XV

Když Hedvika jednoho horkého srpnového večera roku 2006 svému muži váhavě oznámí, že by chtěla v městečku založit Mateřské centrum, Modrovous už onen urážlivý příměr s rybářovou ženou vysloví nahlas.

„Chtělas dělat dulu – a já nebyl proti. Pak jsi chtěla radit kojícím matkám – a já taky souhlasil. Teď chceš Mateřský centrum. Co budeš chtít zejtra?“ ptá se řečnicky.

(Bioklub, pokud to musíte vědět už teď.)

„Řečeno jednoduchou metaforou známé pohádky,“ pokračuje se svou iluzivní převahou, „dostalas chalupu, pak vilu – a teď chceš zámek. Rybářova žena.“

Tak zjevná křivda Hedviku musí bolet.

„Rybářova žena?! Já?!“

Modrovous se bez varování obrátí na mě.

„A jak víme z jungovské archetypové psychologie, pohádky obsahují hluboké a pravdivé zkušenosti mnoha generací našich předků, že?“

„Samozřejmě. Vy o tom snad pochybujete?“

„Vůbec ne. Ten nápad s Mateřskym centrem je váš, že jo?“

Hedvika je dotčena hned dvojnásob: jednak je to její vlastní myšlenka, a především se za celou dobu manželství nikdy nezachovala sobecky. Mojmír to přece musí vědět. Všechno, co dělá, dělá pro své děti a pro druhé (pro mě například).

„Mateřské centrum není žádný můj zámek! Nechci nic pro sebe!“ hájí se nešťastně (což je v diskusích s princi ta nejlepší taktika). „Chci dělat něco užitečného pro ostatní – nechápeš to?“

To děláš taky pro sebe, namítne v duchu Mojmír, ale zvlhlé oči jeho krásné ženy mu zabrání ten argument použít. Už smířlivěji se ptá (zcela nezávazně, zdůrazňuje legračně), cože mají mateřská centra v popisu práce? Na tuhle otázku je Hedvika připravena: ráda by v městečku zřídila nějaký prostor, řekněme dvě malé místnosti s kuchyňkou, prostě nějaké kontaktní místo, kam by ženy na mateřské mohly přijít a popovídat si. Aby jenom neseděly zavřené doma. A nečekaly, až se jejich Modrovousové vrátí z práce, myslím si. Uměla bych potřebu vzniku mateřských center panu spisovateli objasnit sugestivněji než Hedvika, ale uvědomuji si, že by to bylo kontraproduktivní – a tak mlčím.

„Čili takový maloměstský ženský meeting point,“ usmívá se Mojmír.

Hedvika jeho předvídatelnému pošklebování nepřikládá váhu, neboť dávno intuitivně pochopila, že veškeré Mojmírovy sarkasmy jsou jen zoufalé pokusy vzbuzovat zdání, že tohle manželství pořád ještě řídí on.

„Přesně,“ odpovídá, jako kdyby jeho ironii vůbec nepostřehla. „Samozřejmě nekuřácký meeting point. Pro děti by tam měla být malá hernička.“

Mojmír rozpaží.

„Lze něco namítat proti malým dětským herničkám?“ ptá se. „Nelze. Jedině snad proti jejich ceně… Kdo to mimochodem bude platit?“

Vy, Mistře, odhaduji škodolibě (a samozřejmě mám alespoň pro začátek pravdu).

Sponzoři, praví Hedvika optimisticky. Něco prý přispěje město. Otevřou dramatický kroužek, rybářský kroužek, fotografický kroužek a kroužek sportovních her.

„Skvělý,“ říká naoko vážně Mojmír. „Kroužky jsou pro děti strašně důležitý. O kolik mindráků bych byl dneska chudší, kdybych na základce nechodil na vybíjenou!“

A jestli dostanou coby neziskovka grant, pokračuje nevzrušeně Hedvika, mohly by pořádat i různé jednorázové, finančně náročnější akce, na které je potřeba nakoupit materiál – třeba ukázku košíkářství, drátkování, korálkování nebo ukázky velikonoční a vánoční výzdoby.

„A co ukázky hrnčířské výroby?!“ zvolá pohoršeně Mojmír. „Jak můžeš opomenout hrnčířství?!“

Hedvika ho políbí.

Mateřské centrum právě vzniklo.

Během ustavující schůze, která se koná v nekuřáckém salonku restaurace U Labutě, se konečně rozprší. Mojmír jásá. Podle předpovědi, kterou včera pozorně sledoval, mělo sice pršet mnohem víc, ale i tenhle drobný deštík naštěstí stačí, aby měl legitimní důvod pro ženu (a tím pádem chtě nechtě i pro mě) přijet autem. Bude tudíž vypadat jako džentlmen, a ještě nenápadně zkontroluje, že se do toho údajně ryze ženského spolku na poslední chvíli neinfiltroval nějakej nadrženej feminista. Nějakej další Vodrážka… Potřebuje se osobně přesvědčit, že ta slavná síť mateřských center není jen krycí legendou, sofistikovanou celonárodní léčkou, husarským kouskem nevěrných paniček. Mateřská centra jako univerzální cizoložné know how… Modrovousova zvrácená představivost dokáže vyprodukovat dokonce i otázku, zda fotografické kroužky nejsou náhodou jen geniální zástěrkou pro orgie s kamerou… A tak dále. Muž je z principu vždycky tak trochu hlupáček, ale žárlivý muž je s prominutím korunovaný vůl, to opravdu nelze říct jinak.

Už první nakouknutí do salonku Modrovouse uklidní: žádný muž tam skutečně není. Navíc nevěří, že by z té kakofonie vysokých hlasů, z toho zauzlovaného klubka odlišných představ a názorů mohlo něco kloudného vzniknout. Ano, cítí tu atmosféru soudržnosti, naše radostné sesterství, ale zároveň je tu na jeho vkus jaksi příliš smíchu a příliš čaje a žádné víno (ještě žádná mužská organizace na světě nevznikla bez alkoholu). Taky postrádá pevný program schůze, a naopak podle něj poněkud přebývají drby a historky… Protože mu jako každému muži chybí ženské vizionářství, je přezíravý. Ve své krátkozrakosti vidí jen semínko v borové šišce, a nikoliv ten nádherný strom, který z něj už za pár let vznikne. Mojmír stojí ve dveřích, přátelsky se usmívá a nenápadně pokukuje po Darině. Jeho snění o felaci či něčem ještě odpornějším přeruší veselý potlesk: Hedvika se právě stala předsedkyní, Xenie místopředsedkyní a Darina hospodářkou (její jednání je nanejvýš rafinované: aby vyvrátila manželovy pochyby, zda je dobrou matkou, stala se jednou ze tří zakládajících členek Mateřského centra, ale současně si zamluvila funkci, která jí umožňuje vyhnout se jakémukoli kontaktu s dětmi). Schůze se zvolna chýlí k závěru. Přede všemi Mistra požádám, zda by nám coby spisovatel nepomohl sepsat stanovy, a mohl si tak připadat aspoň trochu užitečný.

„Jistě,“ říká.

Když si přečte koncept, pokrytecky se usmívá.

„Věřte, dámy, že nemám naprosto nic proti organizování divadelních představení, vyrábění draků ani proti ptačím budkám,“ začne opatrně. „Jenom malá poznámka k té obnově tradic.“

„A co se ti na tom nezdá?“ říká konfrontačně Xenie, s níž si už stihl potykat.

„Jen si kladu otázku, zda lze staročeské, keltské, slovanské a indián­ské tradice obnovovat současně? Jestli v těch zvídavých dětských hlavičkách,“ usměje se na Darinu, „nemůže vzniknout zmatek? Jestli tak trochu nevytváříte jakýsi podivný dějinný hybrid? Přiznám se totiž, že si neumím představit, jak Magdaléna Dobromila Rettigová v tradičním oděvu kmene Navahů buduje keltské hradiště.“

Zjevně očekával, že ten laciný vtip bude mít větší ohlas.

„My je samozřejmě nebudeme obnovovat současně,“ vysvětlí mu novopečená předsedkyně se shovívavostí, na kterou měl v jejich vztahu až dosud monopol on, „ale každou zvlášť.“

Teď se naopak smějeme všechny.

Mojmír je zaskočený.

Náhle mu to dojde: onen ženský smích v restauraci U Labutě je labutí písní jeho mužské převahy. Všechny ty smějící se ženy jsou Popelčiny nevlastní sestry – které s ní ovšem skvěle vycházejí a které by vůbec nenapadlo soutěžit s ní o prince.

O týden později nám starosta v jednom z objektů patřících městu vyčlení dvě volné místnosti. Vyklidíme je a vymalujeme. Položíme koberce a obložíme kuchyňský kout žlutými a oranžovými kachlíčky. Dvakrát jedeme do IKEA a nakoupíme dětský nábytek (zaplatí jej Mojmír), který pak vlastnoručně smontujeme. Po nocích s Hedvikou, Xenií, Darinou a dalšími sestrami sepisujeme žádosti o granty. Modrovous nám s předstíranou ochotou vaří čaj a otvírá víno, ale jakmile se večer nachýlí, začne být z naší přítomnosti nervózní. Okázale zívá. Nervózně přechází kolem. Před půlnocí nám obvykle popřeje dobrou noc a odchází masturbovat.

Provoz centra se rychle rozběhne: v září s dětmi vyrábíme ptačí budky a papírové draky. Před Dušičkami vydlabáváme dýně a vaříme z nich polévku. Oslavíme s dětmi halloween. Hned nato obnovíme tradiční podobu svátku sv. Martina: Xenie sežene koně a jezdce v brnění, který pak ve svitu svíček před užaslými dětmi mečem rozpůlí svůj plášť a věnuje ho žebrákovi.

„Ten žebrák, to jsem já,“ říká Mistr, střed Všehomíra.

V prosinci dle starého keltského zvyku s dětmi sepíšeme a namalujeme všechny strachy a smutky, které se v nás za uplynulý rok nashromáždily, papírky vložíme do panáčků ze slámy a ty hodíme do ohně, kolem něhož pak tancujeme a zpíváme.

„Trochu Keltové, trochu karibské woodoo… Ale já to chápu, negativní energii je přece třeba spálit,“ komentuje náš obřad Mojmír (kterému to až příliš připomíná věci, na něž by raději nevzpomínal).

V zimě zorganizujeme karneval, bazárek dětského oblečení a dvě veřejná čtení pro děti. Uspořádáme také přednášku logopedky, přednášku o drogách a přednášku dopravního policisty. Na jaře s Hedvikou vymyslíme projekt Velikonoční tvoření a v létě se zúčastníme akce Za čistou řeku. Hlídací koutek máme otevřený denně a každé odpoledne také běží několik dětských kroužků. Moje duše jásá. Ohřívám si ruce i srdce u toho mohutného ohně, který jsem pomohla v Hedvice zapálit. Mám z ní obrovskou radost. Ještě před pár lety byla zavřená mezi knihami, na které usedal prach; dnes běží svobodně nočním lesem, nozdry zeširoka rozevřené, a za sebou má už celou smečku. Mojmír ji nemůže nikdy dohnat (ani v těch svých drahých adidaskách). Naštěstí poslechla, co jsem jí říkala od začátku: Hledáš-li rádce, nikdy neposlouchej ty, kdo mají malé srdce.

Proč by ženy v jedenadvacátém století měly čůrat vsedě?

Byla to Lída, kdo tu otázku vyslovil. Zprvu vzbudila jen rozpustilé veselí a u několika konzervativnějších členek Mateřského centra upřímně řečeno i lehké pohoršení, ale Lída se nemínila vzdát. V jakémsi časopise čurokapu, papírového trychtýřku, jenž tuto průkopnickou techniku umožňuje.

„Je to úplně jednoduché. To zvládneme taky.“

I já jsem váhala, ale musím uznat, že Lídina argumentace byla přesvědčivá.

„Nečůraly jste snad nikdy v zimě venku? Proč jim stačí nepatrně rozepnout poklopec – a proč se my musíme celé svlékat a vystrkovat stehna a zadek na mráz? Připadá vám to spravedlivé?“ zlobila se.

„Ne,“ pravila jsem.

Takže jsme vzaly čtvrtky, lepidlo a nůžky a každá z nás vyrobila několik čurokapů. Uschovaly jsme je v kontejneru na hračky – ale domluvily jsme se, že je na příští akci společně vyzkoušíme.

Jen krátkozrací lidé prohlašují, že nonkonformisté jsou prohrou společnosti. Být jiným neznamená stát na okraji. Jsi-li nazývána vzdorovitou, nepoddajnou, vzpurnou či nezkrotnou, jsi na správné cestě. Divoška je nablízku.

V tuto chvíli je mi opravdu líto, že tenhle příběh není film; následující scéna je totiž z těch, které si doslova říkají o vizualizaci a rychlý filmový střih.

Zkuste si to se mnou alespoň představit.

Obraz 1

Skupinka matek a jejich dětí si na malé mýtince mezi břízami a olšemi na břehu Sázavy opéká sójové biobuřty. V kopci na protějším břehu řeky vidíme klášter. Mezi přítomnými ženami poznáváme Hedviku, Xenii, Darinu, Lídu i moji maličkost.

Lída rozdává kelímky s ovocným čajem a nápadně často všechny pobízí, aby co nejvíc pily.

HEDVIKA: Pořád se mi nechce.

XENIE (úpěnlivě): Já se naopak do tří minut počůrám!

LÍDA: Žádný takový, jen hezky vydrž. Řeklo se společně, tak společně.

Obraz 2

Mojmír ve sportovním úboru si zavazuje tkaničky adidasek a vybíhá z domu.

Obraz 3

Lída se slavnostním úsměvem rozdává ženám i jejich dětem čurokapy. Děti Xenie, čtyři chlapci, také natahují ruku, ale Lída je se smíchem plácá přes prsty.

LÍDA: Vy nemáte nárok!

Obraz 4

Zpocený Mojmír soustředěně běží po pěšině podél břehu řeky.

Obraz 5

Všechny matky a děti stojí za hradbou keřů a za pomoci čurokapů vstoje močí. Některé se hlasitě smějí, jiné studem přivírají oči. Úzkou pěšinou mezi mlázím přibíhá Mojmír – a zůstává v šoku stát. Ženy se za hysterického jekotu zakrývají rukama, odhazují čurokapy a spěšně se oblékají.

Jediná Darina močení dokončí, dokonce přitom hledí spisovateli do očí.

Mojmírův konsternovaný pohled však patří výlučně močící Hedvice a dcerkám.

SÁRA, BÁRA (křičí): Ahoj, tati! My čůráme jako ty!

Mojmír zdrceně odvrací zrak – a beze slova běží dál.

(Zatmívačka)

Když muži stanou tváří v tvář prastarým ženským silám, obvykle se dají na útěk; vše, co z nich uvidíš, jsou paty a vystrašená záda. Také Mojmír prchá pryč, jak nejrychleji může. V běhu pozoruje klášter, který tu stojí už deset století. Deset století tu místní ženy močily vsedě. V jeho očích je nechápavé rozhořčení rasisty, že prezidentem je černoch… Nic z toho, co bylo dřív, už neplatí. Kruh je hranatý. Všechno je ode dneška jinak.

A bude hůř.