14 Vinárna U Hada

Vešel jsem dovnitř a posadil se vedle Alweyry. Bylo mi teď jedno, jestli má opět ve tmě schované nějaké zvíře s ostrými zuby. Mlčeli jsme, dívali jsme se na malé losy prohánějící se po sněhu. Jedna polovina Alweyřiny tváře byla tmavá, druhá svítila odleskem venkovní lucerny. „Také já se dívám přes sklo na chladná světla,“ usmála se unaveně. „Zašla jsem už příliš hluboko do pralesa. Lákal mě oheň počátků; když mi otec ukázal cestu nazpátek, myslela jsem, že jsem blízko zapomenutému domovu…“ Odmlčela se, losi skákali dlouhými plavnými skoky, jejich paroží kreslila ve tmě světelné čáry. Z Liliové ulice přijely parní sáně, stály na nich varhany, na které hrála žena ve večerních šatech třpytících se ve světle luceren, sáně přejely přes zasněžené náměstíčko a zmizely v tmavém záhybu Seminářské ulice. „Ale návrat je vždy nemravný,“ promluvila znovu ve tmě Alweyra, „láska k počátku je mdle se uzavírající kruh, monotónní incest, ze kterého stoupá zhnusení. Budeme ležet na chladných prostěradlech a fascinovaně hledět na zářící geometrické obrazce, vznášející se ve tmě; v ložnicích budou přes naše těla přelézat langusty, které hledají ledovou hvězdu ukrytou v hloubce domu. Když se vracíme, setkáme se vždycky s obludami, hrají v pokojích našeho dětství slizké ‚Člověče nezlob se‘ s figurkami vyřezanými z masa. Proč jsem jen překračovala hranici, která bledě a lhostejně světélkovala na koberci v koutě pokoje! Ano, město, ve kterém jsme žili, není náš pravý domov, ale jak říkají přístroje na filosofii v hloubce lesa, důstojně žít se dá jedině v cizině… Domov, dědičné pole, ráj oblud… Touha po počátku a po domově je past nestvůr: když se jednou obrátíme zpět, není možné se zastavit v čase, příliš pozdě poznáváme, že domov, kam se vracíme, není známý dům, ale prales a bažiny, které tu byly před domem a jejichž dech prosákl základy domu, ovládl jeho ovzduší a lstivě pronikl do řádu domova; uniká nám, protože se vtělil do akcentů a melodie zákonů: ale akcenty a melodie jsou tím, co ve skutečnosti v zákonech vládne. Dům byl jen bílý obraz ve snu pralesa. Počátek zabíjí, pramen je vždy plný jedu. Není kam se vracet, nejpodezřelejší radosti Lotofágů jsou čistší než Ithaka na konci cesty…“

Z jednoho tmavého okna se ozvaly zvuky manželské hádky, byl slyšet vzteklý mužský hlas a hystericky ječící ženský hlas, pak se otevřely dveře na balkon a muž v pyžamu vystrčil ven velkou alpakovou sochu generála, který seděl s tasenou šavlí v ruce na vzpínajícím se koni, nato se na balkoně objevila žena v noční košili, odstrkala sochu zase nazpátek do bytu a zabouchla dveře. Alweyra mi položila hlavu na rameno, šeptala: „V temné Asii koutů se smaragdový had zakusuje do vlastního ocasu. Dargúz je krutý, požírá čas, ze skleněných hvězd vysílá vojska soch na noční schodiště domů. I kdybychom vyhráli temnou válku se sochami, bude to vítězství plné hnusu, které nás nakonec vyžene do neskutečných a zářících motorestů. Dění se pozvolna proměňuje v nepřetržitou odpornou slavnost. Hnusí se mi tíživá nesmrtelnost v rozlehlých sálech, kde záclony vlají ve vysokých oknech a kde levharti tiše našlapují na měkkých bílých kobercích. Počátek je něco hrůznějšího než chaos, chaos je pořád ještě doplňkem řádu a patří do našeho světa, kdežto počátek je…“ Unaveně hledala unikající slova, před oknem se objevila dvě mláďata sfingy – lví koťata s hlavami pětiletých děvčátek, zabouchala tlapkou na sklo a s hihňáním utekla; „… počátek je tichý přiblblý chechtot šíleného boha, z něhož se bude artikulovat Slovo…“

Objal jsem ji a přivinul k sobě, po tváři mi přejely husté černé vlasy; vzpomněl jsem si na bloudění křovím nočních zahrad v létě; ovanula mě tajemná a smutná vůně neznámých těl přibližujících se ze tmy. Losi odpočívali na sněhu. Nevěděl jsem o ničem, čím bych Alweyru utěšil. Hladil jsem ji po vlasech, z prázdnoty a tmy vyrůstala jen poslední útěcha, kterou přináší soucit, bezdůvodný, a proto nevyvratitelný, soucit, jenž podivně váže jsoucna ještě tehdy, když zbude jen nechutně vlažná materie bytí, převalující se z tvaru do tvaru ve snu času, soucit, jenž se jemně dotýká povrchů ještě tam, kde v lhostejně se vlnícím moři bytí ztrácí smysl i sám hnus. Mlčky jsme se k sobě tiskli, dvě těla, kterými cosi sahá do tmy a mrazu, stejně nestvůrní jako všechny příšery ploužící se po pláních hvězd.

Ze Seminářské ulice vyjely sáně tažené šestispřežím mechanických psů z bakelitu; každému ze psů trčel ze zad velký natahovací klíč, nohy, jejichž části byly spojené v kloubech šrouby, toporně a s tichým cvakáním kmitaly nad sněhem. Sáně byly černě nalakované, jejich zadní část se v oblouku zvedala a tvořila opěradlo pohodlného, rudě vypolstrovaného křesla: v křesle seděl Alweyřin otec, pod rozepnutým bobřím kožichem měl na sobě číšnický oblek, ale kolem krku mu visel těžký zlatý řetěz, na kterém se houpal diamantový mořský koník. Uprostřed náměstíčka se mechaničtí psi zastavili, snad proto, že doběhla péra, která je poháněla; pohyby jejich nohou se zpomalovaly a stávaly se trhavější, až nakonec úplně ustaly. Losi psy obklopili a strkali do nich čumáky, psi padali bezvládně do sněhu. Číšník neklidně bloudil pohledem po fasádách domů, zdálo se, že se snaží proniknout tmu zhasnutých místností za okny. Vlezl jsem pod stůl a stáhl Alweyru s sebou. Ozvalo se volání, ve kterém zněla netrpělivost a úzkost: „Alweyro! Kde vězíš? Zapomněla jsi, že je zítra slavnost, že budeš přijata mezi Dargúzovy kněžky? Tolik ses na to přece těšila! Je už čas se chystat, už se na schodištích tlačí zástupy gratulantů, už pobublává šampaňské, kutálejí se kuličky kaviáru, už promazávají vazelínou stroje na výrobu oblačných soch…“ Sevřel jsem Alweyřinu ruku, ale vyprostila se mi, mlčky vstala, prošla jako ve snu kolem velkých oken vinárny a vyšla ven. Její otec hned vyskočil, přiběhl k ní a objal ji; dovedl dceru k saním, usadil ji do křesla a nervózně na ni házel těžké tmavé plédy, jež ležely vedle křesla. Nakonec jednoho po druhém natáhl psy, odkopl vztekle losa, který se mu připletl pod nohy, a naskočil do saní: ty se rozjely a zmizely v tmavém ústí Liliové ulice. Za chvíli přišel zřízenec, losi se k němu seběhli; přepočítal všechna zvířata a hnal je zpátky ke Karlovu mostu.