V

Nejsem jasnovidka, ale jsem ta, která ví. Žiji s vámi, ve vás. Jsem vaše tlustá prabába, vaše matka, dcera i vnučka. Jsem vaše přirozenost, vaše zapomenutá divokost, váš prazákladní ženský instinkt. Je mi padesát pět a je mi dva miliony let. Jsem mladá jako včera narozené vydří mládě. Jsem stará jako hory, jako voda, jako země. Všimly jste si, milé sestry, jak nápadně rády se koupete nebo s jakou chutí se prsty dotýkáte vlhké hlíny na vaší zahradě? To hledáte mě. Můj klid a mou moudrost.

I Hedvika mě hledala.

Když se na podzim roku 2002 přestěhovali z Prahy na venkov, Hedvika se o to zablácené prostranství kolem novostavby domu, rozryté koly náklaďáků a pásy bagrů, zprvu téměř nezajímala: Mojmír si sice všiml, že po večerech čte knihy s názvy jako Nová zahrada, ale přímo na zahradě ji ani jednou neviděl (co by tam v listopadu taky dělala). Tušil sice, že až na jaře zahradník a jeho lidé pozemek srovnají, zasadí trávu, květiny, keře a stromy, její zdrženlivý postoj se změní, avšak ve své nekonečné mužské hlouposti si Hedvičin probuzený zájem představoval asi jako procitnutí Šípkové Růženky: otevře oči, třikrát půvabně zamrká – a potom ho vezme za ruku a půjdou si do zahrady přičichnout k rozkvétajícím magnoliím… (Musím se přiznat, že mě spisovatelství začíná čím dál víc bavit.) Jenomže brzký příchod jara probudil v Hedvice doslova sopku.

První erupce její vášně pro zahradu zastihnou Mojmíra zcela nepřipraveného. Jednoho dubnového rána vstane – a sotva stihne utéct před rozžhavenou lávou Hedvičiných nápadů, přání a (světe, div se) i požadavků. Ještě si ani nestačí udělat čaj, a ona už výslovně trvá na zahradě bez chemických postřiků. Zatímco Mojmír zaraženě snídá, Hedvika překotně mluví o jiném, novém typu zahrady. O zahradě, která bude v souladu s přírodou (oba shodně tvrdí, že slovo biozahrada tenkrát ještě nepadlo, to přišlo až později). Mojmír rozespale poznamená, že si umí představit elektrárnu, která není v souladu s přírodou, nebo spalovnu odpadu, která není v souladu s přírodou – ale ne zahradu; popravdě řečeno prý vlastně neví, proč by jakákoli zahrada měla být s přírodou v rozporu. Hedvika mu obratem vysvětlí jeho školácký omyl: viděl snad někde v přírodě ty absolutně rovné řady tújí, které lemují ploty většiny českých zahrad? Nebo hubí snad příroda bělásky, aby housenky nesežraly zeleninu? Zbavuje se sedmikrásek a pampelišek v trávě? Seká snad příroda dvakrát týdně trávník, takže v něm zničí veškerý život? Zakládá příroda trávníky doslova od plotu k plotu, takže chudák ježeček se pak nemůže nikam schovat? Používá příroda herbicidy, insekticidy a fungicidy, a zabíjí tak každý den miliardy nevinných broučků?

A tak dále.

Mojmír pokyvuje hlavou. Když si odmyslí ten romantizující opar, zní to koneckonců docela rozumně. Není takový tupec, aby to neuznal. Bělásky a sedmikrásky nepovažuje za nebezpečné (na rozdíl od Buddhy a mladých senzibilů). Pokud ví, běláskové ani sedmikrásky nezakládají žádné alternativní komuny, do kterých by mu mohli Hedviku odlákat. Bez herbicidů a podobných sraček se bezpochyby taky obejde. Jí se to? Nejí. No tak. Ale hlavně: kdo si hraje, nezlobí…

„Dobře, miláčku. Jsem pro přírodní zahradu.“

Hedvika ho obejme a políbí. Už kvůli tomu to stálo za to, myslí si Mojmír.

„Kdo zabije jediného broučka, bude mít co do činění se mnou,“ šeptá své ženě do ouška (ano, v té době už jsou svoji, o svatbě bude ještě řeč).

A tak dále.

Mojmír netuší, že za svůj lehkomyslný souhlas brzy zaplatí daň. Ještě neví, že už za pár měsíců bude mít pocit, že i ty blbé azalky má Hedvika raději než jeho. Především však nepředpokládá, že i v obyčejné přírodní zahradě – stejně jako v technických výkresech domu – se mohou skrývat nebezpečí ohrožující jejich maloměšťácky spořádaný svazek; nechápe totiž, že od nové zahrady je to už nebezpečně blízko k novému manželství.

Dnes už to ví.

„Stejně jako nový zahrádkář žije v přátelské harmonii se slimáky, housenkami a mšicemi, ani nový manžel nepovažuje bezpočetné manželčiny kamarádky za škůdce, nýbrž za své sestry,“ vysvětluje později Felixovi trpce. „Zvláště pak její dulu…“

(Ale to předbíhám.)

Od toho dne každý volný prostor v domě okupují desítky výstřižků z časopisů o zahradách, nákresy okrasných jezírek, barevné plánky rosarií, zeleninových záhonků a ovocných sadů. Hedvika odloží sukně, značkové halenky a lodičky do skříně, oblékne si staré tepláky, obuje holínky, nasadí si slamák (sluší jí) a vyjde na zahradu, kterou – obrazně řečeno – až do zimy neopustí.

„A pokud výjimečně ano, jede buďto do OBI, nebo do dendrologické zahrady v Průhonicích,“ vypráví Felixovi Mojmír.

Zde se seznámí se Zahradníkem.

Zahradník je kultivovaný sedmdesátiletý pán, kterého by si Mojmír snad i oblíbil – ale to by prý nesměl prohlašovat, že kdo zaměňuje roztoče a svilušky, nejednotí ředkvičky a dává do kompostu ořechové listí, zničí sobě i celé své rodině život.

„Je těžké respektovat někoho, kdo smeká před žížalou,“ vypráví Felixovi Mojmír.

Zahrádkář je zároveň samozřejmě i bylinkář a k Mojmírově smůle tak trochu i amatérský léčitel.

„Vlastně by mě spíš překvapilo, kdyby nebyl,“ konstatuje Mojmír. „Hedvika tyhle typy doslova přitahuje. Letěj za ní jak slepice po flusu.“

Pokud jde o nechutná přirovnání, nemá pan spisovatel samozřejmě konkurenci. Nezpochybnitelné léčivé účinky rostlin ve své zabedněnosti bagatelizuje a bylinkářství prohlašuje za lidové tmářství, které sice moc nepomůže, ale – doufejme – ani příliš neuškodí.

„Řeknu ti to takhle,“ vysvětluje Hedvice. „Když mě bolí hlava, vezmu si brufen. Paralen účinkuje asi pětkrát míň, ale i tak je neskonale lepší než trnky a jeřabiny. Ty mi nezabíraj vůbec.“

Hedvika má naštěstí dost rozumu, aby se Mojmírovým pyšným diletantstvím nenechala zviklat. Diktuje zahradníkovi další a další bylinky, které by chtěla vysázet.

„Určitě tymián a třezalku. A měsíček, samozřejmě!“ vypočítává nahlas. „Měsíček úžasně hojí odřeniny a spáleniny. I hemoroidy!“

„Měsíčkový čaj je výborný na žaludek a na játra. A při kašli,“ doplňuje zahradník.

„A při menstruaci.“

Mojmír hlasitě zívne. Nekonečné debaty jeho ženy se zahradníkem jej od začátku otravují. Přestane poslouchat.

„Hej!“ probouzí Hedvika jeho pozornost. „Říkám, že v zimě bys vůbec neměl jíst citrusy,“ informuje ho. „Protože citrusy ochlazují.“ „Správně!“ chválí ji zahradník.

„Mně to nevadí,“ říká Mojmír. „Dostatečně mě rozpaluje tvá přítomnost. Jíst můžu cokoliv. Neochlazují mě citrusy, ale debata o citrusech.“

Zahradník i Hedvika se usmívají. Povídají si už jen spolu, Mojmíra z konverzace vynechají. Mojmír – jak jinak – žárlí.

„Šalvěj a hloh mě nudí,“ přeruší je po chvíli nezdvořile. „Můžeme změnit téma?“

Navrhuje mluvit o rajčatech a bazalce (s olivovým olejem a mozza­relou), rucole (s olivovým olejem, piniovými oříšky a parmazánem) a rozmarýnu (s jehněčím). Nebo o nakládaných liškách. Nebo o sladu z pšenice, proměněném v jednosladovou whisky.

A tak dále.

Zahradník, který podle Mojmírovy paranoidní domněnky trpí stařeckou satyriázou a který se údajně do jeho ženy zamiloval, Hedvice věnuje dvě knihy: velkou fotografickou publikaci Moudrost stromů a předvídatelný titul Bylinky pro děti a maminky.

V první zmiňované knize jsou sice krásné celostránkové snímky stromů celého světa, ale když se Mojmír začte do doprovodných textů, dozví se například, že původní obyvatelé Severní Ameriky nazývali stromy stojícími bratry a sestrami. Obává se, že až si jeho žena knihu přečte, do její už beztak početné spirituální rodiny obratem přibudou celé háje zbrusu nových bratrů a sester: stromy. Ten zcela nekontrolovatelný růst jejího duchovního příbuzenstva ho začíná děsit. Přinutí se listovat dál: olše podle knihy symbolizuje osvobození, habr ostrahu, zatímco bříza obnovu a buk pochopení.

„Takže bych asi měl začít žrát bukvice, abych to všechno pochopil,“ stěžuje si Felixovi.

Jeho malý racionální mozeček zkrátka odmítá přijmout všechno, co nelze zvážit nebo změřit.

„Důvěru nebo přátelství taky nemůžete změřit skládacím metrem – a znamená to snad, že důvěra nebo přátelství neexistují?“ ptám se ho po letech, když mi příběh se zahradníkem líčí.

„Ale dokážu je popsat!“ zvyšuje hlas Mojmír. „Já vím, proč k jednomu člověku mám důvěru, zatímco k druhýmu ne – ale absolutně netuším, proč je jasan symbolem mistrovství a síly, zatímco vrba představuje rezonanci a harmonii. Proč to není obráceně? Vysvětlete mi to! Ať mi ksakru někdo vysvětlí, z jakýho konkrétního důvodu pistácie symbolizuje zjevení! Pro mě zjevení už navždy symbolizuje ten zatracenej Zahradník!“

Ano, tenkrát je Zahradník v Mojmírových očích hlavní viník (brzy bude ovšem razantně vystřídán mou maličkostí).

„Copak nemůže posekat trávník, vostříhat růže a vypadnout?“ vzteká se. „Musí ještě vymejvat mý ženě mozek?“

Druhá kniha není v Mojmírových očích o nic lepší. Chytí se několika citátů vytržených z kontextu a s jejich pomocí autorku (a nepřímo i Hedviku) zesměšňuje.

„Palčivost řeřichy seté nám dává možnost k duchovnímu probuzení, zvláště podlehneme-li iluzi bezpečí našich ,zlatých klecí‘ a upadá-li naše duchovní bdělost,“ předčítá nahlas. „Ta ženská, co to napsala, si podle mě nakládá na zimu lysohlávky.“

Hedvika namítá, že její babička používala řeřichovou šťávu na pleť, ale Mojmíra mezitím zaujala pasáž o třezalce.

„Byla pokládána za mocnou bylinu proti čarodějnictví a nečistým silám,“ čte nevěřícně. „Třezalka se dávala kojencům do kolébky, aby se neděsili. Odtud lidový název zděšenec.“

Hedvika na tak průhledný pokus o diskreditaci třezalky pochopitelně odmítá přistoupit. Klidně Mojmírovi vyjmenuje její bezpočtukrát ověřené účinky. Třezalka se používá na psychické zklidnění, na nejrůznější pohmožděniny a na ekzémy, říká – jenže Mojmír je jako vždy beze zbytku zaujat vlastní exhibicí.

„Já se taky děsím! To já jsem zděšenec! Okamžitě mi vystel postel třezalkou!“

Nalije si panáka jednosladové whisky a naráz jej vypije. Hedvika chce cosi říct, ale Mojmír ji vztyčenou dlaní zarazí a fascinovaně pokračuje v četbě.

„Třezalka trhaná o svátku Jana Křtitele a zavěšená nade dveřmi ochraňovala dům před hromem, bleskem, požárem i vstupem zlých duchů. Třezalková šťáva přilitá tajně do nápoje měla získat lásku milované osoby. Lilas mi někdy něco do pití?“

Hedvika se s Mojmírem dál nepře, neboť intuitivně cítí, že to nemá smysl. Jako každá moudrá žena ví, že až se zpupné mužské ego vybouří, bývá natolik zemdlené, že si s ním pak může dělat, co bude chtít.

„Anebo kontryhel, poslouchej!“ chechtá se Mojmír. „Pokud ho žena sama natrhá za květnového úplňku bosá a nahá na znamení své čistoty, má prý magické účinky. V období renesance se věřilo, že kontryhel navrací ztracené panenství. V 18. století si ženy pokládaly na prsa kontryhel, aby jim vrátil po kojení ztracený tvar.“

Hedvika se vědoucně usmívá. Správně tuší, že Mojmírův mani­festační odpor k léčivým rostlinám vydrží sotva pár měsíců a poté z něj zůstane jen čím dál tišší remcání – a že nakonec Mojmír s tajným zahanbením přijme každý bylinný čaj či obklad, který mu připraví, třezalku nevyjímaje.

Zahradník se samozřejmě řídí všeobecně uznávanými poznatky o vlivu fází měsíce na zahradu a člověka vůbec.

„Jako by škod v Hedvičině mysli i bez toho nebylo dost,“ prohlašuje Mojmír.

Jak jinak. Člověk, jehož astronomické schopnosti se omezují na rozpoznání Velkého vozu a Severky, neváhá pohrdat tisíciletým učením mnoha vzdělaných národů, vycházejícím z každodenních pozorování souhvězdí a neuvěřitelně přesných výpočtů jejich pohybu. Dokonce ani tak zjevné důkazy měsíčního vlivu, jako je každodenní mořský příliv a odliv, Mojmírovi nestačí, aby uvěřil v reálnou sílu přírodních rytmů. Bezpočtukrát ověřená teorie o tajuplné moci luny ho naopak dovádí k nepříčetnosti. Cítí se doslova obklíčen nepřáteli-alternativci, kteří do jeho života vstoupili jen proto, aby mu zkazili ženu – nejdřív Architekt a po něm tenhle Zahradník.

A to ještě na scéně nejsem já.

Se mnou se o sílu měsíce hádá až ex post.

„Už od dob školní docházky je mi známo, že příliv způsobuje měsíc, jenom nevěřím, že – jak tvrdíte vy a seňor Zahradník – měsíční fáze ovlivňujou i úspěšnost chirurgickejch zákroků, podepisování smluv nebo štípání dříví… To je kokotina!“ pře se.

„Nikoliv, Mistře, to je – jak s oblibou říkáte – objektivní realita.“

„Odmítám žít s někým, kdo luxuje nebo vaří jenom po úplňku… Prokristapána! Odmítám uvěřit, že v období, kdy měsíc ubývá, je při stejnym množství pracího prostředku vypraný prádlo čistší! To není objektivní realita, madam, to je teleshoping!“

„Energie přírodních rytmů je všude,“ opakuji mu. „Ať se vám to líbí, nebo ne.“

„Takže i v bubnu automatický pračky?!“

„Je to energie těžko změřitelná – což vás jako každého technokrata, který se marně pokouší poroučet větru a dešti, pochopitelně irituje – ale to neznamená, že neexistuje.“

A tak dále.

Hedvika se jeho zuřivou skepsí nenechá vyvést z míry. I nadále se učí žít s přírodními cykly v harmonii – jen o tom před Mojmírem nemluví. Bylinky sbírá při dorůstajícím měsíci nebo při úplňku, při ubývajícím měsíci je plní do sáčků a sklenic (a uchovává v temnu). Nikdy nesklízí květy nebo listy, pokud je léčivá síla v plodech. Kořeny vykopává časně na jaře, když rostliny ještě nejsou ve stadiu plného růstu, nebo na podzim, kdy se bylina znovu stáhla. A tak dále. Vám to, milé sestry, jistě vysvětlovat nemusím. Nebudu přesvědčovat přesvědčené.

Mojmír je zcela jiný případ. Naneštěstí si všimne, že Hedvika zalévá květiny, keře, stromy i zeleninu pouze v prvních dnech po zasazení – a potom už vůbec.

„V našich zeměpisných šířkách je to zbytečné,“ vysvětluje Moj­mírovi trpělivě.

„To nezalejváš ani jahody? Ani rajčata?“

„Ne,“ trvá na svém Hedvika. „Jenom by zlenivěla.“

Představa líného, to jest personifikovaného rajčete očividně přesahuje limity páně spisovatelovy otrocky realistické obraznosti.

„Zalévat se má jenom při krátkém nebo slabém dešti,“ upřesňuje Hedvika.

„Ty zalejváš při dešti?!“ vyjekne Mojmír.

Jeho žena se prokazatelně zbláznila, pomyslí si. Opatrně se rozhlíží po okolních zahradách. Bojí se, zda je sousedi neslyšeli.

Ale rajčata mohou být Mojmírovi koneckonců ukradená. Horší je, že podobně lunárně začne jeho žena údajně pojímat i sex.

„Vysledoval jsem, že dává přednost milování v době, kdy je měsíc ve znamení Štíra,“ oznamuje v kavárně Louvre Mojmír Felixovi. „A to jako proč?“

„Protože v tomto období jdou duševní energie spíš do hloubky, probouzej zvláštní tušení a city odváděj tajuplnými směry, chápeš?“

„Ne.“

„Tajuplná moc luny. Rytmus přírody.“

Mojmír si dolije víno.

„Bylo by to docela zábavný – kdyby to nebyla moje žena, kdo se těmahle čarodějnickejma sračkama naprosto vážně řídí.“

Felixův pohled vyjadřuje soustrast.

„Měsíc je ve Štíru pouhý dva až tři dny,“ pokračuje Mojmír. „Musím říct, že na druhý straně to pak stojí za to – pokud ovšem právě v těch dnech nemá buď menstruaci, nebo tu její svědivku.“

„Aha.“

„Víš, co vznikne, když zkombinuješ lunární kalendář, menstruační kalendář a sklon k mykózám?“

Felix přemýšlí.

„Nulovej sex?“

„Bingo. Něco ti řeknu.“

Mojmír se rozhlédne po kavárně a ztiší hlas.

„Nikdy bych nevěřil, že budu před šukáním koukat z vokna a studovat lunu… Ale dělám to. Fakt jo. Když jsem nadrženej, zkoumám znamení zvěrokruhu… Tohle fakt dělám!“

Felix pozoruje Mojmíra starostlivým pohledem.

Hedvičina probuzená zahradnická vášeň má ovšem i důsledky zcela praktické: věci jako halenky, lodičky nebo kabelky jí rázem přestanou připadat důležité (a to zcela bez ohledu na fázi měsíce).

„Stalo se cosi neuvěřitelného,“ říkává v té době Mojmír: „Popelku už nebaví oblékání.“

Je to svým způsobem logické. Kvůli sedmikráskám, břízám, mšicím a slimákům se ženy nestrojí.

„Nebo kvůli manželovi,“ dodává Mojmír.

„Mazlíš se s Matkou Zemí?“ volává na ni, když Hedvika se zjevnou potěchou strká špinavé prsty do kypré vlhké hlíny, ale v jeho úsměvu je trpkost.

Nemůže vědět, že zahrada dává Hedvice hluboké duchovní lekce. Cokoliv se děje na zahradě, děje se i u lidí: nedostatek, krása, plevel, škůdci, úroda, sucho, smrt. Zahrada je skvělé místo pro meditaci. Hedvika vidí rostliny klíčit, růst i umírat – Mojmír vidí jen Hedvičiny vlasy stažené šátkem, její nepromokavou, pytlovitě působící bundu, ty staré, šustící outdoorové kalhoty a samozřejmě i malý vybledlý batoh, ten neodmyslitelný hrb jejího současného půvabu. Posmutněle vzpomíná, jak během svatebních příprav věnovala Hedvika pozornost i tomu nejmenšímu detailu své hedvábné krémové róby. Teď chodí sedm dní v týdnu oblečená jako vedoucí turistického oddílu, a ještě ke všemu neustále spěchá – právě teď do zahradnictví v Čáslavi. Kam taky jinam? Mojmír se dívá, jak Hedvika nasedá do svého neuvěřitelně špinavého auta (myčky z ekologických důvodů bojkotujeme) a přemítá, v jakém bermudském trojúhelníku se ztrácí přirozená ženská marnivost.

„Opravdu nevyžaduju, aby žena známýho spisovatele chodila v modelech od Versaceho – ale na druhou stranu se snad probůh nemusí oblíkat jako houbařka, ne?“ stěžuje si Felixovi (předstírá ironický nadhled, ale ve skutečnosti se bojí bulváru a jeho módní policie).

Muži si obvykle naříkají, že jejich manželky vyhazují peníze za kosmetiku a oblečení, avšak Mojmír paradoxně trpí tím, že Hedvika utrácí příliš málo. Upřímně by si přál, aby byla rozhazovačnější. Považte, dámy! Nostalgicky si připomíná doby, kdy mu Hedvika v časopisech jako Elle či Marianne (dnes už čte díky mně pouze Moji psychologii, Rodinu a školu a zpravodaj Hnutí Duha) nadšeně ukazovala džíny Diesel nebo nějaké nehorázně drahé italské kozačky, a po dlouhém přemlouvání mu dokonce dovolila, aby jí je koupil… Dnes už si žádné podobné potěšení dopřát nemůže, dobře ví, že její radost by byla pouze dočasná. Sebekrásnější kozačky by obula jednou nebo dvakrát – a pak by je navždy odložila do botníku. Proč by ji měly těšit letní šaty od Diora, když celé léto nosí vytahaná trička z biobavlny? Minulostí je i Hedvičino pravidelné docházení do známého kadeřnictví a kosmetického salonu; teď jí vlasy zdarma zkrátím já, na obličej nám oběma stačí bylinky a nehty si snadno zvládneme ostříhat samy (raději než pedikúru navštívíme čínského doktora).

Mojmír tudíž zuří. Veškeré jeho představy o ženském světě, ženských ambicích a touhách jsou totiž založeny na machistické ideologii filmu Pretty Woman; jsa osudově ovlivněn tímto stupidním americkým snímkem, Mojmír naivně věří, že věta, kterou ženy slyší nejraději, zní Kup si něco na sebe – samozřejmě nepočítá-li větu Vezmeš si mě? Každý honorář za čtení, který dostane v hotovosti, proto Hedvice pokaždé přímo vnutí.

„Něco si kup!“

„Ale proč mi to dáváš? Nepotřebuju teď žádné peníze.“

Mojmír jí přikáže bankovky přijmout – a znovu, nepoučitelně začne doufat v zázrak.

„Pravděpodobnost, že si místo plesovejch šatů nebo kabátu od Coco Channel koupí vzrostlý dub, který symbolizuje nadvládu a moc, popřípadě křovinořez, je sice, uznávám, mnohem vyšší – ale člověk nesmí přestat snít, že?“

Minulý měsíc jí po návratu z literárního festivalu ve Slovinsku věnoval rovných tisíc euro.

„Opravdu ještě věříte, že se vaše žena vrátí z Prahy s prádélkem Palmers?“ popichovala jsem ho.

Uhádnete, co si koupila?

Řeknu vám to: stan Big Family, pět spacích pytlů a pět karimatek (moc mě potěšilo, že myslela i na mě; ještě téhož odpoledne jsme stan na zahradě postavily, oblékly sebe i děti do tepláků a přespaly v něm. Mojmír přirozeně odmítl.).

Ale dvakrát třikrát ročně se ten přestárlý chlapec milující pohádkové příběhy přece jen dočká: jeho žena se na jedinou noc změní v Popelku. Když už nemůže vydržet Mojmírovo ustavičné protivné naléhání, uvolí se jej doprovodit na tu či onu divadelní nebo filmovou premiéru, popřípadě na nějakou snobskou předvánoční party. Poprosí mne o hlídání dětí, odjede s Mojmírem do Prahy a v někdejším hnízdečku jejich lásky si oblékne nové koktejlky za devět tisíc (které jí Mojmírovými slovy fantasticky sluší, a přitom je měla na sobě sotva jednou). Po půlroce použije rtěnku a řasenku a sama je příjemně udivena svou polozapomenutou podobou. Malý diamant, který právě vysvobodila z mnohaměsíčního zajetí sametové krabičky, odráží světelné paprsky se servilní ochotou psíka, kterého konečně vzali na procházku. Vyjde z koupelny. V předsíni stojí vůně Calvin Klein v obleku Hugo Boss. Modrovous. Jeho kočár je opentlený.

„Sluší ti to,“ pochválí ho povinně Hedvika.

Pán všeho tvorstva je tak šťastný (představuji si), že málem neudrží moč.

„Tobě taky. Moc.“

Přívěsek s diamantem jí pomůže zapnout. Stále si ji prohlíží. Okouzlení a výčitka se v jeho pohledu nehlučně mísí jako martini s vodkou. Hedvika se do něj zkusmo zavěsí. Vzájemně se pozorují v zrcadle.

„Proč si vlastně takhle nevyjdeme častěji?“ zeptá se Hedvika s bezelstností, která v jejím manželovi okamžitě vzbudí chuť přerazit jí obě ruce baseballovou pálkou. Mojmír v duchu napočítá do deseti a usměje se.

„Stačí kdykoliv říct.“

A tak dále.

V Popelku se naštěstí mění jen výjimečně a po návratu z Prahy se navíc všechno rychle vrátí do starých kolejí. Hedvika se odlíčí, sváže si vlasy šátkem, natáhne si staré tepláky a větrovku a jde hrabat listí nebo stříhat vřes.

Brzy přijde zima a veškeré práce na zahradě skončí. Jiřiny, chryzantémy a astry sice ještě kvetou, ale záhony s odkvetlými letničkami už Hedvika zrušila, přidala na ně kompost a přikryla je. Cibulky mečíků, begonií, sprekélií a tygřic vyndala a uložila do sklepa. Nakonec dosadí poslední trvalky a pár malých jehličnanů, všechny choulostivé rostliny přikryje chvojím – a začne se nudit.

Co bude Hedvika dělat celou zimu, až zahradu pokryje sníh? Děti, přece.

(Ale ještě předtím se samozřejmě musejí vzít.)

Jste zklamané, milé sestry? Očekávaly jste pohádkovou svatební scénu? Předem jste jihly? Těšily jste se na pětipatrový dort? Byly jste zvědavé, co měla nevěsta na sobě? Pouzdrové šaty. Stačí? Jestli měla závojíček? Myslíte tu otázku vážně? Přestaňte. Kdykoli si prohlížím jejich svatební album, chce se mi zakrýt si oči tlapami a výt. Žiju s nimi sedm let. Vidím jaksi závojíček odhrnutý. Každý den se dívám, co z toho obřadu vzešlo.

Všechny nešťastné ženy měly kdysi svatbu. I já.

Odmítám těm pomalým popravám dělat reklamu.