22 Odchod

Nebyl jsem vyčerpaný jenom z bloudění džunglí. Byl jsem unavený ze všech pokusů proniknout do druhého města, k jeho skrytým náměstím a palácům, k pramenům jeho moci. Byl jsem unavený z existence na hranici: na hranici domova, jehož děje, ve kterých vysychaly mízy smyslu, se pozvolna proměňovaly v nesrozumitelný rituál, a ciziny, jejíž řád mi stále unikal. Setkával jsem se se slovy a gesty obyvatel druhého města, se skřeky jeho zvířat a strnulými pózami jeho soch jako s hieroglyfickým textem, jehož tvary sice čas od času pronikavě a takřka bolestně projel oslnivý výboj jednotícího smyslu, ale pokaždé pohasl dřív, než jsem jej mohl uchopit. Podivně jsem žil mezi dvěma říšemi, v jedné dohasínal plamen smyslu, ve druhé stále nemohl vzplanout. Svědectví o druhém městě, kterých se mi dostalo, byla spíš matoucí; co o druhém městě a jeho zákonech říkala Alweyra, prodavač, ptáčník, Felix a strážce chrámu, si odporovalo a navzájem se vylučovalo – a přece bylo zřejmé, že všechna tato vysvětlení jsou nějakým způsobem platná.

Nechtělo se mi nikam jít, seděl jsem doma a četl jsem tlustou knihu o logice, na jejích stránkách leželo jasné světlo dopoledního slunce, pročištěné reflexy sněhu. Náhle můj pohled narazil na podivné slovo-křížence: jeho první půli tvořila písmena latinské abecedy, ale k nim byla jako ocas mořské panny připojená druhá polovina, která se skládala z písmen druhého města. Zůstaly na dně tiskárenské kasy nějaké typy po noční práci a připletly se omylem dennímu sazeči pod ruku? Byla cizí písmena tajným vzkazem pro špiony druhého města z jejich centrály v hloubce prostoru za zdmi? Ale tušil jsem, že jde o něco jiného. Kniha, kterou jsem četl, měla své místo dost daleko od středu knihovny, kam jsem zasunul knihu z antikvariátu v Karlově ulici. Vytáhl jsem jakousi brožuru, která stála knize ve vazbě z fialového sametu blíž, a prolistoval jsem ji: jak jsem se obával, našel jsem na jejích stránkách mnohem víc písmen druhého města, byla tu už celá slova a fragmenty vět. S úzkostí jsem sahal po svazku, který stál na polici hned vedle tajemné fialové knihy. Když jsem jej rozevřel, měl jsem pocit, jako kdybych odvalil plochý kámen a díval se na hemžení brouků. Stránky byly už skoro celé pokryté tučnými černými písmeny z druhé strany hranice, jen na několika místech zbyly osamělé ostrůvky latinských liter. Zmocnila se mě nevolnost a rychle jsem knihu zaklapl. Teď už jsem s jistotou věděl, na čem jsem: cizí písmo se šířilo knihovnou, prorůstalo ji jako sněť! Rychle jsem vytáhl nakažlivou fialovou knihu, běhal jsem s ní po pokoji a hledal jsem místo, kam bych ji schoval. Dá se knihovna, mokvající nesrozumitelným písmem, ještě vyléčit?

Pak jsem se zastavil, zasmál jsem se své úzkosti a zasunul knihu zpátky do knihovny. Ať se oblá a ostnatá písmenka rozlézají, ať po kobercích přijdou z tmavých koutů tygři, ať se vlna zapíraného moře z hlubin domů přivalí až do osvětlených středů pokojů. Z čeho mám, proboha, ještě strach? Náhle jsem pochopil, proč mě druhé město nepřijalo, došlo mi, že palubní kulomety helikoptér, které se vznášejí nad vlnícími se prostěradly, ani žraloci v závějích a neklidný hrot Alweyřina meče nebyli pravými překážkami. Najednou jsem věděl, že před tím, kdo skutečně odejde, se druhé město musí otevřít, že odcházejícího dovede k lesklým palácům a temným zahradám každá cesta, po které vykročí. Já jsem pořád ještě doopravdy neodešel. Opravdu odchází ten, kdo za sebou všechno nechává, kdo jde s úsměvem a prázdnýma rukama do tmy a nemyslí na návrat. Kdo při odchodu počítá s tím, že se vrátí, neopouští domov, i kdyby vstoupil do bílých měst v hloubce džungle a odpočíval na mramoru jejich náměstí: jeho cesty zůstávají vpletené do tkaniva cílů, které vytvářejí prostor domova, zářící hranice ciziny před ním ustupuje. Žil jsem celý život na okraji a víc jsem se vyznal ve světě skvrn a prasklin na starých zdech než ve světě tvarů, které byly uznány za smysluplné a jedině důležité, nikdy jsem nerozuměl smyslu hry, která se hraje, a rolím, ze kterých jsem si měl nějakou vybrat, občas jsem se pokoušel některou přijmout a hrát ji, ale vždycky jsem jen mechanicky odříkával předepsaný part, s nechutí a s pocitem trapnosti a studu, studu, který po nějakém čase úplně ochromil chabý herecký výkon, takže jsem raději zmlkl a zalezl do kouta jeviště – a přesto jsem se až do této chvíle stále bál zahodit text hry a odejít do temného zákulisí. Odcházel jsem, ale chápal jsem svůj odchod pořád ještě jako poslední roli, jako roli, která mě nakonec podivným způsobem přece jenom zapojí do hry.

Teď jsem věděl, že do druhého města může vstoupit jen ten, kdo odchází s vědomím, že cesta, na kterou se vydává, nemá žádný smysl, protože smysl znamená místo ve tkáni vztahů vytvářejících domov, že dokonce není ani nesmyslná, protože nesmyslnost je jen doplňkem smyslu a patří do jeho světa. Neklid, který se rodil z vědomí, že všechna svědectví o druhém městě si odporují, se rozplynul. Pochopil jsem, že mé úsilí sjednotit noční výklady ve světle dne bylo jen projevem touhy začlenit druhé město do známého řádu, proměnit je v kolonii domova, a tím je podmanit a zrušit. Neřešitelná otázka se vyřešila tím, že přestala být otázkou. Zahlédl jsem teď ve tmě prostor, kde se převalovaly a proměňovaly neznámé světélkující tvary, tvary, které se nedaly převést na formy našeho světa a které neměly žádný smysl, a přece v sobě nesly jakési oprávnění, jež se zdálo být ještě silnější, původnější a nevyvratitelnější než oprávnění smyslu: bylo to právo, které bylo srostlé přímo s bytím, suverénním a ničemu se nezodpovídajícím, a proto takové právo nemohlo být ničím ohroženo. To, co se lenivě vlnilo v prostoru, bylo současně syrovou přítomností i důvodem: uhrančivou a lhostejnou temnou září. Otázky, které jsem dříve převalujícím se tvarům kladl a na které jsem slyšel stále jiné a odporující si odpovědi, se nemohly s touto temnou září setkat. V prostoru, který se otevřel, se nedaly odlišit prameny zákonů a zvyků od střepů zaniklých jsoucen a odpadků našeho světa, beztvarost počátku od beztvarosti zániku, boj nepřátelských sil od hluboké a neotřesitelné jednoty, vířivý chaos od nejpevnějšího řádu. Tento prostor se už konečně vymanil z moci domova. Otevřela se přede mnou krajina, před kterou nás chtějí celý život ochránit, upírají nám právo na prohru a právo na exil, právo ztratit se a bloudit podél zdí, být vyhnancem ve světě koutů, na tmavých dvorcích bytí. Jak jsou otravní, neustále nám dotěrně vnucují spásu a domov, chtějí nás připravit o zářící zemi ciziny, kde z osvobozených věcí tiše kane nádherné chladné světlo, o radosti samoty na nočních pláních nad jiskřícími městy, o krásné pomalé tance oblud na opuštěné silnici, o opojný zánik v hloubce tmavých pokojů, pod studenými zrcadly, kde se chvějí světla vzdálených lamp jako bolestné souhvězdí zvířetníkového pásu vinoucího se nitrem domů.

Oblékl jsem se a seběhl po schodech na ulici. Bylo jasné, mrazivé dopoledne, sluneční světlo dávalo vyvstávat ostrým stínům pod obočím chodců, v záhybech kamenných draperií soch a pod zasněženými římsami. Tváře a pohyby lidí, které jsem potkával, měly už tady výraz snové a slavnostní strnulosti. Chodil jsem úzkými uličkami ponořenými do stínu, uličkami, které se náhle otvíraly do oslňujících náměstí, procházel jsem tmavými podloubími, v jejichž obloucích svítil sníh a bolestně se vpaloval do unavených očí. Myslel jsem na utajené bitvy, bohoslužby a plesy, které se odehrávají v hlubinách za mlčícími fasádami, na daleké cesty do nitra Asie, jejichž jsou ulice součástí; když jsem míjel Husův pomník, představil jsem si jeho dutý vnitřek a přemýšlel jsem, co se v něm asi skrývá – je tam vinárna s tanečním parketem, dílna, kde tiše bzučí stroje, či bazén, na jehož hladině září světla barevných lamp zavěšených do hlav dutých soch? Třeba budu ještě dnes pomalými tempy plavat v jeho vlažné vodě, v mihotajících se světelných skvrnách, přes mé tělo zvolna přejedou dlouhé vlasy dívek, které mramorová tramvaj odvezla od jejich rodin a které už zapomněly, že na druhé straně dutých soch existuje jiný svět. Věděl jsem, že všichni budou mluvit o selhání a dezerci. Ale můj odchod do druhého města neměl být představením zakrývajícím porážku. Bolest z prohry se neutišila, ale podivně vplynula do velké radosti cesty a stala se její součástí. O útěku mluví nejvíc ti, kteří sami každý den prchají do asylu domova před výzvami vanoucími z temných okrajů a z ústí vedlejších cest. Neměl jsem jim za zlé, že se ukryli v prostoru domova; v jejich věrnosti hře, která se hraje, bylo cosi obdivuhodného a vyvolávajícího úctu, ale také jsem necítil potřebu někomu se omlouvat za to, že v jejich kusu nehraju. Někdo zůstává, někdo odchází. Někdo celý život nevnímá hudbu šelestů a šustění doprovázející naše slova, a jiného pohltí ornamenty koberce nebo omamné vnitřky skříní, jeho rodina ještě několik týdnů vysedává u otevřených dveří šatníku a čeká na jeho návrat, ale pak na něj všichni zapomenou. Jak dlouho ještě bude obec pohrdat těmi, kdo odcházejí? Kdy nastane smíření mezi odcházejícími a zůstávajícími? Kdy se odchody do druhého města promění v tiché svátky, kdy přestane zaznívat výsměch nad těmi, kdo odmítli hrát nebo se to nedokázali naučit, kdy už přestanou tahat násilím do hry ty, kteří už mají u velkých cihlových budov na nákladním nádraží sjednanou schůzku se zeleným andělem, jehož tvář zakrývá zlatá maska? Obec neví, jak je jí zapotřebí těch, kteří odcházejí za hranice. Odcházející už nemyslí na stopy, které zanechává ve svém domově, ale přesto jsou pro ty, kdo zůstávají, odchody připomenutím jiného prostoru, připomenutím, při kterém se zachvěje platný řád a na čas se probudí spící síla, jež řád tajně buduje a oživuje: bez odcházejících by řád domova strnul a odumřel. Odchod neznamená přerušení rozhovoru. Dokonce skutečný rozhovor je možný jen mezi těmi, co odešli, a těmi, co zůstávají. Rozmluvy se soukmenovci jsou vždy jen nudným nasloucháním echu vlastních slov. Všechny rozhovory se sytí z velkého rozhovoru mezi těmi, kdo žijí uvnitř domova, a tím, co vane přes hranici: šumem, v němž se mísí šustění látek s vytím a kňučením oblud a hudebními skladbami, které hraje orchestr exulantů a které trvají několik dní. Ti, co žijí uvnitř, pokládají hlasy okrajů jen za bezvýznamný doprovod slov, kterému nevěnují žádnou pozornost, ale tyto tiché tóny a vzdálené výkřiky přesto skrytě působí, rozleptávají uzavírající se tvary, uzrávají na dně paměti a vydávají plody.

Přešel jsem Mánesův most, procházel jsem podél zasněžených terasových zahrad. Nemyslel jsem na návrat, ale nemohl jsem ani s jistotou říci, že se nikdy nevrátím. Propustil jsem budoucnost ze sítě plánů; zářila teď světlem, které bylo ve světě, kde byla naší služkou, pohaslé. Nevěděl jsem, co mě čeká, jestli pobyt v druhém městě bude konečným popřením hry domova, nebo jejím obnovením a pročištěním v zapomenutém ohni. Nezajímalo mě to, odevzdal jsem se moci cesty a nevěděl jsem, jestli mi v budoucnosti bude cesta velet, abych zůstal za zdmi, nebo abych se vrátil, s jazyky vyříznutými z dračích tlam v brašně. To, čemu jsme říkali budoucnost, už vlastně neexistovalo, byl jen čistý a jednotný plamen času, byla jen záře toho, co je, záře, v níž se chvěly temně zrající šťávy minuvších dějů a tvarů i nejisté pachy tiše přicházejících monster. Stoupal jsem příkrými uličkami podél zadních traktů paláců, nespěchal jsem, nevěděl jsem, kudy se dám za příštím rohem. Přemýšlel jsem, jaké budu mít v druhém městě zaměstnání – budu zlatokopem v knižní džungli, mnichem v klášteře, který se nachází v podkroví libeňského činžáku, rybářem, který vyplouvá za úlovkem na temné vnitřní moře a vidí v dálce svítit večerní lampy pokojů? Dřív jsem se bláhově domníval, že je možné v druhém městě strávit dovolenou, vrátit se a napsat o svém pobytu knihu. Dobrá, zanechám tu tedy knihu o setkání a hranici. Mé příští knihy už budou psané písmem druhého města a vytištěné v nočních tiskárnách ukrývajících se za kabáty ve skříních. Možná se některá z mých knih objeví na polici antikvariátu, možná se někdo uchýlí jako já do prodejny před sněhovou vánicí nebo před deštěm, s údivem zahlédne jemnou ženskou ruku, která se z druhé strany vsune mezi svazky na polici, roztáhne mezi nimi mezeru a pak do ní vloží knihu: užaslý návštěvník knihu vytáhne a otevře, bude se dívat na stránky pokryté neznámými znaky, potom se skloní a nahlédne do tmavé skuliny, která zbyla mezi knihami na polici, uvidí světla mihotající se na černé hladině, ucítí pach kamenných chodeb. Prošel jsem napříč opuštěným Hradčanským náměstím, kolem Martinického paláce jsem zahnul na Nový Svět, šel jsem uličkou, jejíž jednu stranu tvořila kamenná zeď, za kterou se skrývaly neviditelné zahrady, vystoupil jsem po rozpadajících se schodech, které vedly podél starých cihlových hradeb. Zablyštěly se koleje, za nimi svítil ve slunci zasněžený parčík, na sněhu se pohybovaly stíny stromů rozkývaných větrem. Smetl jsem sníh se sedadla lavičky a posadil jsem se, díval jsem se na hru stínů větví na třpytícím se sněhu. Pomalu přijížděla od Prašného mostu tramvaj; když přijela blíž, uviděl jsem, že má zelenou barvu. Zastavila tiše před parčíkem, všechny její dveře se otevřely. Vstal jsem a šel jsem k ní po neporušeném bílém sněhu.