4 Pronásledování

Utichly hysterické výkřiky žen, dozněl pronikavý hvizd milicio­nářských píšťalek, odjely dvě sanitky, první odvážela tělo bez hlavy a uříznutou hlavu na prosekturu, druhá pohlednou řidičku, zraněnou úlomky skla, domovníci v bílých zástěrách smetli rozbité sklo a posypali pískem krvavé kaluže a básník Ivan nestačil ani doběhnout k turniketu, jenom sklesl na lavičku a zůstal strnule sedět. Několikrát se pokusil vstát, ale nohy ho neposlouchaly, jako by náhle ochrnuly.

Sotva zaslechl první výkřiky, rozběhl se k turniketu a uviděl, jak po dláždění poskakuje hlava. To ho natolik vykolejilo, že dopadl na lavičku a kousl se do ruky, až mu tekla krev. Na pomateného Němce samozřejmě zapomněl a jenom se snažil zoufale pochopit, jak je možné, že ještě před malou chvílí mluvil s Berliozem a za pár minut – hlava…

Vzrušený dav běžel alejí a cosi vykřikoval, ale Ivan to nevnímal. Až se u něj doslova srazily dvě ženy a jedna z nich, prostovlasá, se špičatým nosem, křičela na druhou přímo u básníkova ucha:

„Anuška, naše Anuška! Ze Sadové! To ona zavinila… Koupila v krámku slunečnicový olej a celou litrovou láhev rozbila o turniket! Polila si sukni, jé, ta nadávala! A ten chudák nejspíš uklouz a upad na koleje…“

Ze všeho, co neznámá žena vykřikovala, utkvělo v rozrušeném básníkově mozku jediné slovo: Anuška.

„Anuška?… Anuška?“ blekotal a vyplašeně se rozhlížel. „Ale to přece, dovolte…“

Ke slovu „Anuška“ se připojila další „slunečnicový olej“ a pak neznámo proč i „Pilát Pontský“. Piláta Bezprizorný rezolutně odvrhl a pátral po souvislostech, počínaje slovem „Anuška“. Postupně splétal řetěz, až konečně dospěl k bláznivému profesorovi.

Počkat! On přece tvrdil, že dnešní zasedání odpadne, protože Anuška rozlila olej. A taky že odpadne! Ba co víc, prohlásil rovnou, že Berliozovi uřízne hlavu ženská?! Ano, ano! A řidička byla přece ženská! Co to má znamenat, hm?!

V mozku se mu zahnízdilo přesvědčení, že záhadný konzultant znal přesný obraz Berliozovy strašné smrti. Vtom mu bleskly hlavou dvě myšlenky. První: Není ani trochu pomatený, to všecko jsou nesmysly! A druhá: Nenastrojil to všecko sám?

Ale prosím vás, jak by to dokázal?! Ne, ne, tomu se musí přijít na kloub!

S námahou vstal a běžel zpátky k místu, kde debatoval s profesorem. Ukázalo se, že Němec naštěstí neodešel.

V Bronné už se rozzářily svítilny, nad Patriaršími rybníky visel zlatý měsíc a v jeho vždycky tak zrádném světle se Bezprizornému zdálo, jako by neznámý stál a držel pod paždí místo hůlky kord.

Vysloužilý dotěra regenschori se uvelebil na místě, kde ještě nedávno seděl on, Ivan. Nasadil si na nos zjevně nepotřebný skřipec, kterému chybělo jedno sklo a druhé bylo prasklé. Působil ještě odpudivějším dojmem, než když ukazoval Berliozovi cestu na koleje.

V Ivanovi byla malá dušička, ale přece jen přistoupil k profesorovi, zahleděl se mu do obličeje a nezjistil v něm ani nejmenší známku či stopu šílenství.

„Přiznejte se, kdo jste?“ zeptal se hluše.

Cizinec se nasupil, změřil si básníka pohledem, jako by ho viděl poprvé, a zahučel nevrle:

„Nerozumět… po rusku mluvit…“

„On prosím neráčí rozumět,“ vmísil se do toho z lavičky regenschori, ačkoli se ho nikdo neprosil o vysvětlení.

„Nepřetvařujte se!“ vzplanul Ivan a cítil, jak se mu svírá žaludek. „Ještě před chvilkou jste mluvil perfektně rusky. Vy nejste Němec ani profesor! Jste vrah a špión! Vaše doklady!“ zaburácel sveřepě.

Záhadný profesor opovržlivě zkřivil už beztak křivá ústa a pokrčil rameny.

„Občane!“ znovu zasáhl zlotřilý regenschori. „Jakým právem obtěžujete cizího turistu? To si zodpovíte!“

Podezřelý profesor se zatvářil povýšeně, pak se otočil a odcházel. Ivan cítil, že je v koncích. Zalapal po dechu a obrátil se k regenschorimu:

„Poslyšte, pomozte mi zadržet toho zločince! Je to vaše povinnost!“

Do kostkovaného vjela neobvyklá energie, vyskočil a zavřeštěl:

„Jakého zločince? Kde ho máte? Tohle že je cizí špión?“ Oči mu vítězoslavně blýskaly. „Jestli je to zločinec, zavolejte milici, než vám uteče. Víte co, budeme křičet společně,“ a rozevřel dokořán hubu.

Zpitomělý Ivan poslechl vtipálka a vykřikl: „Milice!“ Ale jeho společník ho podfoukl, nevykřikl ani jednou.

Ivanovo osamělé chraplavé volání nemělo valný úspěch. Jenom dvě neznámé dívky uskočily stranou a básník zaslechl slovo „opilý“…

„Aha, vy jste spolu spřažení?“ zahromoval. „A ty si ze mě budeš dělat šoufky? Pusť mě!“

Uskočil vpravo a regenschori ho následoval, uhnul vlevo a ten drzoun za ním.

„Schválně se mi pleteš pod nohama, viď?“ zařval básník v záchvatu zuřivosti. „Osobně tě předám milici, abys věděl!“

Pokusil se chytit podvodníka za rukáv, ale netrefil se a vyšel naprázdno: regenschori zmizel, jako by se do země propadl.

Bezprizorný vyjekl, upřel pohled do dálky a zahlédl nenáviděného profesora. Mířil k východu do Patriarší uličky a nebyl sám: připojil se k němu víc než podezřelý regenschori. Ale to ještě nebylo všecko. Třetím v téhle společnosti byl obrovitý kocour, velký jako tele a černý jako saze nebo havran, s výbojnými husarskými kníry. Trojice zabočila do Patriarší uličky a kocour si vykračoval na zadních.

Ivan se pustil za nimi, ale brzy poznal, že bude těžké je dohonit.

Trojice se mihla uličkou a zahnula na Spiridonovku. Ať Bezprizorný přidával do kroku sebevíc, vzdálenost mezi ním a pronásledovanými se nezmenšovala. Než se vzpamatoval, octl se po tiché Spiridonovce u Nikitské brány, kde to vypadalo hůř. Byla tu totiž tlačenice. Navíc se banda rozhodla použít oblíbeného zločineckého způsobu – rozdělila se.

Regenschori se neobyčejně obratně vecpal do autobusu jedoucího k Arbatskému náměstí a zmizel. Básník tak ztratil jednoho z pronásledovaných a zaměřil se na kocoura. Viděl, jak se to podivné zvíře přitočilo ke stupátku motorového vagónu A který stál ve stanici, drze odstrčilo jakousi ženu, která leknutím zaječela, chytilo se zábradlí, a dokonce se pokoušelo vsunout průvodčí desetník oknem, otevřeným kvůli dusnu.

Kocourovo chování básníka natolik vyvedlo z míry, že zůstal strnule stát na rohu před obchodem s lahůdkami. Daleko víc ho však udivilo, jak reagovala průvodčí. Sotva uviděla kocoura, jak leze do tramvaje, vykřikla zlostně:

„Kocoury nevozíme! Kocouři sem nesmí! Jedeš! Marš dolů, nebo zavolám milici!“

Ani průvodčí, ani cestující nepřekvapovala sama podstata věci: že kocour leze do tramvaje, na tom by ještě nebylo nic divného, ale že chce platit!

Kocour se projevil nejen jako zvíře placení schopné, ale i disciplinované. Když ho průvodčí poprvé okřikla, poslušně přerušil nástup, seskočil ze stupátka, usadil se na refýži a třel si desetníkem vousy. Sotva průvodčí zatáhla za šňůru a tramvaj se rozjela, počínal si jako každý, koho vyhánějí z tramvaje, ale kdo se přesto potřebuje někam rychle dostat. Čekal, až projedou všecky tři vagóny, vyhoupl se na spojnici posledního, zachytil se drápy jakési hadice, která trčela ze stěny, a odjel s ušetřeným desetníkem.

Ivan pozoroval to zlořečené kocouřisko a přitom div neztratil z dohledu vůdce bandy – profesora. Ten naštěstí nestačil upláchnout. Básník zahlédl jeho šedý baret v davu na začátku Velké Ni­kitské nebo Gercenovy ulice. V mžiku byl tam, ale hnal se zbytečně. Přidal do kroku, pak se pustil do běhu a rozrážel dav chodců, ale k profesorovi se nepřiblížil ani o centimetr.

Ať byl sebevíc rozčilený, překvapovala ho nadpřirozená rychlost, s jakou pronásledování probíhalo. Neuplynulo ani dvacet vteřin od chvíle, kdy opustil Nikitskou bránu, a už ho oslňovala světla na Arbatském náměstí. Za několik dalších vteřin už se před ním klikatila neznámá temná ulička s proláklými chodníky, kde sebou plácl jak široký tak dlouhý a rozbil si koleno. Další osvětlená magistrála – Kropotkinova ulice, pak jiná ulička, za ní Ostoženka a zase nová ulička, smutná, nevzhledná a spoře osvětlená. Tady definitivně ztratil z dohledu muže, kterého tolik hledal. Profesor zmizel.

Chvíli váhal, ale pak mu došlo, že cizinec se bezpochyby objeví v třináctce v Sadové ulici, a to v bytě číslo 47.

Vtrhl do průjezdu, vyběhl do prvního patra, našel okamžitě označený byt a netrpělivě zazvonil. Nečekal dlouho. Přišla mu otevřít asi pětiletá holčička, na nic se neptala a hned zase zmizela.

V prostorné, krajně zpustlé předsíni, matně osvětlené uhlíkovou žárovkou, pod vysokým začouzeným stropem viselo na zdi kolo bez plášťů, dále tu stála velká železem pobitá truhla a na polici nad věšákem ležela zimní čepice s dlouhýma svěšenýma ušima. Za jedněmi dveřmi hlučný mužský hlas z rádia vykřikoval cosi rozhořčeně ve verších.

Básník se nedal zmást neznámým prostředím a zamířil rovnou do chodby. Pomyslel si: Určitě se schoval v koupelně. V chodbě byla tma. Několikrát narazil hlavou o zeď, až konečně uviděl pode dveřmi slabý proužek světla; nahmatal kliku a opatrně stiskl. Háček odskočil, Ivan se octl skutečně v koupelně a napadlo ho, že měl štěstí, i když jiné, než potřeboval.

Ovanulo ho vlhké teplo a ve svitu uhlíků, které doutnaly pod kotlem, rozeznal velikánské necky zavěšené na stěně a otlučenou vanu posetou hrozivými černými skvrnami po sloupaném smaltu. Ve vaně stála nahá občanka, celá namydlená, a v ruce držela houbu. Krátkozrace zamžourala na vetřelce a nejspíš si ho v tom pekelném osvětlení s někým spletla, protože vesele, polohlasně zašvitořila:

„Kirjuško! Nelezte sem! Zbláznil jste se… Fjodor Ivanyč se každou chvíli vrátí. Marš ven!“ a mrskla po něm houbou.

Šlo pochopitelně o nedorozumění a zavinil je samozřejmě náš Ivan. Nechtěl to však přiznat, jenom káravě vykřikl: „Nemravo jedna!“, a než se vzpamatoval, už stál v kuchyni. Bylo tu prázdno, pouze na plotně v pološeru trůnilo tiše asi deset vyhaslých vařičů. Zbloudilý měsíční paprsek pronikal zaprášeným, po léta nemytým oknem a osvětloval skoupě kout, kde pod nánosem prachu a pavučin visela zapomenutá ikona a za rámečkem vyčuhovaly dvě svatební svíce. Pod touhle velkou ikonou byla přišpendlena malá, papírová.

Nikdo neví, jak se v Ivanově hlavě zrodil tenhle nápad, ale jisté je, že básník popadl do jedné ruky svíci, do druhé papírovou ikonu a teprve pak vyklouzl zadním vchodem. S těmito předměty opustil neznámý byt, bručel si něco pod vousy a ještě se v duchu červenal, když si vzpomněl na příhodu v koupelně. Bezděčně se snažil uhodnout, kdo byl asi ten drzý Kirjuška a jestli ta odporná čepice v předsíni nepatřila náhodou jemu.

V pusté neutěšené uličce se rozhlédl a pátral po uprchlíkovi, ale marně: nebylo po něm vidu ani slechu. Nakonec v duchu rozhodl:

No ovšem! Je u řeky! Vpřed!

Bylo by snad záhodno zjistit, proč Ivan předpokládal, že profesor je právě u řeky Moskvy a ne někde jinde. Jenomže básníka se bohužel neměl kdo zeptat. Odpudivá ulička byla liduprázdná.

Brzy jste mohli Bezprizorného zastihnout na žulových stupních svažujících se k řece.

Svlékl se a svěřil šaty do opatrování neznámému dobrosrdečnému vousáči, který kouřil vlastnoručně ukroucenou cigaretu vedle bílé roztrhané košile a rozšněrovaných sešlapaných bot. Básník mával rukama, aby vychladl, a pak se vrhl šipkou do řeky. Voda byla ledová, až mu to vyrazilo dech. Dokonce mu blesklo hlavou, že nedokáže vyplout na povrch. Nakonec se mu to přece jen podařilo: funěl a hlasitě odfrkoval, oči vypoulené strachem, když plaval v zčernalé vodě, načichlé naftou, mezi pokřivenými stíny nábřežních svítilen.

Když mokrý vyběhl po schodech k místu, kde zanechal šaty pod vousáčovou ochranou, ukázalo se, že někdo ukradl nejen šaty, ale i vousáče. Namísto hromádky šatstva tu ležely jen pruhované podvlékačky, roztrhaná košile, svíce, papírová ikona a krabička zápalek. Básník v bezmocném vzteku pohrozil pěstí do dálky a navlékl si všecko, co zbylo.

Bodly ho nepříjemně dvě myšlenky: za prvé že ztratil průkaz MASOLITu, který nosil ve dne v noci u sebe, a za druhé si nebyl jist, podaří-li se mu v takovém stavu proklouznout bez překážek městem. Přece jen v podvlékačkách… Namítnete, co je komu do toho, ale co když ho někdo zastaví, nebo dokonce zadrží?

Strhal z podvlékaček knoflíky u kotníků, kde se zapínaly, v naději, že se takhle budou podobat letním kalhotám, popadl ikonu, svíčku a zápalky a vykročil se slovy:

„Ke Gribojedovovi! Jistojistě bude tam.“

Moskva už žila večerním životem. V oblacích prachu po ulicích rachotily plošinové náklaďáky s řinčivými řetězy. Na nich leželi neznámí muži na pytlech a vystrkovali břicha vzhůru. Všecka okna byla dokořán. V každém zářila lampa pod oranžovým stínidlem a ze všech oken, dveří, průjezdů, střech, půd, ze sklepů i ze dvorků nakřáple burácela polonéza z Evžena Oněgina.

Ivanovy obavy se plně potvrdily: lidé si ho vesměs všímali a otáčeli se. Proto se rozhodl opustit hlavní tepny a proplétal se uličkami, kde nejsou chodci tak dotěrní a kde tolik nehrozí nebezpečí, že budou obtěžovat bosého muže otázkami a ukazovat na jeho spodky, které tvrdošíjně odmítaly podobat se kalhotám.

Zapadl do tajemné sítě arbatských uliček plížil se podél zdí, bázlivě pošilhával kolem sebe, ohlížel se a krčil, občas vhupl do průjezdu a vyhýbal se křižovatkám řízeným světly i elegantním dveřím diplomatických vil.

Na trudné pouti ho bůhvíproč nelítostně pronásledoval všudypřítomný orchestr, za jehož doprovodu zpíval mohutný baryton o své lásce k Taťáně.