VI

Felix bydlí sám ve čtyřpokojovém mezonetovém bytě s výhledem na polovinu Smíchova. V omítce domu jsou nad vjezdem do garáží hluboké vrypy. Felix přichází Mojmírovi otevřít a zachytí jeho pohled.

„Soused zapomněl, že má na střeše kola.“

Mojmír si okamžitě představí ten pokažený návrat z rodinného výletu. Možná má soused taky starosti. Podá Felixovi ruku a pozdraví vrátného.

„Manželství je opium lidstva,“ pronese ve výtahu.

Felix jej pozoruje.

„Tento objev jsme s Alenou učinili již před lety,“ říká po chvíli. „A ona z něj vyvodila příslušné důsledky.“

Zout se Mojmír musí jako vždy ještě na chodbě. Podlahy z pravého dubu jsou naleštěné a ve všech místnostech je záviděníhodný pořádek (včera tu byla uklízečka). Felix je perfekcionista. Než podepsal převzetí bytu, nechal dvě místnosti znovu vymalovat a také vyměnit vypínače, dvoje dveře a žulovou desku na kuchyňské lince. Nyní chystá pro Mojmíra opožděný oběd.

„Lahvinku vína?“

„Tři.“

Mojmír prochází bytem a jako už tolikrát srovnává. Ať se podívá kamkoliv – do strany, nahoru nebo dolů – jeho pohled nikdy nezachytí nic rušivého, nic iritujícího. Nejsou tu nástěnky, na podlaze neleží dětské oblečení ani výkresy, v kuchyni není rozlité kakao ani rozšlapané kukuřičné lupínky. Nejsou tu vázičky, zvonečky ani dřevění andílci. Nikde není ani jediný psí chlup. Nesedí tu emancipované ženské. Je zde nádherné ticho.

Felix zastává názor, že čtyři místnosti jsou pro jednoho osamělého chlapa přesně tak akorát. Mojmír nemůže než souhlasit. V obývacím pokoji má Felix domácí kino a velkou vinotéku, v patře je ložnice a ve zbývajících dvou místnostech si zřídil pracovnu a tělocvičnu.

„Jedna z výhod samostatného bydlení je v tom, že víš, kde co máš,“ říká.

Mojmír mu závidí.

„Když jsem ještě bydlel s Alenou a dětmi, nikdy jsem nedokázal nic najít. Dovádělo mě to k šílenství.“

Otevře láhev barbaresca. Mojmír začne vypočítávat věci, které dohánějí k šílenství jeho. Je to obsáhlý seznam, ale Felix už jej zná nazpaměť.

„Především bys měl vyrazit tu tlustou bábu,“ poznamená. „To je zásadní krok.“

„Nemůžeš říct, že je tlustá, i když prokazatelně je. Nemůžeš jí říct, že se skoro nehejbe a moc žere, i když je to pravda. Odpoví ti, že duše se projevuje v různých formách a velikostech a že tys to nepochopil.“

Felix mlčky upije vína.

„Taky by ti určitě řekla, že napadat fyzickou stránku ženy znamená ničit její právoplatnou hrdost na sounáležitost s vlastními lidmi. Sounáležitost s mamkou kuličkou a strejdou cvaldou, chápeš?“

„Ne. Jenom bezpečně vím, že není normální, aby návštěva trvala sedm let.“

„Není to normální. Je to mimořádné, jak říká moje žena. Mimořádné přátelství, které jí nahrazuje matku. Ptal jsem se samozřejmě, jestli by jí madam dula nemohla nahrazovat matku jenom o víkendech, ale nějak se to neujalo.“

„Dej si pod tu skleničku prostírání.“

„Tvoje starosti bych chtěl mít.“

„Dělá to kroužky.“

Ticho začíná Mojmírovi připadat tísnivé.

„Pusť nějakou muziku. Nebo porno.“

„Pojeďme do Toskánska,“ navrhuje Felix. „Když už sis udělal volno.“ Mojmírovi připadá, že přítel bere jeho útěk od rodiny poněkud pragmaticky.

„Kdy? Dolej mi.“

„Zítra?“

Mojmír přemýšlí. Ne nad Toskánskem; ví, že nikam nepojede.

„Jenom v tý bábě to neni. Tak jednoduchý to neni.“

Vylíčí Felixovi scénku z poslední rodinné dovolené v Rakousku, která – tvrdí Mojmír – ve výmluvné zkratce vystihuje skutečný problém jeho manželství s Hedvikou: po obědě dají dcerky na jejich výslovné přání do hotelového dětského koutku, a mají tudíž nečekanou hodinku volna. Konečně si mohou v klidu popovídat, aniž by je děti pětkrát za minutu přerušily nějakou otázkou či požadavkem. Jdou si sednout na bar. Mojmír objedná dvě martini. Vychutnávají si klid a dočasnou svobodu. Mojmír začne ženě cosi veselého vyprávět, ale v téže chvíli jí přijde esemeska. Hedvika si ji přečte a odpovídá; píše rychle, ale přesto musí Mojmír čekat skoro celou minutu.

„To bylo kvůli účetnictví Mateřského centra,“ vysvětlí mu žena.

Přikývne a vypráví dál. Pocit idyly se vrací. Připíjejí si. Usmějí se na sebe. Pohladí svou ženu po ruce. Vzápětí přijde druhá zpráva, Hedvika dlouze odpovídá. Mojmír zmlkne. Manželka vycítí jeho podrážděnost.

„Promiň,“ říká. „To bylo taky důležitý. Děláme dětský bazárek.“ Odpouští jí. Znovu se pokoušejí začít konverzaci. Potom přijde třetí zpráva.

„Promiň, promiň,“ říká Hedvika a bleskurychle odpovídá. Mojmír sklouzne z barové židličky a beze slova odchází na pokoj. „Abych nebyl směšnej, chápeš?“ říká Felixovi.

„To jsem samozřejmě taky zažil,“ konstatuje Felix jakoby trochu pohrdavě. „Ty zprávy, co přicházely Aleně, navíc nebyly o účetnictví.“

„Takže jsem na tom ještě dobře.“

„Přesně tak. Vlastně nevím, na co si stěžuješ.“

„Dík za pochopení.“

„Kromě té strašlivé baby, samozřejmě.“