11 Obchod v Maiselově ulici

V novinách, které ležely v mléčném baru, jsem objevil krátké texty, o nichž se podle typografické úpravy dalo soudit, že to jsou reklamy. Vedle jednoho z textů byla fotografie výlohy obchodu. Nad výlohou byl připevněný firemní štít s velkými písmeny druhého města; přesto jsem hned poznal podle zaprášených štukových andělíčků nad vchodem parter jednoho domu v Maiselově ulici. V domě byl skutečně obchod, prodávali v něm – alespoň ve dne – boty a ponožky. Že vidím fotografii obchodu s obuví v novinách druhého města, mě nijak zvlášť nepřekvapilo: už jsem leccos tušil o stylu života našich podivných sousedů, a tak mi připadalo přirozené, že podobně jako se na filosofické fakultě střídají přednášky z denních a nočních věd, naplňují se regály obchodů v různých hodinách zbožím dne a zbožím noci.

Ještě téže noci jsem se vydal do Maiselovy ulice. V koutě výlohy obchodu se krčila zapomenutá ponožka jako poslední zbytek světa dne, jinak byla výloha do posledního místa přecpaná soškami, které všechny představovaly známou scénu: tygra zahryzávajícího se do hrdla mladého muže. Sošky byly vyrobené z nejrůznějších materiálů: z porcelánu, ze dřeva, ze skla, z plyše a z perníku. Některé z dřevěných sošek byly na kolečkách a byly zřejmě pohyblivé: spodní čelist tygra byla připojená ke zbytku hlavy čepem; při jízdě se pravděpodobně otvírala a zavírala. Vešel jsem skleněnými dveřmi dovnitř. Vnitřek místnosti byl osvětlený mdlým světlem kulaté stolní lampy z mléčného skla stojící na pultě, za kterým klímal bělovlasý stařec. Po obvodě místnosti se táhly od podlahy až ke stropu police, na nichž ležely hromady těžko určitelných věcí. Světlo lampy bylo tak slabé, že se obrysy věcí na policích rozplývaly v přítmí, připadal jsem si, jako bych se octl ve vnitřku potopené kupecké lodi. Vzdálenější kouty tonuly v neproniknutelné tmě.

Začal jsem si prohlížet zboží na policích. Byly tu sklenice, na nichž byl namalovaný kýčovitý portrét usmívajícího se číšníka z bistra, kolem krku měl těžký řetěz, na kterém visel diamantový mořský koník. Byly tu barevné pohlednice, na nichž jsem viděl ostrov uprostřed temně modrého oceánu, nad vrcholky palem se v nitru ostrova zvedaly věže pražského Chrámu svatého Víta na pozadí jasné oblohy bez jediného mráčku; u písečné pláže kotvila bílá jachta, na pláži pod pruhovanými slunečníky pořádali opálení mladí lidé v plavkách bezstarostnou párty. Zdálo se mi, že z pohlednice vycházejí nějaké zvuky; přitiskl jsem si ji k uchu a uslyšel jsem vzdálený tichý smích, hudbu z gramofonu, cinkání skleniček a skřeky papoušků, lidské hlasy ztrácející se v hukotu příboje. Bylo tu cosi, co vypadalo jako splasklé nafukovací zvířátko z gumy; našel jsem v gumě otvor a začal jsem do něho foukat, pozvolna začaly ožívat, tloustnout a vrávoravě se vztyčovat různé výčnělky: ukázalo se, že je to nafukovací barevné sousoší. Tentokrát nezobrazovalo vraždícího tygra, ale skupinku bojovníků s dvojbřitými sekyrami za opasky, kteří na lesním palouku, obklopeném borovicemi, strhávali s vysokého kamenného podstavce, popsaného písmem, jež bylo na rozdíl od písma druhého města stroze hranaté, zlatou sochu okřídleného psa. (Obyvatelé druhého města mají zřejmě zvláštní zálibu v sochách – dokonce jako v tomto případě v sochách soch. Jestli věří, že dosud žijí v milosti počátku, jak o tom na věži mluvila Klára, pak je zřejmě sochy fascinují tím, že ruší čas stejně jako existence, která se – z odvahy nebo z úzkosti? – nevzdaluje od pramene. Přitom jde možná v obou případech jen o iluzi: stejně jako socha pluje v čase a její ztuhlá neměnnost je ve skutečnosti jen pomalou hudbou zvětrávání, také počátek neutkvívá, proměňuje se, stává se podivným způsobem následkem svých následků – tak jako se úmysl řeči rodí teprve z vysloveného slova, které zní mluvícímu cize a překvapivě jako hlas démona.) Odšpuntoval jsem sousoší; stromy i postavy se začaly scvrkávat a prolamovat, unikající vzduch přitom procházel zařízením, které vytrubovalo slavnostní melodii, snad pasáž z nějaké Mé vlasti druhého města. Položil jsem splasklé sousoší zpátky na polici. O kus dál jsem uviděl skleněnou kouli, která byla naplněná čirou kapalinou, uvnitř stála socha světce držícího v ruce kříž: na kříži se svou vahou prohýbalo nabodnuté tělo žraloka. Když jsem koulí zatřepal, padal uvnitř sníh, který představovala bílá zrnka, zvolna klesající v kapalině ke dnu.

Došel jsem ke koutům, kam už nedosahovalo světlo lampy. Tu a tam se z temných polic ozvalo zachrastění, cvaknutí, zavrzání, tiché písknutí, cosi začalo pravidelně tikat a zase náhle zmlklo. Vnořil jsem pravou ruku až po loket do police a nechal ji putovat přes věci, které tu ležely. Mé prsty přelézaly nerosty s mnoha ostrými hranami, hladké a těžké kovové kužely, přístrojky, na kterých se cukavě pohybovala jemně vroubkovaná kolečka, jakési železné plástve, spleti drátů, jejichž rez ulpívala na kůži. Potom má ruka nějaký čas bloudila jenom v hromadách drobných osmicípých hvězd, na některé z jejich ostrých hrotů byly nabodnuté malé kulaté plody. Za hvězdami jsem narazil na pravidelné řady vodorovných koleček, která malátně ustupovala i pod lehkým tlakem prstu, ale když jsem prst zvedl, kolečka zase rychle vyskočila do své původní polohy; když kolečka klesala nebo stoupala, ozývalo se z jejich okolí tiché šramocení. Řady koleček byly umístěné nad sebou, jako model nějakých podivných schodů, propadajících se pod nohama toho, kdo po nich vystupuje: snad schodů k tajné svatyni, které mají přicházejícímu připomenout, že výstup k božstvu je současně neustálým klesáním do propasti. Když prsty vylezly po těchto paradoxních schodech nahoru, octly se na okraji mělké jámy, na jejímž dně nahmataly jakousi hustou mříž: skrývá se za ní nějaké zvíře? Najednou jsem pochopil, že ohmatávám psací stroj. Zmáčkl jsem jednu z kláves na doraz a druhou rukou jsem nahmatal, jak se nahoře nad klávesnicí jako noha nějakého podivného hmyzu namáhavě a kymácivě vztyčuje typová páka, prolamovaná do mnoha nesmyslných kloubů, které se napřimovaly a hned zase povolovaly, nakonec se páce podařilo na chvíli postavit, trčela do vzduchu a kývala se ze strany na stranu, pak se zlomila najednou ve všech kloubech a zřítila se dolů. Když už má ruka doputovala k druhému konci psacího stroje, uslyšel jsem tiché skřípání; prsty se rozeběhly nazpátek a zjistily, že typová páka se teď třaslavým pohybem vztyčuje samovolně, jako by se v psacím stroji ozvala nějaká zvláštní paměť, jako by chtěl ještě jednou zkusit to, co prve provedl tak bídně.

Za psacím strojem má ruka prolézala mezi něčím, co jsem pokládal za křížaly, ale když už jsem byl skoro na konci, zjistil jsem, že se to trochu hýbe. Jedna domnělá křížala se dokonce přidružila k mé ruce, tiskla se k ní jako mládě ke své matce a nechtěla ji opustit. Zaháněl jsem ji, odcvrnkával jsem ji, několikrát jsem ji chytil a odnesl ji nazpátek mezi ostatní křížaly, ale vždycky zase přispěchala a přitulila se k mé dlani. Nahmatal jsem ležící zavřenou knihu; do přední strany kožené vazby byl vytlačený reliéf, který zobrazoval ženu v závojích, tančící na úpatí strmé hory, do jejíhož svahu bylo vyhloubeno skalní město. Začal jsem listovat stránkami knihy; listy byly stále tvrdší a těžší. Dotěrná křížala se mi pořád pletla pod prsty; když jsem na ni neúmyslně překlopil ztěžklý list, ozvalo se krátké a tlumené vykviknutí: hned jsem stránku nadzvedl, ale křížala se už nehýbala. Listy knihy těžkly a tuhly pořád víc, nakonec se proměnily v dřevěné desky; uvědomil jsem si, že to jsou vlastně lopatky mlýnského kola, kolo sebou cuklo a začalo se zvolna otáčet. Ponořil jsem ruku do studené vody, která přitékala korytem z umělé hmoty a dopadala na dřevěné lopatky. Na dně náhonu ležel jemný písek, nahmatal jsem v něm jakýsi oválný tvar, porostlý drsnými štětinami a pružný jako oloupané vajíčko natvrdo. Vytáhl jsem jej z vody; slupka věci byla tak napjatá, že ve chvíli, kdy jsem ji zmáčkl trochu silněji, praskla: mé prsty se probořily dovnitř, do čehosi lepkavého, co začalo vytékat ven, za chvíli jsem ucítil, že mi nepříjemný sliz zatekl za rukáv. Uslyšel jsem tiché chrastění; byly to, jak jsem za chvíli poznal, zvuky, jež vydávaly křížaly, které přivábil nahnilý pach šťávy vytékající z vnitřku protržené věci a které ke mně lezly přes klávesnici psacího stroje. Brzy byly u mne a obsypaly mi ruku. Setřásl jsem je na podlahu; když se vzpamatovaly z pádu, začaly mi lézt pod nohavice kalhot.

Vrátil jsem se raději k osvětlenějším místům. Vzal jsem z jedné police do ruky plechovou hračku, démona na klíček; když jsem démona natáhl, tančil po polici tanec připomínající kozáčka; přitom shodil na zem těžký kalamář. Stařec za pultem se probudil a přišoural se ke mně. Vzal tančící figurku a vtiskl mi ji do ruky, řekl: „To je duch, který mě vyvedl z labyrintu vlajících bílých záclon. Vezmi si jej, jestli se ti líbí, stejně nemáš naše peníze. Vím, kdo jsi, díval jsem se na televizi, když dávali přímý přenos tvého zápasu se žralokem, moc jsem ti fandil. Jak ti závidím, muselo to být krásné, zápasit se žralokem nad nočním městem. Mně se bohužel nikdy nic podobného nestalo, jen jednou v mládí jsem na mořském dně slyšel zpěv ústřic. Říká se, že kdo uslyší táhlé písně ústřic, nechce se už vrátit nad hladinu, přestane postupně mluvit, bydlí sám v bezútěšném hotelovém pokoji na kraji podmořského města, leží netečně celé dny a celé noci na posteli, poslouchá drnčení podmořských tramvají a dívá se na vlnění chaluh v zahradě za oknem. Já se však vrátil a během let uzrála melodie ústřic do hudební skladby pro padesát sedm klavíristů hrajících na jediné dlouhé klaviatuře, táhnoucí se nočními vesnicemi, lesknoucí se ve světle měsíce v hlubokých sadech. Zpívat na mořském dně s ústřicemi bylo krásné, ale jistě se to nevyrovnalo zápasu se žralokem na věži. A na Alweyru se nezlob, myslela to dobře. Chtěla bránit město před vetřelcem, nechápe ještě, že nejsou žádní vetřelci, že jsou jen ztracení synové, kteří se vracejí. Kdyby existovala jediná bytost, která by vůči městu byla cizincem, město by zaniklo. Rozumíš mi?“

„Myslím, že ano: podle toho, co jsem slyšel na věži, jsem pochopil, že vaše město má své oprávnění v tom, že střeží a uchovává počátek, jinde zapomenutý. (Nevím ovšem, jestli jde o nějaký prastarý zákoník, o hudební skladbu, která později ztuhla do slov, o mlžný vír, krystal, čisté světlo, matematickou rovnici vytesanou do mramoru ve vnitřní komoře pyramidy nebo o mokvající skvrnu na zdi, skrývající v sobě zárodky všech tvarů.) Pokládat někoho za cizince by ale znamenalo popírat vztah jeho existence k tomuto počátku, ať už je čímkoliv; počátek by však přestal být počátkem, kdyby se cokoliv vymykalo jeho moci. Alweyra je dcera číšníka z bistra na Pohořelci? Myslel jsem, že se jmenuje Klára.“

„Nikdo není cizincem, všichni se jen vrací, vrací se i ústřice, které se čas od času seřadí do dlouhého průvodu a pronikají do měst, jejich hejna s tichým šramocením prolézají našimi ložnicemi. Jak se vždycky raduji, když se ve tmě ozvou jejich milé, šoupavé zvuky! Ústřice jistě nejsou zcela nevinné, občas vůdce jejich smečky vleze pod peřinu a zabodne jedovatý trn, který ční na okraji lastury, do boku spícího, pak se slezou ostatní ústřice, obsypou zchromlé tělo a vysají je, až zbude jenom kostra a kůže, ale přesto je nespravedlivé a kruté jíst je zaživa, obzvláště když ještě uvnitř našich úst usedavě pláčí. Alweyřin otec skutečně ve dne nosí nápoje a pokrmy v podlouhlé místnosti na vrcholku kopce na druhém břehu; u nás je veleknězem. Jak říkají Alweyře ve vašem městě, nevím.“

„Nezachovala se ke mně pěkně,“ stěžoval jsem si. „Vylákala mě na věž a poštvala na mne zlé mořské zvíře. Žralok mi chtěl ukousnout hlavu a utrhl mi kapsu a kus límce u bundy.“

„Odpusť jí to, chlapče. Máme ji všichni tak rádi. Je tak pilná a nábožná, celé dny studuje obtížný Traktát o světlech nočních vlaků odrážejících se na sklech knihoven. Už brzy má být přijata mezi Dargúzovy kněžky. Ostatní dívky v jejím věku ze starých tradicí zajímá nanejvýš jízda lyžařským vlekem při rybí slavnosti, ale ani se na ni neobléknou, jak se patří, přicházejí vyšňořené podle módy z vašeho města. Je mi líto, že máš pocit, že ti Alweyra ublížila. Podívej, něco ti dám.“ Sáhl do hloubky police a vytáhl malou skleněnou lahvičku naplněnou tmavě zelenou tekutinou. „Na, vezmi si to. Až ti bude smutno, tak se napij, uvidíš, že to pomůže.“

Do obchodu vstoupil mohutný pán v beranici, uctivě pozdravil a začal líčit prodavačovi své přání: „Potřeboval bych něco, aby to bylo na povrchu leskle šupinaté, alespoň ve čtvrtek nebo v pátek, a uvnitř aby chrastily malé kovové hranolky, ale ne moc gotické. Bylo by dobré, kdyby to bylo na 220 voltů nebo kdyby to mělo žábry. Zpívat to nemusí, dokonce bych byl raději, kdyby to vůbec neumělo mluvit. Tím neříkám, že si to nemůže občas zaskřehotat, obzvláště blíží-li se za zdmi zelená hvězda nestvůr.“

Prodavač chápavě přikyvoval; když pán skončil, chvilku přemýšlel a pak řekl: „Počkejte okamžik, myslím, že bych pro vás něco měl.“ Odešel do zadní místnosti a vrátil se s krabicí v ruce, ale ve dveřích se zarazil, povzdychl si: „Ach, říkal jste: ‚ne moc gotické‘, už všechno zapomínám.“ Opět zmizel vzadu, objevil se s jinou krabicí a podal ji zákazníkovi: „Myslím, že budete spokojený. Musíte s tím před použitím zatřepat; a kdyby tím snad probíjela elektřina nebo kdyby to trošku kvičelo, strčte to na chvíli pod sedadlo nočního autobusu projíždějícího rozlehlými vilovými čtvrtěmi, kde se z tmavých altánů ozývají kusy vět, jež čas od času pronesou porouchaní automatičtí kazatelé, které sem kdysi odložili, jsou to úryvky z kázání o shnilých kyticích a o platónské ideji železničního náspu zarostlého zaprášeným křovím.“

„Železničního náspu…,“ opakoval zamyšleně zákazník. „Na železničním náspu nás poprvé napadla myšlenka postavit na hranici revírů třpytícího se zla eskontní banku, která by bez ustání vrhala do tmy peníze, jimiž by se sytil spletitý prales bezejmenných, nezapomenutelných a hnusných dějů, rozrůstající se v nočních pokojích.“

Zákazník starci poděkoval, zaplatil svazkem bankovek, na kterých jsem zahlédl tygří hlavy, a vyšel z obchodu. Prodavač se zase unaveně posadil za pult, hlava mu začala pomalu klesat na prsa. Uvědomil jsem si, že je prvním obyvatelem druhého města, který se ke mně choval laskavě; snad by mi mohl pomoci při mém bloudění. „Dědečku,“ řekl jsem rychle, aby mi neusnul, „poraďte mi, jak bych se dostal do středu vašeho města. Moc mi na tom záleží. Slyšel jsem něco o palácových nádvořích a o fontánách.“

„Ale kam bys chodil. Je to jen tvé hledání středu, co tě od středu vzdaluje. V okamžiku, kdy jej přestaneš hledat, kdy na něj zapomeneš, zjistíš, že jsi jej nikdy neopustil.“

„Potom by ale žil ve středu každý,“ namítl jsem. „Jak ale může být tolik středů? Souhlasil jste přece, když jsem říkal, že počátek musí být jen jeden. Mluvil jste také o návratu ztracených synů, o vracejících se ústřicích – ale návrat předpokládá vzdálenost od domova, kterou teď popíráte.“

„Není množství středů, je jen jeden střed, jeden počátek, ten je však celý ve všem, co z něho vyrostlo. Návrat je jen metafora, ve skutečnosti je návrat vždy jen rozpomenutím se na to, že jsme vlastně doma, že jsme domov nikdy neopustili. Kosmogonie je vnitřní historií ohně; bytí je plamen, který vyšlehl a který jednou zhasne – jak chceš v plameni oddělit, co je původní a co je odvozené, jak chceš hledat střed plamene? Plamen je celý středem…“

Starci zase klesla hlava na prsa, uslyšel jsem zachrápání. Nebudil jsem jej, ačkoliv jsem se chtěl ještě na hodně věcí zeptat. Ale za chvíli se ozvaly hodiny na zdi: když hrot velké ručičky dospěl k nejvyššímu bodu ciferníku, otevřelo se nad ním čtvercové okénko a z něho se vysypala lavina drobných černých kuliček, kuličky s rachotem dopadaly na podlahu a kutálely se do tmavých koutů. Prodavač sebou trhl a otevřel oči. Hned jsem toho využil a pokračoval jsem v naší debatě: „Dobrá, připouštím, že střed mohu najít jen tehdy, když jej přestanu hledat. To by se však mohlo stát buď tak, že bych se vědomě snažil na střed zapomenout, anebo tak, že by mi sám od sebe sešel z mysli. Ale v prvním případě by má snaha nemyslet na střed byla jen novým projevem hledání středu, a nemohla by tedy přinést žádný výsledek, a pokud jde o druhou možnost, zdá se mi, že je vyloučené, že bych na střed jen tak zapomněl: v mém životě popraskaly všechny souvislosti, stal se nahodilou tříští, všude trčí rozbité fragmenty, jejichž ostré hrany se mi neustále zařezávají do kůže, každá vteřina je novým, ničím nepodepřeným začátkem, kdy se na mne řítí ze tmy úplně neznámý svět, na který nejsem vůbec připravený; těžko mohu zapomenout na ztracený střed, když všechny otevřené rány volají po jednotě, která ze středu tryská.“

„Mýlíš se, tříšť už je dokonalou jednotou,“ šeptal stařec a mžoural očima, „a to, co v každém okamžiku vyvstává úplně nové, jen obnažuje nejpevnější souvislost: souvislost planutí. Jsi si jist, že je to opravdu bolest, co ti působí hrany rozbitých věcí? Nauč se koupat se v ohni bytí, je to tak snadné. Není proč někam chodit, něco hledat, nemusíš dokonce hledat ani stav nehledání, ale když už jej hledáš, také se nic neděje. Samozřejmě, že hledat stav, ve kterém už nehledáme, je bludný kruh, ze kterého nemůžeme uniknout. A co má být? Proč pořád chceš odněkud unikat, někam se dobývat? Bludný kruh je stejně krásný jako všechno ostatní. Proč by přímá cesta měla být něco lepšího než kroužení? Všechno je tak krásné, věci z vašeho města jsou opojné, boty, které tu prodávají ve dne, jsou se svými temnými dutinami tak poetické, tak tajuplné, jako posvátné předměty zaniklé civilizace… Ani nevím, proč vlastně měním každou noc zboží, asi proto, že je to starý zvyk, a staré zvyky jsou také krásné…“

„Ale Klára, chci říci Alweyra, se mi na věži vysmívala, říkala, že obyvatelé mého města nemohou nikdy počátku rozumět.“

„Ano, já vím, co říkala Alweyra, viděl jsem vás v televizi. Moc vám to spolu slušelo, byl by z vás opravdu pěkný pár. A ten žralok, jaká to byla krása. To víš, Alweyra se musí ještě hodně učit. Jak bys mohl vůbec něčemu rozumět, jak bys mohl vyslovit sebejednodušší větu, kdybys už dokonale nerozuměl počátku, kdybys sám nebyl počátkem, místem, kde se rodí souhvězdí…“

Stařec opět zavřel oči a sklonil hlavu, za chvíli se ozvalo pomalé šelestivé oddychování, které se mísilo s tichým tikáním a cvakáním přicházejícím z hloubky temných polic.