3 Sedmý důkaz

„Ano, bylo kolem desáté hodiny dopoledne, vážený Ivane Nikolajeviči,“ uzavřel profesor.

Básník si přejel rukou po obličeji, jako by se právě vzpamatoval, a viděl, že se mezitím na Patriarší rybníky snesl večer. Voda v jezírku zčernala a klouzala po ní lehká loďka: bylo slyšet pleskání vesla a perlivý smích jakési občanky v loďce. V alejích posedávali lidé na lavičkách, ale tam, kde seděli naši diskutéři, bylo prázdno.

Obloha nad Moskvou vybledla a ve výšce jste mohli zřetelně rozeznat dosud nezezlátlý bílý úplněk. Dýchalo se volněji a hlasy pod lipami zněly tlumeně, ztišené podvečerem.

Jak to, že stačil vybájit celý příběh, a já to ani nezpozoroval? koumal Bezprizorný udiveně. Vždyť už je večer!… A možná že ve skutečnosti žádné vyprávění nebylo a já prostě usnul a to všecko se mi zdálo?

Přesto musíme předpokládat, že profesor přece jen svůj příběh vyprávěl, jinak bychom museli připustit, že se totéž zdálo Berliozovi. Zadíval se totiž pozorně profesorovi do tváře a řekl:

„Vaše vyprávění je neobyčejně zajímavé, profesore, třebaže se ani v nejmenším neshoduje s výkladem evangelia…“

„Prosím vás,“ namítal profesor a pohrdavě se ušklíbl, „nevím jak kdo, ale vy byste měl vědět, že nic z toho, co je psáno v evangeliu, se nikdy ve skutečnosti neudálo. Kdybychom se začali odvolávat na evangelium jako na nějaký historický pramen…“ Znovu se ušklíbl a Berlioz se zarazil, protože doslova totéž tvrdil Ivanovi, když spolu kráčeli po Bronné směrem k Patriarším rybníkům.

„Správně,“ odpověděl, „ale obávám se, že stejně tak nikdo nemůže dokázat věrohodnost toho, co jste nám vyprávěl.“

„Omyl! Existuje někdo, kdo to může dokázat!“ ujišťoval lámanou ruštinou profesor, a náhle jim spiklenecky pokynul, aby přisedli blíž.

Když k němu naklonili hlavy, každý z jedné strany, prohlásil už bez cizího přízvuku, který se čert ví proč náhle objevoval a hned zase mizel:

„To je tak…,“ přitom se polekaně ohlédl a pokračoval šeptem, „víte, já se toho všeho osobně zúčastnil. Byl jsem u Piláta v paláci, v zahradě, kde rozmlouval s Kaifášem, a dokonce i na tribuně, jenomže tajně, abych tak řekl, inkognito. Proto vás velmi prosím, abyste si to nechali pro sebe, nikomu ani slovo, psst…“

Zavládlo mlčení a Berlioz zpopelavěl.

„Vy… vy… jak dlouho jste v Moskvě?“ zeptal se nakonec přiškrceně.

„Před chvílí jsem přijel,“ vysvětloval roztržitě profesor. Teprve teď oba naše přátele napadlo, aby si ho pořádně prohlédli, a zjistili v jeho levém zeleném oku výraz šílenství; pravé bylo mrtvé, černé a strnulé.

Konečně se všecko vysvětlilo! pomyslel si zmateně Berlioz. Přijel k nám německý cvok, anebo se právě zbláznil na Patriarších rybnících. To je nadělení!

A opravdu se všecko vysvětlilo: podivná snídaně u nebožtíka filozofa Kanta, hloupé žvásty o slunečnicovém oleji a jakési Anušce i předpověď o uříznuté hlavě a všecko ostatní – zkrátka profesor je blázen.

Berliozovi bylo hned jasné, co má dělat. Zvrátil se na opěradlo lavičky a za profesorovými zády mrkal na Bezprizorného, aby cizinci neodporoval, ale zkoprnělý básník jeho signály nevnímal.

„Ano, ano…,“ přisvědčoval horlivě redaktor, „ovšemže to je možné… proč by ne… I Pilát Pontský, i palác, a všecko ostatní… mimochodem, přijel jste sám nebo se ženou?“

„Sám, jsem vždycky sám,“ postěžoval si trpce profesor.

„A kde máte zavazadla?“ vyptával se úlisně Berlioz. „V Metropolu? Kde jste se ubytoval?“

„Já? Nikde,“ odpověděl pomatený Němec a divoce bloudil zeleným okem po Patriarších rybnících.

„Jak to? A kde hodláte bydlet?“

„Ve vašem bytě!“ vypálil bez okolků blázen a spiklenecky na něj zamžoural.

„Ve… velice mě těší,“ koktal Berlioz, „jenomže to pro vás bude trochu nepohodlné, vážně… V Metropolu jsou přepychové pokoje, je to prvotřídní hotel…“

„Tak vy tvrdíte, že ani ďábel neexistuje?“ obrátil se náhle ne­mocný vesele k Ivanovi.

„To se ví, že ne…“

„Neodporuj mu…,“ zašpital Berlioz, jenom rty se mu pohybovaly, a dělal posuňky za profesorovými zády.

„Žádný ďábel neexistuje!“ vykřikl básník, zmatený celou tou komedií, a nasadil všemu korunu. „To je hrůza. Přestaňte s tou hysterií!“

Šílenec se rozesmál tak divoce, až z lípy nad jejich hlavami vystřelil vrabec.

„Opravdu neobyčejně zajímavé,“ procedil a smál se na celé kolo. „Co to má znamenat… Ať se člověk zmíní o čemkoli, nic podle vás neexistuje?“ Vtom se přestal smát, jako když utne, a upadl do druhé krajnosti, jak to bývá zvykem u neurotiků – rozčilil se a utrhl se přísně na Bezprizorného: „Tak tedy neexistuje, říkáte?“

„Uklidněte se proboha, profesore…“, drmolil Berlioz v obavě, aby ho ještě víc nevydráždil. „Poseďte chvilku tady se soudruhem Bezprizorným… Skočím si jenom tamhle na roh, potřebuju si zavolat… A pak vás doprovodíme, kam budete chtít. Neznáte naše město…“

Musíme uznat, že Berliozův plán byl správný: zaběhnout k nejbližší telefonní budce a oznámit na příslušném oddělení, že jistý zahraniční konzultant sedí na Patriarších rybnících ve zjevně nenormálním stavu. Tudíž by se mělo něco podniknout, aby nedošlo k nepříjemnosti.

„Potřebujete si zavolat? Dobrá, jen běžte,“ smutně souhlasil nemocný a náhle začal naléhavě škemrat: „Ale na rozloučenou vás prosím, věřte alespoň, že ďábel existuje! O víc vás nežádám. Pamatujte, že existuje sedmý důkaz, nadmíru spolehlivý. Brzy se o něm sám přesvědčíte!“

„Dobrá, dobrá,“ uklidňoval ho redaktor s předstíranou laskavostí, zamrkal na rozčileného básníka, kterému se ani trochu nelíbilo, že má hlídat pomateného Němce, a pak zamířil k východu na rohu Bronné a Jermolajevské uličky.

Profesor jako by se rázem uzdravil a jeho tvář se rozjasnila.

„Michaile Alexandroviči!“ zavolal na Berlioze.

Ten sebou škubl a otočil se, ale pak ho uklidnila myšlenka, že profesor zná jeho jméno i jméno po otci nejspíš také z některých novin.

Němec na něj volal, ruce přiložené k ústům:

„Jestli si přejete, dám okamžitě poslat telegram vašemu strýci do Kyjeva!“

Redaktor se znovu roztřásl. Jak se ten blázen dozvěděl o existenci jeho kyjevského strýce? O tom se nikde v novinách zaručeně nepsalo. Hm, nemá nakonec Bezprizorný pravdu? Co když jsou cizincovy doklady falešné? Prapodivné individuum… Musí zavolat, a to hned! Však oni tu záhadu brzy rozlousknou.

Nedíval se už nalevo ani napravo a běžel dál.

Vtom těsně před východem do Bronné vstal z lavičky navlas stejný chlapík, jaký se dnes za slunečního žáru vyhoupl z dusného vzduchu, a šel mu vstříc. Jenomže teď už nebyl průhledný, ale kompaktní a v začínajícím šeru Berlioz zřetelně rozeznal kníry jako husí brka, malá, ironická, plovoucí očka a kostkované kalhoty, vytažené natolik, že bylo vidět špinavé bílé ponožky.

Michail Alexandrovič couvl, ale pak se utěšil tím, že jde o hloupou shodu a vůbec že teď není čas to rozebírat.

„Hledáte turniket, soudruhu?“ zamečel nakřáplým tenorem kostkovaný. „Račte tudy! Běžte rovně a hned tam jste. Za to bych měl od vás dostat na skleničku… ať si starý regenschori spraví náladu!“ Šklebil se a rozmáchle smekl žokejskou čapku.

Berlioz neposlouchal tirády a žadonění dotěrného regenschoriho, rozběhl se k turniketu, otočil jím a už se chystal vstoupit na koleje, když ho oslepilo červené a bílé světlo. Ve skleněné budce se rozhořel nápis: „Pozor, tramvaj!“

A opravdu, tramvaj už se řítila, zatáčela po nově vybudované lince z Jermolajevské na Bronnou. Za zatáčkou vyrovnala, náhle se v ní rozsvítilo elektrické světlo, tramvaj zaúpěla a zrychlila.

Opatrný Berlioz, ačkoliv stál na bezpečném místě, se rozhodl vrátit, položil ruku na růžici a couvl o krok. Vtom se mu vysmekla ruka a noha nezadržitelně jako po ledu sklouzla po dláždění, které se šikmo svažovalo ke kolejím, druhá noha se vymrštila do vzduchu a Berlioz dopadl na koleje. Jak se snažil něčeho zachytit, upadl naznak, lehce se uhodil o dlažební kostky do týla a přitom uviděl vysoko na obloze – nerozeznal už, jestli vpravo, nebo vlevo – pozlacený měsíc. Obrátil se bleskurychle na bok, zběsilým pohybem přitáhl kolena k břichu a vtom zahlédl hrůzou zbělelý obličej a rudý šátek řidičky tramvaje, který se k němu nezadržitelně blížil. Nestačil už vykřiknout, ale kolem se rozječela srdceryvnými ženskými výkřiky celá ulice.

Řidička prudce zabrzdila, vůz se zaryl předkem do země a pak křečovitě poskočil, až s rachotem a řinčením vypadly okenní tabulky. V Berliozově mozku uvízl zoufalý výkřik: Že by konec? Ještě jednou, naposled se mu před očima kmitl měsíc, roztříštěný na kusy, a pak už byla tma.

Tramvaj zachytila Berlioze a pod mříže aleje dopadl na vydlážděný svah tmavý kulatý předmět. Skutálel se po svahu a poskakoval po hrbolatém dláždění.

Byla to Berliozova uříznutá hlava.