XX

Mojmír nemá náladu ani na mladé Američany hledající po světě ženy nedotčené feminismem, ani na mladé Češky, které předstírají, že takovými ženami jsou. Když s tchánem dopijí láhev (sklenice uloží do bedny pod kozlíkem), nechá si zastavit a zamíří do Haštalské. I masáž je věc, bez níž by se obešel, ale nějak čas zabít musí. Ví, že svůj rádobyútěk uměle prodlužuje a že pozítří nebo možná už zítra pojede domů – ale dneska se ještě vrátit nemůže, i kdyby nakrásně chtěl.

Důstojnost, to je, oč tu běží.

Thajská masérka v hotelu Maximilián si Mojmíra pamatuje z předchozích návštěv, ale přesto se jej špatnou angličtinou formálně zeptá, o jaký druh masáže má zájem.

„Jako vždycky,“ říká Mojmír, který jen nerad zkouší nové věci. „Žádné tlaky. Jenom hladit, prosím.“

Ani tentokrát si není jistý, zda mu žena rozumí – ale tenhle pocit zná koneckonců i z domova. Rád by se masérky zeptal, jak se jí tu žije nebo jestli se cítí dost milována, avšak ví, že i kdyby se k takové otázce odhodlal (a masérka mu rozuměla), stejně by slyšel jen pár frází. Thajka se k němu po chvíli diskrétně skloní.

„Do you feel comfortable, sir?“ šeptá mu.

„Yes, thank you!“

Cítí její vůni. Během hodinové masáže stejnou otázku uslyší ještě minimálně dvakrát. Co by za to dal, kdyby se jej Hedvika takhle zeptala aspoň jednou měsíčně? říká si v dalším návalu sebelítosti.

Po masáži pije čaj, jako obvykle dostává vybrat asi z deseti druhů. Doma mají bezpočet čajů, které chutnají Hedvice, a výjimečně i Earl Grey, který má rád Mojmír. Doslova se utápí v dětinských pocitech křivdy – a přesto se touží vrátit domů. Hned.

Do Nuslí k autu jde pěšky, aby spálil víno, které vypil s tchánem. Cestou zavolá Hedvice, že jede domů.

„To je dobře. Dětem už se stýská.“

Dětem. A jí? Jako vždycky si odpověď musí vynutit.

„A tobě?“

„Mně samozřejmě taky.“

Lepší už to nebude, myslí si Mojmír. Méně nároků, víc vděčnosti, připomíná si. Proč si pořád myslí, že má nárok být bezmezně milován? Miliony chlapů jsou na tom mnohem hůř. Miliony lidí by se mu vysmály: na co si stěžuje? Ví, jak vypadají skutečné životní problémy? Lidé se topí v dluzích, nemají kde bydlet, sužují je vážná onemocnění – a pan spisovatel si naříká, že je v manželčině hodnotovém žebříčku desátý.

„Mám nakoupit?“ zeptá se.

Hedvika zaváhá. Na žádný nákup nejezdi a pojeď rovnou domů. Tohle by chtěl Mojmír slyšet, ale ví, že to neuslyší. Lednice je příliš prázdná, aby uslyšel tohle.

„Jestli se ti chce. Nemusíš.“

„Když už pojedu kolem…“

V Průhonicích tedy udělá velký nákup; vybírá pokud možno biopotraviny (ví, že to Hedviku potěší). Přidá ještě portské, které má ráda, a dcerkám koupí nové lego. Přijíždí domů, otvírá branku, děti vybíhají z domu, objímají ho. Hedvika je po chvíli ná­sleduje.

„Ahoj,“ říká Mojmír.

„Ahoj. Hezky voníš.“

„Jasmín a citronová tráva.“

Hedvika se usmívá. Proč se nezeptá, kde k té vůni přišel? Proč nežárlí? Opravdu je jí to jedno?

„Byl jsem na masáži.“

„Tak sis to užil, ne?“ říká Hedvika a začíná vynášet z auta igelitky s ná­kupem.