9 Na věži

Před třetí hodinou v noci jsem otevřel dveře mikulášského chrámu, prošel jsem tmavou lodí a po točitých schodech jsem vystoupil na ochoz zvonice. U zdi byly naváté vysoké závěje, také na kamenném zábradlí ležel netknutý sníh. Nade mnou se tyčil Hrad, příkré střechy Chrámu svatého Víta se bledě a snově leskly ve světle oslnivého úplňku. Obloha byla plná jasných hvězd. Hluboko dole leželo Malostranské náměstí, po jeho mírném svahu se rozlévalo špinavě žluté světlo zářivek. Náměstím projel taxík a zmizel v Tomášské ulici, pak už se nic nepohnulo.

Za chvíli se otevřela branka, která vedla ke schodišti, objevila se v ní dívka z bistra, v hustě vycpané péřové bundě; bunda byla rozepnutá, pod ní se na černém svetru zableskl perlový náhrdelník. Opřela se o kamenné zábradlí, nad jejími tmavými vlasy svítila červená světla petřínských vysílačů. „Bude se dole konat zase nějaká slavnost?“ zeptal jsem se. Dívka neodpověděla, z její tváře s hlubokými stíny pod obočím a pod lícními kostmi jsem nemohl vyčíst žádný výraz.

„Pro vás nebylo Dargúzovo svaté tělo rozsápáno tygrem,“ promluvila náhle do nočního ticha tvrdým hlasem, plným opovržení. „Pro vás nebloudil v horečce zpustlými parky a nevedl na třpytivé mozaice chrámové podlahy dlouhé disputace se lstivými kněžími, kteří se nad ním snažili zvítězit tím, že používali sylogismy, jejichž středním členem byly nory slepých podzemních koní, a tím, že soustavně rozptylovali jeho pozornost, když všichni neustále ukazovali prstem na vojsko deseti tisíc hnědých mumií v blyštících se brněních ze zlata, které právě procházelo před otevřenými chrámovými dveřmi a vířilo prach silnice. Proč strkáte nos do našich záležitostí? Pamatujte: ten, kdo překročí hranici, se zaplete do zohýbaných drátů trčících z věcí, jež pokládáte za rozbité a jež se ve skutečnosti vrátily ke své pravé podobě, tak jak byla vyryta do povrchu skleněné hvězdy, bloudící mezi souhvězdími. Kdo se bude chtít vetřít do našeho města, nikdy se nevrátí, jeho tvář zmizí v proplétajícím se síťoví puklin na starých zdech, jeho gesta se rozplynou v pohybech křoví kývajícího se ve větru. Nemyslete si, že byste nám mohl svou troufalostí nějak uškodit. Ale to, že jste se opovážil proniknout do hraničních oblastí našeho města, je znesvěcením památky těch, kteří před pěti tisíci lety na mýtině v pralese se studeným plamenem v očích povalili sochu okřídleného psa a kteří se pak, jak tomu bývá, sami tak trochu stali okřídlenými psy. Co tu chcete najít? I kdyby se vám podařilo proniknout k fontánám na vnitřních nádvořích královského paláce a uslyšet jejich šum, jemuž tak pozorně naslouchají naši filosofové, i kdybyste procházel sály palácové knihovny a otevřely se před vámi těžké folianty, na jejichž černých stránkách planou ohňová písmena, stejně byste ničemu neporozuměl. Jak jste v tom vašem městě všichni tupí a těžkopádní, zapomněli jste na svou prvotní řeč a myslíte si, že to, co touto řečí tiše promlouvá, je němé, vidíte za hranicemi svého prostoru jen chaos a zborcení a rozklad. Jste tak pilní a přičinliví, pořád něco budujete, ale všechno vaše konání je jen horečnatým hledáním ztraceného počátku, vaše stavby jsou zoufalými pokusy o obnovu zlatých chrámů a paláců, jejichž tvary vám temně a naléhavě utkvívají na dně paměti – a přitom se s úzkostí a odporem vyhýbáte jedinému prostoru, kde byste se s živým a platným dědictvím toho, co hledáte, mohli setkat: opovrhovaným okrajům. Netušíte, že děs, který vás na periferiích vašeho světa přepadá, je počátkem slasti návratu, že zánik v pralesích okrajů je zářivým znovuzrozením. Kdybyste si sedli doprostřed smetiště nebo na skládku za městem a meditovali nad tvary, které se obnažují pod rozpadajícími se a uhnívajícími maskami, přiblížilo by vás to tajnému cíli vaší cesty daleko víc než zmateně se otáčející kruh vašich plánů a naplnění.“

Zasmál jsem se. „Proč pořád říkáte ‚vy‘ a ‚vaše město‘? Vím, že jste vyrůstala v našem světě, ještě před rokem jste asi ani nevěděla, že nějaké druhé město existuje.“

Dívka ke mně přistoupila blíž a usmála se na mne: „Slíbila jsem vám, že uvidíte něco neobvyklého.“ Náhle se ke mně přitiskla ze strany, ovinula mi zezadu jednu ruku kolem krku, druhou mi položila na rameno a natáčela mě k ohbí, za kterým se ochoz ukrýval v černém stínu, šeptala mi do ucha s tlumeným smíchem: „Je to tam, tam vzadu ve stínu. Musíte jít kousek dál, ještě kousek.“ Opírala se o mne a postrkávala mě k tmavé straně ochozu, přitom se pořád pro sebe tiše smála. S bradou opřenou o mé rameno vesele říkala: „Copak, snad se nebojíte? Chtěl jste přece prozkoumat naše město. Nedá se nic dělat, s prohlídkou se musí začít na věži.“

Skutečně jsem cítil úzkost, z jejího zlého veselí, z hluboké tmy za ohbím ochozu, z tušení, že blízko číhá něco děsivého. Ale přesto jsem se vyprostil z jejího objetí, odstrčil jsem ji a šel jsem sám k hranici tmavého stínu. Měla koneckonců pravdu, vydal jsem se na průzkumnou výpravu do druhého města. Slyšel jsem za sebou tichý smích. Došel jsem k rozhraní míst osvětlených měsíčním světlem a neproniknutelné tmy. Cosi se ve tmě zvedlo ze sněhu a dopadlo na mne. Těžké studené tělo bez rukou a nohou mě srazilo na sníh, lehlo si na mne a drtilo mě svou vahou. Uviděl jsem nad sebou hlavu žraloka, s malýma zlýma očkama po stranách, v rozevřené tlamě se v měsíčním světle zableskly bělostné zuby. Marně jsem se pokoušel žraloka setřást. Chňapl po mém rameni, ale podařilo se mi před jeho zuby ucuknout, a tak mi utrhl jenom kus límce. Mlčky jsme spolu zápasili na sněhu, do očí mi svítil oslnivý měsíc. V podkroví jednoho domu pode mnou se rozsvítilo okno, viděl jsem, jak nějaký nespavec v pyžamu jde do kuchyně a zase zpět, volal jsem o pomoc, ale nikdo kromě žraloka a zlé dívky mě neslyšel. Za chvíli světlo zhaslo.

Dívka ke mně po špičkách přistoupila blíž, sklonila se nade mnou, až se její náhrdelník lehce dotkl mého čela, tichým, téměř konejšivým hlasem mi říkala: „Celý život ses díval na svět přes chladná skla, miloval jsi okna kaváren a vlaků, zasklené terasy horských domů. Víme toho o tobě hodně. Za skly ses cítil bezpečně, proč jsi opouštěl svůj úkryt, proč ses vydal na cestu do džungle? Ve Slavii jen málokdy přepadne hosta žralok. Proč ses vypravil sám do cizího města, kde o tebe nikdo nestojí? Teď žralok bude kutálet tvou ukousnutou hlavu okolo ochozu věže a malé děti se o tobě v našich školách budou učit říkanky a rozpočítadla.“

Otevřela se branka a objevil se v ní číšník, dívka se pomalu narovnala a ustoupila stranou, aby se mohl podívat na stav zápasu. Číšník se usmál a spokojeně přikývl. Dívka mě nechala být, šla ke svému otci, ten ji objal a políbil na tvář. Viděl jsem zespodu siluety jejich těl tisknoucích se k sobě před hvězdnou oblohou. Zařekl jsem se, že jestli se mi nějakým zázrakem podaří sestoupit s věže, už nikdy se od číšníka nenechám přemluvit, abych si koupil jeho kremroli. Potom vzal číšník dceru za ruku a oba zmizeli v temném otvoru otevřené branky. Zůstal jsem se žralokem sám na ochozu věže nad spícím městem.

Ještě dlouho jsme se rvali ve sněhu. Nedařilo se mi žraloka setřást, a tak jsem se alespoň snažil zabránit, aby se dostal do polohy, v jaké by mě mohl kousnout. Ale síly mě pozvolna opouštěly. Zvíře to vycítilo a vzepjalo se ke konečnému úderu; v okamžiku, kdy žralok vztyčil své mohutné tělo a široce rozevřel tlamu, aby se mu do ní vešla má hlava, sebral jsem zbytky svých sil, vyskočil jsem a opřel jsem se o něj, ve vratké pozici žralok ztratil rovnováhu a přepadl přes zábradlí; jeho tělo padalo tmou a nabodlo se na vysoký kovový kříž, který držela jedna z kamenných postav na atice mikulášského chrámu. Viděl jsem, jak sebou zmítá ve smrtelné křeči a jak se tím nabodává stále hlouběji na kov kříže. Po chvíli pohyby ustaly, prohnuté tělo žraloka viselo na kříži jako vlajka noci. Dopotácel jsem se po schodech dolů do chrámu, klesl jsem u paty jednoho sloupu na studenou podlahu a okamžitě jsem usnul.