4 Malostranská kavárna

Ještě několikrát jsem se vypravil na Petřín, ale okénko v lucerně chrámu teď už bylo vždycky zase zavřené, cloumal jsem jím vší silou, ale nikdy se mi je nepodařilo otevřít. Nosil jsem fialovou knihu neustále u sebe; v tramvaji, ve frontě v obchodu, někdy i na ulici při chůzi jsem ji otvíral a stále znovu jsem zkoumal neznámé znaky. Už jsem rozeznával jednotlivá písmena, ačkoliv jsem nevěděl, jaké zvuky označují: zaráželo mě, že znaků bylo sedmdesát šest, písmo buď muselo rozlišovat zvuky, které my chápeme jako varianty jediné hlásky, anebo označovalo množství zvuků, jež jsou od našich hlásek úplně odlišné. Snažil jsem se představit si tyto zvuky, někdy jsem je zkoušel při chůzi vyslovovat nahlas, kolemjdoucí se za mnou udiveně otáčeli. Uvědomil jsem si přitom, že těch několik hlásek, které používáme, je obklopeno neznámým pralesem zvuků: a protože významy slov temně vyrůstají ze zvukové látky, je tento prales naplněn znepokojivými zárodky jakýchsi přízračných věcí, bytostí a dějů. Proč ti, kteří používají neznámé písmo, cítí takovou potřebu odlišovat graficky zvuky? Je to z radosti nad smyslovým bohatstvím hlasu, která chce text přiblížit partituře, jež by zachycovala životní síly pulsující v jazyce, anebo je přemnožení písmen naopak projevem úzkostného pocitu, že významy, příliš těsně svázané s jedinečnými odstíny zvuku, neustále unikají? Napětí, které vyzařovalo z tvarů písmen, spíše svědčilo o tom, že vyrůstají ze světa úzkosti. Velké množství znaků mohlo být výrazem sklonu k pedantské popisnosti, říkal jsem si, ale také projevem zoufalé touhy přiblížit se prastarému temnému výkřiku, který v řeči sahá do budoucnosti, aby dolehl k sluchu nějakého přicházejícího božstva. Přemýšlel jsem také, co znamenají drobná zkroucená znaménka, jež se vznášela nad některými písmeny: označují délku nebo přízvuk, melodii, gesto nebo grimasu, která má vyslovovaný zvuk doprovázet? Ale třeba právě ty nenápadné obloučky a smyčky nesou hlavní sdělení textu a velká písmena jsou jen ornamentem či matoucím vzkazem, který má oklamat cizince. Anebo jsou titěrná znaménka zbytky staré hieratické řeči, které zůstaly na okraji sdělení jako trosky paláců zaniklé říše na okrajích nových měst – zbytky, jimž dnes rozumí pouze sekta zasvěcených, kteří v knihách čtou jen tento drobný a opomíjený text a snad čekají, až po návratu starých bohů jeho znaky opět vyrostou a zaskví se na průčelích obnovených chrámů.

Uvědomil jsem si, že to, co vyvolává největší úzkost a neklid, není strnulá existence znaků bez významu, ale spíš překvapivá zkušenost, že nic nemůže být zcela zbaveno vyzařování smyslu, spíš přítomnost podivného významu, který se nad písmeny chvěl jako Eliášův oheň, významu, jenž nebyl ani tak nějakou kuriózní zvláštností ostnatého písma jako smyslem, který proniká všechno, co je, a který se na stránkách knihy ve fialové vazbě stával náhle viditelným, protože nebyl zastřen, jak tomu bývá jindy, významy, na něž jsme zvyklí a jež patrně z tohoto zasutého smyslu, z tohoto prapůvodního sdělení bytí jako z pramene čerpají své tajemství, obnovují v něm svůj život a současně jsou jím tajně rozleptávány a umírají na něj jako na skrytou nemoc. Měl jsem právo říkat, že knize vůbec nerozumím? Ze spleti úzkostí, které vyvstávaly při pohledu na stránky knihy pokryté cizími písmeny, byla nejsilnější a nejpodivnější úzkost vyvěrající z tušení, že není čemu rozumět, nač se ptát, úzkost z pocitu, že na nás tiše a vytrvale číhá jakési hrůzné vítězství, kterého se děsíme víc než největší prohry.

Seděl jsem v poloprázdné Malostranské kavárně u okna, jímž bylo vidět zasněžené náměstí, před sebou jsem měl otevřenou knihu. Na šedém mramoru stolků se lesklo chladné odpolední světlo. Přicházel nový host: hubený starší muž s roztěkaným pohledem a trhavými pohyby, jedna z osamělých postav, jaké se za odpolední vynořují v kavárnách Malé Strany; když mě míjel, všiml si otevřené knihy: zarazil se, chvíli váhal, jestli má jít dál, ale potom se obezřetně rozhlédl po místnosti, prudce se ke mně sklonil a zeptal se mě, odkud knihu mám. Vysvětlil jsem mu, jak jsem ke knize přišel. Posadil se na okraj prázdné židle naproti mně jako loutka, jejíž provázky spustil vodič příliš rychle, v tomtéž okamžiku se hluboce naklonil přes desku stolu, a stále se neklidně rozhlížeje, říkal mi tichým a naléhavým hlasem: „Radím vám dobře, zbavte se té knihy co nejrychleji. Můžete mi věřit, od doby, co jsem se setkal s těmi prokletými písmeny, bloudím jako zmatený pes smutným světem okrajů a nemám klid. Podívejte se, jak se písmena tváří lstivě a vychytrale! Je to zlá sněť, která pozvolna všechno zachvátí, písmena vydechují jed, který nenápadně a vytrvale rozežírá důvěrně známé věci našeho světa, uvidíte, tvary našich staveb zvětrají v tomto dechu do obrysů barbarských chrámů lesknoucích se odpornou nádherou, zablyští se zapomenuté zlé zlato. Jed rozleptá naše slova a promění je ve staré úzkostné zvuky pralesa, v osamělou hudbu soch. Život se stane málo srozumitelnou rolí v nekonečném představení obscénního mýtu o mladém bohu umírajícím v džungli.“

Zatímco mluvil, sunul se na desce stolu po loktech pořád blíž ke mně, takže na ní nakonec skoro ležel. Poprosil jsem ho, aby mi vyprávěl, kde se se záhadným písmem setkal. Trochu se uvolnil a sjel po stole kus zpátky.

„Ta strašlivá historie začala v šedesátých letech. Učil jsem tenkrát na právnické fakultě; už za studií jsem začal publikovat články v odborných časopisech, všichni mi prorokovali velkou kariéru. Měl jsem hodnou ženu a dvě malé děti. Nikdy jsem si nic nezačínal se svými žačkami, ale někdy v polovině šedesátých let se v prvním ročníku objevila studentka, jejíž tichá tvář mě nevysvětlitelně a bolestně přitahovala. Připadalo mi, jako by její gesta vyrostla v nějakém neznámém, tajuplném prostoru a dosud v něm utkvívala.“

„Jaký to byl prostor?“ zeptal jsem se jej, protože prostory stoupající z gest mě zajímaly.

„Byly to rozlehlé prázdné sály obložené mramorem. Vždycky nás v ženách lákají prostory, které se vstřebaly do jejich těl, krajiny, kterými prosákly a které při setkání září z jejich pohybů. Kdybych jen býval věděl, jaká temná říše mě k sobě vábí tichým vlněním milovaných rukou… Zdálo se mi, že i jí je dobře v mé přítomnosti. Jednoho dne jsme se potkali na Starém Městě, pozval jsem ji na víno a pak doprovodil domů, vystoupili jsme po tmavých schodech k jejímu bytu. Bydlela v Nerudově ulici, v jednom z těch domů, které se opírají o svah a které překvapují návštěvníka tím, že když vystoupí po úzkém schodišti do nejvyššího poschodí, vyjde odtud zadními dveřmi opět na pevnou půdu. Začal jsem do jejího bytu pravidelně chodit. Udivovalo mě, že žije sama v bytě s několika velkými místnostmi, ale nikdy mi o sobě nic neřekla; mluvili jsme vůbec málo, leželi jsme ve zhasnutém pokoji a poslouchali hlasy z ulice, dívali jsme se na sochy na štítu protějšího paláce, které byly vidět v okně. V dotecích dívky se opět ohlašovala neznámá země, její trávy a listí, tlapky jejích zvířat…“

Zaváhal a znovu se neklidně rozhlédl po místnosti, ale v kavárně sedělo jen několik důchodců a studentů a nikdo si nás nevšímal; přesto popolezl po stole o kousek blíž a ještě více ztlumil hlas. „V předsíni jsem chodil kolem bíle nalakovaných a neustále zamčených dveří; nahoře do jejich rámu kdosi vyryl několik divných písmen. Dveře byly na té straně bytu, která byla obrácená ke svahu. Tajemně mě přitahovaly, ale má přítelkyně mi řekla, že je za nimi jen komora se starými krámy. Když jednou seběhla dolů něco koupit, nedalo mi to, sundal jsem s háčku na zdi svazek klíčů a zkoušel jsem, jestli se některý z nich otočí v zámku bílých dveří. Po několika pokusech zámek povolil…“

V tom okamžiku jsme oba uviděli, jak cupitavými krůčky pospíchá k našemu stolu vrchní v těsné vestě; už z dálky jednou rukou mával na muže, který seděl naproti mně, a druhou pantomimicky předváděl, že jej někdo chce k telefonu. „Nikdo neví, že jsem tady,“ řekl muž znepokojeně, ale vstal a odešel k šatně. Netrpělivě jsem čekal, až se vrátí a dokončí svůj příběh. Díval jsem se zatím z okna, v bezvětří se zvolna snášely k zemi velké vločky vlhkého sněhu. Viděl jsem, jak se v ohbí Letenské ulice vynořila zelená tramvaj s vysokou sněhovou pokrývkou na střeše. Tiše dojela ke stanici před okny kavárny a zastavila. Měla stejný tvar jako všechny pražské tramvaje, ale její karoserie byla zřejmě vytesaná z jediného kusu zeleného mramoru; okna byla z tmavého neprůhledného skla. Přední dveře tramvaje se otevřely, vyběhli z nich dva muži s dlouhými kudrnatými plnovousy, v těžkých šedivých kabátech, které jim sahaly až ke kotníkům. V rukou drželi nemocniční nosítka; běželi s vypjatou hrudí, dlouhými, sladěnými skoky, ve kterých bylo cosi baletního. Zmizeli ve dveřích kavárny, ale za chvilku už jsem je zase uviděl venku, pořád běželi svým pravidelným poklusem, na nosítkách teď však ležela bezvládná postava. Nemusel jsem se ani dívat, kdo to je. Jen jednou otevřeš ze zvědavosti zakázané dveře, pomyslel jsem si, a to, co z nich vyleze, se za tebou bude plazit do kaváren, cpát tě na nosítka a běhat s tebou po zasněženém náměstí, od šedesátých let až do dneška. Nosiči vběhli do tramvaje, dveře se za nimi hned zavřely. Tramvaj se dala do pohybu a za chvíli zmizela.

Vyběhl jsem ven, skočil do jednoho z taxíků, které na parkovišti před kavárnou čekaly na zákazníky, a požádal jsem lhostejného ospalého taxíkáře, aby sledoval zelenou tramvaj. Sníh ještě více zhoustl, narážel v chomáčích na přední sklo taxíku, v lunetách průhledů, neustále obnovovaných rychle kmitajícími stěrači, se přibližovala a zase vzdalovala záď záhadné tramvaje. Zpočátku jela tramvaj po pravidelných trasách, ale když jsme se octli na předměstí, zahnula náhle do příkrých a prázdných ulic, kudy nikdy tramvaje nejezdily, projížděla zvolna podél dlouhých továrních zdí, podél fasád unavených domů ozdobených zasněnými ženskými tvářemi z otlučeného štuku. Na malých balkonech se zčernalými sloupy se vršily hromady starých krámů přikryté igelitem. Vzpomněl jsem si, že jsem si občas na svých dlouhých procházkách po periferii všiml kolejí, nesmyslně zapuštěných do asfaltu zapadlých ulic, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, jen mě napadlo, že to jsou asi nějaké tovární spojky, které se už nepoužívají a které zapomněli odstranit.

Nakonec tramvaj jela vilovou čtvrtí na temeni kopce, mezi oprýskanými domky v hloubce zasněžených zahrad, kde stály pumpy zabalené do starých hadrů a převázané motouzem a rezavé barely se zamrzlou vodou. Přestalo sněžit a na západě se roztrhly mraky, po zdech a po kmenech stromů se rozlilo slabé světlo večerního slunce. Domky a zahrady náhle končily, podél posledních plotů se vinula silnice a za ní začínala sněhová pláň táhnoucí se k černému lesu, k němuž sestupovalo červené slunce, jeho paprsky barvily netknutý sníh pláně na růžovo. Na konci ulice, která vedla k pláni, stál zchátralý jednopatrový dům, nad vchodem do ulice byl na zdi vybledlý, těžko čitelný nápis Hostinec, slepou boční zdí se dům obracel k zasněženému poli. Tramvaj minula hospodu a vjela do neporušeného růžového sněhu pláně, sníh se rozstříkl do stran, jako když se člun spouští na hladinu, sněžný gejzír prozářilo načervenalé světlo. Pomalu se tramvaj vzdalovala k lesu a zanechávala za sebou oblouk hluboké brázdy, zvýrazněný černým stínem, jako rozmáchlý tah tuší na růžovém papíře. Strčil jsem taxíkáři do ruky peníze a vyběhl jsem z vozu. Utíkal jsem za tramvají, ale zapadal jsem do sněhu až po kolena, neměl jsem naději, že bych mohl tramvaj dohonit. Zastavil jsem se a díval se, jak tramvaj zahýbá za tmavý les, pak už byl vidět jen růžový sníh a nehybné stromy, jejichž zubatý stín se ke mně natahoval po pláni, obrátil jsem se a vracel se přes zasněžené pole k městu, k domkům, v jejichž oknech se oslnivě blyštěly poslední paprsky slunce, po silnici projel autobus přijíždějící z vesnice za obzorem, ze zahrad se ozývalo štěkání psa.