10 Chlad skel

Ráno mě probudily hlasy turistů, vmísil jsem se mezi ně a vyšel jsem nenápadně z chrámu. Venku byl mráz, obloha byla jasně modrá. Chodníky a výlohy obchodů ještě ležely ve stínu, zatímco na vršky fasád a zasněžené střechy svítilo stoupající slunce. Sešel jsem podél chrámové zdi na dolní náměstí a podíval se vzhůru: vysoko nad hlavami chodců se lesklo ve slunečních paprscích tělo žraloka, nabodnuté na kříž. Nikdo z lidí, kteří chodili po náměstí, si mrtvého žraloka nevšiml: pochopitelně, výšky jsme ze svého prostoru odřízli stejně jako temné okraje. Co víme o tajemných krajinách fasád, které proplouvají nad našimi hlavami jako zázračné ostrovy? Kdyby na střechách vyrostlo město ze zlata, s chrámy a paláci, kdo by si toho všiml? Možná dítě, které dosud nevstoupilo do úzké chodby smysluplného, jíž se náměsíčně potácíme za svými obrazy, anebo poražený, který už z ní vystoupil, protože se mu rozpadl poslední cíl, jehož přitažlivost tuto chodbu vyhloubila: ten, kdo bloumá bez cíle v zářícím, obnoveném prostoru, který rozevírá konečná prohra, možná náhle uvidí, že průčelí domů jsou stránky knihy, do nichž je vepsaný vzkaz odešlých bohů, který jsme celý život marně hledali.

Šel jsem se nasnídat do mléčného baru U hradeb. Seděl jsem na vysoké stoličce u jídelního pultu a ukrajoval jsem palačinku s marmeládou. Ze všeho nejvíc jsem musel myslet na to, co mi Klára na ochozu věže říkala o sklech. Nemohl jsem s ní ve všem úplně souhlasit, škoda, že tam nahoře nebyla vhodná situace, abychom si o tom popovídali. Pozoroval jsem, jak se palačinka svíjí pod tlakem ostří nože, jak se přitom ze spirálovitých škvír, které se pootevíraly na obou jejích nadzvedávajících se koncích, řine vytlačená marmeláda a v hustých kapkách dopadá na talíř, a dával jsem si v hlavě dohromady, co bych za příznivějších okolností dívce odpověděl, schodišťový vtip malostranských zápasů s mořskými obludami: „Vím, co je strach ze setkání, který provází náš život. Každé opravdové setkání rozbíjí náš dosavadní svět. To, co přichází z prostoru za hranicemi našeho světa a co jej rozbíjí, nazýváme obludným: každé skutečné setkání je setkáním s obludou. Ale domněnka, že skla oken tvoří stěny přístřeší, které nás chrání před nebezpečím setkání, před nestvůrami, je možná jen klam. Řekl bych, že je to naopak dotěrná blízkost ovládající každodenní život, co znemožňuje setkání a zakrývá obludné, jež rozvrací náš svět a přináší podivnou spásu. Prostor blízkosti je scénou, na níž vidíme jen role a masky patřící ke hře, kterou hrajeme. Chladná skla rozbíjejí prostor blízkosti, přetrhávají předivo cílů, pavučinu, za níž zmizela skutečnost. Teprve přes sklo opravdu vidíme: snově naléhavé vlny gest, v nichž se zjevují tajné řeky bytí, proměnlivé a fascinující písmo záhybů šatů, jehož smysl začínáme tušit, palčivou záři barev žhnoucí z nitra věcí. Teprve s tím, co jsme opravdu uviděli, se můžeme setkat. Kdo si sedá za chladná skla, aby se díval, nehledá úkryt, ale osvědčuje odvahu k setkání. Teprve za sklem, které vysvléká jsoucna z nepravdivých a nudných rolí, se nám zjevuje obludný zářící kosmos: těžký sen a nejvlastnější domov.“ Proto mi také připadalo, že číšníkova dcera nebyla zcela v právu, když kladla proti sobě můj život za skly a mé vykročení do druhého města. Právě při pohledu přes sklo přestáváme rozdělovat skutečnost na střed a okraje a začínáme cítit touhu po tom, abychom poznali hrozivé a lákavé tvary, které se nejasně rýsují na hranici: zdánlivě nečinné vysedávání za skly je už počátkem cesty do jiného světa.

V poličce pod jídelním pultem ležely zapomenuté pomačkané noviny: všiml jsem si, že jsou tištěné stejným písmem jako kniha z antikvariátu v Karlově ulici. Když jsem noviny rozložil, uviděl jsem na první straně pod palcovým titulkem fotografii, která zachycovala můj zápas se žralokem na ochozu věže. Článek jsem samozřejmě nedokázal přečíst, ale zarazilo mě množství tučně vysázených slov a vět: připadalo mi, jako by typografická úprava vyjadřovala rozčilení a rozhořčení autora článku. Nedělal jsem si iluze, že by předmětem temné nenávisti, rozlévající se až do typů písma, byl číšník, jeho dcera nebo žralok. Tučná písmena jako by byla na papír vyražena silou, která se netrpělivě chystá mě rozdrtit. Dojedl jsem poslední sousto palačinky, složil jsem noviny a strčil si je do kapsy. Dostal jsem chuť jít se podívat do bistra na Pohořelci, těšil jsem se, jak se bude tvářit číšník, až uvidí, že jsem naživu. Možná, že tam bude i Klára; mohli bychom si popovídat o metafyzice skel.

Stoupal jsem zvolna Nerudovou ulicí; když skončila řada domů, otevřela se po levé straně zasněžená roklina Strahovské zahrady, třpytila se ve slunci, jako by se v zemi probudilo vyhaslé bílé světlo. Pokojně, jako tiché sny sněhu zářily domky, kterými město proniklo po svahu do světa zahrad; nad hranicí města a parků, jindy neklidnou a vydechující úzkost, se rozestřelo tiché příměří. Na stráni sáňkovaly děti, v mrazivém vzduchu se jasně rozléhaly jejich vzdálené hlasy. Nad svahem se blyštěly ve slunci střechy věží klášterního kostela, dole v hlubině se proplétalo husté temné křoví. S větví stromů tiše padal sníh.

Oslepen zářícím sněhem jsem se vpotácel do tmy bistra a posadil se k oknu. Pozvolna začaly v hloubce místnosti vystupovat tvary, uviděl jsem, že za barovým pultem stojí číšník a jeho dcera. Číšník hned přispěchal a zeptal se mě, jestli budu chtít kávu jako včera. Nevypadal ani v nejmenším překvapený nebo zaražený. Kávu mi přinesla Klára, paní žraloků a věží: měla na sobě stejný svetr jako v noci, ale perlový náhrdelník si už sundala; připadala mi stejně veselá a bezstarostná, jako když jsem ji viděl poprvé. O nočních zápasech nad městem nepadlo ani slovo. Když číšník přišel a zavedl řeč na kremrole, vzpomněl jsem si na své předsevzetí na věži, ale uvědomil jsem si, že se mi vlastně líbí takt, který oběma zřejmě zabránil mluvit se mnou o nočních nepříjemnostech. Možná je to jen začátek, možná se už chystají další skvělé štvanice, třeba mě tatínek s dcerou budou každou noc pronásledovat v čele hejna dravých ryb po ochozech věží a po zasněžených střechách domů a ráno mi tu budou s úslužnými úsměvy přinášet snídani. Možná v novinách jejich města o nás už nebudou vycházet jen články, ale celý seriál, kreslený komiks, ve kterém mě číšník s Klárou budou na pokračování honit z obrázku do obrázku. Náhle mi připadalo nezdvořilé a nevkusné tahat do světa dne noční boje a byl jsem oběma vděčný za jejich mlčení. Dokonce jsem si přece jen nechal přinést jednu kremroli. Přesto jsem si podrobně z obou stran prohlédl účet, který Klára napsala. Ale byly na něm jen číslice. „Copak, je tam nějaká chyba?“ zeptala se, když jsem civěl na účet. „Já neumím moc počítat.“ Řekl jsem, že všechno je v úplném pořádku, vytáhl jsem z kapsy, kterou natrhly zuby jejího žraloka, peněženku a zaplatil jsem. Za oknem pořád oslnivě zářil sníh.