XIX

Sára a ostatní děti centralizovaných matek, jak ženy z Mateřského centra nazývá Modrovous, pomalu dorůstají do školního věku a na debaty o fotografiích zmrzlých vodních krystalů náhle není čas. Je třeba začít mluvit o tom, do jaké školy půjdou – jenže žádná škola v okolí neodpovídá Hedvičiným vysokým nárokům.

„Fanatický nadšení pro biopotraviny a vlastnoručně šitý vložky vystřídalo fanatický nadšení pro domácí vyučování, pochopitelně spojený s fanatickou kritikou státního školství,“ stěžuje si Mojmír.

Hlavní propagátorkou domácího vyučování je Svatava, která postupně zaujme Lídino místo.

„Z mýho života se stal pološílenej orloj, v jehož okně se rok co rok zjeví apoštol nějaký fungl nový víry!“ pokračuje Mojmír. „Respektive apoštolka. Začalo to architektem, z kterýho se vyklubal stoupenec Hare Krišna, po něm přišel zahradník-lunatik, pak samozřejmě vy a vaše bláznivý teorie o vlčích ženách, pak Xenie, po ní biovdova Lída – a nakonec tahle Svatava, která zažívá orgasmus, kdykoli slyší slovo alternativní. Která bude adorovat každou nestátní školu, i kdyby její žáci nakrásně nosili uniformy a samopaly. Co přijde napřesrok?“ ptá se Modrovous řečnicky (Charita a tamal, pokud to chcete vědět už teď).

„Jedinej podstatnej rozdíl mezi Lídou a Svatavou je v tom, že její manžel ještě žije,“ překrucuje realitu Mojmír.

Podle něj je Svatava sice míň švihlá, ale o to víc je prý zavilá: snad jen severokorejské školství je podle Svatavy horší než to české; prvních sedm let života rozhoduje, pak už je na všechno definitivně pozdě; dát dítěti pohlavek znamená ztratit jeho důvěru a vlastní sebeúctu – podobné názory, s nimiž nelze než souhlasit, jsou pro Mojmíra důkazy zavilosti a fanatismu. Marně mu vysvětluji, že ani já bych například nikdy pro dítě nevybrala školu, kde dávají známky.

„Myslíte čistě hypoteticky,“ poznamená uštěpačně. „Jaksi v případě, že byste děti měla, že?“

Na jeho urážky jsem zvyklá.

„Ano, čistě hypoteticky.“

„A proč ne? Protože školy, kde dávaj známky, jsou jako restaurace, kde maj plastový příbory?“ žvaní Mojmír, pro něhož je život jeden velký steak house. „Protože podle vás dostat známku je něco jako chytit filcky?“

Bez komentáře.

Domácí vyučování se navzdory jeho lamentacím úspěšně rozběhne. Mojmír si náhle nevzpomíná, proč se vlastně nad Bioklubem tak rozčiloval. Čůrání vstoje mu s odstupem času začíná připadat neškodné. Bioklub je koneckonců jenom ve středu, ale šílenství zvané domácí vyučování se děje denně!

Svatava, Hedvika i Xenie jsou přesvědčeny, že než se dítě začne učit o současném světě, musí poznat, jak vznikl. Začínají proto Velkým třeskem: každé z dětí dostane pytlík lega (včetně těch úplně nejmenších kostiček) a v zájmu poznání je jim dovoleno, aby těch několik set kousků rozmetaly po Mojmírově domě.

„A právě takto vznikla naše Galaxie,“ říká spokojeně Svatava. „Mléčná dráha.“

„Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun,“ vyjmenuje planety Sára.

„A Pluto,“ vzpomene si Modrovous na svou školní docházku. Děti se mu smějí: Pluto bylo dávno ze sluneční soustavy vyřazeno. Copak Mojmír neví, že Pluto je pouhá trpasličí planetka?

Inu, neví.

Z jednotlivých místností Mistrova domu se postupně stávají improvizované školní třídy. Jsou tu nástěnné mapy, globusy, slovníky, magnetická písmenka, horniny, zarámované obrazy velryb, delfínů a dalších kytovců, počítadlo, lidská kostra, tabule a křídy. Snad každý den přibude něco dalšího: sušené květiny, siluety křídel dravých ptáků, státní symboly, jeskynní kresba mamuta, rybí šupiny. Neuplyne týden, aby Xenie, Svatava nebo Hedvika vlastnoručně nevyrobily další názornou pomůcku: kurz první pomoci ve formě stolní hry, zábavný kviz o ohrožených zvířatech nebo modely planet sluneční soustavy v měřítku odpovídajícím jejich skutečné velikosti.

„Čtyři hodiny vyráběj pomůcku, kterou pak potřebujou deset minut. Ukážou ji dětem ze všech stran, přidaj nějakej ten komentář – a pak tu věc navždy odložej,“ nechápe Mojmír. „Takhle neefektivní dokáže bejt jenom ženská,“ dodává předpojatě.

Jeho oblíbené obrazy Hedvika s omluvou sundává ze stěn a nahrazuje je vláčky s očíslovanými vagony a časovými přímkami. Jemné čínské grafiky, které si přivezl ze čtení na Tchaj-wanu, vystřídala kresba postavení palců u gibbona, orangutana, šimpanze, gorily a člověka – a namísto kultivovaného humoru Jiřího Slívy má nyní Mojmír denně před očima polodementní chlupatý ksicht jakéhosi australopitheca. U snídaně se mluví o trávicím traktu, u oběda o tektonických deskách a u večeře o Altamiře.

A tak dále.

Na drahé italské dlažbě v přízemí se jednoho rána objeví pětimetrová bílá elipsa, po které děti před vyučováním chodí, aby se zklidnily. Funguje to. Jediný, kdo zůstává nervózní, je Mojmír.

„To neni život, to je projekt!“ úpí.

Proč se tohle všechno nemůže odehrávat ve škole? ptá se. Proč se školou stal jeho barák? Proč když otevře skříň, vypadne na něj pokaždé replika pravěkého kyje? Když si chce na gauči přečíst Respekt, tlupa malých neandertálců (v kůžích, které zbyly po jeho babičce kožešnici) po něm hází dřevěná kopí. Proč s Hedvikou nemůžou dětem večer podepsat domácí úkoly a jít si lehnout? Proč nemůže chodit na třídní schůzky a poslouchat, v čem jeho dcera vyniká? Proč ho Hedvika o tuhle radost připravila? Proč se nemůže dívat mladým učitelkám na prsa? Proč musí kupovat sedmimístné auto, aby Hedvika mohla vozit na exkurze úplně cizí děti?

A tak dále.

Touží odjet někam, kde nebude pětkrát denně zakopávat o papírový Saturn. Je únor, normální lidé jezdí lyžovat – ale pan spisovatel pojede k moři. Do exotického ráje… Dříve si ráj představoval jinak, ale dnes je to pro Mojmíra především místo, kde člověk nenaráží na žádné vyučovací pomůcky.

Objedná šestnáctidenní zájezd na ostrov Mauricius a před odletem Hedvice výslovně zakáže jakékoli pokusy o vzdělávání.

„Ten ostrov je bývalá kolonie, ale nebudeš dětem ani mně nic vykládat o koloniích. Ostrov obklopuje oceán, nikoli biom. Dobře si to zapamatuj. Chemický složení písku na pláži nás nezajímá. Jsme na dovolený, ne na exkurzi. Jedeme si od vzdělávání odpočinout – já teda rozhodně. Ryby budeme jíst, nikoliv je pitvat. Nebudeme se starat o to, jak dýchají, ale kolik stojí, jasný? Sára může zkoušet mluvit anglicky, ale nikdo, opakuju nikdo jí nebude opravovat předložky. Jasný?

Půjdeme se klidně podívat na východ nebo na západ slunce, ale nebudeme mluvit o vodíku, o heliu a už vůbec ne o protuberanci.“

Prohlíží její zavazadla. Jako zuřivý celník hledající heroin zkoumá, zda Hedvičin kufr nemá dvojité dno skrývající slabikář, početní úlohy a test z vlastivědy.

Hedvika jeho nařízení dodržuje. Dovolená se vydaří. Jejich luxusní apartmá denně uklízí domorodá posluhovačka: po podlaze ani po stolech se nic nepovaluje. Na stěnách nevisí nástěnky. A tak dále. Mojmír září. Mluví o regenerační schopnosti lásky…

Na poslední večer zařídí překvapení: romantickou večeři pod hvězdami (děti jim pohlídá Mojmírova dcera z prvního manželství, kterou vzali s sebou). Hedvika si oblékne své nejlepší letní šaty. Na její opálené šíji svítí diamant, který dostala k výročí svatby. Mojmír – jak jinak – má na sobě košili od Armaniho.

Na pláži už je připraven masivní stůl z kalabového dřeva, na něm bílý ubrus a stříbrné příbory. Svíce a louče planou. Osobní číšník je zdvořilost sama. Podávají se krevety s kokosem, kari z mečouna a poisson à la créole, ryba zapékaná v banánových listech. Příliv šumí, hvězdy září. Pohádka neskončila, doufá princ.

„Stejně je to neuvěřitelný, viď?“ říká Hedvika okouzleně.

Mojmír přikývne. Ješitně se domnívá, že manželka má na mysli jejich životní příběh, že její vnitřní zrak si znovu přehrává pohádku o Popelce – jenomže ona studuje Mléčnou dráhu.

„Mléčnou dráhu je tady na jižní polokouli vidět jasněji, protože jižní pól Země míří přibližně ve směru zářivého jádra Galaxie. Věděl jsi to?“

Její poznámka bez povolení ke vstupu překročí hranici romantiky a směřuje na území celoživotního vzdělávání, avšak Mojmír se to pro jednou rozhodne tolerovat.

„Ne.“

Hedvika zakloní hlavu k noční obloze a otočí se kolem dokola. Je trochu opilá, a proto se dál dopouští zakázaných věcí.

„Dokážeš si představit, že před třinácti miliardami let tu nebyl ani čas ani prostor?“

Mojmír zmobilizuje poslední nezletilé vojíny své trpělivosti (starší vice odpustit.

„Ne,“ usměje se. „Dala by sis moučník?“

Jenže Hedvika se stále odmítá vrátit na zem.

„Že nebylo nic?“

„Co třeba flambovaný ananas?“

Mojmír uvažuje v kategoriích hodin, ona mluví o miliardách světelných let – tak jak se mohou potkat?

„Umíš si představit, že jednoho dne všechny hvězdy vychlad­nou?“

„Obávám se, že je oba předběhnem.“

„Nebo že se všechny Galaxie, hvězdy, planety i atomy roztrhnou a dojde k Velkému rozervání?“

Mojmír v duchu napočítá do deseti.

„Změň téma,“ žádá ji.

Ale jeho žena radostně nabere do dlaní horký noční vzduch.

„Tady je plus třicet – a ve vesmíru je mínus dvě stě sedmdesát! To je tři sta stupňů rozdíl!“

Mojmír má pocit, že na něj z vesmíru ledově táhne.

„Ty seš ztracenej případ,“ říká.

Ve své sebelítosti se cítí jako nějaká trpasličí planetka. Právě se na své oběžné dráze dostal tak daleko od Hedvičina slunce, že zcela zamrzl. Cítí se, chudáček, jako to vyřazené Pluto. Napadne ho, že svést a opustit už dávno není jen stará mužská podlost, nýbrž zcela současná ženská zbraň. Vstane a odchází.

Co jsem mu udělala? diví se právem Hedvika.

Nazítří odlétají zpět do zmrzlých Čech (cestou na letiště vidí Hedvika poprvé v životě slumy, což v ní Mojmírovými slovy aktivuje časovanou bombu charity – ale o tom za chvíli). Doma se vše rychle vrátí do starých kolejí.

„Já konkrétně na kolej devátou,“ říká hořce Mojmír.

Ano, v aktuálním manželčině TOP TEN už je devátý, hned za domácím vyučováním. Už i trilobiti a přesličky zajímají jeho ženu víc než on. A já se jí vůbec nedivím.

První dubnový víkend je dostatečně slunečný a teplý, takže spisovatel vyleze ze své nory na denní světlo; posadí se na terasu a pozoruje nás. Právě s Hedvikou, Svatavou a Xenií natahujeme po zahradě padesátimetrové pásmo, abychom dětem co nejnázorněji předvedly, jak velcí byli dinosaurus, brontosaurus a tyranosaurus. Otevře si láhev vína, ale nám nenalije. Možná si užívá chvilkovou iluzi návratu patriarchátu: on chlastá, my pracujeme. Určitě nám ale závidí pedagogické nadšení, všechen ten elán, kterého se mu nedostává.

Ukáže se, že brontosaurus dosahoval výšky a délky domu. Velikost vyhynulého zvířete zjevně zaskočí i Mistra; podobný údiv nedávno projevil, když se od své pětileté dcery dozvěděl, že neandertálci měli větší mozek než dnešní člověk.

„Třeba je příčina v tomhle,“ pravil tenkrát zamyšleně. „Třeba nám – nebo vám – prostě chybí část mozku.“

Když vypije polovinu láhve, vstane, ukradne nám pásmo a napříč trávníkem je rozvine na maximum. Děti ho zvědavě pozorují.

„A takhle veliká je samice tyranosaura emancipace,“ říká spokojeně. „Jde o úplně novej druh.“

Děti jsou zmatené, my se rozpačitě usmíváme.

„Loví jenom muže. Obvykle jim trhá vnitřnosti. Některý chlapi se jí bojej natolik, že se podřežou ještě předtím, než zaútočí.“

„To není vůbec vtipný,“ zlobí se Xenie.

„To nemá bejt vtipný. Dneska je to ještě mládě, ale za pár let všechny muže zabije. Zůstanete samy.“

„Jinými slovy jste proti ženské emancipaci,“ říkám.

„Nikoli. Jsem jenom proti takovýmu osvobození ženy, který ohrožuje svobodu muže.“

„Ach tak.“

„Věřte nebo ne, já jsem dokonce pro pozitivní diskriminaci žen,“

pokračuje nečekaně. „Protože vám to za všechna ta století prokazatelnýho útisku dlužíme. Bezpochyby vám rovněž dlužíme cosi jako veřejnou historickou omluvu.“

„No aby ne,“ konstatuje útočně Svatava.

„Nechtěl bych ale, aby se to teď jenom otočilo. Abysme byli diskriminovaný pro změnu my chlapi. To je celý.“

Modrovous se podívá přímo na mě.

„Taky bych uměl popsat, v čem jsme jedinečný, nezkrotný, odvážný a tak dále – a na rozdíl od Clarissy Pinkoly, pí ejč dý, bych k tomu nepotřeboval ani pohádky, ani pět set stránek – jenže tudy cesta nevede. Když budem pořád jenom zdůrazňovat, co nás rozděluje, nikam se nedostanem.“

Usmívám se.

„Od spisovatele bych čekala víc než jen samá klišé.“

Mojmír mě pozoruje.

„Víte, co mě právě napadlo?“ říká. „Že Modrovous jste vy.“

„Skutečně? Neříkejte!“

„Nechápu, že mi to došlo až teď. To vy jste ten, kdo zabíjí.“