17 Ve zdymadle

Vydal jsem se na cestu nazpátek ke středu města; podél rozlehlých administrativních budov ze začátku století a podél mříží, za nimiž se bělaly zasněžené parky, jsem scházel dolů k řece, foukal ostrý vítr a vrhal mi do obličeje drobný pichlavý sníh, šel jsem s očima přivřenýma do úzkých štěrbin, v nichž se rozpíjela světla pouličních lamp a automobilů. Procházel jsem po nábřeží pod holými černými stromy, na protější straně ulice se táhly tiché fasády s karyatidami podpírajícími balkony, dole pod kovovým zábradlím tekla tmavá řeka, neviditelná pro oči chodců, spěchajících z místa na místo, stejně jako tichý život těl a jako přízraky koutů. Díval jsem se na tmavou hladinu s chvějícími se světly, uvědomil jsem si, jak se za poslední dny změnilo mé vidění: zasmál jsem se, už jsem jako ti ze skříní a komor, vnímám už skoro jen zbytek světa, okraj, o jehož existenci v mém světě nikdo ani neví, zatímco tvary, mezi nimiž po léta bezpečně plul můj pohled, se začínají rozplývat v mlze. Kdy se sám proměním v přízrak?

Když jsem míjel zdymadlo mezi nábřežím a ostrovem, vzpomněl jsem si, co o něm říkali v hospodě. Opřel jsem se o studené zábradlí a podíval se dolů. Oboje vrata propusti byla zavřená, hladina mezi nimi byla na úrovni řeky nad jezem, ve stínu se tiskla ke zdi z kamenných kvádrů na ostrovní straně zdymadla dlouhá nákladní loď, byly na ní nasypané kuželovité hromady říčního písku, na kterých ležel sníh. Viděl jsem prázdný a tmavý vnitřek vyvýšené kapitánské kabiny, prosklené ze všech stran. Přes můstek jsem se dostal na ostrov a po kovovém žebříku zabudovaném v kamenné zdi zdymadla jsem slezl na palubu lodi.

Po schůdkách jsem vystoupil do kabiny. Na přístrojové desce světélkovaly a tiše tikaly ciferníky, skleněnou stěnou byly vidět mokré kameny zdí, červené světlo nad zavřenými kovovými vraty propusti, které dopadalo na zasněžený keř, silueta věže u Jiráskova mostu. Náhle se loď zakolébala. Hladina se pohnula a začala klesat, díval jsem se, jak se jeden za druhým obnažují přitesané kameny ve zdi. Po nějaké době jsem si uvědomil, že hladina už dávno musela dosáhnout úrovně řeky pod jezem. Voda se však nepřestávala kamsi ztrácet, vrata na obou stranách propusti už vystoupila nad hladinu: ukázalo se, že stojí na kamenných zdech; loď tiše sestupovala do neustále se prohlubující propasti ohraničené čtyřmi stěnami z čedičových kvádrů. V hloubce pod hladinou zazářila světla a stoupala vzhůru: za chvíli se vynořila rozsvícená okna. Postupně vyplouvaly další řady oken, okna byla ve všech čtyřech zdech, některá z nich byla tmavá, ale ve většině se svítilo, za nimi byly vidět pokoje, které se skoro nelišily od bytů v naší části města, až na to, že na stěnách, vymalovaných válečkem, visely křiklavě kolorované reliéfy, jež zo­brazovaly Dargúze požíraného tygrem. Z vody se vynořovaly stále nové pokoje, stoupaly kolem skla kabiny a mizely ve výšce. V jednom seděla rodina u večeře, v jiném plešatý pán v tričku luštil v novinách křížovku, jinde se stará paní s drdolem skláněla nad šicím strojem.

Asi po hodině se loď zastavila. Podíval jsem se vzhůru: připadalo mi, že stojím na dvorku mrakodrapu, nade mnou svítila okna několika desítek pater, svislé linie se sbíhaly v závratné perspektivě k neviditelnému otvoru vysoko nahoře, odkud dopadaly na sklo kabiny drobné vločky sněhu. Občas někde nějaké okno zhaslo a jinde se jiné okno rozsvítilo, občas se některé z oken otevřelo, objevila se v něm tmavá silueta, ozval se pronikavý ženský hlas, který někoho volal. Těsně nad hladinou vedle boku lodi jsem uviděl okno prázdného a tmavého pokoje, ve zdi naproti oknu tlumeně zářilo matové sklo dveří, které vedly do vedlejší místnosti, kde se svítilo; slabé světlo z druhého pokoje nechalo v přítmí vyvstávat obrysy nábytku a bledě se lesklo na hladkých plochách skříní a skel. Na stěně nad těžkým koženým křeslem visel obraz, zdálo se mi, že v jeho nejasných skvrnách rozeznávám rozesmátou, dozadu zakloněnou Alweyřinu tvář ve vírech rozevlátých vlasů. Všiml jsem si, že okno je pootevřené, a přelezl jsem z lodi do pokoje. Ucítil jsem pach starého čalounění a rozeschlých vitrín, uslyšel jsem málo srozumitelné ženské hlasy, které přicházely z vedlejší osvětlené místnosti. Po špičkách jsem se přiblížil k obrazu: ukázalo se, že mě oklamalo šero, na obraze nebyla Alweyra, nebyl to vůbec portrét, ale olejomalba v pozlaceném sádrovém rámu (na jeho spodní části byl přišroubovaný oválný plíšek s číslem 2092), zobrazující moderní vzdušný interiér jakési luxusní vily, širokým oknem a otevřenými dveřmi na terasu se táhla čára mořského horizontu, rozpitá horkým vzduchem, za terasou se třemi lehkými proutěnými křesly, nepravidelně rozhozenými po dlaždičkách tak, jak je někdo zanechal při vstávání, s tenisovou raketou, šikmo opřenou o roh bíle nalakovaného zábradlí, bylo vidět oblý mořský záliv, na písku pláže leželi lidé v plavkách, zmalátnělí horkem, nad pláží stoupal prudce vzhůru svah zarostlý palmami a olivovníky, vysoko do svahu šplhaly vily, jejichž bílé zdi svítily mezi listím. Na stěně, která byla kolmá k oknu a ke dveřím na terasu, visel tmavý obraz a pod obrazem leželo na podlaze bezvládné tělo mladého muže ve světlém obleku, nad ním se sklánělo a nelítostně se mu zahryzávalo do hlavy strašné zvíře – setkával jsem se tedy opět s obvyklým motivem umění druhého města, tentokrát však vraždícím zvířetem nebyl tygr, ale mravenec velký jako dospělý člověk. Červená krev tekla po podlaze a vpíjela se do třásní koberce. V přední části místnosti neznámý umělec namaloval psací stůl, na jeho desce se povalovalo několik dopisů; na obálce jednoho z nich bylo vidět hlavičku se slovy Société des Bains de Mer. U okraje stolu ležela rozevřená silná kniha; na toto místo obrazu dopadal pruh světla z vedlejší místnosti, a tak jsem mohl přečíst text na jejích stránkách: byla to Odysseia a byl v ní tužkou podtržený verš „ó moi egó, teón aute brotón es gaian hikanó?“ – v zemi jakých lidí jsem se to, proboha, zase octl? –, vedle na prázdném okraji stránky bylo tužkou drobným písmem připsáno: „Po dlouhá léta napjatá tětiva úzkosti se zadrnčením praskla, když se ve své zlaté masce, zářící jedovatými odlesky nočních světel, nečekaně zjevil Ten, který k ránu zpívá ve skříni. Tvary se zachvěly a pukly; co se na nás vyřinulo, přicházelo z krajin za nejzazšími hranicemi slasti a hnusu, z prázdných kufrů pod postelí. Kupodivu se ukázalo, že tato neslavná láva ze zapomenutých vnitřků, valící se pomalu protrženými povrchy, by snad byla s to zajistit jednotu světa, ve kterou jsme přestali doufat už v pojízdných lázních, bloudících po prázdných okresních silnicích mezi švestkovými alejemi, poprvé v životě nás napadlo, že nestvůry jsou možná našimi přáteli. Co na tom, že pojidlo rodící se jednoty bude páchnoucí břečka, hlavně že naše tváře budou opět namalovány na bílé sloupy tyčící se uprostřed džungle. Na jejich vrcholcích sedí zelené opičky, od jezera je slyšet řev jaguára. Ode dneška se budeme blížit ke každému břehu s prázdnýma rukama a s úsměvem, který bude pohoršovat rodáky víc než naše někdejší podrývání zákonů. Bude to zábavné. Nad naší úpornou laskavostí nemůže nic na světě zvítězit, heslo Laskavost k obludám, v němž se bude konečně zase mluvit o tichém cinkání skleniček ve vitríně v bytech u trati, bude opět zařazeno do encyk­lopedie a založeno svatým obrázkem, na kterém bude bolestně se třpytící katedrála z ledu. Zvěř, která bloudila v našich gestech, se osvobodila a tančí teď každou noc na náměstí pod zvonicí. Už se nám nic nemůže stát, není čeho se bát. Jemné dotyky vonné pleti a skvělá práce ostrých zubů patří k téže slavnosti, která se šíří ze souhvězdí na souhvězdí. Ať přijde Nausikaa s dívkami, ať se připlazí pískem stádo oblud…“ Text končil čarou, která se táhla napříč přes celou stránku a na jednom místě ji protrhávala; byla to asi stopa po okamžiku, kdy se tomu, kdo psal tuto zvláštní glosu, zahryzl obří mravenec do zátylku a odvlekl jej od stolu.

Na obraze, který visel na zdi nad mravencem a mladým mužem, byl pohled na Hlavní nádraží v Praze v noci, docela vzadu, na poslední koleji pod svahem, stál odstavený vlak, jeho okna byla tmavá, až na jedno, ze kterého vycházela silná nafialovělá záře. Přes spleť kolejí, na nichž se odrážela záře z vlaku i červená a zelená světla semaforů, se k osvětlenému oknu scházeli lidé přinášející podivné dary, vlekli vycpaná velká zvířata a neurčitelné a složité stroje, dva železničáři klopýtali přes koleje s rozměrným obrazem, na kterém byl namalovaný restaurační sál hotelu, jaké bývají v malých městech na náměstí vedle radnice a spořitelny, místnost zaplavená smutným dopoledním světlem byla prázdná, až na bělovlasého pána, který se v hloubce boxu skláněl nad novinami, na zdi nad ním visel obraz potemnělý kouřem, zdálo se mi, že je to stejný obraz jako ten, před kterým jsem stál: obraz interiéru přímořské vily, v níž obří mravenec zabíjí mladého muže.

Po celou dobu, kdy jsem si prohlížel obraz na zdi a obrazy v něm, se za skleněnými dveřmi ozývaly nezřetelné ženské hlasy a byl odtud slyšet smích. Byl jsem tak zaujatý obrazy, že jsem zvukům, které přicházely z vedlejšího pokoje, nevěnoval pozornost. Náhle se mi zdálo, že za dveřmi někdo vyslovil jméno ulice, ve které bydlím. Postavil jsem se ke zdi vedle dveří a přitiskl jsem ucho k jejich dřevěnému rámu. Uslyšel jsem ženský hlas, který pobaveně říkal: „… neví ani, že tahle ulice je součástí staré a dlouhé cesty, která vede městy, lesy a pláněmi k zlatému paláci v džungli, většina lidí zapomněla na souvislost úseků cesty a na směr, který dal cestě vzniknout a který jí stále skrytě vládne. Cesta se často ztrácí v krajině, nelze ji rozeznat v trávě, její okraje splývají s lemem lesa, její milníky, ohlazené deštěm mnoha staletí a porostlé mechem, málokdo odliší od obyčejných kamenů. I ten, kdo tuší souvislost cesty, začne pochybovat, když prochází dlouhé měsíce a roky jen chodbami venkovských hospod s vlhkým pachem omítky a s viklajícími se dlaždicemi, dvorky zarůstajícími kopřivami, zablácenými úvozy, pavlačemi s hromadami starých krámů, říká si, tyhle páchnoucí prostory přece nemohou být cestou k paláci – když se vydával na cestu, představoval si vznešené symetrie a průhledy mezi žulovými pylony, myslí si, že už dávno z cesty sešel, a často vzdá své hledání právě před nějakými zpuchřelými dveřmi, za nimiž už začínají královské sály.“

„Ano,“ zasmál se druhý ženský hlas, „cesta je nejvíc cestou právě tehdy, když se ztrácí v krajině, když se nám zdá, že už nevede dál: tehdy se rozplývá cíl, cíl, který nás na cestě vždycky jenom mate, protože je naší představou, vrostlou do místa, z něhož vycházíme, a neustále nás k němu stahující zpět; teprve tehdy máme naději, že dojdeme na konec cesty, když na cíl i na cestu zapomeneme, když vstoupíme do prostoru a necháme se vést jeho tichými proudy, královský palác se zablyští na prahu noci mezi kmeny stromů tehdy, když už jsme dávno zapomněli na své sny o tom, že jej jednou spatříme.“

„Jak je legrační,“ řekl třetí veselý ženský hlas, „neví, že konec cesty ovládá všechny její úseky: jde po známých ulicích a neví, že vlastně míří k zlatému paláci nebo se od něho vzdaluje.“

„Co teď vlastně dělá?“ přerušil smích jeden z hlasů.

„Je ve vedlejším pokoji, prohlíží si obraz.“ Strnul jsem a přitiskl jsem se ke zdi.

„Už si jej neprohlíží, asi teď poslouchá za dveřmi. Myslíte, že nás slyší?“

„Ať poslouchá, stejně nic nepochopí.“

„Nepochopí, nepochopí,“ smály se zvonivě ženské hlasy, „stejně jako nepochopil vzkaz, který pro něj zanechal Zakousnutý Mravencem.“

„Je hloupý,“ jásaly hlasy, „jak by mohl porozumět slovům Za­kousnutého!“

Jeden z hlasů se zakuckával smíchy: „Určitě se vyděsil toho, co viděl na obraze, netuší, že mnohem větší hmyz s ním bude po léta žít v jeho garsonce! Myslím, že to bude velká moucha.“

„Moucha! Moucha!“ volaly hlasy radostně. Opět se rozlehl jásavý smích, hlasy se začaly překřikovat: „Bude se živit knihami z jeho knihovny, bude je vytahovat sosákem z regálů!“ „Bude mu věrná; když půjde na výlet, poleze na silnici za ním, marně ji bude odhánět!“ „Ve vlaku se k němu vecpe do obsazeného kupé!“ „Při prohlídce zámku se bude moucha klouzat v papučích po hladkých parketách ze sálu do sálu!“

Prudce jsem otevřel dveře. Osvětlená místnost, na jejímž prahu jsem se octl, byla kuchyně, stála tu stará kredenc, natřená krémovým lakem, který protkávala síť prasklin, a kulatý stůl pokrytý igelitovým ubrusem. V místnosti nikdo nebyl. U zdi na sklopeném šicím stroji se na gramofonu otáčela deska, její obal, na kterém byla barevná fotografie nějakého alpského hotelu, byl opřený o stěnu. Ženské hlasy přicházely z malého reproduktoru, který stál vedle gramofonu. Ještě něco vykřikovaly o mouše a smály se, pak přenoska dojela ke středu desky a zastavila se. Hlasy umlkly. Vrátil jsem přenosku o několik drážek dozadu a uslyšel jsem znovu: „… že mnohem větší hmyz s ním bude po léta žít…,“ všechno se přesně opakovalo, stejná slova, stejný smích. Ozvalo se hučení vody, hned jsem pochopil, že hladina v propusti zase začíná stoupat, proběhl jsem rychle kuchyní a tmavým pokojem, vyskočil jsem na předprseň okna, přes kterou se už dovnitř valila voda, v posledním okamžiku jsem se zachytil rukama vzdalující se paluby a vylezl jsem na loď. Lehl jsem si na zasněženou hromadu písku a díval se nahoru do dlouhého svislého tunelu, kterým propadával sníh, ženský smích z gramofonové desky zmlkl pod vodou, rozsvícená okna mizela pod hladinou, za nějaký čas loď zase stála tam, kde jsem ji poprvé uviděl.