7 Slavnost

Příští noc jsem chodil po Starém Městě; doufal jsem, že někde narazím na slavnost, kvůli které se hádali historik s knězem na obrazovkách televizorů. Pařížskou třídou jsem došel na Staroměstské náměstí. Nesvítila tu žádná lampa, okna všech domů byla tmavá. Přecházel jsem napříč náměstím, v tichu bylo slyšet jen křupání sněhu pod mými botami. Když jsem se blížil k Týnské škole, uviděl jsem, jak se přede mnou z ústí Celetné ulice pomalu a drkotavě vysouvá cosi velkého a průhledného. Uskočil jsem stranou a schoval se v neproniknutelné tmě podloubí. Když sunoucí se povylezlo trochu víc, poznal jsem, že je to jedno z velkých skleněných sousoší, která zářila v kaplích podzemního chrámu; sousoší zobrazovalo hrdinu objímajícího se s mladou dívkou u štíhlého sloupu, ke kterému byla přivázaná želva, z jejíhož krunýře vyrůstaly dlouhé ostré bodliny, na ostnech bylo nabodnuto tělo muže v drahocenném rouchu, s jeho čela se skutálela koruna posázená drahokamy a ležela na zemi vedle lhostejné želví tlamy. Sousoší stálo na velkých saních; světélkující ryby, zneklidněné otřesy, proplouvaly zmateně z jedné skleněné postavy do druhé. Za chvíli se objevila i skupinka lidí, kteří sáně tlačili: všichni měli na tvářích černé škrabošky se zašpičatělými, nezvykle protaženými a nahoru zahnutými okraji, které trčely daleko do stran a byly zakončené stříbrnými hroty. Kolem pasu měly maškary několikrát omotanou červenou šňůru se střapci na obou koncích, které byly vepředu uvázány do uzlu; za každou šňůrou byl zastrčený samostříl a těžké kladivo. Za první sochou se hned sunula další, ta zobrazovala muže klečícího na jednom koleně a upřeně hledícího do nitra obrovského lesklého krystalu. Třetí sousoší zachycovalo dramatický moment souboje: jeden z bojujících upadl na zem a upustil meč a druhý se rozpřáhl, aby mu zasadil poslední ránu, zabránil mu v tom však jakýsi podivný anděl s psí hlavou, který se střemhlav snesl shůry a ještě za letu se mu zahryzl do paže. Když sáně zatáčely na náměstí, zavadilo skleněné chodidlo anděla o rohový dům a prasklo, z praskliny začal téci pramínek vody, který brzy zmrzl v rampouch. Postupně přijelo na náměstí všech třináct soch-akvárií, maškary je sestavily na sněhu mezi Týnským chrámem a radnicí do kruhu. Světélkující živočichové plovoucí uvnitř soch osvětlovali sníh bledým a neklidným světlem, rybí záře se míhala i na fasádách domů. Nad kruhem skleněných, přeludně zářících soch se tyčila temná radniční věž.

Skupina maškar začala předvádět uprostřed kruhu soch němou pašijovou hru o utrpení, smrti a vzkříšení jakéhosi mladého a krutého boha. Nerozuměl jsem úplně, co znamenají exaltovaná gesta herců, ale připadalo mi, že hra vypráví o cestě džunglí, o bloudění rušnými přístavy a malátnými nádvořími paláců ve žhavém poledním slunci, o zoufalství ve večerních zahradách. V okamžiku, kdy na horkém mramoru nábřeží, u kterého tiše řinčely řetězy galéry, kusy těla roztrhaného tygrem srostly a dosud zmatená duše, představovaná ženou v liščím kožíšku, se vrátila z podsvětí, propukly všechny maškary v jásot, vrhly se na sochy a začaly je rozbíjet kladivy. Mocnými proudy vystříkla voda, do sněhu dopadly skleněné střepy a s nimi ryby a mořští živočichové. Naplněni děsem sebou mrskali ve sněhu, snažili se uprchnout, ale postavy v černých maskách teď vytáhly samostříly a střílely po zmítajících se tělech kovovými harpunami na tenkých pevných lanech, byly slyšet rozjařené výkřiky lovců, drnčení lan napínajících se do oblouků a zvuky pleskajících se rybích těl. Zděšený tuňák se domrskal na Husův pomník a skryl se mezi kamennými postavami, ale i tam jej dostihl ostrý hrot harpuny. Jakási skvrnitá ryba se blízko mne namáhavě soukala do okapu a chrastila uvnitř ploutvemi. Někteří živočichové se snažili zachránit tím, že se zavrtali do sněhu: ze sněhu vyčnívaly jako snové rostliny chvějící se ocasní ploutve ryb, svíjející se chapadla chobotnic a průsvitná, vlnící se ramena medúz. Na několika místech sníh tajemně zářil: to bylo tam, kde se pomocí ploutví do sněhu zahrabaly světélkující ryby. Účastníci slavnosti na zářící skvrny na sněhu stříleli; po výstřelu světlo pohaslo, na povrch začala zespodu prosakovat tmavá krev. Chobotnice šplhala po fasádě paláce Kinských, zachycovala se chapadly výčnělků rokokových ornamentů, už byla na střeše a soukala se do vikýře, když jejím tělem projela harpuna; zvíře se skutálelo po šikmé střeše a dopadlo na náměstí, ještě dlouho se za ním se střechy sypal sníh. Některým rybám se však nakonec přece jen podařilo utéci, zahlédl jsem i velkého žraloka, jak mizí v Železné ulici; pohyboval se ve sněhu tak, že smršťoval a zase natahoval tělo jako housenka. Za nějaký čas se krvavý rej utišil. Lidé v maskách sesbírali mrtvé ryby do síťovek a odešli s nimi směrem ke Kaprově ulici.

Náměstí bylo zase opuštěné a tiché. Vystoupil jsem z podloubí, chodil jsem sám po sněhu prosáklém krví. Zahlédl jsem, že nedaleko ode mne se sníh hýbe: po prázdném náměstí zmateně a v šoku bloudil velký rejnok, pohyboval se vlněním plochého těla a vířil přitom sníh.

Šel jsem za účastníky slavnosti; cestu mi ukazovaly krvavé skvrny na sněhu. Setkal jsem se s lovci ryb opět na Mariánském náměstí, už sundali škrabošky a odmotali červené šňůry, po jejich rozjařenosti už nebylo ani stopy. Klidně a ukázněně stáli v dlouhé a klikaté frontě a drželi v rukách síťovky s mrtvými rybami. Nebylo vidět, na co vlastně čekají; přesto jsem se postavil na konec pomalu postupující řady. Ukázalo se, že stojíme ve frontě na lyžařský vlek. O zeď Klementina se opíraly desítky párů lyží: každý, kdo čekal ve frontě, dostal jeden pár; když si lyže připjal, chytil se kotvy, která přijela z úzké Seminářské ulice, opřel se o ni a zmizel v tmavém ústí uličky. Také já jsem si připevnil lyže řemínky, když na mne přišla řada, a opřel jsem se o kotvu. Lano se napjalo a trhlo sebou, lyže se daly do pohybu, rozjely se vyježděnou stopou.

Na konci krátké a zakřivené Seminářské uličky vlek zahnul postranním vchodem do Klementina, projel jsem zvolna dvěma nádvořími (stopa vedla tak blízko sochy studenta bránícího Prahu proti Švédům, že jsem si o kamenný podstavec odřel hranu lyže), otevřenou brankou jsem se dostal na Křižovnické náměstí, kde mě oslnila světla pozdního taxíku, uslyšel jsem skřípání brzd. Potom mě kotva táhla pod klenbou mostecké věže na Karlův most; po rovné stopě, vyježděné těmi, co jeli přede mnou, jsem se pomalu sunul podél zasněžených soch. Na petřínském svahu prosvítal mezi tmavými stromy sníh, bylo ticho, jen ve chvílích, kdy jsem projížděl kolem lehkých, narychlo smontovaných sloupů konstrukce vleku, se nade mnou ozývalo zacvakání a skoro neslyšně skřípaly houpající se prázdné kotvy, které se vynořovaly ze tmy a vracely se opačným směrem. Vlek mě táhl Mosteckou ulicí a přes pusté Malostranské náměstí se zaparkovanými tmavými automobily, stoupal jsem Nerudovou ulicí podél zavřených bran paláců, potom vlek zabočil do průjezdu, tiše jsem klouzal labyrintem těsných dvorků, kolem popelnic a hromad beden z překližky, kotva mě táhla vzhůru po studených a vlhce páchnoucích schodištích domů, osvětlených osamělou žárovkou. Temnými úvozy jsem projel do předsíní, vykřikl jsem, když proti mně vyvstala postava, ale byl to jen můj odraz ve velkém zrcadle nad botníkem, projížděl jsem kouty ložnic, kde na postelích oddechovali spící. Muž a mladá dívka se milovali na širokém bílém lůžku, dívka uslyšela šramocení, otočila ke mně hlavu a mlčky se mi dívala do očí, než jsem zmizel za skříní. Jel jsem zapíraným meziprostorem mezi byty, poznal jsem, že byty jsou navzájem spojené tajnými stezkami a průsmyky, které vedou za nábytkem, otevřela se složitá spleť silnic, tunelů, kupeckých cest vinoucích se v hloubce domu, v prostoru, který se nám nepodařilo ovládnout a začlenit do našeho světa, a tak jsme raději popřeli jeho existenci – naše tupá arogance vůči těm tichým prostorům se nám zle vymstí, až nás jednou zářící zvířata vyženou z našich bytů a až budeme muset bloudit těmito temnými cestami. Poznal jsem, že byty jsou daleko větší, než se domníváme, že obývaný a známý prostor tvoří jen jejich malou část, že do celku bytu patří vlhké kamenné sály, jejichž zdi jsou pokryté ponurými freskami, rajské dvory zarostlé bujnou vegetací a atria, v jejichž středu vysoko stříká chladná voda fontány. Utajené prostory jsou s obývanou částí bytu spojeny zamaskovanými průchody v koutech a za skříněmi, ale obvykle do nich po celý život nevkročíme – a přece cítíme, že rozhodnutí, v nichž se proměňuje a obnovuje náš život, uzrávají v dechu, který vane z těchto zapřených míst.

Otevřenými vraty domu jsem vyjel z bludiště bytů a chodeb na dolním konci pohořeleckého náměstí. Uviděl jsem tu znovu účastníky slavnosti. Už si odepjali lyže, postávali v hloučcích a drželi v rukou papírové kelímky, ze kterých stoupala pára. Lano vleku vedlo do dveří kaple, která stála na horním konci náměstí; vedle kaple se nadouvaly ve větru bílé plátěné stěny velkého stanu. Otevřenými dveřmi mě kotva dotáhla do kaple. Byla tmavá a připomínala spíš než sakrální stavbu nákladní vagon; na jejím konci se v přítmí rýsoval oltář, před ním se s tichým pravidelným skřípotem otáčela točna vleku. Oltář se bledě leskl; když jsem přijel blíž, uviděl jsem, že je zasypaný rybími těly, ryb bylo tolik, že přepadávaly na zem, chvílemi se některé tělo ještě zazmítalo na podlaze, aby vzápětí nato zase znehybnělo. Když jsem se přiblížil k točně, odhodil jsem kotvu a vyjel ven z kaple.

Hned mi někdo zezadu poklepal na rameno. Otočil jsem se a uviděl za sebou vousatého muže v dlouhém šedivém kabátě, poznal jsem, že je to jeden z dvojice, která odnesla mého známého z Malostranské kavárny na nosítkách do mramorové tramvaje. Dělal tu asi pořadatele, protože měl na rukávu přišpendlenou pásku, na které byla namalovaná piraňa s vyceněnými zuby.

„Jak to, že jste přijel bez ryby?“ zeptal se ponuře. Proč po mně pořád chtějí, abych s sebou nosil nějaká zvířata? „Bohužel na mne v jedné předsíni skočil pes, vyrval mi rybu z ruky a utekl s ní,“ řekl jsem.

„Budete muset jít na chvilku se mnou,“ řekl muž ledovým hlasem. Uchopil mě pevně pod paží a táhl mě mezi hloučky lidí k bílému stanu; sunul jsem se vedle něho nemotorně do svahu na podklouzávajících lyžích.

Uprostřed stanu svítila lampa a promítala na přední plátěnou stěnu stínové profily dvou postav. Jedna seděla klidně za stolem a něco psala, druhá, na které byla nápadná špičatá bradka, stála před stolem a všelijak se ukláněla, kroutila a kývala. Přes tenké plátno byl slyšet jejich rozhovor. Kroutící se a uklánějící úpěl: „Musíte mi odpustit, Eminence, mé chování bylo strašné, nezodpovědné, neomluvitelné, odmlouval jsem vám, nehorázně jsem tvrdil, že jsem vám zachránil život; samozřejmě že vím, za co jsem vám vděčen – když jsem se s vámi seznámil, byl jsem jen prostý mořský živočich a o životě na souši jsem nevěděl nic, přemýšlel jsem víc žábrami než hlavou, stýkal jsem se s utopenci a podobnou verbeží a nebyl jsem o nic lepší než oni, kde bych dneska byl, nebýt vás, to vy jste mě vytáhl z mravního bahna a vymotal mě z chaluh…“

„Dobrá, dobrá, promluvíme si o tom později,“ rozmrzele ho odbýval sedící stín. Zlý pořadatel mě pořád jednou rukou pevně držel, druhou rozepnul knoflíky na lemu dvou okrajů rozstřiženého plátna (byly to knoflíky potažené bílými nitěmi, jaké se přišívají na povlaky peřin a polštářů) a vtáhl mě do stanu. Uviděl jsem, že postava, která se svíjela před stolem, je noční přednášející z filosofické fakulty a sedící postava muž, který kázal v podzemním chrámu o návratu nestvůr a který přednášejícímu nadával v televizi zářící na sněhu v tmavé Kaprově ulici.

„Co je?“ zeptal se sedící otráveně, když nás uviděl ve vchodu do stanu. „Zase někdo používal zakázané slovesné časy? Dejte mi s tím pokoj, víte dobře, že se stejně mají brzy všechny zbývající časy povolit, nebo alespoň čas bílých oblud a čas džungle. Vždyť ten zákaz byl naprostý nesmysl; dávno už je každému jasné, že všechny slovesné koncovky jsou úplně neškodné a se zlou hudbou, která ničí lesklé stroje, nemají nic společného.“

Zdálo se, že se můj průvodce najednou stydí říci, proč mě přivedl. „On… neměl rybu,“ vypravil ze sebe nakonec tiše se sklopenýma očima a zrudl.

Historik se zapotácel a musel se opřít o hranu stolu. Zřejmě mě poznal, protože si pro sebe zdrceně šeptal: „Žádná lasička, žádná ryba, nic. Nic, vůbec nic.“ Jeho šepot se změnil v tiché vzlyky, do jeho tváře, zkřivené bolestí, jako by se vracely rysy mořského zvířete, kterým býval, oči se vyboulily a víčka strnula, ústa se zakulatila, za chvíli jsem měl dojem, že se na mne dívá velká ryba.

Zato na sedícího kněze obžaloba nijak zvlášť nezapůsobila. Jenom odložil pero a mlčky se na mne díval, pobaveně a se zlým úsměvem. Začal jsem litovat, že jsem knihu ve fialové vazbě nenechal stát v antikvariátu na polici. Pořadatel upadal do pořád větších rozpaků, chvěl se a pozoroval špičky svých bot. Ucítil jsem, že jeho sevření povolilo; vytrhl jsem se mu a vyjel jsem ze stanu, kličkoval jsem na lyžích mezi hloučky lovců ryb, za chvíli jsem byl u ústí Úvozu a už jsem se v hlubokém předklonu řítil dolů; abych zmátl pronásledovatele, zahnul jsem napravo do temné Strahovské zahrady a sjížděl jsem po zasněženém svahu. Zastavil jsem se mezi stromy a podíval se nahoru, ale nikde se nic nehýbalo, ticho noci nerušil žádný zvuk.