2 V univerzitní knihovně

Rozhodl jsem se, že zajdu do univerzitní knihovny a zeptám se na knihu nějakého odborníka. Vědecký pracovník, za kterým mě poslali, sídlil v podkroví, v podlouhlé nízké místnosti, kde v šikmých pruzích světla vířila zrníčka prachu a kde se na stolech a na podlaze tyčily křivé a nejisté sloupy navršených knih. Propletl jsem se stezkou, která se vinula mezi stohy knih chvějícími se v rytmu mých kroků, nad knihami na psacím stole vyplula hladká obtloustlá tvář asi čtyřicetiletého muže.

Když jsem mu ukázal knihu z antikvariátu, dlouho si ji zamyšleně prohlížel, pak mi ji vrátil a řekl: „Bohužel neumím tohle písmo přečíst a nevím ani, jaký národ je používá. Ale už jsem se s těmi písmeny jednou v životě setkal. Když jsem po skončení fakulty nastoupil do univerzitní knihovny, dostal jsem na starost knihy pocházející z odkazů a pozůstalostí. Jednou na jaře mě poslali, abych prohlédl velkou knihovnu v bytě, jehož majitel zemřel a nezanechal žádného dědice. Řekli mi číslo domu na Smetanově nábřeží a jméno, které jsem měl hledat na dveřích. Šel jsem tam večer po práci. Klíčem, který jsem dostal, jsem si odemkl a vstoupil jsem do prázdného bytu, už v hale na mne zavanul pach jakéhosi zatuchlého přepychu; procházel jsem velkými místnostmi, všude bylo plno titěrných kovových sošek nahých žen, chrtů a koní, všude se povalovaly povadlé polštáře, zplihle visely volány a třásně, krabatily se uvolněné potahy. Stěny jednoho z pokojů byly obložené od podlahy až ke stropu zasklenými knihovnami. V otevřeném okně byla vidět potemnělá petřínská stráň s bílými rozkvetlými stromy, vedle rozhledny právě zapadalo slunce, na sklech knihoven se rozlévalo nafialovělé světlo večerního nebe. V knihovně, která stála u zdi naproti oknu, byl nezasklený tmavý výklenek, do kterého kdosi postavil secesní zrcadlo se zvláštním figurálním podstavcem z kovu: ovál zrcadla držela v natažených rukách rozesmátá, smyslně se protahující žena s rozevlátými kovovými vlasy, trčícími do prostoru, žena seděla obkročmo na ohnutém hřbetě delfína vyskakujícího ze ztuhlé kovové vlny. Vedle zrcadla stála na trojnožce skleněná baňka naplněná průzračnou tekutinou.“

Vědecký pracovník své vyprávění doprovázel dost rozmáchlou gestikulací, která nebezpečně rozechvívala knižní duny na stole. Když mluvil o ženě na delfínu, pokusil se přibližně předvést její pozici, ale zavadil přitom konečky prstů o sloup knih: sloup se rozkýval, jemně se dotkl sousedních sloupů a probudil také v nich malátný houpavý pohyb; naštěstí se vědci po nějakém čase podařilo ožívající stůl uklidnit. „V posledních paprscích slunce zasvítily pod sklem do přítmí pokoje rubíny vsazené do hřbetu kožené vazby. Když jsem se dotkl skla, zmizelo slunce za Petřínem, bledě zářící knihovna náhle potemněla. Odsunul jsem sklo po mělké drážce a vytáhl jsem knihu posázenou rubíny. V bytě byl vypnutý elektrický proud, a tak jsem se s knihou postavil k otevřenému oknu, abych ještě zachytil poslední světlo dne. Kniha byla sepnutá tepanou kovovou sponou v podobě zkrouceného hada s očima z drahokamů. Přesně v okamžiku, kdy jsem sponu rozevřel, se na tmavém svahu Petřína mezi stromy rozsvítilo jasné zelené světlo. Je to jistě jen náhoda, řekl jsem si, ale když jsem sponu zaklapl, světlo ihned zhaslo. Znovu jsem sponu otevřel a světlo opět zazářilo. Jeho zelený paprsek svítil v šeru pokoje jako skloněné zářící kopí, ve sklech knihoven stojících proti sobě se donekonečna odrážel ve strnulých a matoucích řadách šikmých zelených čar, v hloubce místnosti dopadal do středu oválu zrcadla, které držela kovová kráska na delfínu, odrážel se a procházel přímo prostředkem skleněné baňky, která se rozsvítila jedovatou kovovou září. Zdálo se mi, že se z nádoby ozývá tiché bublání, ale kniha, kterou jsem držel v ruce, mě tak fascinovala, že jsem se o to, co se děje v baňce, nestaral. Ano, díval jsem se na stejná písmena, jaká jsou v knize, kterou jste přinesl. Udiveně jsem obracel stránky s neznámými znaky a nevěnoval jsem pozornost tomu, že se místností šíří nasládlý pach. Zanedlouho se s písmeny začala dít podivná proměna. V jejich liniích stále silněji pulsoval jakýsi proud, písmena se v jeho rytmu rozsvěcela a zhasínala jako řeřavé uhlíky, do kterých někdo pravidelně fouká. Při každém rozsvícení jsem pocítil neznámou a stále se stupňující slast, pulsace se závratně zrychlovala, ale pak všechno rychle pohaslo, na stránkách knihy ležela černá písmena jako odporní mrtví brouci, pocit slasti vystřídalo zhnusení a děs. Uslyšel jsem temné dunění. Podíval jsem se z okna a uviděl jsem za Petřínem přílivovou vlnu tsunami, která byla vysoká asi kilometr. Zvolna se blížila, převalila se přes petřínský svah a zlomila přitom rozhlednu. Zavřel jsem oči a očekával jsem úder strašných vod. Dunění pořád sílilo, najednou však zmlklo. Chvíli jsem stál se zavřenýma očima a naslouchal podivnému mrtvému tichu, potom jsem otevřel oči a uviděl jsem: temná vodní stěna se tyčila, nehybná, na dosah ruky za oknem. Vyklonil jsem se z okna a ponořil jsem prsty do chladné vody.“

Vědecký pracovník zase předvedl, jak natahoval ruku z okna, a opět přitom rozkýval jeden stoh knih, tentokrát knihy hladce sjely jedna přes druhou, některé protáhlým obloukem sletěly se stolu, v letu přeludně zavířily bílými stránkami a pak s tupým plesknutím dopadly na podlahu. Vědec je tam nechal ležet a pokračoval ve svém vyprávění. „Z vodní stěny vystrčila hlavu velká černá ryba, dlouho se chraplavě smála a pak řekla výsměšným hlasem: ‚Celý život ses snažil zapomenout na to, jak jsi seděl sám uprostřed řad sklopených sedadel ve špinavém kině v zapadlé ulici v Radlicích a díval ses na žurnál, kde ukazovali nějaké záběry z mořského dna, na kterých nad jemným pískem plulo hejno malých lesklých rybiček: náhle se rybičky shlukly a vytvořily pohyblivé sousoší, znázorňující, jak se v nádražní restauraci v Bakově nad Jizerou líbáš s krásnou umělou dívkou (vždycky tě víc přitahovaly umělé ženy, rozněžňovalo tě tikání jejich koleček, když vedle tebe ležely v tichu noci), s dívkou, jež žila – ačkoliv ve svých dlouhých dopisech svému stvořiteli psala, že je na cestě k Isthmu – v nevlídných ubytovnách s českými ďábly, kteří chroupali sušenky a přikyvovali, když jim bezelstně vyprávěla o růžových lampách svítících pod ledem rybníka mezi nočními poli pro budoucí vzpomínání na vzdálených temných hvězdách, ale přitom se tajně domlouvali, že ji rozeberou a sestaví z jejích součástek sochu své Matky, anebo spíš svou Matku samu. Z předsálí kina se ozýval kašel. Bylo to ještě horší, než když jsi jednoho zamračeného listopadového dne procházel opuštěnou návsí jakési vesnice u Prahy a najednou jsi uslyšel z amplionu na sloupu hlas, jenž ironicky předčítal tvou studii o grálu venkovských pošt, která ležela na dně zásuvky tvého psacího stolu a kterou jsi nikdy nikomu nedal číst, protože to byla tvá jediná práce, v níž jsi otevřeně pojmenoval (i s těmi nejhnusnějšími souhláskami, rodícími se z lenivých a neřestných pohybů jazyka ve vlhké tmě úst) to, co čvachtavě vylézá z hluboké jámy uprostřed tvého bytu. Jakýsi chrám svatého Víta, ještě o něco větší než ten na Hradčanech, se pohybuje po Soběslavsku rychlostí 270 km/hod., Isthmos ční nad zářícími hladinami dvou moří. Klavír se proměnil v kraby a rozlezl se po pokoji, ještě nenastal vhodný okamžik k tomu, aby zazněla hudba, ještě ne, bohyně ve stříbrných pouzdrech dosud nepropadly stropem do parlamentu nestvůr. Piktogram se spirálou uprostřed, který je namalovaný tuší na hřbetě čilých klavírních krabů, se vyslovuje zvukem, jenž připomíná kýchnutí v betonovém bunkru a znamená: zapomenutí na vláčné pohyby ruky se zelenými prsteny ve zhasnutém pokoji v domě nad jezerem. (Je mnoho různých Čín, na jejichž okraji žijeme; ve všech pokojích vedlejšího bytu jsou rýžová pole.) Chtěl jsi utéci ze sálu kina, ale všechny dveře byly zamčené; když jsi do nich začal bušit pěstí, přišourala se stará uvaděčka, škvírou mezi křídly dveří ti řekla, s námahou potlačujíc smích, že ve špinavém tmavém sále budeš sedět tisíce let a dívat se pořád dokola na nejtrapnější scény ze svého života předváděné na plátně pohyblivými shluky rybiček.‘

Na víc se už nepamatuju. Probudil jsem se až v nemocnici; ukázalo se, že ve skleněné baňce byla chemická látka uvolňující pod vlivem světla určité vlnové délky plyn, který je silnou halucinogenní drogou. Měl jsem štěstí, že sousedé ucítili divný pach a vnikli do bytu; našli mě, jak ležím v bezvědomí na koberci. Lékaři mi řekli, že kdybych vdechoval plyn o něco déle, už bych se nikdy neprobudil ze zlých snů, žil bych v Praze neustále ohrožované vlnami tsunami, které vyvstávají za Petřínem a za Hradčanami, spílaly by mi černé ryby. Kniha posázená rubíny z pokoje zmizela a nikdy se nenašla. Až do dnešního dne jsem se nikdy nesetkal s knihou, která by byla tištěná stejnými písmeny. Ale písmena jsem uviděl ještě jednou: byla vyrytá do zdi pisoáru v hospodě ve Starém Městě pod Landštejnem, vedle kresby chobotnice rdousící chapadly tygra.“

Nějaký čas jsme oba mlčeli; pokoušel se roztržitýma rukama utišit vlnění knih na stole, ale jeho dotyky stále více knihy zneklidňovaly, nakonec to vzdal, seděl mlčky za stolem a díval se z okna dolů na zasněžené nádvoří. „Nesnažil jste se tajemství knihy vypátrat?“ zeptal jsem se jej.

„Ale ano, ze začátku jsem se všude na knihu vyptával, kreslil jsem každému písmena, tak jak jsem si je zapamatoval. Nikdo o knize ani o neznámém písmu nic nevěděl, ale skoro každému se vybavila nějaká pozapomenutá událost, podivné setkání, které nečekaně odhalilo jiný prostor, začal o tom vyprávět, ale obvykle se v polovině příběhu zarazil a rychle převedl řeč na něco jiného. Někdo objevil ráno na zvlhlém koberci v obývacím pokoji živou, svíjející se mořskou hvězdici, jiný čekal v noci na malém nádraží na vlak a pak nastoupil do vagonu, jehož vnitřek tvořila studená gotická kaple. Z toho, co jsem slyšel, se ve mně začal rodit pocit, že v naší těsné blízkosti se prostírá nějaký podivný svět. Nevím, jak vypadá a kdo v něm žije, nevím, jaký vztah k nám mají jeho obyvatelé, jestli jsme lhostejní sousedé, jestli náš vymezený prostor je čísi kolonií nebo jestli se za zdmi chystají k válce. V té době jsem také začal pozorněji naslouchat historkám, které v závodní jídelně vyprávěli knihovníci z výpůjční služby a které jsem předtím nebral moc vážně; byly to strašidelné příběhy o setkáních s podivnými tvory v neprozkoumaných divokých koutech knihovny. Nechal jsem se tenkrát poprvé zavést k okrajům těch ponurých končin, díval jsem se do chodeb, které vedly do tmy, a říkal si: hned příští den se vypravím na cestu, dojdu na konec chodby a budu pokračovat pořád dál, ale neustále jsem odchod odkládal, každý den jsem si říkal: nechám to na zítra, až jsem na tajemství knihovny přestal myslet, stejně jako jsem přestal myslet na knihu posázenou rubíny a na zlý smích černé ryby. Dneska chodím kolem okrajů temných oblastí knihovny skoro denně a do zlověstných ústí chodeb se ani nepodívám, nevnímám táhlé vytí, které se ozývá z jejich hloubky. Už necítím potřebu překročit hranici, už je pozdě vydávat se na výzkumné výpravy.“

Ale já byl dosud plný touhy poznat tajemství světa, ze kterého se vynořila kniha ve fialové vazbě, a vyprávění vědeckého pracovníka jen podněcovalo mou netrpělivost, chytil jsem ho za rukáv pláště a naléhal jsem na něj: „Ne, není pozdě, právě teď je pravý čas, je doba prohry a smíření s osudem, z něhož se rodí odhodlání, a sníh, který všude leží, je už skoro začátkem neskutečného, také on nás vyzývá k odchodu, jistě na něm najdeme plno stop fantastických bytostí, stop, které nás zavedou k tajným doupatům v hlubinách města, nechte všechno být a pojďte se mnou, vydáme se na výpravu společně. Uvidíte, že objevíme vzácné šperky a skvělé nestvůry. A co je nejdůležitější: tuším, že tam za hranicí je ukryté tajemství našeho světa, doopravdy žít budeme moci až potom, až se vrátíme z druhé strany. Už dříve jsem měl často pocit, že půdorys zvyků, který vytváří náš svět, je jako ornament mozaikové podlahy v Knóssu, jehož strnulé linie prý zachycují dráhy pohybů rituálních tanečníků, maskovaných postav, které už dávno odešly: máme naději, že tam za hranicí konečně uvidíme prvotní tanec, jehož stopou je náš svět.“

„Ne, myslím, že nemá smysl odcházet,“ řekl tiše. „Šperky ani nestvůry už mě nelákají. Třeba se za hranicí opravdu skrývá pramen tvarů našeho světa, ale stejně bychom mu nemohli nikdy porozumět, nemohl by pro nás mít žádný smysl. Smysluplné a pochopitelné je pro nás jen to, co se pohybuje v drahách našeho světa, co sleduje linie našeho knósského ornamentu, ať je stopou po tancích vznešených bohů, nebo záznamem o křepčení opilého démona. O prvotním tanci bychom nemohli promluvit, protože řeč selhává před tím, co tu bylo před vznikem ornamentu, prvotní tanec bychom dokonce nemohli ani uvidět, protože vidění je natolik vrostlé do sítě známého smyslu, že to, co se neživí tímto smyslem, by pro nás zůstalo neviditelné.“

„Ale co mořská hvězdice na koberci, vagon-kaple, co knihy s tajuplnými písmeny?“ namítl jsem. „S těmi se přece lidé našeho světa setkali.“

„To jsou jen věci náhodou vyvržené na náš břeh, které jsme na základě falešných podobností s našimi zkušenostmi obalili jakýmsi náhradním významem. Drží nad námi ochrannou ruku starostlivé a lstivé božstvo gramatiky, které zahaluje tváře nestvůr; řekneme: ‚ta věc je záhadná‘ a ‚ta událost je tajuplná‘, ale tím už strašnou přítomnost věci a události, jejich černé bytí, s ničím nesouvisející a vzpírající se pohledu, nenápadně oblékáme do adjektiva jako do starého obnošeného obleku, a vykazujeme jim tak místo ve světě. Nedá se nic dělat, ať obrazec na mozaikové podlaze narýsoval kdokoliv, zůstává naším vězením a naším domovem. Je docela možné, že je stopou po odpudivém a strašlivém tanci nějakého šíleného boha, ale i kdybychom se to mohli nějak dozvědět, museli bychom takové šílenství přijmout: pravdivé a smysluplné by pro nás pořád nemohlo být nic jiného než to, co je souvislé ve světě tohoto šílenství. Nestarejte se o podivné knihy, které vám připomínají hranici našeho světa, nemohou vás z něho vyvést ven, mohou jen zevnitř začít rozežírat jeho stavbu. Hranice našeho světa je čára, která má jen jednu stranu, žádná cesta zevnitř ven není a nemůže být.“