladbu úplně jiné.“

„Nepřipadá ti to fascinující?“ ptá se Hedvika manžela nadšeně.

„Připadá. Ale musím přiznat, že fascinující nevystihuje moje pocity beze zbytku.“

„Třeba na Čajkovského Labutí jezero utvořila voda krystal, jehož větévky připomínaly labutí krky.“

„Vážně?“

Mojmír si představuje, jak mu z obou zápěstí stříká krev. V jistém smyslu to musela být obrovská úleva, myslí si.

„Na Čtyři roční období vytvořila voda postupně čtyři různé krystaly!“

„To má logiku. Ale krystal v parným létě, to musela bejt fuška, co?“

„V těch laboratořích je stálá teplota mínus pět stupňů.“

Mojmíra napadne další stupidní vtip; poznám to podle toho, že jeho dětinský úsměv se ještě rozšíří.

„Tak to ale voda v Podolí musí mít v krystalech zmatek, ne? Při tolika lidech a tolika myšlenkách? Vyfotil to někdo? Vsadil bych se, že při mínus pěti stupních by krystal vody z bazénu v Podolí vytvořil fascinující obraz kožní plísně!“

A tak dále.

Jsem contadora, vypravěčka. Nehodlám předstírat, že dokážu lidem vidět do snů – avšak Mistrovy sny jsou tak povrchní a jednoduché (skoro bych řekla infantilní), že každý trochu šikovnější senzibil si je snadno „stáhne“ a přečte. Vysvětlím vám to na příkladu: Mojmír je stejně naivní jako člověk, který coby počítačové heslo nebo PIN používá datum svého narození; jeho sny jsou stejně lehce rozklíčovatelné. Někdy dokonce stačí pozorovat, co dělá a říká přes den – a přesně víte, co se mu zdá v noci.

Pochopitelně se mu většinou zdá o době před svatbou.

Tenkrát se na něj totiž Hedvika neustále usmívala a pozorně naslouchala všemu, co říkal. Byla to doba, kdy nosila sukně a střevíce na podpatku (a ne goretexové boty nebo holínky) a kdy ještě chodila ke kadeřnici a na kosmetiku, aby se mu líbila. Byla to doba, kdy neprala ani v mydlici lékařské, jak to dělaly české ženy ve středověku, ani ve směsi indických oříšků, které po namočení do vody vyplavují přírodní saponin, nýbrž v obyčejném azuru. Byla to doba, kdy na dovolenou jezdili i jinam než na ekofarmy a kdy jedli báječně nezdravé uzeniny. Když grilovali, jeho žena nemluvila o růstových hormonech a o stresu zvířat před porážkou – a když mu (v krátké sukni a lodičkách) smažila řízky, nikdy se ani slůvkem nezmínila o geneticky modifikovaných slunečnicích.

A tak dále.

„Miluju tě, lásko!“ říkává Mojmír v těch snech Hedvice. A potom se pokaždé probudí.