8 Bistro na Pohořelci

Je možné, že v naší těsné blízkosti existuje svět, který tak překypuje podivným životem, který tu snad byl dříve než naše město a o kterém přitom vůbec nevíme? Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem připouštěl, že to docela dobře možné je, že to odpovídá našemu způsobu života, tomu, jak žijeme uvnitř vymezených kruhů, které se bojíme opustit. Cítíme úzkost z temné hudby, jež se ozývá z druhé strany hranice a jež rozleptává náš řád, máme strach z toho, co se rýsuje v přítmí koutů, nevíme, jestli to jsou rozbité, rozpadající se tvary našeho světa, nebo zárodky nové fauny, která jednou promění města ve své loviště, předvoj armády monster, která číhavě pomalu táhne našimi byty. Proto raději nevidíme tvary, které se zrodily na druhé straně, a neslyšíme zvuky, které v noci znějí za zdmi, skutečné je pro nás jen to, co vrostlo do našeho světa, co se spojuje s ostatními věcmi a událostmi v těch několika hrách, jež monotónně opakujeme a o jejichž vnitřních souvislostech mluvíme jako o příčině, důvodu, smyslu; tyto hry vytvářející tkáň našeho světa nejsou o nic méně podivné a děsivé než noční slavnosti skleněných soch, a jestli se na ně někdo dívá z druhé strany, kupříkladu mezerami mezi knihami v naší knihovně, zakouší asi stejné pocity znepokojivého úžasu nad fascinující a tíživou rituálností, jaké vyvstávaly ve mně, když jsem ze tmy podloubí sledoval rybí slavnost. „Jaká úžasná monstra!“ šeptá při pohledu na nás s úzkostí a temným obdivem.

Náš svět, do kterého jsme se uzavřeli, je přitom tak úzký; i uvnitř prostoru, který pokládáme za své vlastnictví, jsou místa, která se vymykají naší moci, doupata, ve kterých se usídlila zvířata, jejichž domov je ve tmě za hranicí. Známe zvláštní nevolnost, jež se nás zmocňuje, když se setkáváme s odvrácenými stranami věcí a s jejich vnitřními dutinami, které odmítají vstupovat do našich her: když při úklidu odstrčíme skříň a najednou se díváme na ironicky lhostejnou tvář její zadní stěny, zahleděnou do jakýchsi temných komnat, jež se zrcadlí na jejím povrchu, když odšroubujeme kryt televizoru a přejíždíme prstem po změti drátků, když vlezeme pod postel pro zakutálenou tužku a náhle se octneme v tajemné jeskyni, jejíž stěny jsou pokryty magickými, zachvívajícími se chuchvalci prachu, v jeskyni, kde pomalu uzrává cosi zlého, co jednoho tichého odpoledne vyleze na světlo. Existuje pro nás jen to, co se včleňuje do her, které hrajeme: není divu, že nic nevíme o světě, který se prostírá za okrajem prostoru těchto her; asi bychom si jej nevšimli, ani kdyby pořádal své slavnosti přímo uprostřed našeho denního shonu.

Vzpomínal jsem, jak mi vědecký pracovník v univerzitní knihovně tvrdil, že to, co žije za hranicí, nemůžeme uvidět, protože jsoucna odtamtud se sytí z jiného pramene smyslu, a unikají tak našemu pohledu. Ale stále víc jsem nabýval dojmu, že tato neviditelnost je spíš důsledkem toho, jak dokonale se nám podařilo zkrotit náš pohled, jak úzký výběh jsme mu vykázali. Přísnost, s jakou omezujeme cesty svého oka, spíš svědčí o tom, že jsme si vědomi, že náš pohled monstrům okrajů temně rozumí a že máme strach, aby se nesetkal se známými příšerami, nenavázal s nimi rozhovor a nerozpomněl se přitom na staré přátelství a zapomenutou společnou řeč.

Ráno příštího dne jsem se vypravil na Pohořelec, abych se podíval, co tu zbylo po nočních událostech, nesetkal jsem se však s ničím, co by svědčilo o tom, že tu ještě před několika hodinami stála kaple, stan a lyžařský vlek, neobjevil jsem žádnou věc, která by nebyla pevně zasazená do skloubeného světa dne. Malé náměstí bylo v tuto denní dobu téměř pusté, turisté, kteří je zanedlouho zaplaví, dosud snídali v hotelích dole ve městě. Foukal tu ostrý ledový vítr vyvýšených prostranství, ve zmrzlých závějích stály opuštěné automobily s tvrdým sněhem na střechách. Bistro s velkým oknem už bylo otevřené; dostal jsem chuť na horkou kávu, a tak jsem vešel dovnitř.

Octl jsem se v úzké a protáhlé místnosti, přední část zalévalo tichým světlem okno, obrácené k zasněženému náměstí, vzadu nad barovým pultem svítily do přítmí obrázky, na nichž byly písečné pláže a orosené sklenice. U malého stolku seděly naproti sobě dvě staré paní, které zřejmě bydlely v okolí a přišly si sem vypít ranní kávu. Posadil jsem se tam, kde je mé místo v prostoru kaváren a bister: ke sklu okna, nabízejícího chladné obrazy, za stolek, z jehož druhé strany na mne hleděla prázdná židle jako tiché a chápavé zvíře. Díval jsem se z okna na náměstí, náhle nade mnou zazněl příjemný mužský hlas, který se mne ptal na má přání: číšník přišel k mému stolku tak tiše, že jsem ani nezaslechl jeho kroky. Otočil jsem hlavu a podíval se zespodu na skloněnou tvář číšníka, který se postavil těsně vedle mé židle. Uviděl jsem, že je to muž, který sloužil mši v podzemním chrámu, muž, který v pojízdné televizi spílal historikovi a před kterého mě v noci přivedla stráž, protože jsem neměl rybu. Marně jsem tedy ujížděl nočními parky na lyžích, můj pronásledovatel na mne mohl čekat v pohodlí bistra, popíjet sladké barevné likéry, a přece jsem mu neunikl. Ale číšník-kněz se na mne nevrhl, nezměnil svůj zdvořilý výraz, nenapřímil tělo sehnuté do úslužného předklonu. Trochu zmateně jsem si objednal kávu, a číšník odešel k barovému pultu.

Kávu mi přinesla křehká paní v tmavých šatech; když pokládala alpakový podnos s šálkem na stůl, připomněly mi její ruce v dlouhých rukávech zvířátka, která obezřetně vylezla z nor na denní světlo a jsou připravena při prvním podezřelém zašramocení zase bleskurychle vběhnout dovnitř. Nedalo mi to a zeptal jsem se jí: „Nemá váš číšník zálibu v nočních slavnostech?“

Šálek na podnose, který žena stále držela v rukou, tiše zadrnčel. „Je to můj muž,“ řekla stísněně. Ohlédla se k barovému pultu, a když viděla, že číšník zmizel ve dveřích do kuchyně, řekla hlasem, ve kterém byla slyšet jakási dlouho zrající úzkost: „Prosím, povězte mi, kde jste se v noci s manželem setkal.“ Poprosil jsem ji, aby se posadila na prázdnou židli k mému stolku, a vyprávěl jsem jí o petřínském chrámu, o televizích v Kaprově ulici a o rybí slavnosti. Otočila tvář k oknu, dívala se na bílé náměstí, po kterém se honili dva béžoví pudlové.

„Nevím, co mám dělat,“ řekla nakonec. „Manžel je obyvatelem nějakého neznámého města. Nikdy mi to neřekl, i když spolu žijeme už dvacet šest let. Nepřiznal se mi ani v nejdůvěrnějších chvílích, a já sama jsem se ho na to nikdy nezeptala. Ale pořád nacházím stopy druhého města v koutech bytu a v hloubkách nábytku: sošky bůžků se zavilým výrazem ve tváři, přístrojky ve tvaru ptáků a želv, které čas od času bzučí a blikají červenými žárovkami zasazenými do očí, knihy tištěné neznámým písmem, s duhově zářícími ilustracemi, na kterých jsou chrámy v pralese a tygři. Když manžel večer odchází, vím, že jde na nějakou temnou slavnost. O jeho městě nevím nic. Je to labyrint nor obložených zlatem, nekonečný palác prostírající se ve skrytých prostorách mezi byty, kruh jurt, který v noci vyrůstá na pláni, nebo kolektivní halucinace? Nevím ani, jestli je manžel ve svém městě králem nebo sluhou; myslím ale, že asi bude zaujímat nějaké významné postavení, protože jsem několikrát našla noviny druhého města, ve kterých byla jeho fotografie. Nikdy jsem v druhém městě nebyla, i když tuším, že je blízko, na dosah ruky, za zdí. Někdy slyším v nočním tichu jeho hlasy, vzdálené šumění jeho bulvárů, zvonění zvonů, koncerty na promenádách. Myslím, že tam někde za zdí, v nepřiznaných prostorech domu je nějaké utajené moře, někdy je slyšet houkání lodí a hlas příboje narážejícího na skálu.“

Pil jsem pomalu kávu a naslouchal jsem smutnému vyprávění, na zasněženém chodníku se objevily první skupinky turistů, několik černých diplomatických vozů přejelo náměstí a zahnulo k ministerstvu zahraničí. „Celý život jsem toužila po skutečném domově, a zatím žiju v předsálí nesrozumitelného chrámu, jehož pachy pronikají škvírami nábytku a prosakují všechny předměty. Jsou chvíle, kdy se štítím sáhnout i na nejběžnější věc, připadá mi, že nám ji kdosi jen na čas půjčil a že ji používáme k úplně jinému účelu, než k jakému byla určena. Doufala jsem, zejména potom, co se nám narodila dcera, že manžel na druhé město zapomene, že jeho život časem vroste do života rodiny, že jeho místo v rodině pro něj přestane být rolí, kterou odehraje, aby se vrátil do svého domova za zdmi… Ale pak jsem pochopila, že druhé město poutá manžela přitažlivostí, která je silnější než soudržnost rodiny. Nakonec jsem se smířila se samotou, utěšovala jsem se tím, že mám dceru, která naštěstí nemá s druhým městem nic společného, znám celý její život a myslím, že v něm nejsou žádné temné kouty. Je hodná, studuje na pedagogické fakultě češtinu a tělocvik, a když má volno, tak nám tu pomáhá… Ale v poslední době má úzkost zase roste: mám pocit, že se mezi manželem a dcerou rodí jakési podivné spiklenectví, jsou teď skoro pořád spolu, pořád si něco povídají. Jednou jsem dceru přistihla, jak se dívá do knihy tištěné neznámým písmem. Snad ji jen někde našla a otevřela náhodou. Snad není možné, aby někdo, kdo se narodil v našem světě a žil tu dvacet let, jen tak překročil hranici a stal se obyvatelem jiného prostoru, ale přesto teď nemohu celé noci spát strachem…“

Otevřely se dveře do kuchyně a objevil se v nich číšník, nesl podnos, na kterém ležely dva talíře s omeletami ozdobenými šlehačkou. Šel hned ke starým dámám, ale měl jsem pocit, že ve dveřích na zlomek vteřiny zašilhal k mému stolku. Jeho žena hned zmlkla a vstala, věnovala se veselé a hlučné skupince hostů, která právě vcházela do místnosti. Seděl jsem v bistru ještě nějaký čas, ale už na mne nepromluvila a nevšímala si mě, ani tehdy ne, když byl její manžel v kuchyni. Číšník chodil kolem mého stolku, omlouval se, že je v bistru zima, protože ústřední topení nedokáže za takového mrazu vyhřát místnost, vnutil mi jakési lepkavé kremrole, které vychvaloval jako specialitu podniku. Jaké obličeje na sebe budeme dělat, až se opět setkáme v noci? Jakými cestami, podél jakých zdí mě bude pronásledovat? K jakému trestu mě odsoudí, až mě před něj zase předvede stráž?

Zamával jsem do hloubky místnosti účtenkou; zrovna v tu chvíli se otevřely dveře a do bistra vpadla opálená dívka s černými vlnitými vlasy, v pestré sportovní kombinéze ze silonu. Když uviděla mou ruku s účtem, zavolala: „Já to vyinkasuju, mami, nemusíš sem chodit.“ „To jsi hodná, Klárko,“ ozvalo se zezadu. Dívka vzala účtenku, dlouho sčítala kávy a kremrole, spletla se a zasmála se tomu, nakonec se jí přece jenom všechno podařilo spočítat, položila účtenku přede mne na stůl. Pod sloupcem čísel bylo na papíru velkým, trochu dětským písmem napsáno: „Jestli se chcete něco dozvědět o druhém městě a něco neobyčejného uvidět, přijďte dnes ve tři hodiny v noci na ochoz zvonice chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně. Chrám bude otevřený.“ S kamennou tváří jsem zaplatil, dívka vesele poděkovala za spropitné a odběhla dozadu k rodičům. Vyšel jsem ven a dal jsem se na cestu dolů do města.