5 Zahrady

Než jsem došel k okraji města, zhasla záře v oknech domků a sníh potemněl. V hospodě už se svítilo, lampa nad vchodem osvětlovala špinavý rozdupaný sníh na nízkých schodech. Vstoupil jsem dovnitř, abych zapil neúspěšný lov na záhadnou tramvaj. Octl jsem se v rozlehlé, přetopené místnosti. V jejím středu stál kulečník, zelený potah prudce osvětlovala hluboko spuštěná, ničím necloněná žárovka. Kouty místnosti se ztrácely v přítmí a v cigaretovém dýmu; kolem umakartových stolů, sražených po několika k sobě, se tísnili muži v rozepnutých flanelových košilích, jejich tváře se leskly potem, nad nimi visely na zdech plakáty s barevnými fotografiemi fotbalových mužstev a nahých žen dovádějících pod vodopádem. Nedovřená dvířka kamen oranžově žhnula z tmavého výklenku, v modravém čtverci okna se táhly zkroucené černé větve zadní zahrady, která se nořila do přicházející noci. Namačkal jsem se na prázdné místo uprostřed dlouhé lavice u zdi, zvrátil jsem hlavu, zabořil jsem ji unaveně do těžkých hroznů kabátů, které visely za mnou na zdi a ve kterých vlhkost tajícího sněhu probouzela omamné a nerozluštitelné pachy, poslouchal jsem příjemné hospodské šumění, do kterého se slévaly hlasy hostů. Jako ztracené drahokamy svítily z přítmí koutů malé skleničky zeleného likéru.

Z jedné strany jsem se tlačil na robustního muže s kulatým červeným obličejem, který se s nikým nebavil, pomalu upíjel pivo a četl si v časopise Naše zahrádka. Když jsem dopil druhou sklenici piva, obrátil jsem se k němu a zeptal se jej, jestli něco neví o tajemné tramvaji ze zeleného mramoru. Mlčel a ani se nepohnul, myslel jsem, že vůbec neslyšel mou otázku, ale když už jsem nečekal odpověď a dál se věnoval pivu, náhle řekl s pohledem bloudícím v přítmí protější strany místnosti: „Objevuje se v naší čtvrti za noci, v mlze a ve sněhových vánicích. Ty, kteří do ní nastoupili, už nikdy nikdo neuviděl. V jednom průjezdu jsem četl nápis vyškrábaný do omítky, který říkal, že zelená tramvaj má vozovnu na nádvoří kláštera v Tibetu a že k nám přijíždí skrytými cestami, které vedou přes lesy a přes pole. Něco na tom může být, jednou vyprávěl nějaký pán u holiče, jak v létě sbíral brzy ráno v lese houby a najednou těsně kolem něho tiše projela tramvaj, potom prý zmizela v mlze. Jiní ale říkají, že je to tramvaj ze dna Atlantického oceánu, která čas od času z neznámých důvodů zamíří k ústím řek a jede po jejich dně proti proudu, večer vyjíždí nad hladinu a bloudí po kraji, kolem starých továren na periferii a podél dřevěných plotů fotbalových hřišť se dostává do města. Nikdo netuší, co tu hledá, jaké je její poslání. Kolují pověsti, že pod omítkou v jakési rotundě objevili restaurátoři románskou fresku, na které se v pozadí za knížetem Břetislavem dá rozeznat cosi, co nápadně připomíná zelenou tramvaj…“

Podnapilý mladík v teplákách přistoupil k našemu stolu a začal s mužem, který mi vyprávěl o tramvaji, vyjednávat koupi pytle cementu, pak se obrátil na mne a snažil se zjistit, jestli se neznáme ze stadionu Sparty; když viděl, že mi není do řeči, mávl rukou a šel se posadit k vedlejšímu stolu.

„Koleje vedou zahradami, hustým křovím u plotů,“ ozval se opět můj soused. „V noci ležíme v posteli, slyšíme cinkání blížící se z hloubky zahrad, po stropě přelétnou světla, v oslnivé záři se promítne na stěnu obludně zvětšený vzorek záclony. Naše man­želky se nás v úzkosti chytají za ruku. Ale ve dne se vyhýbáme tomu, abychom se o tramvaji zmínili, tramvaj mezi námi neustále trčí jako temný stín. Máme strach, aby se nás na ni děti nezeptaly…“ Odmlčel se a pil pivo, zdálo se mi, že váhá, jestli má pokračovat ve vyprávění. Potom přece jenom promluvil: „Když naše dcera dospívala, říkal jsem manželce: musíš si ji vzít stranou a říct jí všechno o zelené tramvaji. Je nezkušená a mohla by se snadno dostat do neštěstí. Žena s dcerou několikrát mluvila, domlouvala jí, aby byla opatrná a dala si na tramvaj pozor, ale dcera se jen smála a říkala, že se nemusíme ničeho bát, že přece není taková, aby nastupovala do každé tramvaje, obzvláště je-li zelená. Když jsme se ale vraceli z jejího prvního plesu, čekali jsme pozdě v noci na neosvětlené stanici…“ Znovu se odmlčel, nenaléhal jsem na něj, aby pokračoval, protože jsem tušil, co přijde. „Náhle ve stanici zastavila tramvaj, pohybovala se tak tiše, že jsme si ani nevšimli, že přijíždí. Dcera, ospalá a s hlavou plnou vzpomínek na ples, vstoupila do dveří, které se otevřely přímo před ní. Když byla uvnitř, všiml jsem si, že tramvaj má divnou barvu. Vykřikl jsem a vrhl se k tramvaji, abych dceru strhl zpátky, ale dveře se bleskurychle zavřely a má ruka narazila na chladné neprůhledné sklo, tramvaj se dala do pohybu a zmizela ve tmě…“

Mlčeli jsme, hučení hlasů v místnosti sílilo a sláblo jako příboj tajemného moře. „Už tomu bude dvacet let,“ řekl tiše. „Od té doby jsme se s dcerou nesetkali, jen několikrát jsme zahlédli její tvář v hloubce zrcadla v tmavém pokoji, zaslechli jsme její hlas v hučení kamen. Zpočátku jsme čas od času nacházeli na dně zásuvek nebo mezi stránkami knih lístky se smutnými vzkazy, kterým jsme rozuměli čím dál tím méně, psala o sálech, kterými protékají řeky, po jejichž hladině plavou vory s bronzovými lvy, o nekonečně dlouhých sympoziích ve zkamenělých lesích, o kavárnách, kde se číšník vynořuje z husté mlhy. Podle toho, co nám psala, se zdálo, že žije v jakémsi světě, kde záhyby látek jsou důležitější než obličeje a mají svá jména, zatímco houští tváří se rozplývá v lhostejné nerozlišenosti. Také slova jako by u nich byla pokládána za bezvýznamný doprovod šumů a šustění, které jediné přinášejí důležité sdělení. Někdy se v jejích dopisech linie písma rozplétala, vlnila se na papíře a zase se zauzlovala do nesmyslných spletí, z nichž vystupovaly počátky znepokojivých slov a obrazů. Její svět je pro nás těžko pochopitelný. Pořád toužím ze všeho na světě nejvíc po tom, abych ji ještě uviděl, ale nevím, jestli bychom se mohli domluvit, kdybychom se setkali. Často myslím na to, že svět, ve kterém žije, může být v těsné blízkosti, může se přímo prolínat s naším světem, protože jeho plnosti se prostírají tam, kde v našem světě vidíme jen prázdno, a jeho prázdno je u nás plností…“

Odmlčel se, chvíli se díval na protější stěnu, polepenou plakáty, a pak sklonil hlavu k Naší zahrádce. Ještě dlouho jsme seděli vedle sebe a oba jsme vypili ještě několik piv, ale ani jeden z nás už neřekl ani slovo. Nakonec jej jeho sousedi z druhé strany stolu přilákali k nějaké karetní hře a já zaplatil a oblékl se. Studenou chodbou, mezi zdmi vymalovanými vzorkem, který připomínal tváře Číňanů, jsem prošel na těsný záchodek. Nesvítilo tu světlo; otevřeným okénkem byla vidět tmavá zasněžená zahrada. Zdálo se mi, že z její hloubky zní táhlý zpěv, stejný, jako jsem slyšel v podzemním chrámu. Šel jsem na konec chodby a otevřel jsem dveře, které vedly na zahradu, zapadl jsem do vysokého sněhu, který byl navátý ke zdi domu. Jako noční had vplazil se mráz rukávy a nohavicemi na holou kůži. Když jsem za sebou zavřel, hlasy z hospody utichly; stál jsem na kraji tmavých zasněžených zahrad, na sněhu se černaly zkroucené stromy, v jejich větvích probleskovala světla vzdálených lamp jako zářící plody. Z nitra zahrad zněla tichá magická hudba, cítil jsem, že mě neodolatelně přitahuje. Šel jsem neprošlapaným sněhem za jejími tóny do hloubky tmavého sadu. Za rozpadlým plotem začínala další zahrada; opilý jsem procházel zasněženými zahradami, mezi holými stromy, na jejichž větvích ještě někde visela scvrklá jablka, kolem hromad kompostu, kolem křivých kůlen, prázdných králíkáren, podél nových a nových plotů. Nevynoří se náhle mezi stromy záhadná tramvaj? Nezablesknou se ve křoví diamanty na čelence Královny zahrad? Ale kromě větví kývajících se ve větru se nikde nic nehýbalo, v tichu byla slyšet jen monotónní melodie a občas vzdálené zaštěkání psa. Došel jsem ke zpuchřelému altánu a zjistil jsem, že to, co jsem pokládal za liturgický zpěv, je jen noční hudba, kterou na jeho střeše vyluzuje kus plechu rozechvívaný větrem. Sedl jsem si do altánu, velkými prázdnými okny byly vidět černé stromy, sníh, vzdálená světla, zněla uspávající hudba, stejně nesmyslná jako kresby, které tvořila spleť větvoví na plátně modrého sněhu, jako vlhké skvrny na zdech, podél kterých se osaměle potácím, jako neznámá zkroucená písmena ve zlých knihách. Kam to, proboha, jdu, proč se nevrátím, dokud je čas, k ostatním lidem? Ale to, co vanulo z nočních zahrad a z okrajů našeho prostoru, už mě mělo ve své moci.

Šel jsem dál; prolezl jsem ještě děrami v několika plotech, pak už jsem na konci jedné zahrady uviděl světla ulice, vyškrábal jsem se na ozdobně vyřezávané plaňky a seskočil na chodník. Za chvíli jsem došel k autobusové zastávce. Čekal jsem na autobus a krátil si čas tím, že jsem ve slabém nafialovělém světle zářivky četl vybledlé lístky, jež byly připíchnuté na dně zasklené skříňky, kterou kdosi připevnil drátem k plotu zahrady; byla to vitrína, v jakých obvykle bývají zprávy svazu zahrádkářů nebo turistické organizace. Na lístcích byly nejrůznější inzeráty a oznámení, někdo nabízel sazenice jahod, jiný prodával gauč a svatební šaty, které bylo možné vidět na zkroucené fotografii nevěsty s odstřiženou hlavou. Dole v rohu visel mezi papírem, na kterém kdosi oznamoval, že opravuje ledničky, a cyklostylovanou vyhláškou o povinném očkování psů lístek, na němž bylo napsáno na psacím stroji: „Přednáška Nejnovější poznatky o Velké bitvě v pokojích se koná ve středu v půl třetí v noci na filosofické fakultě.“ Uslyšel jsem, jak přijíždí autobus, se zasyčením se otevřely dveře: nastoupil jsem dovnitř.