18 Nádraží

Na mostě Legií ležel čerstvě napadaný, netknutý sníh, který jiskřil ve světle luceren. Ohlédl jsem se: loď s pískem poklidně odpočívala ve stínu zdymadlové komory. Vzpomněl jsem si na odstavený vlak na obraze, který visel ve vile u moře, a řekl si, že se jej pokusím najít. Vydal jsem se na cestu k Hlavnímu nádraží.

Přicházel jsem k nádraží Jeruzalémskou ulicí, skleněná nádražní hala bledě svítila mezi tmavými kmeny stromů v zasněženém parku. Uvnitř haly spalo na kamenných lavicích několik lidí zachumlaných do kabátů, po lesklé podlaze skoro nehlučně jezdil čisticí stroj, na kterém seděl mladý muž ve světlé kombinéze. Prošel jsem podchodem obloženým bílými kachlíčky a vystoupil jsem po schodech na poslední peron. Za peronem se slabě leskla spleť kolejí v temném kolejišti. Po dlouhém nástupišti se neklidně procházelo několik cestujících, kteří čekali na odjezd rychlíku do Bratislavy; vlak už stál na druhé straně peronu, ve staženém okně byla vidět nehybná postava vojáka. U osvětleného stánku, jehož skla byla z vnitřní strany pokrytá sraženou párou, jsem si koupil pivo v papírovém kelímku; opřel jsem se loktem o pultík připevněný k boku kiosku, pomalu jsem upíjel pivo a díval se na pavučinu kolejí, jejichž linie byly přerušované černými siluetami jakýchsi neznámých konstrukcí: nedokázal jsem určit, jestli to jsou nádražní přístroje nebo sakrální sochy druhého města; možná, že se tu mísilo obojí. Viděl jsem na zadních kolejích nehybné osobní a nákladní vlaky, docela vzadu pod strmou strání, zarostlou křovím, stál vlak z obrazu na zdi přímořské vily; všechna jeho okna však byla tmavá. Sehnul jsem se a strčil jsem naležato hlavu do úzkého okénka kiosku; zeptal jsem se staré prodavačky ve vestičce z králičích kožek, jestli něco neví o vlaku na poslední koleji. Začala vykřikovat, abych šel pryč, že se o takové věci nestará, má dost svých starostí. V jejím hlase zaznívala úzkost. Dopil jsem poslední kapku piva, hodil jsem kelímek do koše a seskočil s peronu do kolejiště. Uslyšel jsem neklidný hlas prodavačky, který mě volal, abych se vrátil zpátky. Neposlouchal jsem jej, klopýtal jsem přes koleje k vzdálenému tmavému vlaku.

Vlak se v ničem nelišil od ostatních vlaků, nic nenasvědčovalo tomu, že by se za jeho špinavými okny skrývalo něco neobvyklého. Otevřel jsem poslední dveře posledního vozu a vystoupil jsem po schůdkách. Procházel jsem vagony kolem prázdných tmavých kupé, na jejichž okna tiše škrábaly větve keřů rostoucích na svahu. Když jsem přicházel do jednoho z vozů, uviděl jsem sklem dveří, že jeho vnitřek tvoří jediná místnost. V místnosti stály lavice, za kterými zády ke mně seděly děti. Na druhém konci vagonu se za těžkým stolem pohupoval na židli muž v šedém saku, vedle něho stálo děvčátko. Vagon zřejmě sloužil jako školní třída. I v něm byla tma, žáci psali do sešitů svítícím inkoustem. Tiše jsem pootevřel dveře. Slyšel jsem, jak se učitel ptá děvčátka: „Pověz mi, co víš o vzniku pádových koncovek.“

Žákyně začala nejistě odříkávat: „Pádové koncovky byly původně invokacemi démonů. Každý ze způsobů lidského vztahování ke jsoucnu měl svého ochranného démona. Jméno démona se vyvolávalo vždy za názvem věci.“

„Správně. A teď nám pověz, jak došlo k tomu, že se z invokací démonů staly pádové koncovky.“

„Po studených schodištích přišly cizí ženy se slepými šakaly…“

„Počkej, to sis spletla se vznikem plusquamperfekta,“ zarazil ji učitel. „Nevzpomeneš si, jak to bylo?“

Děvčátko mlčelo a nervózně přešlapovalo z nohy na nohu. Učitel se obrátil do třídy. „Ví to někdo jiný? Tak třeba ty.“

Ukázal na hlásícího se chlapce v první lavici; ten se zvedl a spustil: „Když se na strništích objevily rezavé křižníky, ztratila jména démonů přízvuk a postupně srostla s podstatnými jmény. Lidé zapomněli na jejich původní význam. Souvislost s určitým typem vztahů, které měl daný démon pod svou patronací, se proměnila v pouhou gramatickou funkci.“

„Velmi dobře, můžeš se posadit. Proto říkáme, že gramatika je aplikovaná co?“ Učitel opět pokynul děvčátku na stupínku.

„Gramatika je aplikovaná… Říkáme, že gramatika je aplikovaná démonologie.“

„Tak vidíš, že to jde. Teď nám pověz, co víme o budoucím vývoji pádových koncovek.“

„Pádové koncovky se postupně vymaní ze svého nedůstojného postavení a zazáří ve své dávné slávě. Budou se pozvolna oddělovat od kmenů podstatných jmen a stanou se tím, čím byly na počátku, vyvoláváním démonů. Kmeny podstatných jmen budou ztrácet na významu, budou vyslovovány stále tišeji, až nakonec zaniknou, v jazyce zbudou jen bývalé koncovky, lidé si uvědomí, že vše ostatní je vlastně zbytečné. Do ticha sálů bude zaznívat jen zvuk třepetání záclon v průvanu a strašná jména démonů, která dnes známe jako deklinační koncovky.“

Hlas děvčátka postupně nabýval na jistotě, ke konci v něm zněl jakýsi škodolibý tón triumfu. Učitel dívence fascinovaně naslouchal. „Třepetání záclon a prastará jména…,“ řekl rozechvělým hlasem, „ano, to přijde nakonec, ale co bude předtím, vyprávěj o tom, co bude předtím!“

„Golfová hřiště nestvůr se rozšíří do našich ložnic, kukuřičným polem povede skleněné potrubí, kterým budou v pravidelných rozestupech utíkat ženy v hedvábném spodním prádle, lesy na temném konci pokojů se stanou neproniknutelnými, v jejich hloubce zazáří bílá lampa.“

Učitel seděl se zavřenýma očima, široce roztaženýma rukama svíral hranu stolu. „Ano, ano,“ šeptal jako u vytržení, „konečně budu moci načít své kandované encyklopedie a slovníky, vysát všechnu sladkost jejich stránek, ocucávat je a žvýkat celé dlouhé hodiny ve své lenošce a snít přitom své sny o rozsvícených barevných televizorech, jež pomalu letí nad večerní loukou a na jejichž obrazovkách krásná zvířata trýzní otce rodin, konečně se do mého bytu vrátí těžké dělostřelectvo, v lůně rostlin se zrodí skvělé nové hereze, jejichž pachutě budou připomínat dávné noční boršče v prosklených bufetech.“

Děvčátko přistoupilo k učiteli blíž. „Nedělej si iluze,“ řeklo tvrdě. „Dělostřelci se nikdy nevrátí, budou studovat v hnijícím, neuvěřitelném Oxfordu skládek, kandované knihy budou zabaveny a pro slávu lesklých a krutých strojů naházeny s tribuny na ještěry, ti budou v té době ještě poslušně pochodovat ve čtyřstupech, ale zakrátko poté se spiknou s námi, malými děvčátky, a vysloví nahlas, co se po staletí tutlalo, totiž že psi nemají objektivní existenci.“

„Ne, to není možné,“ zachroptěl učitel, hleděl před sebe strnulým pohledem. „To přece není možné, celá léta jsem se pokoušel převést svůj psací stroj z plynného skupenství do kapalného, očistil jsem geometrii od polárních zvířat, zavedl jsem krutý polyteismus do městské hromadné dopravy, třebaže ředitel dopravního podniku pro to zpočátku neměl pochopení a snažil se přede mnou uletět, honili jsme se mávajíce rukama jako velké vážky nad hladinami nočních jezer, odkud se slabě ozýval zpěv undin – chceš tvrdit, že to všechno bylo úplně zbytečné?“

Děvčátko se drze zasmálo. „Samozřejmě, že to bylo zbytečné, hlupáku,“ řeklo opovržlivě. „Očistil jsi geometrii od polárních zvířat… Zapomněl jsi, že první Eukleidův axiom říká, že v geometrickém prostoru vždycky zbudou jeden dva tučňáci? Copak jsi mi tuto větu ve svém automobilu z ledu sám nevytetoval na stehno? Vykládal jsi mi přitom přece, že to byla právě tahle zásada, co způsobilo, že se od Descarta v Amsterdamu náhle oddělily obě jeho ruce a začaly proti němu útočit, vrhaly se na něj jako pominuté, pronásledovaly jej podél grachtů a chtěly jej shodit do vody, nakonec před nimi musel uprchnout ke královně Kristině, ale ani na jejím dvoře, jak přiznává v dopise Arnauldovi, jej ruce nenechaly na pokoji. Kdybys raději místo všech těch nesmyslů, které jsi provozoval, ztlumil svou záři večer na sedačkové lanovce nad Špindlerovým Mlýnem, kdyby ses staral o to, aby ve městě bylo dost fungujících teologických automatů, kdybys dbal na to, aby závory za sklem tvé knihovny byly vždy spuštěné… Nám dětem se také nelíbí, že jsi k nám chodil večer domů a bil jsi naše rodiče nefritovými sochami, zprotivil ses nám, když jsme tě přistihli, jak na toaletě vymačkáváš pomeranče na kalkulačku. Nemáme tě rády a jsi nám k smíchu.“

Učitel mlčel, seděl za katedrou s hlavou v dlaních. Ozval se dětský smích, třída se smála svému učiteli krutým a nenávistným smíchem, který pořád nekončil, stále se obnovoval v nových a nových výbuších. Zavřel jsem dveře, vrátil se do vedlejšího vagonu a vystoupil jsem z vlaku.

Šel jsem po úzkém zasněženém pruhu mezi poslední kolejí a zarostlou strání, větve keřů se mi nepříjemně otíraly o obličej. Ve svahu jsem uviděl mezi křovím těžké pancéřové dveře připomínající vchod k podzemnímu krytu. S námahou jsem dveře otevřel. Začínala za nimi klenutá chodba obložená špinavými dlaždičkami a osvětlená žárovkami, které se v průvanu kývaly u stropu. Hned u dveří bylo o zeď opřené rezavé jízdní kolo. Podél jedné strany chodby se táhly nějaké kabely a roury s kohouty, z jejichž závitů trčela koudel, na druhé straně visely v pravidelných vzdálenostech obrazy. Byly to desítky olejomaleb, všechny měly stejné rozměry a zdálo se také, že na všech je namalováno totéž. Každý z obrazů zachycoval stejný pohled na interiér vily u moře: byla to táž místnost, jakou jsem viděl na obraze v bytě ve zdymadle; na těchto obrazech však nebyl ani mladý muž, ani obří mravenec. Všiml jsem si, že uprostřed spodní části rámu všech obrazů je přišroubovaný měděný plíšek; na prvním obraze byla do plíšku vyražená jednička a na každém dalším bylo vždy číslo o jednu vyšší. Udiveně jsem procházel galerií stejných obrazů. Když jsem si však obrazy prohlédl podrobněji, objevil jsem detaily, kterými se navzájem lišily: měnily se záhyby záclon, tvary vln a postoje lidí na pláži. Pak jsem si všiml, že na každém obraze je vteřinová ručička budíku, který stál na stole, o jednu šedesátinu kruhu dál než na obraze předchozím. Pochopil jsem, že celá galerie je jakýmsi filmem, který ve vteřinových intervalech znázorňuje dění v místnosti, dění, jež dosud spočívalo pouze ve vlnění záclon a v monotónní cestě ručičky po ciferníku. Vrátil jsem se ke vchodu: na prvním obraze ukazoval budík přesně dvanáct hodin. Sedl jsem si na kolo a rozjel jsem se podél obrazů.

Jel jsem už asi dva kilometry kroutící se chodbou, a na obrazech se pořád měnily jen tvary vln a záclon. Teprve na obraze s číslem 1032 (na budíku bylo něco po čtvrt na jednu) se ve dveřích objevila hlava mravence se strašnými kusadly. Když mravenec uviděl, že v místnosti nikdo není, přeběhl pokoj a ukryl se za závěsem u okraje okna: obrazy 1034 až 1039 ukazovaly jednotlivé fáze tohoto pohybu. Když jsem okolo obrazů projížděl na kole, splývaly skutečně v jakýsi trhavý film, který se odehrával uvnitř rámů. Pak se zase asi jeden kilometr na obrazech skoro nic neměnilo, až na obraze s číslem 1471 vešel mladý muž v bílých šatech; na dalších obrazech zběžně prohlédl korespondenci, pak se začetl do Homéra, podtrhl větu, kterou si v duchu říkal uštvaný Odysseus, když jej na břehu ostrova Fajáků probudily hlasy Nausikay a jejích družek, a začal psát na okraj knihy svůj podivný komentář. Tichounce se k němu připlížil mravenec a na obraze číslo 2054 se mu zezadu zahryzl do zátylku, na dalších obrazech jej strhl s židle a odvlekl ke zdi. Obraz s číslem 2092 chyběl: byl to obraz, který visel ve zdymadlovém domě. Muž se už přestal hýbat, a kusadla mravence se stále nerozevírala, sevřená křečí jakési temné nenávisti. Na obraze 2173 se na terasu snesl bílý anděl. Skočil do místnosti; okamžitě se na sebe s mravencem vrhli, zuřivě se spolu rvali na podlaze. Ve vlnách temně modrého moře se mezitím stále koupali bezstarostní opálení lidé. Mravenec anděla zle pokousal, z jeho ran tekla zlatá krev a třpytila se ve slunečním světle. Nakonec však anděl přitlačil mravence k zemi, posadil se na něj obkročmo a rdousil jej tak dlouho, dokud jeho velká černá tykadla sebou na obraze s číslem 2895 nepřestala cukat. Budík ukazoval za dvanáct minut jednu. Anděl vstal, začal vytahovat zásuvky a horečnatě v nich prohledával papíry, pak vytřepával jednu po druhé knihy z knihovničky; konečně z bílé brožurky, na jejíž obálce bylo napsáno Hegel et la pensée moderne, séminaire sur Hegel dirigé par Jean Hyppolite au Collège de France (1967–1968), vypadlo na podlahu to, co zřejmě hledal: kupodivu to byla fotografie, která zachycovala mne a Alweyru, jak sedíme za velkým oknem v temné vinárně U hada. Anděl fotografii pečlivě roztrhal na malé kousky, vznesl se s terasy nad moře, rozhodil útržky fotografie do vln a vzdaloval se k obzoru. Na posledním obraze, který měl číslo 3600, už se anděl změnil ve světlou skvrnu nad azurovou hladinou moře. Byla jedna hodina odpoledne, na břehu zátoky lidé vystavovali svá těla paprskům žhavého slunce. Za tímto obrazem chodba končila zavřenými dveřmi. Seskočil jsem s kola, opřel jsem je o zeď a stiskl kliku.