VIII

„Sám si vařím, sám si peru, že se na to nevyseru,“ říká Felix.

Tohle už Mojmír slyšel mockrát. Venku začíná poprchávat. Mojmír vstane, přejde pokoj a rozsvítí. Potom se znovu posadí. Láhev je dopitá.

„Nevypadnem odtud?“ ptá se Felixe.

„Proč?“

„Psychologové to doporučujou – vypadnout z bytu. Při depresi.“

„Ty máš depresi?“

„Nevim. Nejspíš ne.“

Oba mlčí.

„Mořskej ďas – znáš ho?“ promluví po chvíli Mojmír. „Ryba.“

„Nikdo nás nepředstavil.“

„Sameček během života přirůstá k samici tak těsně, až nakonec mice…“

„A dál?“

„Nic ti to nepřipomíná?“

„Tak jo,“ říká Felix. „Vypadnem.“

Zavolá taxík. Jedou do centra a nechají si zastavit před vinotékou

Monarch. Vstoupí dovnitř a rozhlížejí se. Je tu mimo jiné rozverná čtveřice žen okolo třicítky; jedna z nich Mojmíra identifikuje, ale on záměrně vybere nejvzdálenější stůl a ještě se k nim posadí zády. Čtyři ženy pohromadě mu až příliš připomínají Mateřské centrum. Objedná Brunello di Montalcino z vinařství Banfi a talíř francouzských sýrů. Prší silněji. Felix je viditelně spokojený: ještě před pár hodinami se domníval, že jej čeká osamělé odpoledne a večer – a teď to začíná vypadat na docela zábavný program. Mojmír se však nemůže dostat do nálady. Připadá si provinile, že není s dětmi, že je před tím deštěm neochraňuje – bůhvíproč trpí představou, že právě někde moknou. V duchu si připomene některé křivdy, kterých se na něm Hedvika v minulých týdnech a měsících dopustila, aby v sobě znovu rozfoukal skomírající plamínek rozhořčení.

„A to s váma ta baba i stoluje?“ zeptá se Felix, aby řeč nestála. „Každej den s váma obědvá a večeří?“

Pro obnovu spravedlivého hněvu je tohle dobré téma.

„Pokaždý ne. Občas zaplaťpánbůh někde rodí nebo někoho školí, a to bejvá pryč třeba i tejden. Ale když je doma, tak s náma i snídá.“

„Pánbu potěš.“

„Ale všichni ji milujou, chápeš? Moje žena ji miluje, moje děti ji milujou, sousedi ji milujou… Jsem zřejmě jedinej, kdo ji nesnáší.“ „Řek bych, že máš důvod.“

Mojmír přikývne.

„Návštěvy ji milujou!“ říká jakoby nevěřícně. „Když jim dojde, že s náma ta ženská bydlí, jsou z toho nejdřív rozpačitý a nevědí, co si maj myslet – ale nakonec to všem přijde úžasný… Vždycky!“

„Mně to teda úžasný nepřipadá.“

„Pošťačka ji miluje!“ zvolá Mojmír tak hlasitě, až se obsluha otočí. „Když jí přijdu otevřít já, je zjevně zklamaná. Když jde pro poštu ona, pošťačka si s ní povídá klidně i půl hodiny.“

„Hm.“

„Stojej spolu u branky, ukazujou si na náš dům, čili potažmo na mě – a smějou se!“

Zdá se, že vztahy dul a pošťaček Felixe nezajímají. Jeho pohled se nápadně často vrací k dámské čtveřici.

„Poznaly tě.“

„Zapomeň na to,“ říká Mojmír.

„Ani na chvíli?“

„Dneska fakt ne. Na besedu o literatuře nemám sílu.“

Když dopijí první láhev, Felix objedná Château Margaux Premier

Cru 2000.

„Lahoutová se rozvádí, víš to?“ informuje Mojmíra.

„Slyšel jsem.“

„Harry je už taky rozvedenej.“

„No jo.“

„A co tchyně?“

„Pustěj ji prej v půlce trestu,“ říká Mojmír s vínem v puse. „Za dobrý chování.“

Felix se uchechtne.

„Koneckonců je učitelka,“ konstatuje Mojmír.

Mlčky upíjejí. Mojmír pozoruje kapky na skle výlohy.

„A mlčící ženy?“ promluví Felix. „Na mlčící ženy náladu máš?“

Mojmír zdvihne obočí.

„Myslíš na mlčící nahé ženy?“

„Jo.“

„Ne. Sorry.“

„To se poddá.“

Povečeří v restauraci Kogo a potom se přesunou do nedalekého striptýzového podniku; ani jeden z nich tu není poprvé. Mojmír se dívá na vysokou brunetku na pódiu a rozhlíží se po setmělém poloprázdném sále. Celkem napočítá devět mužů.

„Spolčení trubců,“ pronese polohlasem.

Jeden z mužů váhavě zdvihne ruku na pozdrav. Mojmír se zasměje. „Zdravíčko, doktore!“ zvolá.

„To je manžel tý báby,“ vysvětlí Felixovi. „Objednej něco příšerně drahýho, jdu ho zatím pozdravit.“