III

Kdo z té sympaticky plaché knihovnice (já bych řekla zbytečně zakřiknuté) čekající na příměstský vláček udělal bezmála nejznámější středočeskou ženskou aktivistku?, ptává se Mojmír svého přítele Felixe. Kdo mu ji zkazil?

Vytáhne deset let staré fotografie z jejich první společné dovolené: objímají se na pláži, v tyrkysovém přílivu, oba usměvaví, opálení… Mojmír i Felix bezpochyby vidí zamilovanou, ba oddanou dívku (nahoře bez), já se dívám na nikým nepoučenou samičku v době páření.

„Kdo ji posadil do toho emancipačního rychlíku, v němž dojela až k vlastnoručně šitým menstruačním vložkám, sójovým bio­paštikám, zánětům cizích prsů, ezoterice, obnově keltských tradic, charitě a dalším podobným nechutnostem?“ ptá se řečnicky (Felix se směje, ale měl by si uvědomit, že vršení nesmyslů na sebe ještě není komická nadsázka). „Kdo ji připravil o nevinnost?!“

Mojmír hledá viníka. Potřebuje někoho, vůči komu by mohl nasměrovat svůj domněle spravedlivý hněv. Ne, kupodivu to nejsem já. Podle Mojmírových pokřivených morálních měřítek sice nesu strašlivý kus odpovědnosti, avšak pokud jde o Hedvičinu iniciaci, mám neprůstřelné alibi: když se moje a Hedvičiny životní dráhy proťaly, byla už dávno načatá (Mojmírův termín). Celou indoktrinaci (opět Mojmír) začali Architekt a Zahradník (psát obě povolání s velkými písmeny mě přiměla Mojmírova nenávistná intonace); já jsem prý ve svém anarchistickém (sic!) předporodním centru dílo zkázy pouze dovršila… No není pan spisovatel k zulíbání?

„Víš, kdo?“ opakuje Mojmír.

Felix krčí rameny.

„Řeknu ti to: Já!“

Ano, byl to paradoxně on sám, kdo Hedviku zavedl do míst, kde se navždy nakazila virem mystiky (mystickým nazývá náš malý Einstein všechno, co nedokáže pochopit). Byl to Mojmír, kdo oslovil architekta, jehož moderní hrázděné domy se mu líbily – ale copak mohl předvídat, že ty odlehčeně působící, a přitom bytelné dřevostavby jsou postaveny ve stylu feng-šuej nebo že sám architekt je aktivním stoupencem hnutí Hare Krišna? Copak mohl předpokládat, že na tyhle duchovní kraviny (ach, Mistře, jak obdivuji váš smysl pro přesné pojmenování) narazí v architektonickém studiu, to jest na místě, kde člověk právem doufá v důsledně věcné uvažování? Copak Mojmíra mohlo napadnout, že by v debatách o konstrukci domu či optimálním využití prostoru mohl být prostor pro jing a jang a podobné píčoviny? Copak mohl tušit, že i v technických výkresech základové desky se mohou skrývat bakterie iracionality?

Ale bohužel tam byly.

Kdyby prý považoval schůzku s architektem za potenciálně nebezpečnou, nikdy by s sebou Hedviku nevzal – ale copak si mohl uvědomovat jakékoli nebezpečí?

„Nešli jsme do slumu v Rio de Janeiru, ale za pražským architektem, doprdele!“

Vyčítá si nicméně, že měl být víc ve střehu. Kdyby údajně nebyl takový slepý vůl, všechno mohlo dopadnout jinak. Možná by dnes v hodnotovém žebříčku své ženy byl druhý (hned za dětmi), a nikoliv desátý. A tak dále.

V zájmu objektivity je třeba uvést, že v zařízení architektovy kanceláře nebylo téměř nic, co mohlo vzbudit jeho ostražitost. Malé Buddhovy sošky na polici si Mojmír sice všiml, ale nepřikládal jí valný význam. Architekt, nakrátko ostříhaný a zcela evropsky oblečený padesátník, mu údajně byl sympatický. Seznámili jej se svými představami o domě (limitovanými výší hypotéky): chtěli velkou halu spojenou s kuchyní, krb, ložnici, dětský pokoj, samostatnou pracovnu pro Mojmíra a naštěstí i pokoj pro hosty (ten už léta obývám já, takže pokud Mojmíra přijede navštívit Felix, musí spát na pohovce v obýváku, chichi!). Architekt načrtl tužkou několik možných variant a pro lepší představu jim ukázal fotografie již stojících domů. O feng-šuej se zmínil zcela okrajově: dostatečný prostor, čisté, přehledné linie, žádné šípy ostrých rohů ani sezení zády ke dveřím a tak dále. Mojmírovi to znělo rozumně, ba přitažlivě. Měl nicméně pocit, že by měl promluvit.

„Víte, pane inženýre, že mnohé ptačí samičky hodnotí samečka ještě před spářením podle toho, jaké dokáže postavit hnízdo?“

„Slyšel jsem o tom.“

„Čili váš dům půjde, abych tak řekl, do veřejné soutěže, tak si prosím dejte mimořádně záležet. Jistě chápete, že musím zvítězit.“

A tak dále.

„Mohu znát vaše data narození?“ požádal je v samém závěru schůzky architekt se svým typickým mírným úsměvem.

Mojmír chtěl vědět, k čemu to bude.

„Dělám trochu do numerologie. Vždycky si zákazníky nejdřív proklepnu.“

Hedviku přirozeně zajímalo, jak to dělá, takže architekt jí vysvětlil princip tzv. numerologické tabulky – od níž byl už jen krůček k čínskému zvěrokruhu a čínské medicíně (nemusím zdůrazňovat, že když mi to Hedvika vyprávěla, architekt okamžitě vzbudil mé sympatie; ano, zaplaťpánbůh existují i muži, jejichž pohled na svět je širší než škvíra v hledí středověkého brnění). Ale zpět k Hedvice a našemu tragikomickému hrdinovi: po krátké přednášce o akupunktuře a meridiánech (to jest drahách, kudy v lidském těle proudí energie čchi) svěřila Hedvika tomu charismatickému muži své občasné urologické problémy.

„O svym močáku vypráví Architektovi!“ zuří dodnes Mojmír.

Architekt jí obratem nadiktoval telefonní číslo čínského lékaře, který se usadil v Praze, a český název originální bylinné směsi, která vždy pomohla jeho manželce (Projasnění temné tůňky).

„A bylo to! Tady se to stalo,“ je přesvědčen Mojmír.

Do Hedvičiny středočeské mysli vtrhla celá Čína, tvrdí. Pěšák jejího zdravého selského rozumu byl napaden armádou východního duchovna! Tenkrát to ovšem ještě netušil, a tak si Hedviku pouze přátelsky dobíral. Její poněkud čerstvý obdiv k orientálním učením rozhodně nesdílel.

„Pokud jsem někdy pocítil onen módní hlad po Číně,“ tvrdil, „vždyc­ky jsem jej dokázal uspokojit ve vršovické restauraci Huang-He.“

Ano, tak tohle je Mojmír. Maximum ochoty otevřít se něčemu neznámému pro něj představuje kuře s bambusovými výhonky. Smažené nudle s černými vejci, to už je samotný vrchol spirituality…

„Jaks to říkala? Tao rodí jedno, jedno rodí dvě, dvě rodí tři, tři rodí vše?“ posmíval se Hedvice. „Vážně? A já zas řikám: jedna a jedna jsou dvě a dvě a dvě jsou čtyři – a všechno ostatní jsou kecy!“

Mojmír odmítá žít v iracionálních zmatcích. Miluje řád a nenávidí chaos. Žádné rádobykultovní prostory mezi řádem a chaosem neuznává.

„Ale co když je právě tenhle prostor jediné místo, kde může existovat lidská komplexnost?“ namítám.

„Než mít na mozku nějaký mystický šváby, to budu radši lidsky nekompletní.“

Když o tom tak přemýšlím, Mojmír vlastně celých těch deset let nedělal nic jiného, než že nutil Hedviku, aby jej následovala na území Řádu. Pokud s ním chce sdílet život, pak jedině tam, sděloval jí (nepřímo) nekompromisně. A než vstoupí, ať laskavě použije rohožku a setře si z podrážek ten duchovní bordel! (Hle, Mistrova představa rovnosti pohlaví!)

Po další schůzce je architekt zve na oběd do vegetariánské indické restaurace Govinda (tuhle historku opravdu zbožňuji; vyprávěli mi ji oba, takže znám celý ten křečovitý dialog zpaměti). Mojmír sice ihned pochopí, že k Číně tím jaksi přibude celá Indie, ale ani tváří v tvář stamilionům nových ideologických nepřátel neztrácí sebevědomí.

„Dobře, proč ne?“ souhlasí.

(Dneska už to ví.)

Své vstřícnosti ostatně lituje už o půl hodiny později. Restaurace je k jeho překvapení beznadějně plná. Všichni tři sedí v ponožkách na vyvýšeném dřevěném pódiu a v poněkud nepohodlném polosedu jedí cosi, co podle Mojmíra dokáže ocenit jen ten, kdo – řečeno s Buddhou – nalézá potěšení i v pustém lese, protože po ničem netouží.

„Například po dobrém obědě,“ doplní vždy Mojmír.

Pivo ani jiný alkohol tu pochopitelně nemají, takže se skrytým odporem usrkává jakýsi neslazený čaj. Přemýšlí, zda za všechny ty nezvyklé vůně a pachy může jídlo, nebo skutečnost, že se návštěvníci musejí vyzout. Pozoruje obsluhující mladíky s vyholenými hlavami a začíná pochybovat, zda se jeho život ubírá správným směrem. Má neodbytný pocit, že minulý týden někde špatně odbočil. Vyhlíží z okna (naštěstí pro něj je vidět na rušnou pražskou ulici) a pozoruje tramvaje, pekařskou dodávku a skupinu asfaltérů. Hedvice naopak jídlo velice chutná. Celá září.

„To je lilek?“ ukazuje architektovi kus zeleniny na své vidličce. „Ne, to je slimák,“ utrousí Mojmír.

Její okázalé nadšení ho irituje. Většinou nerad vyvolává spory, ale tentokrát si nedokáže pomoct.

„Takže meditace je stav bez myšlenek?“ namítá. „To mě překvapuje. Logicky bych předpokládal, že meditace je něco jako zklidnění a vyčištění mysli. Stav, kterej člověku umožní přemejšlet o tom, co je v životě podstatný.“

„Ne,“ nesouhlasí architekt. „Správná meditace je, když vědomí zůstane zcela bez obsahu.“

„Takže něco jako umělej spánek? V podstatě takovej vegetativní stav?“

Mojmír slyší sbíječky, skřípění brzd, zvonění tramvají, sanitku – a je za ty zvuky rád. Ještě vděčnější by byl, kdyby si mohl dát biftek. Jeho vděčnost by byla nekonečná.

„Mistr Osho říká, že meditace je zrcadlo, v němž se nic neodráží,“ pokračuje architekt.

Mojmír spolkne něco rozvařeného, co vypadá jako okurka, ale chutná jako kaktus (samozřejmě neví, jak chutnají kaktusy, ale má pocit, že nějak takhle).

„Takže hřbitovy jsou vlastně plný meditujících,“ zasměje se. Jeden z vyholenců mu věnuje nepřátelský pohled.

(„Asi zapomněl, že podle Buddhy nenávist nemůže být nikdy překonána nenávistí,“ vypráví se smíchem Mojmír.)

Architekt se navzdory Mojmírovým invektivám tváří i nadále pobaveně. Hedvika tiskne kolena k sobě, ale stejně jsou jí vidět kalhotky. Mojmír touží vypadnout.

„Něco jsem vám přinesl,“ říká architekt Hedvice a předává jí dárek (původně byl patrně určen i pro Mojmíra, ale vzhledem k vývoji situace se architekt rozhodl dát jej pouze jí). 53 meditačních karet s texty súter k navození vnitřního klidu a ticha, přečte si Mojmír.

„Co je sútra?“ zeptá se s urážlivým chladem.

Ptá se jako celník, kterého obsah vašeho zavazadla osobně vůbec nezajímá, ale přesto je povinen se zeptat. Ptá se jako rodič dítěte, které právě dostalo pamlsek od nepříliš důvěryhodných lidí. Je pevně rozhodnut nenechat se oblbovat.

„Základní výrok,“ říká architekt. „Holé, snadno zapamatovatelné jádro nějaké konkrétní moudrosti.“

Listuje kartami (příliš dlouho na to, aby ho Mojmír v duchu neobvinil z cenzury) a konečně jednu vytáhne.

„Tak třeba tahle,“ říká architekt a ukáže mu ji.

Neposuzující mysl
pozoruje a chápe.

Mojmír se domnívá, že ví, proč to tak dlouho trvalo. Zatváří se příslušně sarkasticky. Hedvika je naopak tou myšlenkou okouzlena, a přestože napětí mezi oběma muži její ženské intuici neuniklo, poněkud netakticky se přidá na stranu architekta (a Buddhy).

„Přesně o to jsem se tady snažila!“ zvolá. „Neuměla bych to samozřejmě tak říct, ale dělala jsem to! Fakt!“

Její bezelstná tvář i věčnému pochybovači Mojmírovi dokazuje, že mluví pravdu. Architekt se usmívá. Mojmírovi pochopitelně připadá, že samolibě.

Následující bohužel nevyhnutelné pracovní schůzky s tím buddhistickým šamanem plánuje Mojmír vždy tak, aby se jich Hedvika nemohla zúčastnit. Muži jak známo žárlí na všechno větší, mozek nevyjímaje.

Další schůzku proto zorganizuje na středeční odpoledne, kdy (jak ví) se Hedvika nemůže uvolnit z práce, a v následujícím týdnu se s architektem domluví na hodinu, kdy je objednána k čínskému lékaři. Hedvika se ovšem Mojmíra nečekaně zeptá, zda nechce jít k lékaři s ní – třeba by mu dal něco na hemoroidy?

„Mast rudé jeskyně?“ posmívá se čtyřtisícileté tradici čínské medicíny náš český mudrc a snaží se získat čas, aby mohl vymyslet nějakou výmluvu. „Ne, díky.“

„Balzám doutnající rokle,“ opraví ho klidně Hedvika, která už nastudovala knihu Na frekvenci čínské medicíny.

Mojmír pochopí, že pokud jde o Hedvičiny názory na zdraví, došlo k nezvratným škodám. Uchýlí se k banální výmluvě: tvrdí, že s ní k lékaři nemůže, neboť jde na oběd s Felixem.

Dovolte, milé sestry, kratičkou vsuvku o Felixovi. Je to Mojmírův takzvaný nejlepší kámoš. Předpokládám, že víte, o čem mluvím: nejlepší kámoš je pro muže nejvyšší karta, trumf (manželka je sice také nejvyšší karta, ale z jiné hry; jestliže nejlepší kámoš je řekněme žaludské eso, pak manželka je žolík – a kanastu a mariáš najednou hrát nelze). Dva nejlepší kámoše obvykle nerozlučně pojí tyto osudové shody: když přijdou o panictví na stejném večírku, když jsou vyhozeni od maturity ze stejného předmětu, když si oblíbili stejnou značku alkoholu, když si jdou na svatbě vzájemně za svědky nebo když si ve stejný den koupí motorku. Občas bývá nejpevnějším svorníkem jejich vztahu fakt, že oba chodili s toutéž dívkou (aby se nemuseli zabít, rozhodnou se, že budou nejlepší kámoši, povznesení nad primitivní žárlivost). A tak podobně. Celoživotní přátelství Felixe a Mojmíra je založeno (kromě společné gymnaziální minulosti) na trapně přeceňované příslušnosti k vyšší střední třídě, na snobské zálibě v drahých vínech a jednosladových whisky a konečně na primitivním mužském šovinismu, který drze vydávají za světonázor.

(Felix bude též svědčit Mojmírovi na svatbě, ale nepředbíhejme.)

Jakmile je Hedvika z doslechu, Mojmír Felixovi zavolá, aby měl v případě potřeby potvrzené alibi (v minulosti už si tuhle službu vzájemně poskytli mnohokrát). Přítel však slyšitelně váhá.

„Neříkals, že je to Žena tvého života?“

„Říkal,“ souhlasí Mojmír. „Je to Žena mého života.“

„Hedvika, nebo ta co s ní obědváš?“

Mojmír marně přemýšlí, jak to kamarádovi vysvětlit.

„Není na tohle trochu brzo? Po pár měsících vztahu?“ ptá se Felix nekompromisně.

I Felixovi se Hedvika líbí, ale především se považuje za jejího přítele (ještě že to není oboustranné) a nerad by ji zradil… (Žádné ukvapené závěry o Felixově charakteru, prosím! Lepší já se občas probudí i v prevítovi.)

„Nejdu s ženskou, ale s chlapem,“ odkašle si Mojmír.

„Chápu,“ promluví po pauze Felix. „Ale měls mi to říct dřív. Před dvaceti lety. Mohli jsme si dost užít.“

A tak dále (nakonec si to hoši se smíchem vysvětlí).

Možná si kladete otázku, jak mohu znát obsah rozhovorů Mojmíra s Hedvikou nebo jeho telefonát s Felixem? Vysvětlení je prosté: Hedvika má výbornou paměť a intuitivní ženský smysl pro detail – a pokaždé mi všechno převypráví do nejmenších podrobností. Navíc ze svého hostovského pokoje mnohé zaslechnu a díky těm obrovským skleněným oknům i leccos zahlédnu, takže když své informační zdroje zkompletuji, mohu bez přehánění prohlásit, že jsem permanentním přímým svědkem toho nepříliš šťastného manželství. A ten telefonát? Budu k vám upřímná: pokud mi výjimečně nějaká informace či replika unikne, dokážu si ji snadno představit. Takhle to je. Mojmír je totiž až komicky jednoduchý člověk. Jako každý misogyn je předvídatelný. Opravdu nepotřebuji všechny jeho žvásty slyšet, protože je umím odhadnout. Nikdy jsem mimochodem nechápala, proč se kolem spisovatelství dělá takový humbuk. Na spisovatelství není nic těžkého – mně to můžete věřit.

Téhož večera v milostném duetu Hedviky a Mojmíra poprvé zazní disharmonický akord. Cha! Mojmír ji zastihne nevysvětlitelně zasmušilou, sotva mu odpoví na pozdrav. Sedí u malé lampičky v obývacím pokoji, na stolku před ní leží dvě meditační karty. Mojmír se shýbne, aby si přečetl text.

Radost, či smutek –
ať člověka potká cokoli,
kráčí dál nedotčený, odpoutaný.

Mojmír se chystá ty kokotiny Gautamy Buddhy s příslušným sarkasmem okomentovat, jenže sdělení druhé karty je poněkud znepokojivé:

Jste jako žlutý list.
Poslové smrti jsou nablízku.
Budete putovat daleko.
Co si vezmete s sebou?

První, co Mojmíra napadne, je, že ten Mao medicíny (po Pekingu a pánvi Wok je Mao třetí – a poslední – čínské slovo, které náš intelektuál zná) Hedvice mylně diagnostikoval nějakou strašlivou chorobu. Podrobí ji necitlivému výslechu, který vydává za starostlivý zájem – a dozví se, že jedinou Hedvičinou zdravotní obtíží je banální svědivá mykóza, kterou do týdne vyléčí Krém rodinného štěstí.

Tak proč ten smutek? Mojmír si její náladu neumí vysvětlit. Hedvika mlčí.

V půl třetí ráno Mojmíra probudí tichý pláč. Rozsvítí lampičku, dojde si vyčistit zuby, učeše se, vrátí se do ložnice a posadí se naproti Hedvice. Mírně, ale důrazně trvá na tom, aby mu poskytla nějaké rozumné vysvětlení. Po nekonečném vrtění hlavou a dvou dalších kolech pláče se mu ho dostane: když šla od čínského doktora, potkala ve městě Felixe. Na obědě s Mojmírem nebyl. Nepřesvědčivě cosi blábolil o posunutém čase a feng-šuej.

„S kým jsi tedy obědval?“ ptá se Hedvika a v očích má slzy. „A hlavně: proč jsi mi to zatajil? Musels mít nějaký důvod a já si ten důvod bojím představit.“

„Tehdy ještě byla schopná žárlit,“ tvrdí Mojmír. „Dneska by si nepamatovala, s kým jsem na ten oběd měl jít. Zapomněla by to ve stejný vteřině, kdy jsem jí to řek. Dal bych půl království za to, kdyby na mě aspoň trochu žárlila – a víte proč, milostivá? Protože žárlivost je důkaz zájmu!“

No comment.

Mojmír tedy nemá jinou možnost, než Hedvice předložit důkazy své nevinnosti: ukáže jí definitivní studii domu, kterou od architekta dnes dostal, a do nejmenších detailů jí vylíčí dnešní schůzku (za otřesný zážitek v Govindě se architektovi pomstil obědem v Ambiente, kde si záměrně objednal ten největší a nejkrvavější kus krávy, jaký mohl dostat, a k němu celou láhev červeného…). Kajícně přizná svou averzi vůči architektovi i strach, že by mu mohl Hedviku odvést do duchovních krajin, kam už by za ní nemohl.

Samička je dojatá. Její oči se zase smějí.

A tak dále.

Na poslední (doufá pevně Mojmír) schůzku s architektem tudíž nemůže Hedviku nepřizvat. Výslovně jej však žádá, aby tentokrát laskavě vynechal Východ a držel se spíše Západu.

„Čili abych byl zcela konkrétní,“ praví Mojmír nelítostně, „méně Buddhy a reinkarnací, a naopak víc plovoucích podlah, sádrokartonů a dlaždiček, jestli si rozumíme?“

„Ale jistě,“ říká architekt.

Zní to uraženě, nicméně architektovy dotčené city jsou to poslední, co by Mojmíra trápilo. Miluje Hedviku, nikoli pana architekta. Ten sice Mojmírovo přání formálně dodrží a na moudrosti Orientu opravdu nezavede řeč ani jedinkrát, avšak už po půlhodině – zjišťuje Mojmír rozladěně – se s Hedvikou začíná bavit o homeopatii. Já toho chlapa zabiju! vzteká se v duchu (úspěšnost homeopatické léčby Mojmír nedokáže racionálně pochopit, takže je to pro něj jen další mystika). Až v příštím životě bude stavět dům, rozhodně neosloví žádného architekta, ale vybere si z katalogu dům typový, v němž už bydlí desítky jiných rodin, umiňuje si Mojmír. Než aby ještě jednou poslouchal tohle, bude klidně bydlet třeba v okálu.

„Na homeopatii mám vcelku jasný názor,“ promluví.

Pokud Hedvika a pan inženýr chtějí, rád jim ho řekne.

„Prosím,“ vybídne ho zdvořile architekt a pohlédne na Hedviku.

„Popíšu vám přípravu homeopatik: vezmete dva miligramy síry, například, vhodíte je do osmdesátilitrovýho sudu s vodou, pořádně zamícháte – a sud vylejete.“

Koutky Mojmírových úst zacukají. Architekt vzdychne.

„Potom sud důkladně vypláchnete,“ pokračuje s gustem Mojmír, „a znova ho vylejete – ale tak, aby na dně zůstala trocha vody. Řekněme dvě deci. Z těch pak vyrobíte čtyři palety homeopatik Sulfur.“

„Obávám se, že to poněkud zjednodušujete,“ odváží se namítnout architekt.

Je vidět, že i on sám by už raději zvolil nějaké jiné, neutrální téma – jenže Hedvika hned vzápětí stočí řeč k celostní medicíně.

„Ale jistě,“ souhlasí naoko Mojmír. „Pacienta je nutný vidět jako celek, a ne jenom jako žlučník nebo slezinu… Není to přece žádný orgán, ale zcela konkrétní pan Novák se zcela konkrétní historií svých minulých nemocí, rodinných anamnéz, s určitým životní stylem, zaměstnáním, psychikou a tak dále.“

Architekt na krátký okamžik pošetile uvěří, že by z Mojmíra mohlo poprvé vypadnout něco kloudného. Mojmír ovšem na Hedviku zamrká, čímž jeho naději zmaří.

„Takže když si pan Novák zlomí holeň, neměli by mu léčit jenom tu holeň, ne? To je překonanej přístup. Měli by ho zasádrovat celýho!“

Mojmír se (představuji si) směje vlastnímu hloupému vtipu. Hedvika mu pohladí hřbet ruky – což je, jak všechny víme, tradiční způsob, kterým žena vyjadřuje partnerovi nesouhlas.

Ještě je však čeká měření patogenních zón, na kterém architekt trvá. Nanejvýš trpělivě Mojmírovi vysvětlí, o co jde – koneckonců už ví, s kým má tu čest (s ignorantem).

„Patogenní zóny lze změřit i exaktně,“ přesvědčuje ho. „Obvykle se kryjí s místy výskytu podzemní vody – a tu zcela přesně nacházejí i přístroje.“

Architekt slovo přístroje zdůrazní, neboť ví, že je to slovo, které má v omezeném světě fanatických racionalistů Mojmírova typu respektované místo.

„Mojmíre,“ říká co nejmírněji, a dokonce se svého problematického klienta zlehka dotkne, „nechte mě ty patogenní zóny změřit. Znám jednoho šikovného kluka –“

„S přístrojem?“

„Bez přístroje, ale je to… Nebude vás to nic stát, uděláme to zadarmo. Nemůžete nic ztratit. Jenom získat.“

Hedvika samozřejmě horlivě přikyvuje, což je jen další důkaz její poctivosti: kdyby měla špetku smyslu pro taktiku, přikyvovala by méně. Tvářila by se stejně skepticky jako Mojmír.

„Co konkrétně získáme?“ ptá se nedůvěřivě spisovatel.

„Lepší spaní třeba. Nebudete pak stěhovat postele po celém domě. Takových případů znám spoustu.“

„Proč bychom to dělali? Postele dáme do ložnice a tam je na­vždycky necháme. Slyšel jsem, že některý lidi maj postele v kuchyni nebo v koupelně, ale já jsem spíš tradicionalista. Jak se říká: Starýho psa novejm kouskům nenaučíš.“

Architekt si beze slova stiskne kořen nosu a druhou rukou si prohrábne prošedivělého ježka. Mojmírova numerologická tabulka sice naznačovala jisté problémy, ale že to bude takhle zavilý beran, to architekt netušil.

„Moment,“ říká. „Dejte mi minutku.“

Hledá cosi v nadité aktovce a vytahuje hlavní trumf: plánek původního uspořádání staré slezské vesnice. Je tu náves, rybník, kostelík, jednotlivé domky. Patogenní zóny jsou vyznačeny červeně. Všechny domy stojí mimo červené území.

„Wow!“ předstírá ohromení Mojmír. „A kdo jim to tenkrát změřil – aby to postavili správně?“

„Šikovný proutkař by to sice dokázal, ale na něj lidé většinou neměli peníze. Šlo to ostatně udělat jednodušeji.“

„Vyprávějte. To mě vážně zajímá.“

Architekt se uchechtne.

„Na celé území, kde chtěli stavět, nahnali stádo dobytka.“

„A vy sem naženete toho šikovnýho kluka.“

„Kde krávy polehají, patogenní zóny nejsou. Psi nebo ovce je samozřejmě vycítí taky.“

„Takže do patogenní zóny si může lehnout jenom vůl.“

„Vy jste zkrátka nevěřící Tomáš!“ zvolá architekt.

Hedvika se k Mojmírovi konečně přitiskne (taky ji to mohlo napadnout dřív) a udělá na něho prosebné oči. Mojmír dlouze přemýšlí. „Tak jo. Tak nám ty patogenní zóny změřte.“

Domluví se na čtvrtek 5. července – jde sice o cyrilometodějský svátek, a tudíž o volný den, ale architekt Mojmíra ujistí, že kluci jej pro slavného spisovatele rádi obětují (spíš jej coby buddhisté neslaví, napadne možná Mojmíra, ale naštěstí si to nechá pro sebe).

Dne 5. července roku 2001 se Hedvika poprvé otevřeně vzepře Mojmírově vůli. Mojmír ten slunečný čtvrtek dodnes nazývá Den zrady (když jsem to slyšela poprvé, nevěřila jsem vlastním uším; muži o ženách rádi mluví jako o hysterkách, ale řekněte samy, milé sestry, dopustila by se některá z nás takhle afektovaného patosu?). Počasí se ovšem vyvede: nebe je bez mráčku, fouká příjemný větřík, mezi stébly trávy neslyšně poskakují kobylky. Stavební parcela na samém okraji městečka je překvapivě rozlehlá (ono překvapivě vztahuji k velikosti Mistrova talentu, chichi). Hedvika, Mojmír a architekt sedí na kostkované „piknikové“ dece, kterou Mojmír od nepaměti vozí v autě (vzhledem k jeho známé promiskuitní minulosti jistě chápete, proč to nevinné slovo zpochybňuji uvozovkami; když se seznámil s Hedvikou, měl naštěstí aspoň tolik vkusu a soudnosti, aby nechal všechny ty nechutné fleky vyčistit). Hedvika rozděluje sendviče, zatímco Mojmír z cestovní lednice vyndává láhev růžového vína a dvě sklenice (architekt je abstinent a pije vodu). Bukolická idylka. Jediné, co narušuje Mojmírův pocit letní pohody, je ten mladý, štíhlý, do sněda opálený ezoterik Láďa, který o padesát metrů dál popochází po parcele s napřaženýma rukama, občas se zastaví a oranžovým sprejem označkuje posekanou trávu. Dlouhé vlasy má stažené vyšívanou čelenkou. Nemá virguli ani proutek. Jeho tvář – alespoň podle Mojmíra – neodráží žádné mentální úsilí. Kdyby aspoň mumlal abrakadabra, myslí si Modrovous. Na nebi se objeví letadlo mířící k Praze.

„Z vejšky to možná vypadá jako Pollock,“ prohodí Mistr. „Třeba nám za chvíli zavolaj z Ruzyně, že nějakej Amík chce naši parcelu koupit.“

A tak dále.

Když jsou patogenní zóny vyznačeny, senzibilní mladík se vrací. Celý se leskne potem. I on odmítne víno a lačně pije vodu. Potom modrýma očima pohlédne k nedalekému třešňovému sadu a vyjádří naději, že tam najde pár suchých větví, aby si mohl zapálit malý ohýnek.

„Ohýnek? K čemu?“ nechápe Mojmír.

„Musím dostat z rukou tu negativní energii,“ odpovídá Láďa s orientálním klidem (vypráví mi později Mojmír).

Architekt souhlasně přikývne. Hedvika se tváří neutrálně. Moj­mír se domnívá, že se přeslechl.

„Malý oheň?“ opakuje. „Abyste si opálil negativní energii?“

Láďa se usmívá. Mojmír není první zajatec racionalismu, s nímž se v životě setkává.

„Z dlaní?“ hlesne Mojmír.

Pohlédne na architekta.

„Moment,“ říká. „Co kdybysme se na tohle vykašlali? Vážně se bez toho neobejdem? Nekažme si den podobnejma opičárnama.“

Mladík rezolutně zavrtí hlavou a míří k sadu. Jde velmi rychle, skoro běží.

„Kolik vteřin mu zbývá?“ ptá se Mojmír architekta. „Aby se stihl detoxikovat? Než zemře?“

A pak to přijde: Hedvika věnuje Mojmírovi krátký pohled obsahující němou výčitku a vydá se za mladíkem. Považte: řadová knihovnice se postaví slavnému spisovateli! Společně s mladíkem sbírá větve a zapaluje oheň. Láďa se rukama jako by mazlí s plameny. Hedvika nadšeně přihlíží.

„V den, kdy si celý náš národ připomíná příchod křesťanských věrozvěstů,“ křičí Mojmír, „se moje snoubenka demonstrativně spolupodílí na černé magii!“

Chichi!

Převažující část Hedvičiny osobnosti si však navzdory Mojmírovým pochmurným vizím i nadále zachovává smysl pro praktičnost – důkazem budiž například to, že nepřestává kupovat ryze komerční časopisy o domech a o nábytku. Netouží po domě z hlíny nebo ze slámy, její představy jsou vcelku tradiční.

„Nádor alternativnosti v té době zabíral jen malou část jejího mozku, a dokonce se zdálo, že není zhoubný,“ líčí to dnes s obvyklou žvanivostí Mojmír.

Tehdy ho trápí jiný (samozřejmě nanejvýš komický) problém: Hedvika zmíněným časopisům věnuje stále víc času. Mojmír sice oceňuje její návrat k materialismu, ale na druhé straně ho začíná znepokojovat, že nad články o dřevostavbách tráví Hedvika víc času než s ním. Povídají si třeba jen deset dvacet minut, ale časopisy o domech si pak Hedvika prohlíží celý večer.

„Vždycky jsem si myslel, že ten dům bude ulitou naší lásky – ale teď mě malověrně napadá, jestli naše láska není spíš ulitou pro ten barák?“

Zábavné! Náš univerzitně vzdělaný ptáček vážně věří, že je pro samičku důležitější než hnízdo a vejce! Naivně doufá, že až bude dům hotový, zlepší se to, jenže ono se to přirozeně zhorší: Hedvika sice už tolik nečte časopisy, ale o to víc ji začínají zajímat kachličky do koupelny, záclony a kuchyňské skříňky. Mojmír sice chápe, že všechny ty nové a krásné věci, které v dokončeném domě denně přibývají, dokážou Hedvice udělat větší radost než on, starý a okoukaný Mojmír, ale současně ho jaksi mrzí, že zajímavější než on jsou pro ni i záclony nebo centrální vysavač.

A to ho ještě čeká zahrada.