IX

V dlouhém seznamu věcí, které mi Modrovous klade za vinu, zaujímá jedno z předních míst položka váznoucí sex – i tohle je přirozeně křivé obvinění. Ano, občas si s Hedvikou povídáme až do noci, a když mám menses, bývám natolik přecitlivělá, že potřebuju mít někoho blízkého u sebe, ale na druhé straně mám snad dostatek taktu a soudnosti, abych se do jejich intimního života nevměšovala. Mojmír to samozřejmě popírá.

„Když se zkombinuje špatná konstelace luny, menstruace a mykózy mý ženy a perioda duly, na manželskej sex nám zbejvá jedinej den v měsíci,“ líčí Felixovi náš prozaik.

Jako vždy přehání. Ostatně už půl roku po porodu Sáry Hedvika znovu otěhotní.

„Je početí, kterýmu nepředchází prakticky žádnej sex, možný označit za neposkvrněný?“ táže se Mojmír své ženy, když se tu radostnou novinu dozví. „Zajímalo by mě, zda církev v tomto ohledu nějaký to promile připouští. Pokud by totiž tolerovali 0,25 sexu za týden, mohla bys mít nárok na svatořečení.“

Mohla by se prý zjevovat mladým dívkám. On i Felix by chodili v čele svatohedvičiných procesí.

A tak dále.

Jako přední představitelka celonárodní kampaně Za přirozený porod se rozhoduji takticky využít páně spisovatelovy pochybné proslulosti a pojmout Hedvičino druhé těhotenství jako osvětovou záležitost.

„Ani náhodou,“ zpraží mě Mojmír. „Na to zapomeňte.“

Hedvika je mým nápadem naopak nadšena. Po dlouhé týdny Modrovouse přesvědčuje, aby se té myšlence nebránil. Proč nechce posloužit prokazatelně dobré věci? Tisíce českých žen možná ani nevědí, že mohou rodit bez stresu, spěchu a klystýru! Kolika ženám by ušetřil jizvy po císařských řezech a nastřižené hráze, kolik dětí by do tohoto světa vstoupilo bez šoku, v naprostém míru, na prsou své milující matky? Mojmír naštěstí nepatří k úplným idiotům, kteří z ješitnosti popírají i statisticky prokázaná fakta; na racionální argumenty většinou slyší – takže nakonec váhavě souhlasí.

Když jej však o půl roku později vítá před branou porodnice jedenáctičlenná skupina zástupců medií, ztratí nervy. Složitě se domlouváme na podmínkách: kreténi z bulváru musí okamžitě vypadnout, takže k porodu je akreditováno pouze šest novinářů z takzvaně seriózních listů. Fotografování Mojmír striktně omezí na snímky před a po porodu. Bez fotek z porodu to nemá cenu, namítám. Hedvika mě podpoří. Mojmír ji popadne za loket a odvede stranou.

„Opravdu chceš všem těmhle chlapům ukázat svýho nevyholenýho bobra?“ šeptá jí tak rozčileně, že to většina přítomných slyší.

Co dodat? Troglodyt v saku od Armaniho…

„Děláme to pro dobrou věc,“ ujišťuje ho Hedvika a já s ní.

Dnes Mojmír tvrdí, že právě Hedvičin altruismus je jednou z příčin postupného rozpadu jejich manželství.

„Pro dobrou věc – to je naprosto klíčovej slovní obrat,“ huláká na svou ženu. „Všechno, čím naše manželství trpí, děláš takzvaně pro dobrou věc! Pro dobrou věc padesátkrát denně telefonuješ, pro dobrou věc se hroutíš únavou, pro dobrou věc úplně zapomínáš, že existuju!“

Po narození Báry věnuje Hedvika veškerou svou lásku, energii i čas oběma dětem, takže Modrovous si připadá odstrčený. Stává se miliontým poraženým v odvěkém utkání oxytocin versus prolaktin (v němž mateřský hormon prolaktin samozřejmě vždycky zvítězí).

„Po první třetině prohrávám devět nula,“ říká Felixovi.

Prolaktin je v té době Mojmírovým druhým největším nepřítelem (hned po mně); propadne dokonce scestnému přesvědčení, že Hedvika trpí hormonální nerovnováhou a oxytocinu má naprostý nedostatek, takže bude nutné dodávat jí ho injekčně (její gynekolog má naštěstí tolik rozumu, aby mu to u piva rozmluvil).

Každý večer Hedvika také dcerky masíruje různými aromatickými olejíčky.

(„Sytit dítě svými doteky, to je stejně důležité jako starat se o jeho žaludek,“ přečte Mojmírovi z příručky o masážích kojenců.)

„Mě od svatby namasírovala sotva dvakrát, ale naše děti masíruje denně!“ stěžuje si Felixovi.

„K čemu je to dobrý?“

„Řeknu ti to: lymfa v nich proudí jako horskej potůček, takže za třicet let z nich budou ředitelky bank, případně světově uznávaný malířky. Když totiž znáš správný tlakový body a máš správnej olejíček, můžeš si i z netalentovanýho spratka vymasírovat třeba budoucího prezidenta!“

A tak dále.

Bára stejně jako předtím Sára absolvuje kurz kojeneckého plavání. První lekce probíhají pod dohledem instruktorky doma, později

Hedvika jezdí do bazénu v Praze. Instruktorce je pětadvacet a je poněkud povrchně krásná (pokud se s ní postavíte před zrcadlo, máte chuť podřezat si žíly); navíc se pokaždé vysvlékne do tílka se skandálně hlubokým výstřihem, takže když s dítětem provádí všechno to houpání a ponořování, ňadra jí doslova vypadávají do vody. Pan spisovatel se lekcí pochopitelně zúčastňuje s nevšední ochotou, a dokonce s instruktorkou nepokrytě flirtuje. Pochybuji, že by si vůbec všiml, kdyby se Bára topila. Hedvika pravou příčinu jeho zájmu o kojenecké plavání přirozeně prohlédne, ale kupodivu jí to nevadí.

„Jen ať se klidně podívá,“ říká bezelstně.

Mám o ni starost. Vidím strom tam, kde ona vidí jen semínko. Vzrušovat se v přítomnosti vlastní manželky nad bradavkami lektorky plavání mi připadá krajně nevkusné, což Mistrovi bez obalu řeknu. Jako obvykle se mi vysměje.

„Jasně. Pokud sexuální touhu pocítí žena, pak má motýlky v břiše, že? Pokud stejnou touhu pocítí chlap, pak je prase… Tak kde je ta vaše rovnoprávnost?“

Nechápu, kde bere drzost ženskou a mužskou touhu vůbec srovnávat. Mám divnou předtuchu. Cítím ji v los ovarios. Jsem Matka věků a nic mne už nepřekvapí – ale své obavy si bohužel nechám pro sebe.

Než se nadějeme, prvnímu vlčeti jsou čtyři a druhému tři. Mojmírovy původní představy o otcovství se dle očekávání (mého) začínají rozcházet s realitou. Když se Sára a Bára narodily, snil o tom, jak je za pár let naloží do svého volva a vezme je na výlet. Představoval si, že budou způsobně sedět v dětských sedačkách, prohlížet si krajinu a hezky se přitom usmívat. Obě budou pěkně oblečené a učesané. Mojmír je bude spokojeně pozorovat ve zpětném zrcátku a na delších rovinkách se k nim otočí a vesele na ně mrkne. Děvčátka mu čas od času položí nějakou bystrou otázku, která ho rozesměje. Posádky ostatních aut je budou dojatě a závistivě pozorovat.

Ve skutečnosti to probíhá takto: děvčátkům se na žádný výlet nechce. Chtějí zůstat doma a dívat se na Vílu Zvonilku nebo chtějí navštívit kamarádky. Když je Mojmír nakládá do volva, buďto trucují, nebo se přímo vzpouzejí. Bára má zcela špinavou bundu, protože na té čisté se jí vytrhl zip. Sára si nevyčistila zuby. Ani jedna není učesaná. Po celou cestu buďto vzdorně mlčí, nebo se s ním přou. Pokud mají výjimečně dobrou náladu, pokládají mu nesnesitelné množství přihlouplých otázek. Zpívají! Hlučí! Kopou do sedaček, trhají stránky autoatlasu a rozmatlávají po okně bílou čokoládu, kterou si přes Mojmírův výslovný zákaz propašovaly do auta. Mojmír se k nim musí od volantu otáčet i na nepřehledných, nebezpečných úsecích. Dostávají hlad a žízeň. Chce se jim čůrat, kakat a blinkat.

Mojmír je zklamaný. Když je ukládá večer do postýlek, vypadá to, že na celé planetě neexistuje otec, který by své děti miloval víc a nezištněji – avšak zdání klame. Jeho láska k dětem je nárazová a alibistická. Proč by se snažil, když Hedvice platí chůvu (mě)? Pak jsou tu jeho šovinistické teorie: ke zrovnoprávnění otcovství s mateřstvím došlo prý uměle, nejsou pro to žádné biologické předpoklady. Otec nezačne ke svým dětem cítit stejně spontánní lásku jako jejich matka jen proto, že si to přejí feministky… Otcové nejsou mužské matky a on nic takového nebude předstírat. Bude svůj. Bude si hrát s dětmi jen dvě hodiny denně.

A tak dále.

Později jeho nicnedělání dostoupí vrcholu: přestane se i vymlouvat. Už ani nediskutuje. Nejenže se nenamáhá uvařit dětem oběd nebo vzít je na celodenní výlet, už se neobtěžuje ani vysvětlováním, proč to nedělá. Vzdá to. Uzavře se do svého pseudouměleckého nitra. Mlčí. Nemluví – píše. Jako jiní muži chodí chytat ryby nebo vyrábějí z balzového dřeva modely letadýlek, Mojmír ve své domácí dílně zhotovuje papírové bestsellery. Jeho život nahradilo hobby. Místo aby se otevřel nezměrnému bohatství a kráse života, věnuje se na patnácti čtverečních metrech literárnímu kutilství. Tvrdí sice, že se ve vyhnanství stroze zařízené pracovny ocitl kvůli mně, ale to vědomě lže (Hedvice, mně i sám sobě). O žádný domov nepřišel, jeho jediným skutečným domovem vždycky byla, je a bude pracovna. Do pracovny by se na celé dny zavíral i tehdy, kdybych tu nebyla – ve mně našel jen vděčnou záminku.

Do pracovny se údajně zavírá i proto, že jej stávající podoba domu nanejvýš irituje. Odjakživa jak známo miluje pořádek, přehlednost a čisté linie, ale kdykoli dnes vstane z postele, musí se prý doslova brodit rozházenými hračkami, korálky, zapékaným müsli, homeo­patiky, magnetickými písmenky, foliemi, obaly od biosušenek a proutím na košíky. Nemůže si ani umýt zadek, protože buď jsem v koupelně já, nebo v bidetu schne osm plyšových zvířat, která manželka dovolila dětem vzít do vany. Mojmír s povzdechem přejde do kuchyně, jenže aby se mohl nasnídat a přečíst si noviny, musí ze stolu shrnout odstřižky látek a provázků, barevné gumičky do vlasů, několik špejlí, lepidlo a sádrové odlitky stop zajíce. Ostré šípy všudypřítomného chaosu probodávají srdce estéta. Chichi. Protože výzdobu bytu rezignovaně přenechal manželce (neměl prý sílu bojovat s ní o každý kus stěny či police), jeho pohled nyní čelí svícnům a svíčkám, lucerničkám, hmoždířům, papírovým růžím, sušeným levandulím, achátům a chalcedonům, mušlím a kamínkům z pláží, fotografiím dětí i zvířat a majákům v rámečcích z kůže.

„Nepovažuji se v tomto ohledu za odborníka,“ cituje Hedvice Grahama Greena, „ale mám pocit nahromaděného nevkusu.“

Jak se stalo, že se jeho dům (pražský byt na tom není o nic lépe) stal bizarní kombinací školního kabinetu, vily v Provence a Starého bělidla (babička jsem já)? ptá se Mojmír sám sebe. Kde se stala chyba? Jak to mohl dopustit? Neví. Je toho na něj moc. Ani jeho analytické myšlení mu neumožňuje tak složitý problém vyřešit. Copak v tomhle bordelu může člověk přemýšlet?

Nebude těm malým tyranům dělat sluhu, prohlašuje. On ne. Nehodlá podlehnout módnímu kultu dítěte. Ano, samozřejmě je miluje, na světě neexistuje nic, co by pro něj bylo důležitější než Bára, Sára a Hedvika (tedy kromě psaní a jeho samotného, dodávám v duchu), a vynasnaží se jim vytvořit ty nejlepší možné podmínky pro život – ale odmítá být ovcí, která se každý den sama podřízne před oltářem Velkého Dítěte… Za rozumnou míru sebeobětování považuje dvě až tři hodiny denně, což je už tak šíleně moc.

Hedvika obě dcerky vozí čtyřikrát týdně na kroužky (angličtina, tenis, keramika a Yamaha) a o víkendu je téměř pokaždé bere do nějakého muzea, zámku, divadla nebo na výstavu. Pravidelně s nimi také jezdí do akvaparků, IQ parků, dinoparků, lanových center a westernových městeček. Pořád se přece něco zajímavého děje. Třeba přehlídka středověkých řemesel. Když máte oči doširoka otevřené, zjistíte, že svět je nádherné, podivuhodné místo. Hedvika to dělá: surfuje po internetu a vypisuje si, kdy se koná dětský karneval, kde je v nejbližším okolí jízdárna poníků a kdy do Posázaví přijede parní lokomotiva. Její nejoblíbenější internetový portál se příznačně jmenuje Kudy z nudy. Kudy z nudy? V tomhle má Mojmír jasno. Doleva a pár kroků rovně.

A je v pracovně, kde se ještě nikdy nenudil.

Pan spisovatel své milované děti vezme jednou za měsíc do kina na nějaký rodinný film (přičemž je přecpe sladkým popkornem) a občas jim přečte pohádku nebo pro ně vymyslí nějakou infantilní hru – a to je všechno. Co po něm chceme? Aby jezdil na výstavy kedluben? Aby na internetu pátral, kdy se v toulcově dvoře, v tom meeting pointu pražských biomanželek, narodí další kůzle?

Zatímco se vymlouvá, Hedvika (jak jsem ji to naučila) udržuje oheň pod svým tvořivým životem. Vaří stále nápaditější věci. Jejích aktivit přibývá, takže se logicky (ano, i žena je schopna používat elementární logiku) vynoří potřeba rozvrhnout si čas. Plánovat. Na mé doporučení proto začne používat mammadiář, který na rozdíl od všech těch egoistických manažerských diářů z pravé kůže je z recyklovatelného papíru, a především má samostatné kolonky i pro ostatní členy rodiny. Nenajdete v něm sice kurz japonského jenu ani mezinárodní telefonní předvolby, ale zato fáze měsíce, přesné časy východu i západu slunce, rozvrh kroužků a pro každý týden i nějaké duchovní moto – které se Modrovous obvykle snaží obrátit ve svůj prospěch.

„Jsem žena a jsem tu od toho, abych držela věci pohromadě,“ cituje jí například Fitzgeralda. „Máš to v mammadiáři, tak to proboha dělej!“

A Hedvika to dělá – jen trochu jinak, než si představuje on. Její nakažlivý elán věci a lidi skutečně spojuje. Dá se dohromady s Jovankou a Xenií, dvěma sympatickými matkami, které mají celkem sedm ratolestí v podobném věku, jako je Sára a Bára, a na většinu akcí a výletů začnou jezdit společně. Pochopitelně trochu žárlím, ale vždycky si připomenu, že nechci-li Hedviku ztratit, musím jí dopřát dostatek svobody. Pan spisovatel tuhle základní psychologickou poučku zná také, jenom ji jaksi nedokáže uvést v život – takže trpí a odreagovává se tím, že obě manželčiny kamarádky před Felixem pomlouvá.

„Naše doba je podle paní Jovanky hektická, sobecká a bezduchá, čili je nutno obnovit staré dobré tradice. Je třeba se vrátit k časům, kdy měl život pevný řád a ustálené rituály, lidé chodili pomalu, hezky se zdravili a nenakupovali v hypermarketech – ať už to byli staří

Slované, staří Římané, Keltové, Vikingové, Toltékové, Siouxové nebo Tuaregové.“

Felix se jízlivě usmívá (představuji si).

„Zvyky zcela odlišných kultur se totiž Jovanka nebojí vzájemně kombinovat. Jenom ženy, jako je ona, dokážou v jednom dni oškubat a upéct tradiční staromartinskou husu a z jejího peří vyrobit dětem věrnou kopii čelenky kmene Navaho.“

Xenie má pět dětí a je rozvedená, což je – jak všichni kromě Mojmíra uznávají – velmi náročná situace, kterou však Xenie obdivuhodně zvládá: jezdí se všemi pěti dětmi na kole, rozváží je svým sedmimístným autem na aerobik, na plavání a na aikido – a ještě se stihne učit španělsky, pomáhat nevidomým a třikrát týdně vést lekce pilates.

„Tři týdny tohle všechno obdivuhodně zvládá,“ upřesňuje sarkasticky Mojmír. „Čtvrtý týden se pravidelně zhroutí. A cyklus se opakuje.“

Příznačné je, že Mojmír vztah ke Xenii bezprostředně odvozuje od postoje, který k ní zrovna zaujímá Hedvika: pokud si o kamarádku dělá upřímnou starost, Mojmír ji aspoň zčásti sdílí – avšak jakmile v manželčině názoru převáží nadšení a obdiv, začne ho Xenie iritovat (tolik k údajné nezávislosti mužského myšlení).

Ještě víc mu jde na nervy všechna ta omladina, která v jeho domě jakoby neustále přibývá. Nemá dvě děti, náhle jich má devět – a pokud přijdou na návštěvu i děcka z okolí, klidně jich tam pobíhá a ječí třeba dvanáct! Mojmír už není schopen určit, které dítě patří které matce. Plete si rodiče i všechna jména. Zuzanka? Amálka? Esterka? Karolínka? Taky ne? Tak jak se herdek to děcko jmenuje?! Ví to někdo?

Prchá před nimi. Rozvzpomene se na své sportovní mládí a začne pravidelně běhat – tvrdí sice, že potřebuje zlepšit kondici a vyplavit stresy, ale všechny víme, že je to ve skutečnosti útěk.

Od stále častějších návštěv a společně trávených víkendů je už jen krůček k hromadným dovoleným. Modrovous je nesnáší, ale musel se podrobit tyranii většiny. Jako každý hedonik dříve jezdíval k moři na pohodu, jak si zvykl říkat – ovšem právě pohoda (což je zástupný termín pro čtrnáctidenní maloměšťácké válení se pod palmami a stravování all inclusive) je nyní smrtelně ohrožena. Jeho jachta s názvem Dolce vita je každoročně přepadena tlupou malých pirátů, kteří se honí po teakové palubě, blinkají do kožených sedaček, rukama od cukroví opatlávají kouřová skla a zvrhávají nerezové kbelíky se šampaňským (ta jachta je pouze metafora). Nemá kam uniknout. Jako vyhnanec sedí v hotelové hale, protože z jeho pokoje superior family suite si devět malých fakanů právě udělalo dětský koutek.

A tak dále.

A bude hůř.