3 Petřín

Na tom, co říkal vědecký pracovník v Klementinu o hranici, bylo asi hodně pravdy, ale nemohl jsem s ním souhlasit úplně ve všem. Pořád se ve mně ozýval pocit, že i my jsme měli kdysi jakýsi podíl na prvotním tanci, že i my jsme se zúčastnili slavnosti, že jsme my sami byli tančícím božstvem či démonem a že se v nás uchovávají zbytky starých vzpomínek i temné porozumění pro to, co jsme pak zapřeli a odsunuli za hranici. Touha poznat svět, z něhož pocházela kniha s neznámými písmeny, mě neopustila. Ještě ten den odpoledne jsem se vydal na zasněžený Petřín: doufal jsem, že tam najdu nějakou stopu po tajemném zeleném světle. Klouzal jsem po zledovatělých cestách a padal jsem, bloudil jsem mezi stromy, s jejichž větví se na mne sypal sníh, prodíral jsem se závějemi. Nahlížel jsem do hloubky křoví; rozbitými okny a dírami v zavřených okenicích jsem se díval do tmavých vnitřků domků a zamčených altánů, které stály na svahu, ale viděl jsem jen rozházené zahradnické nářadí, plechovky s barvou a potrhané papírové pytle, ze kterých se sypal jakýsi světlý prášek. K večeru jsem to vzdal; když už jsem chtěl sejít k cestě, po které bych se dostal na stanici tramvaje na Újezdě, uviděl jsem v mělkém dolíku mezi zasněženými stromy válec, který mi sahal k pasu, na jeho stříšce ležela vysoká sněhová čepice. Najednou vyvstala vzpomínka: když jsme si jako děti hráli na Petříně na schovávanou, ukrýval jsem se několikrát právě za tímto válcem; tehdy bylo léto a válec byl zarostlý vysokou travou. Vzpomněl jsem si, že jsem se vždycky pokoušel otevřít okénko z rezavého kovu, které bylo v horní části válce a které připomínalo dvířka kamen, ale nikdy se mi to nepodařilo. Bude to asi nějaká nádoba na uskladňování písku nebo škváry, pomyslel jsem si. Tentokrát kupodivu okénko hned povolilo, když jsem zmáčkl kliku, a s táhlým zaskřípáním se otevřelo. Sklonil jsem se a strčil dovnitř hlavu.

Když si mé oči přivykly přítmí, zjistil jsem, že válec je vlastně slepou lucernou kupole, která se pod ním rozšiřovala, klenula se nad chrámovou lodí, jejíž podlaha se ztrácela v temné hloubce. Chrámová loď byla obklopená dvanácti kaplemi, uprostřed každé z nich stálo velké sousoší ze skla. Sousoší byla dutá a naplněná vodou, ve vodě plavali různí mořští živočichové, někteří tlumeně světélkovali: jejich bledé světlo, jediné osvětlení chrámového prostoru, se odráželo neklidnými záblesky na nesčetných záhybech zlacených ornamentů ve stylu jakéhosi podzemního baroka, které se kroutily na zdech a na širokých rámech temných obrazů. Připadalo mi, že sochy tvoří uzavřenou řadu, skleněný seriál, znázorňující v časové posloupnosti scény ze života nějakého hrdiny nebo boha. Představovaly jakési kruté zápasy, osamělé extáze a bolestná zvěstování. Také uvnitř soch vládl neklid a boj, mořští živočichové se bez ustání pronásledovali a zarývali do sebe ostré zuby. Uviděl jsem, jak se zděšená svítící rybka, za níž vyrazil rychlý stín, ukryla do hlavy sochy; tehdy skleněná tvář, sevřená neznámou křečí, zasvítila do tmy chrámu jakoby v náhlém mystickém vytržení, hbitý dravec však rybku v příštím okamžiku dostihl a zahryzl se do ní, světlo zhaslo ve zvolna se rozlévající tmavé krvi, která za chvíli naplnila celou hlavu sochy. Za hlavním oltářem stálo třinácté sousoší; zobrazovalo scénu, kterou už jsem znal: tygra, jenž požírá ležícího mladého muže. Uvnitř tygřího těla se pomalu vlnila osamělá, růžově zářící medúza.

Náhle se pode mnou rozsvítila světla na koncích propletených ramen lustru, visícího na dlouhém laně, které bylo upevněné k lucerně kupole hned vedle mé hlavy; rybí světlo soch v záři lustru pobledlo, ale větší část chrámového prostoru zůstávala v přítmí. Do chrámu přicházeli lidé (patrně nějakou podzemní chodbou) a sedali si do lavic. Za oltářem se objevil kněz, byl to asi padesátiletý snědý muž s uhlazenými černými vlasy a s úzkým knírkem, v těžkých, nehybných záhybech na něm viselo zelenofialové roucho se zlatými výšivkami. Chvíli stál se skloněnou hlavou a mlčel, pak začal s kázáním.

„Dnes si připomínáme patnáctý den putování Vyhnance, kdy jeho loďka za večerní tmy doplula po říčce do města; domy, továrny a zchátralé paláce se obracely k zapáchajícímu proudu vysokými zdmi z neomítnutých cihel, z nichž vystupovaly a trčely nad hladinu železné traverzy a ústí širokých rour, ze kterých vytékala špinavá voda, od zadních dvorků domů vedly k hladině drolící se schůdky, u kterých se zachycovaly hnijící věci a zahnědlá pěna; nad dvorky byly ke zdím přilepené temné pavlače, svítila tu světla kuchyní. Mluví o tom Kniha zpustlých zahrad, na stránce, na níž je mastná skvrna od nudlové polévky, stopa po dávném úleku písaře, když na list, oslnivě svítící ve slunci, náhle dopadl rohatý stín nestvůry, která v poledním vedru procházela ospalými a vylidněnými uličkami města poté, co na vyprahlých hradbách porazila stárnoucího krále v partii šachu hrané figurkami z jiskřícího ledu, v tichu bylo slyšet jen jemné chřestění tříště rudých a fialových drahokamů padajících v přesýpacích hodinách vedle šachovnice. Byla to pomsta nestvůry za dávnou prohru v zápase pod vysokou kamennou zdí pevnosti, o kterou se tříštily vlny nočního moře: pohádky neříkají celou pravdu, nestvůry se vždycky vrátí. I u vašich dveří jednou zazvoní povědomá obluda s hrací deskou pod paží, bude vás přemlouvat, abyste s ní hráli šachy, a bude se snažit prosadit, aby do hry byla zařazena také vyřezávaná figurka kopiníka s tygří hlavou, figurka, jejíž dráha se pohybuje v nepravidelných číhavých spirálách a může vybočovat i dost daleko mimo šachovnici, dokonce i mimo byt. Nestvůry se vrátí, jejich dráp se zatne i do našich nejsoukromějších sametů, vyryje do skla zrcadla v předsíni kresbu znázorňující, jak se žena, kterou nade vše milujete, pyšně účastní mlčenlivé a temné orgie s šesti otylými muži na palubě podzemního bombardéru, prodírajícího se hluboko dole hlínou a kamením, aby se nakonec jako čenich obrovského hraboše vynořila jeho černá příď z pukající dlažby na Národní třídě před okny kavárny Slavie, zrovna ve chvíli, kdy se mladý básník, který tu sedí nad šálkem kávy, definitivně rozhodne, že nechá svou poému o zářících vládcích vnitřní Asie měst nedokončenou, protože už se mu omrzelo psát na psacím stroji, jehož páčky, místo aby spořádaně dopadaly na papír, se co chvíli prohnou v kloubech, natáhnou se a seknou jej jedovatým trnem na svém konci do obličeje, takže po stodvacátém hexametru jeho hlava, ještě před měsícem obdivovaná a hlazená ženami, natekla v kouli, pod jejíž napjatou a zprůsvitnělou kůží se přelévá zelený hnis zánětů. Proč si nevybere jiný psací stroj? Všechny ostatní psací stroje zmizely: částečně je odnesla hejna sarančat na Kavkaz (je dokázáno, že spojenými silami dokážou sarančata zvednout se země a přenést do vzdálenosti mnoha kilometrů i koně), částečně se psací stroje používají při jakési nové perverzi, která se šíří městy, a částečně se proměnily v bílé světlo, které ozařuje sochu krásného zvířecího anděla. Vyhnaný ve své loďce dlouho přemýšlel o tom, proč se velké cihlové paláce ve městě, kterým proplouval, tolik podobají nádraží, a poprvé v životě v něm vyvstalo pokušení nechat posvátné knihy na cypřišových ostrovech napospas monotónním poznámkám skřetů, které pozvolna zaplnily všechny okraje a začaly už překrývat vlastní text, sporným komentářům, v nichž se pořád dokola mluvilo o smutku prázdných a zamčených tanečních sálů venkovských hospod, kde nohy židlí na stolech trčí k bílému stropu s mapami vlhkých skvrn, sálů, které prý budou hrát důležitou roli v postmortálním turismu; zrodilo se v něm pokušení nechat vše být a stát se démonem špinavé městské řeky, každého večera vynořit hlavu nad temnou hladinu, dívat se na světla oken kuchyní, živit se jídlem, které by pro něj hospodyně pokládaly v miskách na poslední schůdek nad hladinou, zapomenout na bílý mramor širokých náměstí, žhnoucí do noci a chladně vplouvající do dne, krásný jako nevyléčitelné zoufalství za tichých letních odpolední v rozlehlých pokojích s oknem do zahrady. Byl to nakonec kus zpuchřelého dřeva, plovoucího po hladině, co mu pomohlo překonat pokušení: rozpoznal v něm úlomek domácího oltáříku, před nímž ta, která se na chodbičce lůžkového vagonu rachotícího nocí laskala s krutým Minotaurem vlaků, poprvé sňala čelenku a ukázala mu starou jizvu, byla to jizva po ráně, kterou jí ocelovým zobákem zasadil pták bloudící v zrcadlech, když si opřela čelo o chladné sklo, aby ztišila horečku, jež ji spalovala od chvíle, kdy uviděla na dlouhé prázdné chodbě úřadu, pokryté lesklým linoleem, plameňáka pronásledujícího ďábla: ze zrcadel teď pronikají do našeho prostoru už jen ostré kovové zobáky zlých ptáků a metr dlouhá žihadla obřích vos, která nám probodnou tvář při holení, temné bzučení vosy za sklem zrcadla se ozývá, když večer čteme na pohovce knihu, někdy z něho začínají vyvstávat slova, pak slyšíme hlas připomínající nám staré zjevení, které jsme zradili, bylo to zjevení, jehož se nám dostalo od sfingy, kterou jsme uviděli ležet na oprýskané kovové kostře postele stojící uprostřed zasněženého pole nad Chuchlí, když nám bylo osmnáct let, na jedné z našich osamělých procházek, stmívalo se a za soumračnou sněhovou plání po slivenecké silnici klouzala světla automobilů: nakonec jsme zjevení, které nás na zasněženém poli proniklo jako rozžhavený hrot meče, zapomněli; připomene nám je čas od času jen hlas, který se rodí z temného bzučení obřích vos, vztekle a neúnavně vrážejících za večerního šera z druhé strany do skla zrcadla. Co se stane, až se jim jednou podaří sklo rozbít? Potom bude třeba vyplivnout diamanty z úst a pokusit se najít oheň, který jsme kdysi uschovali do své knihovny. Bolest dává vzniknout novým druhům průsvitných zvířat, lampy svítí v medu, v tmavé a studené nádražní čekárně jsou stále slyšet výkřiky, i když muž a žena, z jejichž úst tu kdysi zazněla, už leží v bílém Hindustanu na mozaikové podlaze a něžně se hladí chvějícíma se rukama po tělech obrůstajících lesklou skvrnitou srstí. Když Vyhnanec uviděl na hladině úlomek známého oltáře, rozpomněl se na leopardy na bílých schodištích rodného paláce a rozhodl se ponořit do teplého a lepkavého hnusu domova, který na nás ulpívá celý život a který se sebe celý život smýváme v zářivých hotelích. Jsou komentátoři, kteří tvrdí, že měl raději pokušení podlehnout, stát se démonem špinavé řeky a každý večer zpívat pod rozsvícenými okny kuchyní písně o nekonečných bitvách kentaurů se stroji. V každém případě to, jak se rozhodl, bylo zcela lhostejné: to je také hlavní poslání dnešního kázání a téma, na které byste měli tento týden meditovat.“

Ozvalo se jednotvárné cinkání; snad to měla být hudba. Kněz roztáhl paže, zlaté výšivky na jeho rouchu se narovnaly: ukázalo se, že to jsou podoby tygrů; zvýšil hlas: „Také my se budeme muset jednou rozhodnout mezi chladem mramoru a smutnými písněmi, které se ozývají z konzervy, na jejímž obalu je namalovaná treska. Také naše rozhodování, jakkoliv nadlidsky těžké, bude zcela lhostejné; ať zvolíme to či ono, stejně nakonec budeme chodit s kovovou maskou psa na tváři po nekonečné betonové pláni…“

Věřící v lavicích otevřeli zpěvníky a začali zpívat táhlou melodii beze slov, melodii, ve které jsem nemohl najít žádný rytmus a řád a která spíš připomínala nahodilé zvuky větru rozechvívajícího za zimních večerů plechové těsnění v oknech. Do zpěvu se nesouvisle mísilo tiché cinkání. Poslouchal jsem divnou píseň, čekal jsem, jestli se ještě něco bude dít, ale pořád se ozýval jen beztvarý zpěv, jen nekonečná utkvění jediného tónu, po kterých melodie náhle prudce stoupla nebo klesla, aby se opět náhle zarazila a dlouho zněla jediným tónem. Zpěv mě uspával a začínala mi také být zima, a tak jsem vytáhl hlavu z válce: už byla tma, pode mnou se mezi černými větvemi třpytila světla města, bezhlesně stoupala po svahu rozsvícená lanovka. Seběhl jsem vysokým sněhem dolů na Újezd a nasedl do tramvaje, která přijela od Malostranského náměstí. Vůz byl skoro prázdný; díval jsem se na vybledlý obraz osvětleného vnitřku tramvaje v tmavých sklech a přemýšlel jsem o podzemním chrámu. Pořád jsem nevěděl, s kým jsem se na Petříně vlastně setkal. Narazil jsem na nějakou tajnou sektu? Stal jsem se svědkem zrození nové víry? Třeba se rozšíří z petřínského podzemí a ovládne svět. Nebo byla naopak podzemní bohoslužba posledním záchvěvem umírajícího prastarého náboženství? Byli návštěvníci chrámu cizinci, kteří se z nějakého důvodu sjíždějí do Prahy, aby tu slavili své náboženské svátky, nebo tu celá staletí nepozorovaně žijí vedle nás? Anebo jsem se octl na hranici neznámého města, které sousedí s naším? Je to město vyrůstající z odpadků, které nestrávil a vyvrhl náš řád, anebo je to obec autochthonů, kteří tu byli před naším příchodem a kterým jsme tak lhostejní, že ani nezaznamenají, až zase odejdeme? Jaký je půdorys tohoto města, do jakých čtvrtí se člení, jaké jsou jeho zákony? Kde jsou jeho bulváry, náměstí a zahrady, kde září královský palác?