6 Noční přednáška

Středa byla příští den; na lístku sice nebylo uvedené žádné datum, ale byl jsem tak nedočkavý, abych se dozvěděl něco nového o světě, jehož obrysy se mi zjevily, že jsem se rozhodl, že se na filosofickou fakultu půjdu v noci podívat. Přicházel jsem k ní od Staroměstského náměstí, do ticha zasněžené pusté ulice bzučely zářivky, masivní budova filosofické fakulty temně vyvstala na konci řady domů. Když jsem k ní přišel, zastavil jsem se a podíval se vzhůru, ale neviděl jsem jediné rozsvícené okno, jen na sklech v nižších patrech se lesklo světlo venkovních zářivek. Hlavní vchod v podloubí nebyl zamčený, vstoupil jsem dovnitř; v prázdné budově byla tma a zima. Prošel jsem kolem opuštěné zasklené vrátnice a vystoupil po širokém schodišti, chodil jsem po chodbách s okny do dvora. Čas od času jsem se zastavil a naslouchal jsem, ale v budově bylo mrtvé ticho, zaslechl jsem jen drnčení noční tramvaje jedoucí po nábřeží. Otevíral jsem dveře učeben a nahlížel dovnitř, ale všechny byly tmavé a prázdné. Až když jsem otevřel dveře jedné posluchárny v druhém patře, uviděl jsem, že v chladné místnosti, slabě osvětlené zářivkou, která stála na ulici pod oknem, sedí za stoly na lavicích lidé v kabátech, od katedry se ozýval monotónní hlas přednášejícího, na jeho vyhublou tvář se špičatou bradkou dopadal pruh mdlého světla. Posadil jsem se na volné místo na kraji lavice u dveří.

Slyšel jsem: „Ještě před několika lety se vědecká obec, až na malé výjimky, shodovala v názoru, že velkou bitvu v hloubce pokojů nelze pokládat za historickou událost. Tvrdilo se, že záznamy v pramenech nejsou věrohodné a že mají svůj původ ve zhistorizování určitých rituálů spjatých s podzimními slavnostmi vyhánění draků ze spořitelen. Také se neustále poukazovalo na to, že o bitvě není žádná zmínka v proslulé Lví kronice, nalezené, jak všichni víte, za deštivé noci v igelitovém obalu na sedadle v neosvětleném kupé, v okamžiku, kdy vlak zastavil na trati a kupé se octlo před rozsvíceným oknem secesní vily ve Všenorech, jehož světlo se lesklo na mokrém listí v tmavé zahradě. Je opravdu s podivem, že vědcům, kteří projevili takovou hyperkritičnost vůči pramenným materiálům, nepřipadalo zvláštní, že k nálezu kroniky došlo zrovna před vilou, v jejímž okně byl vidět na zdi kus potemnělého obrazu, na kterém bylo možné rozeznat postavy faunů tančících v háji. Zdá se, že si nikdo z historiků nevšiml, že drobný předmět, namalovaný v trávě pod břízkou, je nápadně podobný rýžovému kartáči, jaký se dodnes používá v lázních-chrámu, kde jednoho večera kněz řekl do oblaků páry převalujících se nad vanami: ‚V bufetu ve vzdáleném městě na černé tabuli s názvy a cenami jídel je napsaný křídou poslední vzkaz Pána okrajů, varování před tím, co do našeho prostoru vydechují zčernalé vnitřky váz. Tento dech, praví Pán okrajů, rozleptá stará souhvězdí. Nezapomínejte také na nedočkavá a hbitá klepeta strojů, číhající za dlouhými zdmi ve smíchovských ulicích. Nirvána nenahradí promenádní koncert.‘ Nezáleží na tom, že podobnost barevného tvaru na obraze s kartáčem byla, jak se později ukázalo, náhodná (ve skutečnosti se jednalo o zobrazení žampionu, ne-li o skvrnu od latexu). A připomeňme ještě jednu věc: písmeno F, kterým začíná slovo faun, má v písmu našich sousedů podobu svislé tyče s dvěma příčkami, vodorovně z ní vyrůstajícími v jejím prostředku a na vrcholu, tedy přesnou podobu oné konstrukce na kraji města, z níž neklidný lžiprimátor každý večer vyhlížel – stoje na dolní příčce a opíraje triedr o horní – průvod žen, který se měl pokusit donést do města stříbrné vlky s rubínovýma očima a rozestavit je za dlouhými záclonami v ložnicích. Viděl však tenkrát jen vzdálená světla automobilů na dálnici, chladný zářící náhrdelník. Je to všechno opravdu jen náhoda? Situace se radikálně změnila, když nastoupila mladá generace historiků, nezatížená pozitivistickými předsudky. Nejnovější bádání, zejména poslední významné objevy v oboru archeologie zásuvek, svědčí zcela jednoznačně nejenom o tom, že se bitva skutečně konala, ale jak se zdá, dokonce i o tom, že dosud trvá. Zlaté pomníky jejích hrdinů zasvítí z hloubky zrcadla v tmavém koutě pokoje, když na ně dopadne zvolna se otáčející světlo majáku. Když jdou obyvatelé bytů v noci tmavou předsíní na záchod, spočine někdy jejich noha na kolébajícím se pontonu: málokdo se odváží vydat se po vratkém pontonovém mostě do tmy, i když mnozí vědí, že na jeho konci by směli zapomenout svá jména a dotknout se čelem chladného kovu potrubí, ve kterém teče mléko zoufalých zvířat do fantastických měst na pobřeží. V noci zahlédnou postavu v maskovacím obleku, na kterém je vzorek perského koberce, jak přískoky přebíhá ložnici, nacházejí šňůry polních telefonů pod postelí, v tmavém koutě pokoje se táhne zákop, při večeři se nad ním lesknou číhavé oči. Nějaké dítě řekne: ‚V koutě něco je, půjdu se tam podívat,‘ ale rodiče je rychle okřiknou: ‚Od jídla se nevstává!‘, všichni se bojí vzít na vědomí válku, která se vede v koutech, i když tuší, že jejich byt se nachází uprostřed bitevního pole, v zapomenutém Slavkově vnitřků domů. Vojáci dešifrují tapety, navzdory konvencím se vede nelítostná gramatická válka, jedovatá hudba zní skoro bez přestávky: jsou slyšet i ledové violy, jejichž používání humanitární pakty přísně zakazují. Skupině záškodníků se podařilo dopsat do souboru mýtů protivníka novou postavu: démona s jelením parožím na hlavě. Někteří přišli s podivným návrhem, aby se vojákům i štábu oznámilo, kdo je nepřítel a kdo je spojenec, ale tato novota nenašla větší odezvu: jedni tvrdili, že kdo je nepřítel a kdo je spojenec, se nedá poznat, a druzí, že mezi tím neexistuje žádný rozdíl, a není tedy co poznávat. Četa dobrovolníků opatrně prohlíží stránku po stránce silnou knihu, přesto však zahlédnou příliš pozdě pohlednici ze Salzburgu, vloženou mezi stránky 346 a 347; píše se na ní o lhostejném chladu pudinků, jímž končí, nikoliv nešťastně, pokusy o napsání reportáže o zrodu nového božstva v parcích. Padlí mdle bloudí v erebu skříní; když dojde k invazi v předsíních, na nočních plážích, někteří z nich se opět připletou do bojů, znovu zahynou a octnou se v ještě vzdálenějším zásvětí, kde na nekonečných soumračných pláních vlnících se trav stojí bílé lokomotivy z alabastru. Nelítostné boje muže proti muži se vedou v omamné džungli šatníků, nikdo neví, za jakým visícím oblekem vyrazí nabroušená čepel. Vojáci, kteří tu mezi kabáty setrvávají dlouhé měsíce, nakonec už sami vypadají víc jako kabáty než jako lidé, také jejich myšlenky se už více podobají myšlenkám kabátů (například celé hodiny myslí na město, kde jsou domy, pomníky a pouliční lucerny na pružinách a po jehož ulicích se prochází osamělý poník); pak se stává, že majitel bytu si omylem v zamyšlení oblékne některého z vojáků a vyjde v něm na ulici. Voják se tím cítí uražen a chce střílet, ale z jeho měkké pušky vypadávají jen zhadrovatělé koule, které se kutálejí po chodníku, kde do nich klovou holubi. Tragický omyl rozpozná profesionálním okem až šatnářka v kavárně; hned je jí jasné, o co se jedná: musí se mít neustále na pozoru, protože jí pořád nosí do šatny místo kabátů vojáky a jiné bytosti, které z nějakého důvodu, ať náboženského nebo gastronomického (omamně sladké plody dozrávající na podzim na klopách sak!), přesídlily do skříně a postupem času zkabátovatěly, ví, že kdyby podlehla chvilkové nepozornosti a pověsila nepravý kabát do šatny, mohly by pod jeho vlivem začít poněkud ožívat i pravé kabáty, potom by se rozlézaly po kavárně a lezly by i ven na ulici, šatnářka by je musela honit a neměla by čas psát esej o gnoseologických dunách, je totiž moudrou ženou, k níž chodili na konsultaci nejvýznamnější moderní filosofové, když nevěděli, jak dál; říkala jim: ‚Ve filosofické knize je z metafyzického hlediska nejdůležitější typ písma, kterým je kniha vytištěna, tloušťka či hubenost písmen nebo tvar jejich patek (drápků, kterými se písmena zasekávají do očí) nesou nejpodstatnější sdělení o kosmu‘ – a filosofové žasli nad hloubkou a originalitou jejích myšlenek. Teď už šatnářky odešly do tajného Grónska na druhém konci šaten, kde v pevnostech bloudí i mnozí padlí z války v nitru domů – uctěme dnes, den před Velkou rybí slavností a nedaleko od míst, kde se bude konat, jejich památku naším tradičním způsobem.“

Všichni vyndali z tašek dřevěné skříňky, položili je před sebe na stůl a odklopili z nich víko. Ozvalo se šramocení, ze skříněk vystrčily hlavu lasičky, opřely se tlapkami o okraj přední stěny skříňky a začaly syčet. Posluchači se postavili do pozoru; vstal jsem také. Přestože v učebně nebylo moc vidět, ti, co stáli vedle mne, si brzy všimli, že přede mnou nesyčí žádné zvíře. Místností se šířil pohoršený šepot, za chvíli se na mne dívala celá posluchárna. Postavil jsem na stůl tašku a začal jsem nervózně předstírat, že v ní hledám skříňku s lasičkou, ale pak jsem raději skočil ke dveřím a vyběhl z místnosti. Utíkal jsem po dlouhé tmavé chodbě, na jejím konci jsem se ohlédl a uviděl jsem, jak se dveře posluchárny pootevřely, jak se z nich vyvalil houf lasiček a pustil se za mnou. Běžel jsem tmou a slyšel za sebou tiché pleskání mnoha nožiček po kamenné podlaze. To je dobré, myslel jsem si, pět let jsem chodil po těchto chodbách, někteří z mých někdejších spolužáků tady ve dne vyučují, a mne tu za noci honí po chodbách zvířátka. Na schodech jsem získal náskok, vyběhl jsem ven, ale ještě když jsem běžel podloubím, opřely se lasičky do dveří, otevřely si je a už zase pádily za mnou. Utíkal jsem Kaprovou ulicí, před osvětlenou výlohou knihkupectví na rohu Žatecké ulice udělaly lasičky obchvat a uzavřely kolem mne kruh. Nezaútočily na mne, ale kdykoliv jsem se pokoušel obklíčení prorazit, kousla mě vždycky některá bolestivě do nohy.

Za chvíli přiběhly od filosofické fakulty další dvě lasičky. Nešlo jim to tak rychle, protože byly navlečené do jakýchsi postrojů a táhly za sebou malé sáňky; na sáňkách stála televize, na níž byla připevněná videokamera. Na obrazovce se šklebil obličej muže, který přednášel v tmavé posluchárně. Když se sáňky zastavily, řekl výsměšným tónem: „Staré přísloví říká: ‚V létající katedrále lasičku neusmažíš‘ – kdybys jen trochu přemýšlel o smyslu těchto slov, nemusel ses teď octnout v tak zahanbující situaci, v situaci, jež možná jednou poskytne námět pro monumentální sousoší, které bude zobrazovat tebe, lasičky a sáňky s televizí a které bude umístěné na vrcholu útesu nad oceánem: obrazovka televizoru, která bude mít úhlopříčku deset metrů, bude za noci svítit jako maják vzdáleným lodím, jejichž posádku dnes už z větší části tvoří mořské obludy, neboť sehnat námořníky je čím dál těžší, nemohou si zvyknout na zásadu, která se teď hodně proklamuje, totiž že lodě v podstatě nemají vyhledávat moře, ale mají si je spíš brát s sebou. Jeden z námořníků mi nedávno v důvěrném rozhovoru řekl: ‚Dobře rozumím tomu, že je nezbytné, abychom s sebou přemisťovali své zahrady, i s altány a spletitým křovím, ale vozit s sebou vlastní moře? To je, jako bychom chtěli posnídat monadologii už v šest ráno, kdy je přes zeď slyšet tiché vrzání, jak se ve výtahu o sebe otírají tvrdé krovky žen.‘“

Vtom jsem za sebou uslyšel funění. Otočil jsem se a uviděl jsem, jak od Staroměstského náměstí přibíhají další dvě lasičky; také ony byly zapřažené do sáněk, na kterých nadskakovala televize s videokamerou. Doběhly k nám a zastavily tak prudce, že rozjeté sáně do nich zezadu strčily, až lasičky upadly tlamou do sněhu. Na obrazovce jejich televizoru se mračila jiná tvář; byla to tvář muže, který měl kázání v podzemním chrámu. Oba televizory stály proti sobě, jejich svit se rozléval po špinavém sněhu. Kněz se otočil na přednášejícího: „Jak si to představujete, vážený? Všichni připravují zítřejší slavnost, nevědí kam dřív, a vy se tu bavíte! Stroje mají zase vize, mniši fasovali aspik, ve kterém nejsou žádní motýli, po kobercích lezou želvy, které mají diamantovými písmeny vysázené do krunýřů blasfemické nápisy, nikdo nerozmrazil anděla noci, a vy si tu povídáte o námořnících a mořských obludách! Zapomněl jste asi na doby, kdy jste sám byl ještě mořskou obludou a kdy jste v čele gangu utopenců za nocí vykrádal kiosky na pobřeží.“

Ale historik se nedal zastrašit. „Těší mě, že jste si na mne vzpomněl,“ řekl kousavě, „je to myslím poprvé od doby, kdy jsem vám zachránil život, když jste v depresi chtěl sníst rostliny vyrůstající ze zapomenutých klaviatur.“

„Co to žvaníte za nesmysly?!“ vybuchl kněz. „Klaviatury byly dávno zamrzlé v ledu, hudby se ujala noc a lehké, vlající draperie.“

Z televizorů se začaly ozývat výčitky a nadávky. Obě dvojice lasiček zapřažených do sáněk na sebe přitom cenily zuby a syčely. Výhrůžně se k sobě blížily a táhly za sebou televizory. V jediném okamžiku se na sebe vrhly a zahryzly se do sebe, televize se překotily do sněhu. Ostatní lasičky nevydržely nečinně přihlížet, rozdělily se na dva tábory, jedny se přidaly ke knězovým zvířatům a druhé k historikovým; nakonec se ve sněhu převalovala nepřehledná změť chlupatých tělíček, kousajících a kňučících. Když jsem viděl, že si mě už nikdo nevšímá, odešel jsem Žateckou ulicí.