16 Rejnok

Nahmatal jsem ve tmě studenou kliku domovních dveří. Dveře se se skřípáním otevřely, do tmavé chodby vletěl sníh a švihl mě přes tvář. Zjistil jsem, že jsem propojenými vnitřky domů prošel na Anenské náměstí. Odkudsi se ozýval zuřivý štěkot střídající se s kňučením. Rozhlédl jsem se a uviděl jsem, jak před portálem zrušeného kláštera velký pes doráží s vyceněnými zuby na rejnoka, se kterým jsem se už setkal na Staroměstském náměstí a kterému se zřejmě přece jen podařilo přežít rybí slavnost. Rejnok uhýbal na sněhu před psími zuby a bránil se elektrickými ranami. Pokaždé, když pes dostal ránu, zakňučel a uskočil, ale hned se na rybu vrhl znovu. Bylo vidět, že rejnok už je nesmírně unavený a že elektrické rány jsou pořád slabší. Zato pes útočil stále zuřivěji, rejnok už krvácel na několika místech, kde se do jeho tenkého těla zaryly ostré psí zuby; bylo zřejmé, že nerovný boj se chýlí ke konci. Přiběhl jsem k místu zápasu a psa jsem zahnal. Rejnok ležel tiše a vyčerpaně na sněhu a krvácel ze svých ran, jeho oči se na mne dívaly pohledem plným vděčnosti. Pohladil jsem ho po studeném těle. Měl jsem u sebe malou placatou láhev se starou mysliveckou a chtěl jsem dát rejnokovi napít, ale pak jsem dostal lepší nápad. Vytáhl jsem z kapsy lahvičku, ve které byl zbytek létací tekutiny, opatrně jsem rejnoka nadzvedl a přidržel jsem mu lahvičku u úst na spodní straně těla. „Napij se,“ řekl jsem, „to ti udělá dobře.“ Rejnok zelenou tekutinu hltavě vypil.

Když lektvar začal působit, rejnok hned svým zvířecím instinktem pochopil, co má dělat. Zavlnil lemem těla, vznesl se, plavným letem obkroužil náměstí ve výšce druhého patra a zase se u mých nohou snesl na sníh. Bylo vidět, že tekutina mu dodala novou sílu, i rány na jeho těle přestaly krvácet. Rejnok však neodlétal, neustále se ke mně vracel, přistál vždy u mých bot a trochu netrpělivě se na mne díval. Zdálo se mi, jako by mě k něčemu vybízel. Náhle jsem pochopil. Opatrně jsem se posadil na jeho plochý hřbet a zkřížil jsem nohy jako Turek. Rejnok radostně zavlnil okraji svého těla a vznesl se se mnou.

Opět jsem plul nad městem, ponořeným do tmy, mezi pomalu se snášejícími vločkami sněhu. Noc už odcházela, na ulicích se objevovali první chodci z mé části města. Rejnok začal rozmáchlými oblouky stoupat, za chvíli jsme vpluli do mraků. Vynořili jsme se nad oblaky pod blednoucími hvězdami, rejnok plachtil stále výš, dole se rozprostřelo temné oblačné moře, které se na východě začínalo zjasňovat, za chvíli se na obzoru objevil vršek červeného slunce a jeho paprsky rázem ozářily oblačnou pláň, která zrůžověla, zároveň na růžové vyvstaly černé stíny záhybů pomalu se proměňujících vln. Rejnok zvolna letěl nad růžovým mořem, usadil jsem se pohodlně na jeho hřbetě, odzátkoval jsem starou mysliveckou a popíjel jsem; bylo mi jen líto, že rejnok má obě oči na horní polovině těla a nemůže krásný východ slunce nad mraky vidět.

Rejnok začal zvolna klesat, letěl teď se mnou ke slunci nízko nad růžovou hladinou oblak a stále nabíral rychlost. Před námi pomalu vystupovaly nad pláň dva oblačné sloupy, z obou se zformovaly sochy bojovníků sedících na koních s kopím v ruce; sochy byly vysoké jako pětipatrový dům a byly obrácené čelem k nám: asi to byly oblačné sochy, o kterých mluvil Alweyřin otec, umělci z druhého města zřejmě znají nějakou technologii, jejíž pomocí dokážou tvořit sochy z par. Obě sochy se pomalu měnily: zatímco levý jezdec se proměnil v jehlan, na jehož hrotech byly připevněny koule – ve stejné těleso, jaké je na srdcové devítce –, pravý jezdec zůstal, ale hlava jeho koně se proměnila v hlavu krásné ženy, která se dívala směrem k nám a zasněně se usmívala. Nakonec se obě oblačné sochy protáhly do výšky a zformovaly se ve dvě vztyčené ruce, z nichž každá držela v křečovitě sevřených prstech naruby obrácenou králičí kožku. (Co tím chtěl neznámý sochař asi vyjádřit?) Rudé slunce zářilo nízko nad obzorem mezi dvěma obříma rukama, které vrhaly stíny přes celou růžovou pláň, rejnok teď letěl neuvěřitelnou rychlostí těsně nad oblaky, mířil přímo mezi ruce, které se přibližovaly a rostly, až jsme proletěli jejich přízračnou branou. Obrátil jsem se a uviděl jsem, jak se za námi zvolna hroutí a klesají zpátky do oblačného moře.

Rejnok zmírnil rychlost a začal klesat; létací tekutina už asi přestávala účinkovat. Ponořili jsme se opět do mraků, za chvíli se objevily střechy města, pokryté sněhem. Už nesněžilo, ulice byly plné lidí. Když jsme prolétali okolo ochozu malostranské mostecké věže, zahlédl jsem mezi jeho sloupy šklebící se tvář číšníka, Alweyřina otce, ze stínu se vysunula hlaveň pušky. „Pozor!“ vykřikl jsem, ale to už třeskla rána, rejnok sebou trhl a zakymácel se, z jeho hřbetu vytryskla krev. Z věže se ozval zlomyslný smích. Strmou spirálou klesal rejnok dolů k řece, pár metrů nad Kampou jsem s něho sklouzl a dopadl jsem do závěje sněhu shrabaného k okraji chodníku. Rejnok zmizel pod hladinou řeky a už se nevynořil.

Celý den jsem chodil bez cíle po ulicích, odpoledne jsem se octl na vzdáleném předměstí, kde si skupinky dětí hrály na sněhu mezi dlouhými rovnými frontami starých činžáků. Někde nablízku bylo nádraží, ozývalo se houkání lokomotiv a třeskot kovových nárazníků. Sedl jsem si do hospody, z jejíhož okna byl výhled na šedivou tovární zeď táhnoucí se po celé protější straně ulice. Umakartové desky prázdných stolů se leskly tichým světlem, v hospodě seděli nad pivem jen tři tlouštíci a sledovali hokejový zápas na obrazovce barevného televizoru stojícího na polici na zdi. Výčepní seděl s nimi; vstal a přinesl mi pivo, pak si zase přisedl k tlouštíkům a komentoval spolu s nimi hru hokejistů.

Obrysy televizního obrazu se náhle rozostřily a zdvojily, zvuk zmizel a chvílemi se objevoval nezřetelný signál nějaké jiné stanice. „Už se to zase zlobí, jdi do hajzlu s takovou televizí, Venco. Kdy už to dáš konečně spravit?“ řekl rozmrzele jeden z hostů výčepnímu. Ten se bránil: „Opravář tu byl včera, vůbec neví, co s tím je. Musí tu někde blízko bejt nějakej silnej vysílač, kterej ruší příjem.“ Šel k televizoru a začal do něho bouchat pěstí. Po třetí ráně hokejový stadion úplně zmizel a na obrazovce se objevil ostrý obraz rozlehlého interiéru osvětleného umělým světlem. Ani mě nepřekvapilo, že jsem v něm poznal vnitřek petřínského podzemního chrámu. Sedadla v chrámové lodi byla do posledního místa zaplněná, v uličce mezi dvěma řadami lavic se pohybovaly na pojízdných stojanech televizní kamery ozdobené stejnými křečovitě zkroucenými ornamenty, jaké se plazily po zdech chrámu. Před oltářem stála asi metr a půl vysoká skleněná nádoba, až po okraj naplněná zlatavou tekutinou; zepředu k ní byly přistavené schůdky. Nalevo od nádoby stál číšník v nádherném černém ornátu s růžovými vzory. Napravo sedělo šest dívek, měly na sobě bílá hedvábná roucha s vyšívanými zlatými draky. Poslední z nich byla Alweyra.

Ozvala se tichá monotónní hudba, připomínající zvuky kapek dopadajících na vodní hladinu. Číšník-velekněz si nasadil rituální čepici, která byla vyrobená z chobotnice, ke koncům chapadel, trčících do výšky a vyztužených zřejmě uvnitř drátem, byly přivázané malé zlaté zvonečky, jejichž cinkání se mísilo do tiché vodní hudby. Tlouštíci se rozesmáli, výčepní se plácal do stehen a křičel: „To je dobrý! Páni, podržte mě!“ Vstala první dívka, odložila plášť – v hospodě všichni ztichli a začali dávat pozor –, nahá vystoupila po schůdkách a sklouzla do nádoby. Ponořila se celá, zmizela pod hladinu asi na čtvrt minuty. Kapalina pomalu přetékala přes okraje nádoby: byl to zřejmě med, byly slyšet pleskavé zvuky, s nimiž jeho kusy dopadaly na chrámovou podlahu. Pak se dívka vynořila, oslepená medem, číšník jí podal ruku a pomohl jí vystoupit z nádoby a sejít po schůdkách. Postavila se strnule k levé straně nádoby, med kapal se slepených vlasů a s celého těla. Do medu sestoupila každá ze šesti dívek; když se jako poslední z nádoby vynořovala Alweyra, objevil se na obrazovce detailní záběr její tváře zalité medem, dýchala ústy, protože měla med v nose, zdálo se mi, že se na mne dívá ale obraz se náhle rozkmital, a když se zastavil, byla na obrazovce ledová plocha s hokejisty.

„To je dost,“ zabručel jeden z tlouštíků.

„To ale byla zase pitomost,“ komentoval druhý host přenos z podzemního chrámu. „Jako tenkrát, když dávali tu velrybu ve zdymadle u Janáčkova nábřeží.“

„Někdy je to docela dobrý,“ hájil výčepní svůj televizor. „Třeba ta groteska, jak ten cvok bojoval na věži se žralokem, to jsme se nasmáli.“

Vypil jsem ještě jedno pivo a civěl jsem na hokejový zápas. Podzemní chrám se však už na obrazovce neobjevil. Zaplatil jsem a vyšel na setmělou ulici, kde opět začal padat sníh.