12 Let

Vyšel jsem z obchodu a chodil jsem nočními ulicemi. V Široké ulici jsem uviděl stát na sněhu mezi dvěma řadami tmavých fasád zámořský parník, jeho paluba se prostírala ve výšce třetího patra domu, v černě nalakovaném boku lodi svítilo několik kulatých okének. Došel jsem k prohnuté boční stěně parníku a dotkl se rukou chladného ocelového plátu. Uslyšel jsem hlasy, které se ozývaly seshora. Ustoupil jsem a zaklonil hlavu: uviděl jsem, jak se na palubě nade mnou objevily dvě postavy a opřely se o zábradlí. Pouliční lampa jim zezdola osvětlovala tvář; byl to mladý muž a dívka. Skryl jsem se pod obloukem ocelové stěny a poslouchal jsem jejich rozhovor.

Dívka řekla: „Plavba už trvá tak dlouho, někdy mám strach, že nikdy nedoplujeme k cíli. Možná, že kapitán ztratil cestu. V jakých divných místech jsme se to octli? Nemám ráda ty řady oken; mám z nich strach, když jsou okna tmavá a po jejich černém skle se roztékají odlesky luceren jako světla lampiček zlých vodních skřetů na hladině nočních studánek v hlubokém lese, ale ještě více se jich bojím, když se okna rozsvěcejí a jsou v nich vidět nehybné kusy nábytku, zdi vymalované divným, znepokojivým vzorkem, hlavy bez těla, s ústy, která se celé hodiny roztahují a smršťují jako mrskající se ryby. Kdy už se konečně dostaneme pryč z téhle ponuré končiny? Je mnohem smutnější než ledovcová pole s fantastickými krami vynořujícími se z šedé mlhy. Nikdo nám o těchto místech nic neříkal, když jsme vyplouvali; jistě bloudíme, démoni nás předjeli na svých rychlých štíhlých lodích a svedli nás z cesty. Připadá mi, že kdybychom přece jen nějakým zázrakem dopluli k cíli, už navždy v nás zůstanou trčet ty těžké a lhostejné kusy nábytku, že kroutící se vzorky tapet zarostou a pohltí všechny naše myšlenky, všechny naše vzpomínky. Třeba bychom se měli pokusit navázat styk s domorodci, třeba by nám vysvětlili, kde jsme, a ukázali by nám cestu…“

„Neboj se,“ ozval se konejšivý hlas muže, „neboj se, kapitán je zkušený, jeho rod patří k nejstarším a pochází prý z jaguárů. Umí vést loď podle souhvězdí a podle zaprášených štukových ornamentů na zdech domů. Rozmlouvá v noci s moudrými hady. Máme staré sakrální mapy, do programů lodních computerů jsou jako zářivé axiomy vloženy nejposvátnější mýty, celou noc se míhají čísla na displejích ozařujících svým bledým světlem fresky s okřídlenými býky. Vzpomínám si, jak jsem v jejich proměnlivé záři poprvé uviděl tvé tělo, když je objímal kapitán podle starého práva první noci.“

„Byla jsem tak ráda, že jsi tenkrát mohl být se mnou a držet mě za ruku.“

„Uvidíš, že všechno dopadne skvěle. Nemá smysl ptát se domorodců na cestu, jistě je to nějaký barbarský a nevzdělaný národ – copak bychom jejich slovům mohli věřit víc než větám, jejichž zlatá písmena tisíce let září na černých stránkách našich kodexů, ležících na křišťálovém stole v pokoji, kde jednu stěnu tvoří nádherný chladný vodopád? Ostatně věštci, kteří prorokují podle záhybů peřin, i ti, kteří předpovídají budoucnost podle vrčení strojů v dílnách za zdmi na předměstích, mluví o triumfálním příjezdu, o tom, že už brzy budeme chodit v lehkých plážových šatech pod palmami na bílých bulvárech, které sestupují od akropole k pobřeží. Přijme nás guvernér a budeme v tichém atriu jeho paláce pít čaj z tenkých porcelánových šálků. Naši starou horečku utiší orosené chladné poháry, na terase, kde teplý vítr od moře bude obracet stránky barevného obrázkového časopisu. Už roztahují pruhované slunečníky, už krájejí tenká kolečka citronů…“

„Mám strach, bojím se, že neexistuje žádný cíl, že nejsou žádné bílé bulváry s palmami, bojím se, že je jen noc a sněhové roje vířící ve světle luceren, jen fragmenty tmavého nábytku v rozsvícených oknech, jen šklebící se maskarony na zdech se sněhem v dutinách úst…“

„Pojď, miláčku, je čas vrátit se do kajuty, napustím ti do vany teplou vodu; možná, že už příští ráno uvidíme břeh, bílé útesy…“

Hlasy zmlkly; ještě chvíli jsem stál pod klenutým bokem lodi, pak jsem znovu chodil prázdnými ulicemi. Bylo mi smutno; vzpomněl jsem si na lahvičku, kterou mi daroval starý prodavač, a vytáhl jsem ji z kapsy, světlo lucerny v ní probudilo chladnou zelenou jiskru. Je to alkohol, droga nebo jed? Jedním douškem jsem vypil obsah lahvičky do poloviny: nápoj byl hustý, lepkavý a přeslazený.

Za chvíli jsem začal cítit podivnou lehkost. Odrazil jsem se od sněhu, zamával několikrát rukama a už jsem se vznášel, letěl jsem v mrazivé noci opuštěnými ulicemi, podél řad tmavých oken, která vyvolávala v dívce na palubě lodi takový smutek, nabral jsem výšku a letěl jsem nad zasněženými střechami, kolem komínů, ze kterých stoupaly úzké proužky kouře z kamen dohasínajících ve tmě ztichlých pokojů, pak jsem zase klesal a vznášel se nízko nad automobily zaparkovanými u okraje chodníků, občas jsem špičkou boty udělal rýhu ve sněhu, který na nich ležel, letěl jsem nad semafory monotónně blikajícími oranžovým světlem, které ozařovalo na liduprázdných křižovatkách sníh. Sedl jsem si na zahnutý vršek zářivky a pohoupal jsem se na něm, zase jsem se vznesl, zvolna se otáčeje kolem své osy jsem prolétal podél zdi Klementina, podél dlouhé řady zrůdných obličejů v hlavicích pilastrů. Nad zpěněným jezem jsem přeletěl tmavou řeku; když jsem míjel malostranský chrám svatého Mikuláše, obletěl jsem tělo žraloka, ztuhlé mrazem, zamáchal jsem rázněji rukama a začal jsem stoupat nad strmými střechami a úzkými temnými dvorky na Hrad.

Byl jsem už unavený, posadil jsem se na hřeben střechy Chrámu svatého Víta, abych si trochu odpočinul. Pode mnou na nádvoří osvětloval sníh kruh lamp na zdech paláce, v dálce jiskřila chladná světla spícího města. Teprve po nějaké chvíli jsem si všiml, že na střeše nesedím sám. Opodál ve stínu věže se pohodlně rozvaloval mladý muž v lyžařské čepici se střapcem a kouřil cigaretu. V druhé ruce držel klec, v kleci seděl bílý pták, který vypadal jako papoušek, až na to, že měl kachní zobák. Pozdravil jsem neznámého a ze zdvořilosti se jej zeptal, jestli na střeše Chrámu svatého Víta sedává často.

Zdálo se, že je docela rád, že si má s kým popovídat. „Párkrát do roka se sem vypravím,“ odpověděl, „ne že by se mi tady nějak zvlášť líbilo, dělám to kvůli Felixovi.“ Prostrčil ruku mezi dráty klece a pohladil ptáka po hlavě. „Stýská se mu po výškách, a tak jej musím čas od času vzít na nějakou vysokou střechu nebo věž, jinak dostává deprese, nechce jíst, a co je nejhorší, slábne mu paměť!“

„Proč je důležité, aby měl pták dobrou paměť?“ podivil jsem se.

„Z toho prostého důvodu, že mě jeho paměť živí. Felix je rituální recitační pták. Vidím, že nejste z našeho města, u nás zná Felixe každé malé dítě.“

„Musím se přiznat, že jsem o recitačních ptácích opravdu ještě neslyšel.“

„Bez recitačního ptáka se u nás neobejde žádná významnější společenská událost. O instituci recitačního ptáka je dokonce zmínka hned v druhém článku naší ústavy. Recitační pták umí nazpaměť národní epos Zlomená lžička a při slavnostech z něho recituje předepsané pasáže. Epos vypráví o založení našeho města uprostřed pralesa a je delší než Ilias a Odysseia dohromady.“

„Nemohl by mi Felix něco přednést?“

„Ale jistě. Zarecituje vám třeba pasáž, která se týká místa, kde teď právě jsme.“

„Střechy Chrámu svatého Víta?“

„To zrovna ne, ale temene kopce, na kterém chrám stojí. Felixi: Navečer dorazil…“ Pták několikrát přešlápl z nohy na nohu, dal hlavu na stranu a začal skřehotavým hlasem recitovat: „Okraje říší, kam nedosáhne moc zákonů středu…“

Mladík vyskočil tak prudce, že málem sjel po strmé střeše, musel jsem jej chytit za rukáv. „Proboha, co to meleš?!“ okřikl Felixe. „To přece není Zlomená lžička!“ Otočil se ke mně a řekl omluvně: „Opravdu nevím, kde se takové věci učí, ještě mě tím přivede do maléru.“ Pak znovu promluvil na ptáka: „Tak a teď už dost hloupostí: Navečer dorazil…“

Tentokrát pták začal skřehotat správný text, odříkával jej však se zjevnou nechutí, a když se na něj jeho pán nedíval, dělal zhnusené obličeje:

„Navečer dorazil na vrchol kopce k otvoru sluje,
jež vraty ze zlata zavřena byla; vzácný kov svítil
v paprscích slunce, jež k vzdáleným černým pralesům kleslo,
červeně zářilo, tak jako krvavá Dargúze hlava,
když drápy tygra se do tváře zatly, na bílýmramor
svatá krev kapala v poledním žáru, vznešená družka
ne právem rvala si vlasy na stinné terase zahrad,
bláhová, vždyť pouze dotykem bělostných špičáků tygra
smrtelník mdlý a zmatený zářícím božstvem se stane.
Z hlubokých lesů pod slují stoupala pára a místy
okrouhlá stříška zlatého chrámku nad stromy čněla,
ve kterém zbožné dívky lechtaly lesního boha.
Údolem chladná se vinula řeka, s ostrovy, na nichž
nevrlí démoni sídlí, jezdící na hřbetech brouků,
kteří jsou větší než člověk a zpívají oplzlé písně…“

„Tak už dost, Felixi,“ přerušil ptáčník svého chovance. „Tahle pasáž podle mínění exegetů obsahuje popis pražské kotliny v době, kdy sem přišel zakladatel města, hlavní hrdina eposu. Byl královským synem a sedmým Dargúzovým vtělením. Na svatbě svých dvanácti sester se sousedním králem z roztržitosti zlomil lžičku a král to pokládal za nezdvořilou narážku na příhodu, která se stala jednomu z jeho předků: ten bojoval celý den ve slunečním žáru na vyprahlé pláni se zlou rostlinou, a promeškal tak okamžik, kdy se na kamenné zdi jeho paláce mravenci seskupili do slov věty, ve které se mluvilo o spánku na chrámovém schodišti rozžhaveném sluncem a o monotónním šumění fontán na širokých prázdných náměstích. Král se urazil a na oplátku se začal posmívat tomu, že v zemi našeho hrdiny jsou nejvyšší autoritou ve věcech náboženství zelení ještěři (což byla i nebyla pravda, ale to teď nechme stranou). Podnapilý héros popadl těžký zlatý pohár, na jehož bocích byl reliéf zobrazující bitvu galér na jezeře, a roztříštil jím královi hlavu. Když se ptal ve věštírně, jak by se mohl očistit z vraždy, řekla mu kněžka, že musí hned odejít z království a založit město uprostřed hlubokého pralesa, v místě, kde uvidí domorodce, kteří mluví neznámou řečí a uctívají sochu okřídleného psa, stojící na mýtině. Ale nemohu vám vyprávět obsah celého díla.“

„Chovat recitační ptáky musí být krásné zaměstnání,“ řekl jsem. Snažil jsem se ptáčníkovi zalichotit, abych se od něho dozvěděl nějaké zprávy o druhém městě, když už jsem se svým pátráním neuspěl u ospalého panteistického prodavače. „Určitě máte k vaší staré poezii hluboký vztah.“

„Ani ne, proč? Můj osobní názor je, že celý epos je nepříliš zdařilé falsum z minulého století.“

„Potom nechápu, proč jste si vybral právě tohle povolání!“

„Ale prostě proto, že za ptačí recitaci při slavnostech se velmi slušně platí, to je vše. A nějaké slavnosti se konají pořád. Naši jsou jako děti, pořád něco slaví, jsou směšní s tím svým folklórem. Pořád se chlubí, že jejich obřady jsou utajeným předobrazem řádu vašeho světa a že skrývají jeho zapomenutý smysl: já o tom pochybuju, řekl bych, že je to spíš naopak, že spleť rituálů, která drží pohromadě život našeho města, je jen zmateným odrazem historických událostí, které se odehrály ve vašem světě (my jsme se se svým kultem počátku a opakování na žádné dějiny nikdy nezmohli), že temná dogmata naší mytologie jsou jen rozmazané napodobeniny a náhražky vašich logických zákonů. Naši říkají, že tu byli tisíce let před vámi, ale svá pyšná tvrzení opírají jen o přepjaté a nevkusné legendy podezřelého původu, bůh ví, jakými norami jsme se sem připlazili, abychom obydlili prázdné okraje a dutiny prostoru, který jste vybudovali, parazitujeme na vašem městě, naše mýty vznikají z odpadků vašeho myšlení. Ostatně na tom vůbec nezáleží. Ale vidím, že Felix už spí, budu muset jít. Moc mě těšilo, že jsem se s vámi setkal, snad se tu zase někdy uvidíme.“

Ptáčník popadl klec s Felixem a rychle zmizel ve tmě. Ještě nějaký čas jsem seděl na chrámové střeše a díval se na smutná světla vzdálených luceren, pak jsem se vznesl a pokračoval jsem v letu. Ale účinek létací tekutiny už slábl, letěl jsem těžce, už jsem spíš jen zadržoval máváním rukou pád, a tak jsem se raději snesl do temného Jeleního příkopu. Zabořil jsem se nohama do neporušeného sněhu, nade mnou se proplétaly tmavé koruny vysokých stromů, strmě stoupaly zasněžené svahy, docela nahoře se černaly proti obloze zdi a střechy Hradu.