XII

Anesteziolog odchází hned po rozhovoru s Mojmírem, ale spisovatel a Felix zůstanou až do zavírací hodiny. Oba se opijí. Mojmír mimo jiné tančí na pódiu, vesele povzbuzován dvojicí japonských turistů; naštěstí se nesvlékne. Nakonec rusovlasé striptérce (stejně to bude jenom přeliv, říká si) obšírně líčí vzestup a pád svého manželství; Felix si mezitím u stolu zdřímne.

Když vyjdou ven, začíná se rozednívat. Motají se vylidněným centrem města a potom se usadí v zakouřeném nonstopu, kde si objednají becherovku a tonik.

„Lahoutová se rozvedla,“ říká Mojmír ztěžka Felixovi. „Věděls to?“ „To jsem ti řikal já, vole.“

„Harry je taky rozvedenej.“

Felix potřebuje na vzduch. Mojmír u výčepu zaplatí a nechává výčepnímu absurdně vysoké spropitné; ten se přesto (nebo právě proto) tváří pohrdavě. Ještě chvíli se bezcílně procházejí a potom se sesunou na lavičku před kavárnou, která otvírá v osm; zde se posléze nasnídají.

Dvojitá káva Mojmíra trochu vzpamatuje. Touží jet domů, ale uvědomuje si, že nejdřív se musí v Nuslích vyspat. Takhle k ženě a dětem přijet nemůže. Oknem kavárny zahlédne v dálce přijíždějící osmnáctku; spěšně se rozloučí s Felixem a k vlastnímu překvapení se mu podaří tramvaj doběhnout.

V tramvaji plné lidí jedoucích do zaměstnání Mojmír okamžitě usne a hlasitě chrápe; zastávku u Nuselské radnice tudíž přejede a na konečné Na Veselí jej přijde vzbudit řidič. Mojmír se lekne. Obává se nepříjemností, leč tramvaják jej pozná a chová se přátelsky.

„Dlouhá noc, Mistře, co?“

Mojmír zbytečně obšírně odpovídá. Hovor se nezadržitelně mění v besedu se čtenářem v uniformě Dopravního podniku; po jejím skončení si řidič spisovatele vyfotografuje. Není to ten tramvaják, co si fotí všechny celebrity, které vezl? říká si Mojmír (kdesi o něm četl) a současně si představuje možný titulek v Blesku (Ožralý za bílého dne!).

Uvědomí si, že je prakticky na Pankráci a že je středa. Podívá se na hodinky. Možná to není dobrý nápad, ale když už se po vzoru Jaroslava Duška rozhodl řídit intuicí a nezkoumat ji, nemůže dělat nějaké účelové výjimky, říká si. Do hotelu Panorama dojde pěšky; naděje, že cestou definitivně vystřízliví, se ukáže býti lichá: při vstupu tvrdě narazí do prosklené stěny. Mladší ze dvou recepčních se jej s drzou převahou abstinentů zeptá, zda potřebuje postel.

„Nikoliv,“ říká Mojmír upjatě. „Jdu na kurz kojeneckého plavání. Předpokládám, že ještě neskončili?“

Se svou výslovností je vcelku spokojen, ale oběma recepčním i tak pocukává koutek. Starší z nich se ptá, kdeže má v tom případě kojence?

„Potřebuji se slečnou instruktorkou konzultovat vážný problém s naším malým delfínkem,“ říká Mojmír s výrazem, který mylně pokládá za koketní. „Dcerce se při zanoření příliš brzy vynořuje ocasní ploutvička, takže pokaždé ztratí rychlost. Chápete.“

„Které dcerce?“ zeptá se mladší recepční. „Sáře, nebo Báře?“

Dívá se mu přímo do očí. Pokud jej chtěla zahanbit, povedlo se jí to. Mojmír pokývá hlavou, zatváří se jako Mick Jagger (alespoň si to myslí) a odchází k výtahům.

„Ale to je překvapení!“ přivítá jej jedna z matek, sotva v nejvyšším patře vrávoravě vystoupí. V životě tu ženskou neviděl. Zpod velké osušky jí vylézají mokré plavky a celulitida. Dítě, které drží v náručí,

má fialové rty. Doprdele, copak jsem veřejnej majetek? myslí si nakvašeně Mojmír.

„Karlík vám nastydne,“ říká mdle.

„Eliška!“ směje se dáma. „Čemu vděčíme za vaši návštěvu?“

„Chlípnosti.“

Žena zamrká. Naštěstí přichází instruktorka.

„Co tu chceš?“

Na rozdíl od ostatních matek má dvojdílné plavky. Nemá celulitidu ani fialové rty. Mojmír si svléká tričko, instruktorka se mu v tom pokouší zabránit; současně ho spěšně odvádí dozadu k bazénu, aby jej izolovala od žen, které s miminky míří k šatně. Na dálku jim udílí pokyny stran příští hodiny. Mojmír využije její nepozornosti, bleskurychle si svlékne kalhoty a slipy a vklouzne do teplé vody. Teprve nyní si všimne, že si zapomněl sundat ponožky a že dvě matky jej šokovaně pozorují. Věnuje jim vyzývavý pohled. Instruktorka matkám cosi omluvně šeptá a potom se brodí k Mojmírovi.

„Ty ses normálně zbláznil!“

Mojmír si v mělké vodě klekne, takže hladina mu dosáhne až k ústům. Zavírá oči.

„Pohoupej mě.“

Instruktorka se uchechtne.

„To myslíš vážně?“

„Ano.“

Přepadne do její náruče, musí ho zachytit.

„Jsou tu kamery,“ říká dívka.

„Seru na kamery.“

Instruktorka se znovu zasměje.

„Fakt chceš pohoupat?“

„Ano.“

I ona poklekne, podebere jej pod lopatkami a pod stehny a začíná jím pohybovat, jako to dělávala ve vaně s jeho dcerkami.

„I písničku,“ žádá Mojmír.

„Děláš si srandu?“

„Ne. Prosím.“

Oči má stále zavřené. Instruktorka zaváhá, ale po chvíli Mojmír uslyší důvěrně známý tichý nápěv:

Houpy hou, krávy jdou, nesou mlíčko pod vodou…

Krása, myslí si Mojmír. Veliká krása.

Když odchází, tutéž písničku si významně broukají i obě recepční.

I přes clonu opilství si připadá trapně. Náhle se mu zdá, že jeden hlas přibyl. Otočí se: ano, instruktorka zpívá s recepčními. Smějí se.

Ženo, tvé jméno je Zrada, říká si Mojmír.