21 Skalní chrám

Po úzkém pruhu písku jsem pokračoval v cestě, po levé straně na černé hladině zářily rudé odlesky požáru, z pravé strany se o mne otírala hustá a omamně vonící džungle. Náhle nad houštím vyvstala skalní stěna. Ležela na ní narudlá záře plamenů z druhého břehu řeky, uviděl jsem, že do skály je vytesaná gigantická Dargúzova tvář: vypadala tak, jak jsem ji viděl na nuselských schodech, strhaná a pohublá, s šílenýma očima. Kamenná tvář byla rozrytá vodou stékající po skále, prohlubně úst a očí byly zarostlé mechem. Nízko nad písečným břehem se ve skále rozvírala puklina, vedly k ní rozpadlé kamenné schůdky, po jejich straně stálo křivé zábradlí z kovových tyčí. Vystoupil jsem po schodech a vešel jsem do vnitřku skály.

Octl jsem se v rozlehlé jeskyni, na jejích stěnách svítily louče a osvětlovaly zašlé fresky zobrazující boje jakýchsi kovových bytostí v nočním parku, za jehož tmavými stromy prosvítala světla tramvaje; strop jeskyně se ztrácel ve tmě. Ve výklenku stál oltář vyrobený z úzké plechové skříňky, jaké se používají v šatnách továren, uvnitř skříňky visely na ramínkách jakési posvátné předměty. Před skříňkou-oltářem seděl na zemi se zkříženýma nohama starý vyzáblý muž v jednoduchém obleku, nedbale sešitém z listů knih, a mumlal si nějaké modlitby nebo zaříkání. Nechtěl jsem ho v posvátných úkonech rušit, a tak jsem rozpačitě čekal, až skončí své rozmluvy s božstvy. Když stařec domumlal, obrátil ke mně vrásčitou asketickou tvář: „Přicházíš si pro kouzelný amulet, nebo potřebuješ vyložit budoucnost?“

Vysvětlil jsem mu, že přicházím z města, které leží na druhé straně džungle, a že jsem zabloudil. „Byl jsem ve vašem městě jednou v mládí,“ řekl strážce skalního chrámu. „Je to už dávno. Co tě ale přimělo, aby ses vydal na tak nebezpečnou cestu? Nevypadáš jako ti, kteří pronikají do nitra džungle, aby tu hledali perly rostoucí mezi stránkami knih nebo aby lovili vzácné huňaté krokodýly, jejichž kožešiny se vyvažují zlatem – všichni sní o tom, že v džungli najdou pohádkové poklady, a nakonec zešílí, když se na ně přilepí divocí pralesní andělé, když chodí neustále za nimi a bez přestání monotónním hlasem recitují obscénní snové eposy, anebo je přemůže bující vegetace, knihy, na kterých uléhají, jim přirostou k tělu, vazby srostou s jejich kůží a stránkami, kterými se ježí celé jejich tělo, bez ustání listuje vítr.“

Připadalo mi, že mohu asketovi důvěřovat, a tak jsem mu vyprávěl historii o tajemné knize nalezené na polici v antikvariátě a o hledání druhého města. Pozorně mi naslouchal; když jsem domluvil, pokynul mi prstem, abych šel k němu blíž, kývl na mne, abych se k němu sklonil, položil mi kostnatou ruku na rameno a přitáhl si mě ještě níž, zašeptal mi do ucha: „Tvá cesta byla zbytečná, vystavoval ses nebezpečí pro nic. Něco ti povím… Ale ne tady, půjdeme ven.“

V jeho šepotu jsem slyšel neklid. Čích uší se bál v jeskyni uprostřed džungle? Myslel si, že jej u plechového oltáře může slyšet božstvo, anebo bylo ve skalní stěně zabudované odposlouchávací zařízení? Vzal mě za ruku a vyvedl mě z jeskyně. Posadili jsme se na písečný břeh, zády jsme se opřeli o skalní stěnu. Před námi zářil rudý pruh ohně na protějším břehu a jeho odraz na temné hladině.

„Chceš poznat město, které hraničí s tvým městem, chceš proniknout do jeho středu, domníváš se, že je také skrytým středem tvého města, a že tedy porozumění zákonům druhého města by mohlo znamenat obnovu řádu, který se pro tebe zbortil… To, co hledáš, nemůžeš nikdy najít.“

Strážce chrámu teď mluvil hlasitěji a jeho hlas byl klidnější než uvnitř v jeskyni. „Jdu tedy nesprávným směrem?“ zeptal jsem se. „Je tak těžké vyznat se v téhle džungli. Cítím se strašně unavený.“

„Ne, džungle opravdu patří do katastru města, které hledáš. Kdybys pokračoval v cestě, uviděl bys za nějaký čas nad vrcholky stromů zlaté špice věží královského paláce. Ale i druhé město má své okraje, kde přechází do jiného prostoru. Možná, že se dostaneš do paláce na hlavním náměstí a budeš procházet jeho chodbami, možná, že budeš v královské knihovně držet v ruce Knihu zákonů, k ničemu ti to ale nebude, nenajdeš tu žádný počátek, zákony jsou opsané od sousedů, kteří je zase opsali od svých sousedů… Tiše, neslyšel jsi nějaké bublání v rákosí?“ V jeho hlase se najednou objevil stejný neklid jako předtím ve skalním chrámu.

„To byla jen nějaká ryba. Myslím, že jsem se už s tímto učením setkal. Slyšel jsem báseň, jejíž autor tvrdil, že tajný střed, který hledáme, je ve skutečnosti okrajem jiného středu, který je opět okrajem; poslední střed je prý tak vzdálený, že nemáme naději k němu dojít.“

„Kdo ti takové věci vykládal?“ zeptal se eremita překvapeně.

„Felix, recitační pták, mi to přednášel za mrazivé noci a padal přitom s římsy.“

„Ach, Felix. Felix toho napovídá. Ne, to, o čem mluvil recitační pták, je ve skutečnosti úplně jiné učení. Nejde vůbec o to, že střed je vzdálený a složitě zprostředkovaný, že původní zákon je nenapravitelně znetvořený nesčetnými překlady překladů jako slovo měnící se při hře na tichou poštu, nejde o to, že tvář boha je ukrytá za tisíci maskami. Podivné tajemství spočívá v tom, že žádný poslední střed neexistuje, za maskami se neskrývá žádná tvář, není žádné první slovo v tiché poště, není žádný originál překladu. Je jen neustále se otáčející šňůra proměn rodících další proměny. Není žádné město autochthonů, je nekonečný řetěz měst, kruh bez počátku a konce, kterým se lhostejně přelévá měnící se vlna zákonů. Je město-džungle a město, kde lidé obývají pilíře vysokých viaduktů křižujících se v nesčetných nadjezdech a podjezdech, město z pouhých zvuků, město v bažině, město hladkých bílých koulí pomalu se kutálejících na betonu, město skládající se z bytů, které jsou roztroušené po několika světadílech, město, kde z tmavých mraků neustále padají sochy a tříští se o dlažbu, město, kde dráha měsíce vede vnitřkem bytů. Všechna města jsou si navzájem středem a okrajem, počátkem a koncem, mateřským městem a kolonií.“

„To je zvláštní učení,“ řekl jsem. „Nemohu se rozhodnout, jestli vede k zoufalství nebo k podivnému štěstí.“

„Štěstí a zoufalství jsou slova, jež mají smysl ve světě, který má počátek a pokračování, střed a okraj. Jestli se necháš unášet valící se vlnou, zapomeneš, co znamenají, nebudeš umět říci, jestli všechno ztratilo jakýkoliv smysl nebo jestli je vše naplněné smyslem až do posledního atomu. Otevře se před tebou Labyrinthos zborceného času, na jeho chodbách budou u cihlových zdí v pravidelných rozestupech zářit do tmy hrací automaty s elektronickými hrami o pronásledování pronásledovatelů, nebudeš vědět, jestli jsi zešílel nebo jestli jsi pochopil tajemství kosmu, které ti celý život unikalo.“

Na protějším břehu tiše a podivně pomalu padal vysoký hořící kmen, zafoukal teplý vítr, na černé hladině se zachvěly a roztřepily skvrny rudého světla. Strážce chrámu se díval na hru světel na hladině, říkal unaveným hlasem: „Nikam nechoď, každá krajina je počátkem i koncem, každé město je stejnou měrou fantasmagorií šíleného snu i nudnou skutečností. Město, ve kterém žiješ, není o nic méně snem a halucinací než město mramorových tygrů na malachitové pláni, na jejichž bocích svítí jako drahokamy kapky rosy, když na horizontu vychází rudé slunce. Vrať se do svého snu, obětuj bohům ze svého snu, používej snové stroje rotující a kmitající v bizarním snu techniky, v omamném a neuvěřitelném baletu. Také já jsem knězem v Dargúzově svatyni; kdybych žil v zemi za vysokou zdí z ocelových plátů, kde je nejvyšším bohem geometrický útvar, krásný polygon s mnoha osami symetrie, uctíval bych toto božstvo a ryl bych jeho podobu do křišťálu. Vrať se domů. Anebo se nevracej, procházej z města do města, projdi řetězcem měst. Oboje vyjde nastejno…“

Teď jsem i já zaslechl bublání v rákosí u břehu. Nad hladinu se vynořil úzký kovový hrot, zakýval se a zase zmizel, pak se objevila hlava sevřená tmavou gumovou kuklou, obličej zakrývaly potápěčské brýle a rozdvojující se hadice, která vycházela z úst. Z vody vystoupila postava v černé kombinéze, s kyslíkovou bombou na zádech a s dlouhým úzkým mečem v ruce. Na jeho čepeli se blyštěla záře požáru. Pod přiléhavým gumovým oblekem se rýsovaly tvary ženského těla. Potápěčka si sundala brýle a vyndala hadici z úst, strhla si z hlavy kuklu a rozhodila černé vlasy: byla to zase Alweyra, stála tu s tváří zkřivenou vztekem a záští, za temnou postavou zářila hořící džungle a rozsvěcela okolo vlnících se vlasů rudou auru. S gumovými ploutvemi na nohou udělala dva rychlé kroky, přiložila strážci chrámu meč na hrdlo a přitiskla mu ostrým hrotem hlavu ke skále.

„Konečně jsme tě přistihli,“ zasyčela na něj. „Mám natočené na magnetofonu tvé blasfémie, tvá strašná rouhání proti Dargúzovi. Už dlouho tě podezíráme, že jsi stoupencem sekty tisíce měst, ale nikdy jsme tě nemohli usvědčit, byl jsi lstivý a kluzký jako had. Byla to naše vina, že se opět rozšířil váš jed. Naše pozornost za poslední staletí ochabla; domnívali jsme se, že poté, co byl před tisíci lety váš hnusný prorok provrtán zlatým šroubem, vaše zvrhlé učení zaniklo… Teprve nedávno jsme si všimli náznaků, že přišlápnutý had opět zvedá hlavu, nacházeli jsme na dvorcích domů stopy po vašich odporných orgiích, ohořelé zbytky šicích strojů pomazané rybízovou marmeládou…“

Sklonila meč, zaklapla kolem zápěstí strážce chrámu lesklá želízka, jejich druhý kruh připevnila ke kovové tyči zábradlí. Pak se obrátila ke mně: „A ty, ty jsi už slyšel příliš mnoho, než aby ses mohl jen tak vrátit do toho svého města.“ Vysoko vztyčila rudě zářící meč; dal jsem se na útěk, běžel jsem po úzkém břehu, a když skalní stěna ustoupila, vrhl jsem se do houští džungle, prodíral jsem se jím ve tmě a stále jsem za sebou slyšel, jak si Alweyra klestí cestu tím, že zuřivě seká mečem do větví a lián. Když už jsem cítil hrot jejího meče na zádech, postavila se mi do cesty kamenná zeď; zahnul jsem a prolézal jsem křovím podél zdi, po několika metrech jsem nahmatal malá dvířka: zmáčkl jsem rezavou kliku, proběhl jsem na druhou stranu a zabouchl za sebou ve chvíli, kdy už se hbitý hrot meče tlačil za mnou ven ze dveří.

Octl jsem se v osvětlené místnosti bez oken. Naproti mně seděla na židli šedovlasá paní v bílém silonovém plášti a četla Vlastu, na stolku před ní ležely pečlivě srovnané svitky toaletního papíru. Byl jsem na záchodcích v suterénu kavárny Slavie. Dal jsem paní na talířek korunu a vystoupil jsem po schodech nahoru.

Za velkými okny byla tma; kavárna byla plná lidí, nad mramorovými stolky svítily lustry a jejich matoucí odrazy ve sklech oken a zrcadel. Spěchal jsem k východu, ale pak mi připadlo hloupé prchat před Alweyrou na této straně hranice, ve světě, kde pravděpodobně neměla žádnou moc. Kromě toho jsem byl vyčerpaný blouděním v džungli a měl jsem chuť něčeho se napít. Sedl jsem si k prázdnému stolku vedle klavíru a objednal si u servírky koňak. Díval jsem se ke schodišti, které vystupovalo od záchodků, čekal jsem, jestli uslyším pleskání gumových ploutví na stupních schodů, byl jsem zvědavý, jestli se Alweyra vynoří v černém potápěčském obleku v zářící kavárně a rozmáchne se štíhlým mečem, jehož obrazy se zablesknou v chladných hlubinách zrcadel. Ale na schodech se nikdo neobjevoval, Alweyra respektovala hranici mezi dvěma městy; měla dobré vychování a věděla, že zápasy, které se zrodily v nitru džungle, není slušné přenášet do kaváren, i když tyto místnosti dělila od temného pralesa a jeho zvířat jen tenká zeď, jen dvířka vedle toalet.