19 Schody

Stál jsem v tmavém pokoji, opět jsem cítil pach neznámého prostoru, další akord ze zmatené a smutné symfonie vůní. Širokým oknem byla vidět noční obloha, po které se hnaly neklidné roztrhané mraky; v průrvě mezi nimi se vynořil jasný měsíc, jeho světlo zazářilo na tapetách, zalesklo se na skle v hloubce místnosti a na hladkých tučných listech rostlin v květináčích, pak zase zhaslo. Přistoupil jsem k oknu, ve skle vyplulo údolí, jehož reliéf se tříštil do nesčetných plošek zdí a střech. Hned jsem poznal, kde jsem se octl: musel jsem kroutící se galerijní chodbou projet pod Vinohrady a teď jsem byl v jednom z domů, jež stojí u horního konce nuselských schodů a jejichž okna shlížejí na nuselské údolí. Stál jsem u okna cizího bytu a díval se dolů na tmavé údolí se světly luceren třpytícími se na sněhu, v dálce se údolí zvedalo pankráckým svahem, na jeho vrcholku se tyčila skleněná věž hotelu, jejíž stěny se rozsvěcovaly a zhasínaly v měňavém měsíčním světle.

Na stojanu u okna stál vysunovací dalekohled; přiložil jsem oko k jeho okuláru a pomalu jsem dalekohledem pohyboval, nechal jsem pohled klouzat po fasádách domů a po zasněžených ulicích, v okuláru se objevovaly řady temných oken, tiché a opuštěné nákladní automobily, osamělé lampy svítící na zasněžených dvorech tmavých továren, slabě osvětlené skleněné vrátnice, železniční náspy zarostlé neproniknutelným křovím. Čas od času v okuláru zazářilo osvětlené okno. Nahlédl jsem do pokoje v podkroví, kde pod postelí tryskal z podlahy pramen a tenkým potůčkem odtékal do tmy koutů; možná, že se v druhém městě slije s jinými potoky bublajícími ve tmě a stane se z něho mohutná, pomalu se valící řeka, vroubená nábřežími z žuly a mramoru, s kamennými sfingami a s širokými schodišti sestupujícími pod hladinu, řeka, jejíž šumění budeme slyšet v tichu noci za zdí. Uviděl jsem předsíň, kde pod věšákem, na kterém visely těžké kabáty, rozbili tábor unavení horolezci, vystupující po temných a nebezpečných schodištích na nějaký ledový štít. Zahlédl jsem pokoj se zmuchlaným prádlem rozházeným po křeslech, kde na parketách bledě zářil jakýsi tajný světový pól; bůh ví, jaké kovy zneklidňuje a jaké hroty k sobě přitahuje v tmách, cestovatel k němu z posledních sil lezl přes záhyby neustále se shrnujícího koberce, proplétal se dlouhými bílými záclonami, přelézal horu zmuchlaných peřin na neustlané posteli. Viděl jsem ložnici nad kráterem vulkánu skrytého v hlubinách domu, byla ozářená chladnou, modravě svítící lávou, jež stoupala skulinami a zvolna se řinula ze škvír skříní, z mezer mezi knihami v knihovně a z nedovřené zásuvky nočního stolku, který stál vedle široké postele, na jejíchž snově zářících prostěradlech ležely dvě nahé dívky, objímající se ve spánku. Viděl jsem karbaníky hrající v neosvětleném zrcadlovém sále nad mramorovým stolkem hru s hořícími kartami, jejichž plamínky se do nekonečna odrážely v černé tmě zrcadel, a jakési ponuré zvěstování, plné jedovatých září, v okně zchátralého domu nad zamrzlou hladinou Botiče.

Zdálo se mi, že otevřenými dveřmi je slyšet tiché volání. Vešel jsem do vedlejšího pokoje: v jeho přední části leželo na koberci, jehož vzor tvořily zkroucené arabesky, měsíční světlo, zadní část pokoje, odkud přicházely vzdálené úzkostné výkřiky, byla ponořená do neproniknutelné tmy. Vykročil jsem do hloubky pokoje, vrážel jsem ve tmě do hran nábytku, zakopával jsem o židle, padal jsem na pérovací čalouněné pohovky. Hlas zmlkl, ale bylo slyšet hučení, které v pravidelném rytmu sílilo a zase sláblo. Cosi jemného mi přejelo po tváři, myslel jsem, že se mě dotklo křídlo nějakého nočního hmyzu, ale když jsem sáhl před sebe do tmy, nahmatal jsem třásně spletené do tenkých šňůrek a visící od spodního okraje napjatého látkového stínítka lampy na vysoké kovové noze. Našel jsem šňůru vypínače s hladkou kuličkou na konci a zatáhl za ni. Ve tmě se rozzářilo stínítko barvy slonové kosti, uviděl jsem, že lampa stojí na břehu jakéhosi studeného nepřívětivého moře, osvětlovala zelenavé vlny, jež se valily ze tmy k mým nohám, na ornamentech koberce slábly a proměňovaly se v pěnu, která stékala po koberci zpět, než ji zachytila další vlna. Opět se ze tmy ozvalo volání; ve světelném okruhu lampy se objevil trám, kterého se držela dívka, na jejímž těle, zmodralém chladem, visely rozervané cáry látky. Příští vlna ji zvedla skoro až k bílému stropu pokoje a pak ji položila přede mne na koberec. Dívka zůstala bezvládně ležet pod rozsvícenou lampou. Svlékl jsem s ní promáčené hadry, vzal jsem ji do náruče a uložil ji pod peřinu do postele, která stála hned vedle lampy. Odhrnul jsem jí s tváře mokré vlasy: byla to dívka, kterou jsem viděl stát na palubě lodi v Široké ulici.

Odešel jsem do vedlejšího pokoje a zapálil plynový hořák, ve světle modrého plamene jsem našel dózu s obrázkem čínského draka a uvařil jsem čaj. Vrátil jsem se a posadil se na okraj postele, přidržoval jsem hrnek s čajem u dívčiných úst; když jej vypila, podívala se mi do očí a řekla pomalým a klidným hlasem: „Ztroskotali jsme, když loď proplouvala divokou úžinou mezi policemi s knihami v nějaké velké knihovně, snad loď narazila na útesy ze zkamenělých knih, snad temné cizí programy, které už dlouho bujely v hlubinách lodních computerů, prorostly navigačními plány a rozežraly řetězce logických implikací. Na tom záleží už málo. Zachránila jsem se jediná z celé lodi… Už nikdy neuvidím svého snoubence, teď už bloudí neveselými podmořskými kavárnami a na svět nad hladinou si vzpomíná jen mlhavě, jen jako na divný sen. Věděla jsem už dávno, že se v computerech vaří něco zlého, ale nechtěla jsem s ním o tom mluvit, byl důvěřivý jako dítě, měl bezmeznou úctu ke kapitánovi a k posádce – pamatuju se, jak se na mne díval vyčítavě, když mi to jednou nedalo a řekla jsem mu, že se mi kapitán hnusí. Neznepokojoval se ani tehdy, když už skoro všem cestujícím začínalo být jasné, že přinejmenším dva z lodních důstojníků jsou pouhými halucinacemi a že ze zkažených nočních snů pasažérů se před přídí rodí jakási temná Afrika, skrčená a číhající jako krutý živočich.“

Zdálo se mi, že z moře za postelí vystrkuje rohatou hlavu mořská obluda, ale byl to jen převrácený stůl z potopené lodi, který se vyhoupl na hřbet vlny: vlna jím udeřila do pianina, skrytého ve tmě, v jeho nitru se tlumeně rozezvučely všechny struny a dlouze doznívaly: akord z tiché hudby šílenství. „Už se mě nikdy nedotknou jeho ruce,“ šeptala dívka, „budou na mne sahat jen záclony vlnící se v průvanu, budou se mě jen dotýkat hladké látky, odporné mokré listí křoví a drolící se omítka zdí. Pane bože, už nikdy se nedostanu z téhle divné a smutné země, budu tu muset žít sama mezi strašnými nehybnými postavami na průčelích, mezi výhrůžnými ornamenty na zdech, budu chodit podél nekonečných plotů, poslouchat zvuky vzdálených vlaků, které se ozývají uprostřed vět a které pronikají až do hloubky domů, není možné před nimi nikam utéct…“

Jako na potvrzení jejích slov se ozvalo zahoukání vlaku vjíždějícího do tunelu, noční hlas samoty a zoufalství. Pohladil jsem dívku po tváři. Chytila mě za zápěstí a táhla mě k sobě, s nečekanou silou mě stáhla pod peřinu, studené tělo se ke mně přitisklo, ovinula kolem mne nohy, její ruce mi vjely pod košili a pevně se sepjaly na mých zádech. Leželi jsme na boku, viděl jsem, jak za jejím ramenem, které vyklouzlo zpod peřiny, vyvstávají zelené vlny, prosvícené světlem lampy, blíží se a zase klesají, čas od času dopadla tříšť kapek na peřinu a naše tváře. Prochladlé rty se zvedly od polštáře, šátraly po mé tváři jako nějaké mořské zvíře, obemkly má ústa a přisály se k nim.

Uslyšel jsem za sebou kroky tlumené kobercem. Dívka se v úzkosti ke mně přitiskla ještě pevněji. Odtrhl jsem ústa od dívčiných rtů a otočil jsem hlavu: objevil se obrys temné postavy, váhavě se blížící mezi nábytkem. Když postava vstoupila do kruhu, který osvětlovala lampa, uviděl jsem, že je to mladý muž, který stál s dívkou na palubě lodi a který s ní rozmlouval o pobřežních promenádách a o orosených pohárech. Když jej dívka poznala, vykřikla radostí, ale nepustila mě hned, její sevření povolovalo jen pomalu.

„Ty žiješ! Jak je to možné, že ses zachránil?“ volala, zatímco její ruce ještě putovaly pod mou košilí. „Připlul jsi na břeh na hřbetě delfína? Vzal tě na palubu některý z pašeráckých člunů, které bloudí hlubinami domů?“

Její přítel se posadil na okraj postele, naklonil se přese mne a začal dívku líbat na tvář, na ramena a na ňadra. Dívka konečně vytáhla ruku zpod mé košile a položila ji svému snoubenci kolem krku. Cítil jsem se trapně a nepohodlně, obrátil jsem se na břicho a pokoušel se podplazit jejich objímající se těla. „Nebyl jsem vůbec na lodi, když ztroskotala,“ říkal muž mezi polibky svým jemným a laskavým hlasem. „Když jsi usnula, odešel jsem do obchodního domu, abych ti koupil datle, sušené meruňky a kešu-oříšky.“ Vytáhl z igelitové tašky kešu-oříšek a vložil jej dívce do úst. Mne už si nevšímali; konečně se mi podařilo vysoukat z postele, odcházel jsem pokojem k oknu, ve kterém svítil měsíc, slyšel jsem ještě za sebou jejich rozhovor, do kterého se mísilo hučení vln.

„Co si teď počneme?“ řekla dívka. „Už nikdy se nedostaneme na ostrov, nikdy nebudeme chodit po bílých promenádách, sedět na terase nad mořem…“

„To nevadí,“ odpovídal její přítel, „je to takhle lepší, budeme si všechno představovat, to bude daleko krásnější. Budeme si každý den vymýšlet výlety, hry v zářících bazénech, skvělé parties s lam­piony, flirty se zajímavými lidmi, tance na nočních palubách jacht. Nejsme přece tak tupí, abychom potřebovali skutečnost…“

Hlasy v hloubce pokoje se slily s šuměním moře. Vyšel jsem z bytu na tmavou chodbu, dveře domu vedly přímo k nuselským schodům. Scházel jsem do údolí po zavátých schodech, po levé straně vystupovaly z tunelu dole pod svahem koleje a větvily se, po pravé straně se nad schody sklánělo přes plot křoví, rostoucí na okraji strmých zasněžených zahrad. Mé nohy opatrně hledaly v závějích hrany schodů; měsíc zmizel za mraky, byla hluboká tma, a přesto se mi zdálo, jako by ve sněhu probouzela slabé jiskření jakási záře. Otočil jsem se a strnul jsem. Po schodech pomalu, se skloněnou hlavou, sestupovala postava, od hlavy až k patě zářící bledým nazelenalým světlem. Byla zahalená do bělostného pláště s širokou kapucí, která zakrývala obličej. Bílou látkou prosakovaly velké skvrny tmavé krve. Ustoupil jsem k plotu zahrady, ucítil jsem, jak mě ohnuté větvičky křoví tlačí do zad a jak mi vjíždějí do vlasů. Zářící postava se blížila; když se dotkla nohou schodu, na kterém jsem stál, zastavila se a otočila ke mně hlavu. Odhrnula kapuci a já vykřikl: uviděl jsem vyhublou tvář, která na mne v posledních dnech hleděla z mnoha obrazů a soch, uviděl jsem hlubokou, neuzavírající se ránu na krku, z níž se řinula tmavá krev. „Dargúz,“ zašeptal jsem. Stáli jsme proti sobě a mlčky se na sebe dívali, za bledě zářící hlavou s dlouhými rozcuchanými vlasy projížděl po viaduktu noční expres s rozsvícenými okny, krev tiše kapala po sněhu. Nevěděl jsem, jak se mám chovat, dosud nikdy jsem se s žádným bohem nesetkal. Málem jsem k němu přistoupil a podal mu ruku. Měl bych jej poprosit, aby přenesl snoubence, jejichž loď ztroskotala ve zrádném vnitřním moři, na ostrovy, aby pomohl Alweyře v jejím zmatku a únavě? Měl jsem ho požádat, aby mě zavedl do svého města, k jeho náměstím a palácům, které přede mnou stále ustupovaly? Ale Dargúz nevypadal, že by mohl někomu pomoci. Nebylo to pyšné a kruté božstvo, které zobrazovaly sochy. Jeho tvář byla tváří uštvaného cizince, který stejně jako já zmateně bloudí krajinami exilu. Zdálo se, že jeho božské bytí je jen jedním nekonečně velkým utrpením, které nikdy nemůže skončit. Pocítil jsem k němu soucit, rád bych pro něj něco udělal, ale věděl jsem, že pro něj žádná pomoc není.

Dargúz si zase přetáhl přes hlavu kapuci a sestupoval dál po schodech. Viděl jsem, jak minul restauraci Excelsior a zahnul do tichých ulic mezi nuselskými schody a Botičem, do prostoru plného stažených rolet garáží, slepých zdí dílen, rozpadajících se továren a zaprášeného křoví u trati.