1 Kniha ve fialové vazbě

V antikvariátu v Karlově ulici jsem procházel podél řad knižních hřbetů, čas od času jsem se podíval skleněnou výlohou ven: začalo hustě sněžit, s knihou v ruce jsem přes sklo pozoroval sněžné víry kroutící se před zdí salvátorského kostela, vracel jsem se zase ke knize, vdechoval jsem její vůni, nechal jsem pohled poletovat po stránkách a tu a tam si přečetl fragment věty, který tajemně a oslnivě zazářil ve vytržené souvislosti. Nikam jsem nespěchal, byl jsem rád, že jsem v místnosti, kde je cítit příjemná vůně starých knih a kde je teplo a ticho, v němž je slyšet šelestění obracených stránek jako vzdechy knih ze sna, byl jsem rád, že nemusím do šera a sněhové vánice.

Přejížděl jsem pomalu prstem po vlně knižních hřbetů na polici; náhle prst zapadl do tmavé prohlubně mezi tlustým francouzským svazkem o národohospodářství a knihou, na jejímž potrhaném hřbetě byl nápis Geburtshilfe bei Rind und Pferd, na dně prohlubně se dotkl nezvykle hebkého hřbetu. Násilím jsem vytáhl z hloubky police knihu ve vazbě z tmavě fialového sametu, na němž nebyl ani název, ani jméno autora, a otevřel jsem ji: stránky byly potištěné nějakým neznámým písmem; bezmyšlenkovitě jsem knihu prolistoval, chvíli jsem si prohlížel zkroucené arabesky na předsádce, které mi připomněly vířící sníh, zase jsem knihu zavřel a vecpal ji nazpátek mezi obě učená pojednání, jež mezitím vydechla a ucpala mezeru, která mezi nimi zbyla po vytaženém svazku. Šel jsem dál podél police, ale pak jsem se zarazil a vrátil jsem se, znovu jsem sáhl po knize ve fialovém sametu, chvíli jsem ji držel šikmo povytaženou z řady knižních hřbetů. Bylo tak snadné knihu zase zarovnat a prohlížet si další knihy, tak jako jsem to dělával jindy, vyjít ven do sněhové vánice, pokračovat v cestě ulicemi, vrátit se domů. Nic se přece nestalo, není na co vzpomínat, není co zapomenout. Ale já si uvědomil, že písmena, kterými byla kniha vytištěna, nepatří žádnému písmu našeho světa. Pořád ještě bylo snadné minout škvíru, ze které na mne zavanul znepokojivý a lákavý dech, nechat trhlinu zarůst síťovím obnovujících se souvislostí. Nebylo to poprvé, co došlo k takovému setkání, jako každý jsem mnohokrát v životě minul pootevřená dvířka jinam, v chladných chodbách cizích domů, na dvorcích, na okrajích měst. Hranice našeho světa není vzdálená, netáhne se na obzoru nebo v hlubinách; bledě světélkuje v nejtěsnější blízkosti, v šeru okrajů našeho těsného prostoru, koutkem oka pořád nahlížíme, aniž bychom si to uvědomovali, do jiného světa. Jdeme neustále podél břehu a podél okraje pralesa, zdá se, že se naše gesta zvedají z celku, k němuž patří i tyto zapřené prostory, a že podivně vyjevují jejich temný život, ale přitom nevnímáme hučení vln a skřeky zvířat, znepokojivý doprovod našich slov (a snad jejich tajné rodiště), nevšímáme si třpytu klenotů v neznámé zemi koutů, obvykle za celý život ani jednou nesejdeme z cesty. K jakým zlatým chrámům v džungli bychom došli? S jakými zvířaty a obludami bychom zápasili, na jakých ostrovech bychom zapomínali na své plány a cíle? Snad to byl fascinující tanec sněžných přízraků za sklem, snad to byla ironická láska k osudu rodící se z proher posledních let, co způsobilo, že starý strach z překročení hranice se ozval jen slabě, jen jakoby ze zvyku a brzy umlkl; vytáhl jsem knihu a znovu ji otevřel, díval jsem se na lhostejná písmenka, oblá, ale přitom s ostrými hroty na obvodech, byly to do sebe uzavřené nebo uzavírající se tvary, křečovitě stažené a přitom se ježící navenek, ale také často jakoby násilím protrhávané špičatými klíny, které do jejich vnitřního prostoru pronikaly zvenčí, jindy se zase zdálo, že se odulá písmena rozchlipují pod tlakem nějakých rozpínajících se vnitřních sil. U pokladny jsem knihu zaplatil, dal si ji do kapsy a vyšel jsem z obchodu. Venku se mezitím už úplně setmělo, sníh se zmítal ve světle luceren.

Doma jsem rozsvítil lampu na stole u okna, sedl si a začal jsem knihu pečlivě prohlížet. Pomalu jsem obracel listy, ve světelném kruhu lampy se vynořovala jedna stránka za druhou, jako by vyplouvaly z temné tůně; jako šňůry magických náhrdelníků ležely na stránkách řady oblých a ostnatých písmen. V dechu písmen, který se vznášel nad stránkami, se chvěly jakési temné příběhy odehrávající se v džunglích a v rozlehlých spletitých městech, chvílemi se mi zdálo, že se zableskl obraz z těchto příběhů, zlá tvář zarputilého stoupence fantastické hereze, tichý krok šelmy v hloubce nočního paláce, znepokojivé gesto ruky ve volném hedvábí, kus rozdroleného kamenného zábradlí mezi keři v zahradě. Objevil jsem, že v knize je několik mědirytin. První ilustrace zobrazovala rozsáhlé prázdné náměstí, ovládané jakousi snovou symetrií, s melancholicky příkrou perspektivou šachovnicové dlažby; uprostřed náměstí se tyčil obelisk, jehož podstavec tvořil pravidelný mnohostěn z hlazeného kamene, po obou stranách obelisku stály trojstupňové fontány, voda padající z mísy do mísy na obrázku vyvolávala dojem tuhého a nehybného tělesa. Náměstí bylo ze tří viditelných stran uzavřené průčelími paláců s monotónními vysokými sloupořadími nad pravidelnými stupni schodišť. Podle krátkých a ostrých stínů se dalo soudit, že je poledne žhavého letního dne kdesi na jihu. Zpočátku jsem myslel, že je náměstí úplně opuštěné, až po chvíli jsem si všiml několika drobných postav, jež byly nesouměřitelné s rozměry gigantických staveb a jejichž obrysy se ztrácely v hustém šrafování, znázorňujícím stín v kolonádách dvou protilehlých paláců. Na mramorové dlažbě u zdi paláce na levé straně ležel na zádech mladý muž s rozhozenýma rukama, nad ním se skláněl tygr, přidržoval si jej mohutnou tlapou a zahryzával se mu do krku. Neuměle zobrazená tmavá krev tryskající z rány vypadala jako rozevřený vějíř. U paty jednoho ze sloupů paláce na protilehlé straně náměstí se pohodlně rozvalovalo několik mužů, kteří kouřili dýmky a hráli karty; o tom, co se děje na druhé straně náměstí, buď nevěděli, nebo se o to nestarali. Opodál stál mezi sloupy muž s ženou: muž v rozmáchlém gestu ukazoval přes prázdný prostor náměstí, rozpáleného sluncem, na vraždícího tygra a žena lomila rukama, vzpínala je ke vzdálené kazetové klenbě kolonády. Na druhé mědirytině byl anatomický řez perlorodkou ležící na bahnitém dně, třetí ilustrací bylo zobrazení nějakého stroje, jehož části byly spojené složitými pásovými převody a mnoha do sebe zaklíněnými ozubenými kolečky s pečlivě vyšrafovanými zuby.

Nechal jsem knihu ležet otevřenou na stole u okna a šel jsem si lehnout. Když jsem zavřel oči, míhala se ve tmě oblá a ostnatá písmena, jejich řady se kroutily a svíjely, proměňovaly se ve sněhové víry zmítající se ve světle lucerny. Cítil jsem úzkost z neznámé a nevypočitatelné věci, kterou jsem přinesl do svého bytu jako vejce černé slepice. Ale říkal jsem si, že možná je můj neklid zbytečný, že kniha, jako tolik znepokojivých věcí, které vtrhly do našeho světa, tiše a nenápadně vroste do důvěrně známého prostoru a prosákne jeho šťávami.

Uprostřed noci jsem se vzbudil; když jsem otevřel oči, uviděl jsem, že se nad stránkami knihy chvěje slabá nazelenalá záře. Vstal jsem a došel jsem ke stolu: písmena knihy světélkovala; v jejich bledém světle zelenavě zářily vločky sněhu pomalu se snášející za oknem na římsu.