XXI

Co tak strašného Popelka viděla cestou na letiště?

„Právě že skoro nic!“ nechápe Modrovous. „Dvacet chatrčí bez elektriky a pár lehce zanedbanejch děcek se soplem pod nosem, to bylo celý. Řidič na to šlápnul a za chvíli bylo po tyátru.“

V letadle ovšem Hedvika odmítla jak lososa, tak jehněčí na rozmarýnu, a nedala si ani víno; nakonec to prý došlo tak daleko, že při přestupu v Mnichově nechtěla jít do V. I. P. salonku. Považte!

„Asi něco podobného viděla poprvé,“ vysvětluji Mistrovi.

(Kurz Ženské cítění pro začátečníky)

„Ale no jo,“ připouští neochotně. „Její první slumy, že? Srdce jí krvácí jako panna po svatební noci? Tohle myslíte?“

„Přibližně.“

„Nikdo přece neni povinnej brát na sebe břímě celýho světa.“ „Ale to neznamená, že je povinen zůstat lhostejný.“

„Uznávám, že rozdíl mezi hliněnou podlahou a týkovým dřevem, po kterým chodila šestnáct dní ona, je jaksi markantní, ale na druhý straně se coby Středočech opravdu necejtim osobně zodpovědnej za bídu v Indickým oceánu.“

Jenže Hedvika přesně tohle dělá. Vyčítá si ten pětihvězdičkový hotel. Vyčítá si ty bílé ubrusy. Vyčítá si, že ona spala v klimatizované místnosti v saténu, zatímco děti, které z autobusu zahlédla, se mačkaly ve špinavém povlečení na jakýchsi děsivých palandách.

„A jak myslíš, že jsem spal v dětství já? Tři děti, otec inženýr, máma právnička – obraceli jsme každej halíř,“ pokouší se to nejapně odlehčit Mojmír. „Nemohli jsme si vyskakovat jako zelináři nebo horníci.“

Rozčiluje ho, že chování a názory jeho ženy dokáže ovlivnit i to, co spatřila zcela nahodile. Čím se nikdy předtím netrápila. Kdyby viděla převrácený tanker, vesnici v Tibetu nebo ukrajinský bordel, tížilo by ji dnes něco úplně jiného. Z takové nekoncepčnosti Mojmír doslova šílí. Hedvika má ale v očích slzy.

Mojmír pochopí, že je to vážnější, než si myslel. Neumí si tu náhlou přecitlivělost vysvětlit. Probůh, není v tom?! Ano, je: právě otěhotněla myšlenkou sociální spravedlnosti (s tímhle outěžkem jí ovšem nepomůžu, úlohu duly bude tentokrát vykonávat pan spisovatel, chichi; místo mé široké náruče jeho otevřený účet…).

„Nejsem tak naivní, abych si myslela, že to dokážu změnit, ale nemůžu jen tak sedět a nedělat vůbec nic,“ říká Hedvika a otře si oči. „Nesnesu pomyšlení, že žijeme v nadbytku, a přitom nepomůžeme ani jednomu z nich.“

Vezme svého muže za ruku. Mojmír vzdychne.

„Oukej,“ říká. „Jednomu z nich jsem ochoten pomoct.“

„Děkuju.“

Mojmír přikývne. I on je dojatý: svou domnělou ušlechtilostí.

„Je lepší zapálit aspoň malou svíčku, než jen proklínat temnotu,“ odcituje mu Hedvika indické přísloví.

S Mistrovým souhlasem tedy odjedeme do pražské kanceláře České katolické charity, kde vyslechneme mnoho pohnutých příběhů a prohlédneme si několik desítek fotografií. Nakonec k adopci na dálku vybereme mimořádně krásnou čtrnáctiletou indickou dívku, která se vilnému pisálkovi bezpochyby bude líbit (shodujeme se s Hedvikou telepaticky).

„Zešílely jste už úplně?“ prohlásí ovšem Modrovous, když zhlédne foto. „Chcete ze mě udělat doktora Středu? Chcete mě společensky zlikvidovat? Zapomněly jste snad, že po mně jde bulvár?“

Donutí nás, abychom se do kanceláře nazítří vrátily a reklamovaly dívku pro paradoxní skrytou vadu: nápadný půvab.

„Vyberte kluka, proboha! Nějakýho už na první pohled ošklivýho!“ žádá důrazně. „Nejlíp někoho vyloženě hnusnýho! Zoufalýho!“

Dvanáctiletý Tamal, pro kterého se s Hedvikou napodruhé rozhodneme, není ani ošklivý, ani nepůsobí nijak zvlášť zoufale, ale Modrovous je kupodivu spokojený.

„To by snad šlo. Je černej jak bota,“ říká s úlevou. „V tomhle případě snad probůh žádný spekulace nevzniknou.“

„Netušila jsem, že jste ještě ke všemu rasista.“

Už mu ani nestojím za odpověď.

„Kolik mě ten malej Gándhí bude stát?“

„Jenom šest tisíc ročně,“ informuje ho Hedvika.

Mistr by nikdy nemohl být obchodník, neboť na jeho obličeji je až příliš vidět, že je to nečekaně nízká cena.

„Přiznejte, že je to dobrej kauf!“ popíchnu ho.

„To teprv uvidíme!“

Už za tři týdny přijde z Indie první dopis. Hedvika ani já bohužel neumíme anglicky, takže jsme odkázáni na Modrovousův trapně parodický překlad.

„Milá Hedviko a Mojmíre,“ čte otráveně a věnuje mi významný pohled. „Jak vy se máte? Nový řádek: Mnohokrát vám děkovat za peníz co vy poslat mně.“

„Nech toho,“ žádá ho Hedvika.

„Já zaplatit školníka – to asi myslí školné – a koupit učebnice,

pastelka, penála a kartón cigára.“

„Přestaň!“ opakuje Hedvika.

Mlčím, ale v duchu se ptám, jak se nejčtenějším českým spisovatelem mohlo stát tohle? Modrovous nečekaně zmlkne, jeho šaškovský škleb postupně mizí; očima stále sleduje řádky.

„No, je na tom fakt mizerně,“ říká dutě.

„Co píše? Co je mu?“ ptá se Hedvika.

Mojmír na nás krátce pohlédne.

„Hele, nechci to dramatizovat, ale možná si na to radši sedněte.“

Poslechneme ho. Hedvika si strčí dlaně pod stehna jako pokaždé, když má z něčeho strach.

„Ježiš, tak to už řekni!“ zaúpí.

Mojmír dopis naoko zdrceně odloží.

„Nedostává slovní hodnocení. Dostává známky…“

Však ona ho ta legrace přejde: jedním z důsledků Hedvičiny náhodné konfrontace s absolutní chudobou je totiž nepsaná povinnost cítit se provinile; Mistr nyní musí předstírat stud za sebemenší luxus. Vína nad tři sta korun pije už jen tajně. Tygří krevety smí kupovat maximálně jednou měsíčně. Před návštěvami pracně skrývá důkazy své přetrvávající neomluvitelné rozhazovačnosti.

„Ještě nevím. Asi volvo, čistě kvůli bezpečnosti. Ale nějakou starší ojetinu,“ odpovídá například s nápadnou neurčitostí na otázku, jaké si koupí auto (přestože už zaplatil zálohu na nový vůz). Nákladné zimní dovolené u moře zase farizejsky omlouvá zdravotními důvody: potřebuje si odpočinout, protože dlouho a intenzivně pracoval (dva měsíce). A Báře se tam vždycky hrozně zlepší ekzém (bez lupy ho nenajdete).

A tak dále.

„Každá rodina je nešťastná vlastním způsobem,“ parafrázuje Mistr (domýšlivě) Lva Nikolajeviče Tolstého. „Například ta naše jezdí na tři tejdny na Ko Samui.“

Tím pádem musí přispívat i na charitu. Tím pádem musí uznat, že ve srovnání s africkými dětmi s oční vadou nebo s oběťmi povodní mu v životě nic nechybí. Každoročně platí dovolenou i oběma bratrům (patrně mají taky ekzém).

„Čisté svědomí se nedá koupit,“ upozorňuji ho.

„Ale to víte, že dá. Jenom je mnohem dražší. Já si kupuju levnější dobrý pocit, víme?“

Drobnými částkami přispívá rovněž ženám s rakovinou prsu, útulkům pro nemocné ptáky, vdovám po známých lidech a vyhladovělým opuštěným kočkám.

„A vám, samozřejmě,“ nezapomene mi netaktně připomenout.

Aby své ženě zaimponoval, začíná Modrovous dokonce dělat i to, čemu se vždycky vyhýbal: půjčuje peníze. Lidé mu je přirozeně nevracejí a dělají z něj sklíčeného idealistu. Spisovatel překvapeně přihlíží známým změnám vztahu věřitel–dlužník: pomůže někomu z finanční tísně (Kdo rychle dává, dvakrát dává), stávaje se tak jeho věrným kamarádem (V nouzi poznáš přítele), ale sotva vyprší domluvený termín splátky, rázem se v očích dlužníka změní v nesympatického, ba nenáviděného lichváře (Pro korunu by si nechal vrtat koleno).

„Pro půl milionu,“ upřesňuje otráveně Mojmír.

Ale tohle ho souží ze všeho nejméně.

Neskonale víc jej trápí, že jakožto manžel spí na vejminku Hedvičiných citů, zatímco cizí lidé jako Lída, Svatava, Xenie nebo já se údajně rozvalujeme v pětihvězdičkovém hotelu její přízně. Trápí ho také, že jediný, kdo se občas zeptá na jeho zdraví nebo jeho psaní, je Tamal.

„Jedinej člověk, kterej v týhle rodině občas předstírá zájem o mou osobu, je indickej kluk, kterýho jsem nikdy neviděl a od kterýho mě dělí asi osm tisíc kilometrů,“ říká. „Jestli vám to nepřipadá smutný, tak máte okoralý srdce.“

Jednoho večera v opilosti vytočí číslo svého telefonního bankéře a pošle na účet své ženy sto tisíc korun; do poznámky pro příjemce nechá zapsat Na pomoc slabozrakým. Když to Hedvika o pár dní později zjistí, udiveně se ptá, zda to je omyl, nebo nějaký hloupý vtip.

„To není vtip,“ odpovídá Mojmír bez úsměvu. „V posledních měsících mám pocit, že mě nevidíš.“

O týden později svou ženu pro změnu jízlivě požádá, jestli by mu nepomohla zorganizovat dobročinný bazárek vlídných slov ve prospěch konta Mojmír. Na zmíněné konto by mu prý lidé neposílali peníze, těch má dost, ale různé otázky, které mu v životě naopak chybí. Konkrétně například tyto:

Jak se má?

Nemá hlad?

Spal dobře?

Dojel dobře?

Není mu něco?

Jak mu jde psaní?

Nejde mu už ta dula strašně na nervy?

Shrnuto: nevkusné bolestínství, zaslepená sebestřednost, citové vyděračství. Nakonec klesne tak hluboko, že si začne stěžovat i vlastním dětem.